Králík divoký (Oryctolagus cuniculus) je dnes v britské krajině úplně běžný. Žil tam v teplém klimatu dob meziledových a v dobých ledových mizel pryč. V současnosti je zase zpátky a tentokrát se jeho historie proplétá s lidmi a odráží proměny společenských poměrů ve středověké Anglii. Jak píše historik Alex Brown z Durham University na platformě The Conversation, z původně vzácného luxusního zboží, které si mohli dovolit především příslušníci aristokracie, se postupně stala dostupnější potravina i zdroj kožešin. Významnou roli v tomto příběhu sehrála černá smrt, morová pandemie let 1346 až 1353.
Nejstarší králičí kosti v Británii od konce nejmladší doby ledové pocházejí z římského období. Písemné doklady o králících jsou ale známé až z normanského období. Jeden z nejstarších záznamů je z ostrovů Scilly u pobřeží Cornwallu. V roce 1176 tam statkář Richard de Wyka přiznal, že neodváděl církevní desátek z králíků, protože se domníval, že se na ně tato povinnost nevztahuje. Ukazuje to, že králíci tehdy byli poměrně neobvyklou novinkou.
Ještě ve 13. století byli králíci natolik vzácní, že jim věnoval pozornost i samotný panovník. Roku 1235 daroval Jindřich III. Geoffreymu Despenserovi deset živých králíků ze svého parku v Guildfordu. O několik let později poslal do téhož parku muže, aby odchytili dalších třicet až čtyřicet kusů, ale jen v případě, že králičí kolonie bude dostatečně početná.
Králíci se chovali pro maso i kožešinu. Šlo přitom o velmi ceněnou lahůdku. Králík mohl stát zhruba čtyřikrát až pětkrát více než kuře. Majitelé proto své králičí farmy pečlivě chránili před pytláky i predátory, včetně stavby strážních věží a kamenných domků.
Králíci ale nezůstali výsadou aristokracie věčně. Vše se změnilo, když morová pandemie, která v letech 1346 až 1353 zabila třetinu až dvě třetiny evropské populace, zásadně proměnila hospodářské i společenské poměry. Přeživší lidé mohli na řadě míst využít větší dostupnost půdy a větší poptávku po pracovní síle. Dělníci a námezdní pracovníci si mohli říkat o vyšší mzdy a někteří lidé z nižších vrstev začali přejímat životní styl dosud vyhrazený bohatším. Bohatým to vadilo a v roce 1363 přijala anglická legislativa opatření, která řešila odívání. Zákonodárci si stěžovali, že lidé nosí oděvy neodpovídající svému postavení, což údajně přispívá k úpadku a ochuzování země.
Podobné změny se promítly i do jídelníčku a módy. Ve 14. a 15. století se králičí maso stávalo dostupnějším pro zámožnější rolníky a kožešiny začali nosit také řemeslníci, kteří usilovali o společenský vzestup. Králičí kožešina přitom zůstávala módní i na královském dvoře. Jindřich VII. si nechal ušít noční oděv s černou králičí kožešinou. S rostoucím počtem králíků ale také současně přibývaly stížnosti na škody, které působili.
Po selské vzpouře z roku 1381 začaly úřady v Británii vnímat pytláctví a lov zvěře jako možnou hrozbu pro společenský řád. Roku 1390 parlament přijal opatření namířená proti lovu prováděnému dělníky a řemeslníky. Zákonodárci se obávali, že by se tito lidé mohli pod záminkou lovu scházet a připravovat vzpouru proti králi. Zákaz se vztahoval na používání loveckých psů a fretek, sítí, provazů i dalších pomůcek určených k lovu králíků, zajíců a jiné zvěře. Právo lovit zůstávalo výsadou bohatých.
##seznam_reklama##
Středověcí králíci nezanechali stopu jen v hospodářských dějinách. Objevují se také v satirických iluminacích, které s humorem, ale také s doutnající vzpourou obracejí zavedený společenský řád vzhůru nohama. Jejich vzdáleným moderním příbuzným je třeba slavný zabijácký králík (The Killer Rabbit of Caerbannog) z filmu Monty Python a Svatý grál z roku 1975. Na první pohled roztomilé zvíře v něm skrývá smrtící povahu. Ve středověkých rukopisech bývají králíci zobrazováni při soubojích na hlemýždích, s kopími a štíty, což představuje hravou parodii rytířských ideálů. Jiné výjevy zacházejí mnohem dál. Králíci v nich útočí na lidi a mstí se těm, kteří je loví.
Video: Why are there killer rabbits in medieval manuscripts? | MEDIEVAL RABBIT DROLLERIES
The Dark Story Of Medieval Rabbits
Literatura