Z velice dlouhého období řecké antiky se zachovaly četné příklady mnoha výtvarných žánrů. Teď nám půjde o malby. Dominují malby na keramice, těch je všude kvantum, jenže to je něco jiného než obrazy. Bylo jich vyrobeno velice mnoho a jsou hodně trvanlivé, tisíc let žádná míra. Malované vázy řecké produkce se našly i u nás jako importy v keltském prostředí. Zachovaly se i nějaké řecké fresky a jim podobné nástěnné malby. Zato mezi nálezy téměř chybí to, co v pozdějších dobách a vlastně až dodnes považujeme za obrazy; v antice to byly deskové malby, většinou na dřevě. Ne že by se nemalovaly, jenže dřevo v řeckém prostředí dostatečně dlouho nevydrží a podlehne vlhkosti. Naštěstí se najdou výjimky. Teď si napřed ukážeme keramickou alternativu plošného obrazu, pak vzácné deskové malby na dřevě, a nakonec další alternativy v podobě malby na mramorových deskách. Dědice řecké deskové malby na dřevě v podobě fajjúmských mumiových portrétů necháme na jiné pojednání, stejně tak i křesťanské ikony.

Terakotová votivní plaketa, žena (bohyně) obklopená hady. Obětina ze svatyně, polovina 7. století před n. l. Muzeum Staré agory v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Metopa z dřevěného archaického Apollónova chrámu v Thermon, vysoká 90 cm. Pravděpodobně práce korintských řemeslníků z místního materiálu, je malovaná stejnou technikou, jaká se používá na vázách. Asi 6. století před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách 13410. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Malba na keramice není omezena na velice četné vázy, aplikovala se i na keramické plošné obrazy. Jsou to většinou menší keramické desky, jejichž malba je provedena keramickou technologií. Vlevo vidíme votivní plaketu ze 7. století před n. l. se zobrazením stojící ženy s hady, nejspíše je to archaická podoba bohyně Artemis. Byl to dar do svatyně. Dírky pro jeho adjustaci jsou původní. Na tomto příkladě si můžeme uvědomit, že obraz v antickém i středověkém smyslu slova není pouze to, co je na něm namalováno, ale celý předmět, včetně onoho zobrazení na jeho povrchu.

Na obrázku vpravo je metopa Apollónova chrámu v Thermon z 6. století před n. l., tedy ještě z archaické doby. Metopy v řadách zdobily chrámy, většinou je známe mramorové a s reliéfy. Tento chrám byl ovšem dřevěný. Zachovaná metopa je malovaná, leč ne na dřevě, nýbrž na keramice. Tato práce korintských řemeslníků je vlastně neobvykle velká keramická plaketa, malba je provedená stejnou technikou, jaká se v té době používala pro vázy.

Podobných předmětů se našlo více. Zdálo by se, že na slavné deskové malířství je zatím ještě moc brzo, avšak to je pravda jenom zčásti. To literárně slavné malířství pochází opravdu až z klasické a helénistické doby, nicméně je dobře doložené už pro 5. století před n. l. a mělo své předlohy také v archaické době. A některé se zachovaly! Statistická zvůle velice malého podílu zachování nám kupodivu nabízí právě malby z pozdní archaické doby, nikoli něco z mnohem četnějších pozdějších maleb. Nejsou to tedy ještě ony později opěvované rafinovanosti, nicméně k těm vede od zachovaných fragmentů jasná cesta.

 

Deskové obrazy z jeskyně u Pitsy na Peloponésu

Řecké deskové malby na dřevě z dob antiky jsou velkou vzácností, kterou mimo Národní archeologické muzeum v Athénách jen tak neuvidíme. Ve své době bylo ovšem touto technikou vytvořeno mnoho obrazů, jenže se nezachovaly. Zachované čtyři fragmenty pocházejí z jeskyně u obce Pitsa nedaleko antického Sikyónu na severu Peloponésu, byly to obětní dary. Jeskyně byla místem kultu chtonických (podsvětních) božstev, zvláště Démétry, ale také nymf, a to od 7. století před n. l. do římské doby. Obrazy původně visely v tamní svatyni, ale našly se v druhotném uložení mnohem hlouběji v jeskyni, kde byly poskládané. Buď že byly už tehdy poškozené, nebo že už nevyhovovaly novému vkusu. Hlavní kultovní sochy se sice pečlivě uchovávaly po velice dlouhou dobu, i když byly dávno z módy, ale chrámy samotné se přestavovaly podle vkusu doby a s nimi i část jejich výzdoby.

