Zhruba před 7 300 lety se na jihu Japonska odehrála podmořská erupce sopky Kikai-Akahoya, přibližně 50 až 60 kilometrů jižně od ostrova Kjúšú. Zůstala po gigantická kaldera o průměru asi 19 kilometrů, která se téměř celá nachází pod hladinou moře. V té době žili na japonských ostrovech lidé kultury Džómon, kteří se živili jako lovci-sběrači. Jak je taková katastrofa zasáhla?
Podle vedoucího výzkumného týmu Petera Jordana ze švédské Lunds universitet muselo jít o erupci apokalyptických proporcí. Podle odhadů to byla super-kolosální erupce s indexem vulkanické aktivity VEI 7, při které sopka vyvrhla téměř 500 kilometrů krychlových materiálu. Možná to byla největší erupce holocénu. Kikai-Akahoya explodovala na mořském dně prakticky bez varování. Japonské ostrovy zasáhla silná zemětřesení a mohutné vlny tsunami, po nichž krajinu pokryly několikametrové vrstvy sopečného popela.
Archeologové se po celá desetiletí dohadovali, co se pak stalo s lidmi. Byla to apokalypsa se vším všudy, při které lidské populace v nejvíce postižených oblastech zmizely? Výsledky Jordanova týmu ukazují, že to ve skutečnosti bylo složitější. Erupce rozvrátila ekosystémy, donutila lidi opustit jejich domovy a některé oblasti učinila neobyvatelnými. Zároveň ale přeživší prokázali pozoruhodnou schopnost přizpůsobit se. V některých oblastech se počet obyvatel po katastrofě dokonce zvýšil.
První autor studie Enrico Crema z University of Cambridge zdůrazňuje, že katastrofická erupce si tehdy vyžádala mnoho lidských životů. Přeživším ale nezůstaly jen oči pro pláč. Stěhovali se, budovali nová společenství, hledali nové způsoby obživy a podle všeho nacházeli úspěšná řešení, která jim umožnila v nových podmínkách přežít a později prosperovat.
Vědci zjistili, že jednotlivé oblasti Japonska reagovaly na erupci velmi rozdílně. Na jihu ostrova Kjúšú počet lidí kultury Džómon klesal už dlouho před výbuchem sopky. V době katastrofy tam zbývalo relativně málo lidí. V Severním Kjúšú to probíhalo jinak. Počet obyvatel tam před erupcí rostl a tento trend pokračoval i během katastrofy a po ní, přestože okolní ekosystémy utrpěly devastující škody. Zřejmě k tomu přispěli i lidé prchající z nejhůře postižených oblastí.
Také se ukázalo, že se lidé, kteří před erupcí žili ve vnitrozemí, přesouvali k severnímu pobřeží. Mořské ekosystémy se tam obnovovaly poměrně rychle a záhy opět poskytovaly cenné zdroje potravy. Místní společenství se zřejmě naučila lépe využívat bohatství moře, což jim umožnilo další populační růst.
##seznam_reklama##
Výsledky výzkumu naznačují, že dopady masivních přírodních katastrof mohou sahat daleko za hranice oblastí bezprostředně zasažených největší zkázou. Jordan rovněž upozorňuje, že následky katastrof se jen zřídka vyvíjejí jednoduše a předvídatelně. Lidská společenství mohou vydat různými cestami, podle toho, v jakých podmínkách se ocitnou a co mají k dispozici.
Video: How one of Earth’s worst volcanic disasters affected societies
Video: Nearly a Supereruption, The 5284 BCE Eruption of the Kikai Caldera
Literatura