Nedávno jsme na OSLU psali o zvláštní signálu, který detekoval Webb v temném koutě slavného snímku Ultra Deep Field. Jak se ale ukazuje, divné signály, nepodobné prakticky ničemu, co znají astronomové, umí i Mléčná dráha.
V Mléčné dráze mění jasnost spousta objektů, od pulsarů vysílajících pravidelné rádiové pulzy až po novy, které náhle vzplanou a postupně pohasínají. Vědci teď ale narazili na zdroj, jehož chování je vyvádí z míry. Objekt VT J1906+0849 leží za vnější částí spirálního ramene Mléčné dráhy Pravítko-Labuť (Norma-Cygnus Arm), nejméně 49 000 světelných let od Země. Zcela mimořádné je, že se rádiové záření tohoto zdroje mění na škále desítek let.
VT J1906+0849 poprvé upoutal pozornost v roce 2017 při přehlídce oblohy Very Large Array Sky Survey (VLASS), kdy se najednou objevil jako jeden z nejjasnějších přechodných rádiových zdrojů, jaké tato přehlídka zaznamenala. Jeho spektrální hustota zářivého toku čili míra intenzity rádiového signálu dosahovala přibližně 70 milijanskyů (mJy). Pátrání ve starších datech ukázalo, že v roce 1996 nebylo v daném místě v rádiové oblasti nic vidět. V následujících letech ale zdroj zesiloval a v roce 2014 dosáhl maxima kolem 200 milijanskyů. Pozorování z roku 2017 ho přistihlo při slábnutí.
Další měření z let 2019 a 2024 potvrdila pokles jasnosti VT J1906+0849. Už to vypadalo, že je to konec příběhu, ale koncem roku 2025 zdroj znovu zesílil. Ještě podivnější byl vývoj jeho spektra. Maximum rádiového záření zdroje se posunulo z přibližně 1,9 gigahertzu v roce 2019 na 0,8 gigahertzu v roce 2024, aby v roce 2026 vystoupalo na 2,2 gigahertzu.
Vedoucí výzkumu Jessie Millerová z California Institute of Technology a její kolegové předpokládají, že záření vzniká synchrotronovým mechanismem, tedy pohybem energetických nabitých částic v magnetickém poli. Pokud by ale zdrojem byl rozpínající se oblak materiálu, maximum záření by se typicky postupně přesouvalo k nižším frekvencím. Pozorovaný návrat maxima k vyšším frekvencím naznačuje složitější proces.
Jedním z možných vysvětlení by mohla být exploze podobná nově, ale scházejí známky rozpínání materiálu. Další možností je mlhovina poháněná pulsarem, ale spektrální proměnlivost neodpovídá ani tomuto scénáři. Ve hře zůstává černá díra nebo neutronová hvězda, která přitahuje hmotu průvodní hvězdy. Taková akrece by mohla vytvářet proměnlivé rádiové záření. Pozorování vesmírným teleskopem Swift agentury ale neodhalila rentgenové záření, které lze v takovém případě očekávat.
Šťastnou shodou okolností by tuto záhadu mohl objasnit dříve objevený objekt SS 433, vzdálený od nás asi 18 000 světelných let. Jde patrně o těsný dvojhvězdný systém, zřejmě mikrokvasar nebo zákrytovou rentgenovou dvojhvězdu, v němž černá díra nebo neutronová hvězda obíhá kolem hvězdného partnera jednou za 13 dní. Pozoruhodné je, že část materiálu hvězdného partnera padá na dotyčný objekt, zatímco zbytek uniká v podobě mohutných výtrysků a hustého větru z akrečního disku pryč. Tato tryskající hmota může pohlcovat rentgenové záření a skrývat před námi skutečnou povahu systému.
##seznam_reklama##
Millerová s kolegy předpokládají, že podobný mechanismus by mohl fungovat i u VT J1906+0849. Výtrysk energetických částic, který se střetává s hustým okolním větrem, by vysvětloval proměnlivé rádiové záření i omezené rozpínání materiálu. Této představě odpovídá také infračervené pozorování plynu pohybujícího se rychlostí kolem 2 000 kilometrů za sekundu, což svědčí o mohutném výtoku hmoty. Snad napoví víc další pozorování.
Video: Animated Visualization of the SS 433 System
Video: Microquasar SS 433: The most bizarre system with a black hole
Literatura