Celá kolekce z jeskyně u Pitsy pochází z druhé poloviny 6. století před n. l. Obrazy byly malované technikou, která je jakýmsi předchůdcem tempery nebo modifikací nástěnné malby, a to na deskách tlustých 0,5 až 1 cm, pocházejících ze dřeva borovic. Navzdory jejich stáří a poškození je barevnost překvapivě dobře zachovaná. Zajímavá je technika malby. Tabulky byly nejprve tence pokryty štukem, prý bílým dehydratovaným sádrovcem, síranem vápenatým, po hydrataci je z něho sádra. Pak byly pomalovány pigmenty, málem na způsob našich dětských omalovánek nebo některých ladovských obrázků. Napřed asi byly nakresleny černé obrysy a poté vyplněny barvami, bez jakýchkoliv přechodů. Použito bylo osm barev, které nebyly nijak míchané, byly určené použitými pigmenty. Byla to bílá (mletý vápenec, tedy uhličitan vápenatý), černá (saze), modrá (egyptská modř, křemičitan mědi a vápníku), červená (cinabar, sulfid rtuti, varianta rumělky), vzácně zelená, žlutá (orpiment, sulfid arsenitý), purpurová (realgar, sulfid arsenu) a hnědá (okr).

Obětní procesí s hudbou. Malba na dřevě nalezená v jeskyni u obce Pitsa nedaleko antického Sikyónu, na severu Peloponésu, 540 až 530 před n. l. Šířka 32,3 cm, výška 15 cm. Národní archeologické muzeum v Athénách, 16464. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dámy. Zlomek deskové malby s nápisem v korintské alfabetě. Malba na dřevě nalezená v jeskyni u obce Pitsa nedaleko antického Sikyónu, 540 až 530 před n. l. Šířka 31,6 cm, výška 14 cm. Archeologické muzeum v Athénách, 16467. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vlevo vidíme, jak rodina začíná oběť u oltáře. Nápis v korintské verzi pozdně archaické alfabety dosvědčuje, že jde o oběť charitkám, případně také nymfám. Charitky jsou půvabné a milé bohyně, povahou příbuzné músám. Rodina v průvodu směřuje k oltáři. Mladá žena (asi kněžka) nese na hlavě podnos s obětními dary a pravou rukou ulévá na oltář, na jehož stěně jsou červené stopy od krve. Malý chlapec vede k oltáři dorůstající jehně. Větší chlapec hraje na lyru a ještě větší chlapec na diaulos (dvojitou flétnu). Za nimi kráčí s ratolestmi dvě dospělé ženy. Na okraji obrazu jde za nimi vousatý muž, který se nám nevešel do záběru, stejně byl v beznadějném stínu, navíc je v těch místech malba poškozená.

Z malby na fotce vpravo se zachoval jenom pravý horní roh. Celek prý představoval rituální tanec nebo rozhovor žen a obraz byl věnován nymfám. Možná jde o shromáždění nymf k poctě bohů. Moderní zobrazovací techniky prý na zbytku desky odkryly stopy po malbě dalších postav, včetně vousatého muže, hrajícího na flétnu.

(Omlouvám se za ne dost kvalitní fotky. Originály v Athénách vystavují v přítmí, na masivním stole ve specifické atmosféře pod silným sklem, takže se k nim s foťákem špatně může a sklo nad nimi se leskne. Z hlediska uchování vzácných exponátů je to pochopitelné.)

Malba na dřevě nalezená v jeskyni u obce Pitsa nedaleko Sikyónu, 540-500 před n. l. NAMA 16465. Zlomek desky široký 14 cm a vysoký 23,3 cm. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Malba na dřevě z jeskyně u obce Pitsa nedaleko Sikyónu, 525-500 před n. l. Zlomek desky s drapérií, široký 16,6 cm a vysoký 25 cm. NAMA 16466. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zbývají nám dva velice neúplné fragmenty, i když vysoké. Na fotce vlevo to byly ženy oděné v chitónu nebo peplu s geometrickými vzory na lemech. Nahoře je trochu vidět část světlé kočkovité šelmy, zvláště její nohy. Podle nápisu byl obraz zasvěcený nymfám.

Fotka vpravo představuje nejdetailněji prokreslený obraz této sbírky, bohužel také nejhůře zachovaný. Vidíme části oděvů žen, jedna z nich má náhrdelník. Složité záhyby a lemy oděvů byly pro malíře v dané době technickou výzvou, málem předjímají pozdější vývoj. Nápis v korintské verzi alfabety mluví o věnování nymfám.

Řecké deskové malířství podle starých literárních pramenů

Viděli jsme deskové malby z řecké archaické doby, i když z pozdní. Ve vývoji výtvarného umění odpovídají například stylizovaným sochám kúrů. S nástupem klasické doby se ovšem malířství vyvíjí podobně tomu, jako se sochařství proměňuje směrem k realismu a k vyjádření psychologické dimenze. Společným jmenovatelem proměn sochařství a malířství je také objev a používání perspektivy. Její teoretické pojednání připisuje Vitruvius už Anaxagorovi, někdy uprostřed 5. století před n. l. Teoretickému objevu asi předcházely zkusmé experimenty s perspektivou při malbě iluzivních divadelních dekorací, později pronikne teoreticky zvládnutá perspektiva také do vázové malby. Namalovat na zakřivený povrch vázy balkón tak, aby vypadal jako 3D, vyžaduje nejen zručnost, ale i pečlivé rozměření.

Desková malba nově využívá také míchání barev, už to nejsou ony omalovánky. V polovině 5. století před n. l. se míchání barev stává dokonce běžnou metaforou, zdrojem přirovnání k působení jiných dějů. Viz např. Empedoklés o mísení živlů ve zlomku B 23:

„Tak jako obětní dary když malíři malují pestře, / mužové, kteří svou vlohou jsou dobře umění znalí, / když tito rukama svýma se uchopí rozličných barev, / smísí je v souladu – od jedněch víc a od druhých méně –, / tvoří pak obrazy, které jsou podobny veškerým věcem…“

Anaxagorás upozorňuje, že míchání barev může být téměř plynulé, takže někdy skoro nezmění většinovou barvu, zato ve směsi všech barev barevnost zaniká. Míchání barev bylo potřebné nejen k dosažení patřičné barvy nebo barevných přechodů, ale také ke skiagrafii (stínomalbě), tedy k dosažení plastické iluze pomocí realistických stínů.

V klasické době se objevuje nová technika malby, zvaná enkaustika, tedy „za horka“. Nejspíš ji vyvinuli v Řecku a v 4. století před n. l. zde dosáhla vysoké úrovně. Včelí vosk se nejprve vařil v mořské vodě se sodou, aby se zvýšila jeho teplota tání. Pak se do horkého vosku přimíchávala barviva a směs se nanášela na podklad za horka, špachtlí nebo i štětcem. Enkaustika kladla velké nároky na zručnost malíře. Někteří ze slavných prý měli pomocníka, který míchal barevnou směs a udržoval ji horkou. Další technikou, která se začala používat o něco později, byla skutečná tempera, nanášená štětcem. Souhra zmíněných novinek umožňovala, aby už v klasické době obrazy vypadaly dost podobně těm, které známe z renesance. Představu o tom, jak vypadaly obrazy v klasické a helénistické době, nám umožňují také anekdoty o malířích zachované u Plinia. Popisy jednotlivých obrazů, nejspíše z pozdější antiky, pak najdeme u Fliostrata.

Latinský literát Plinius Starší v 1. století n. l. věnuje dějinám malířství většinu XXXV. knihy (kapitoly) díla Kapitoly o přírodě, zmiňuje i několik řeckých malířek. Jeho podání je ovšem poplatné literárnímu vkusu doby, tedy soupisy a pak zajímavosti a kuriozity. Prostřednictvím této anekdotické povahy můžeme pochopit, jak si malíři i veřejnost cenili realismu a detailů malby. Například popisuje (XXXV,10) jakési malířské klání mezi Zeuxidem a Parrhassiem. Zeuxis byl v pozdním 5. století před n. l. slavný realistickou malbou s použitím perspektivy a stínomalby. Namaloval prý zátiší s hrozny tak věrně, že se slétali ptáci, aby si na nich pochutnali. Parrhasios namaloval drapérii. Zeuxis ji považoval za skutečnou roušku a požádal, aby ji odhrnul, aby viděl na obraz. Pak uznal Parrhasiovo vítězství, neboť oklamal dokonce i umělce, ne pouze ptáky. Poté Zeuxis namaloval chlapce nesoucího hrozny, a když se k obrazu opět slétali ptáci, vyčítal si hněvivě s touž upřímností, že namaloval hrozny lépe než chlapce, jehož by se ptáci přece měli bát.

Četné historky vypráví Plinius také o Apellovi. To byl velice slavný malíř v pozdním 4. století před n. l., známý dokonalou technikou a kompozicí. Prý svá díla veřejně vystavoval a z pozadí neviděn naslouchal kritice kolemjdoucích, neboť na hlas veřejnosti dal ještě více než na odbornou kritiku. Jednou se vypravil až na Rhodos za malířem Prótogenem. Ten zrovna nebyl doma, tak Apelés namaloval na jeho plátno tenkou čáru. Podle ní Prótagenés hned poznal, kdo za ním přichází, a namaloval jinou barvou ještě tenčí čáru. Apellés se nesmířil s prohrou a přidal třetí čáru, ještě jemnější. Oba malíři se dohodli, že nechají obraz v této podobě jako poučení pro veřejnost i budoucí malíře. Kdy se vedle dřevěných desek začalo malovat také na plátno, to s jistotou nevíme. Témata Apellových slavných obrazů se často přejímaly i na freskách a mozaikách. Některé z nich se zachovaly. V římské době je přebírání starších řeckých malířských motivů, včetně verzí v podobě fresek, podobnou samozřejmostí, jako vytváření kopií a verzí řeckých soch.

V ranějším 3. století n. l. napsal řecky Flavius Filostratos (zvaný Starší nebo taky z Athén) dílo Popis obrazů (Eikones). Nelíčí příběhy malířů, nýbrž popisuje jednotlivé obrazy, které byly k vidění v předměstské vile u Neapole v Itálii. Dnes bychom jeho dílo chápali jako komentovanou prohlídku. Ve své době jde o literární žánr ekfrasis, tedy literární popis výtvarného díla. Občas se do popisu obrazů velice vžívá a líčí jejich motivy téměř jako skutečnost. V popisu malby opět nadevše ctí verismus. Na jednom obrazu například viděl včelu a myslel si, že je skutečná, že ji přilákaly namalované květiny, vyhlížející tak realisticky, že to vypadalo, jako by z nich kapala rosa. Z tohoto textu se mnohem později vyvine téma mouchy namalované na obrazu, například u Petra Christuse nebo Dürera. Filostratos je ovšem představitelem obnovené sofistiky, takže není úplně jisté, zda popisuje skutečné obrazy ve skutečné galerii, nebo je to pouze literární dílo. Podobný spis pak napsal i jeho stejnojmenný vnuk.

S dílem Filostrata Staršího mám zvláštní zkušenost. Ještě v 20. století se na mě obrátila historička umění Hana Seifertová, jestli bych pro její pojednání o dějinách zátiší a kabinetní malby nepřeložil kousek jeho spisu. Daným žánrovým kritériím odpovídala jen asi stránka textu. Nejprve jsem měl radost, že můžu prospět drobností, pak jsem tiše trpěl sháněním originálu a překladem květnatých souvětí, plných netypických slovíček. Asi tak ve stylu: Pod zavěšenými ulovenými ptáky (ti jsou ovšem přesně a rozvláčně popsáni) leží na cínové míse umně rozestaveno rozličné ovoce, mezi ním například fíky, na něž jako med kane šťáva z přezrálých černých třešní a odlesk jejích krůpějí na stříbrném džbánku ustupuje do matného pozadí až přítmí…

Pliniovy a Filostratovy popisy nechtěně ilustrují také skutečnost, že výtvarné umění se už v rané klasické době vydělilo z náboženství. Sice se dál malují také náboženská témata (tzv. mytologická malba), avšak hlavním kritériem hodnocení je nyní estetická stránka díla.

Malby na mramorových deskách pro porovnání

Mramorový disk, na kterém je diskobolos namalovaný červeně, vlasy měl zlaté, 450 před n. l. Archeologické muzeum na Paru, A1168. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mramorový disk s vyobrazením mladého diskobola. Z hrobu z let 450 až 425 před n. l. Archeologické muzeum na Rhodu, T472. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Dvě vyobrazení diskobolů z rané klasické doby jsou namalované na mramorových discích. Pocházejí z pohřbů atletů. Přinejmenším obrázek vlevo (z Paru) svědčí o jemném černém humoru, neboť disk jako víko urny s popelem vítěze je podobný sportovnímu disku na házení.

Náhrobní stéla s portrétem mladého muže, malba enkaustikou na mramoru. Théby, 1. století před n. l. Archeologické muzeum v Thébách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Náhrobní stéla s portrétem mladého muže, malba enkaustikou na mramoru. Théby, 1. století před n. l. Archeologické muzeum v Thébách. Kredit: PericlesofAthens, Wikimedia Commons. Public domain.

Blíže k tématu obrazů je portrét mladého Theodóra, neboť je v 1. století před n. l. provedený na mramoru enkaustikou. Na náhrobní stéle je nápis: „Theodórovi pozdrav (na rozloučenou), ΘΕΟΔΩΡΟC ΧΑΙΡΕ.“ Nedlouho po vzniku tohoto obrazu se už enkaustika začne uplatňovat také na fajjúmských mumiových portrétech a později na byzantských křesťanských ikonách.

Literatura

Kromě muzejních popisek také článek Pitsa panels na anglické Wikipedii.

Plinius Starší: Kapitoly o přírodě. Přeložil František Němeček. Praha: Antická knihovna 1974.