Kykladský ostrov Mélos (Milos) je slavný z mnoha hledisek: Od pozdního paleolitu do doby bronzové byl významným zdrojem obsidiánu. V době bronzové v lokalitě Fylakopi postupně kvetlo několik kultur. Z dob řecké antiky se našel Kúros z Mélu, dovezený sem z Naxu; na Mélu se našla i slavná socha, kterou pak v Louvru nazvali Venus de Milo; zachovalo se zde pěkné divadlo z římské epochy. Od dávných dob po nedávnou se na ostrově těžila síra, kaolín a další materiály, některé dodnes. Trochu méně známé jsou zdejší katakomby, i když leží cestou od místa nálezu Venuše Mélské směrem k turisticky exponované osadě Klima na pobřeží. Dokonce jsou přinejmenším stejně staré jako ty větší a slavnější římské.

Ve svahu pod vesnicí Trypiti (a pod dnešním hlavním městem zvaným Plaka) je možné potkat řadu antických památek, neboť tam dlouho stávalo město. Katakomby jsou nejníže, ve své době byly za městem, tedy vlastně pod městem. Využívají mohutné vrstvy sopečného tufu, který je pro hloubení chodeb, komor a hrobek nanejvýše příhodný. Do tufu jsou vyhloubená i některá obydlí, skladiště a třeba lodní garáže na mořském břehu v Klima.

V raně křesťanské době bylo ve městě a jeho bezprostředním okolí dobře postaráno o první a poslední věci člověka. Nahoře, ještě v ruinách města z římské doby, potkáme v prostoru nad divadlem zbytky baptistéria, které bylo postaveno asi v 4. století. Je poměrně malé, kolem jsou zbytky křesťanských i starších staveb.

Raně křesťanské baptistérion na Mélu, pod Trypiti. Nahoře je kostel Profitis Ilias. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Raně křesťanské baptistérion na Mélu, zvané Trión ekklesión, tedy U tří kostelů. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Baptistérion (latinizovaně baptisterium) je místo pro křest. V té době se křtili převážně dospělí lidé. Vstupovali do vody, takže místem pro křest nebyla křtitelnice, jak ji známe z kostelů dnes, nýbrž samostatně stojící bazének vedle kostela. Tady byly nejspíš tři malé kostely, soudě podle místního názvu U tří kostelů. Na fotce vlevo vidíme kontext kdysi městské a příměstské krajiny, na pahorku stojí kostel Profitis Ilias, tedy proroka Eliáše, postavený zčásti z antického materiálu na místě prastaré svatyně. Teď ovšem půjdeme naopak dolů, přibližně o 40 metrů výšky. Kdo má půjčené auto, může dojet až na parkoviště kousek nad katakombami.

Novodobý vchod do katakomb na Mélu, i s pokladnou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Katakomby na Mélu, exteriér v okolí dnešního vchodu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pod zbytky hradeb z římské doby dojdeme k novodobé vrátnici u vstupu do podzemních prostor. Hrobky vidíme i v okolí vchodu, některé využívají přirozené jeskyňky (trypes). Umístění vchodu do podzemí je ovšem novodobé, protože dávné sesuvy půdy proměnily reliéf. Zaplatíme za vstup, málem jako Charónovi, přestože hodláme jít zase zpátky. Místo je totiž udržované a uvnitř osvětlené, decentně, s přítmím mimo hlavní vstupní chodbu.

Katakomby na Mélu, vstupní chodba. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Katakomby na Mélu, další chodba. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vstupujeme do první chodby, pak tu jsou ještě dvě další, každá asi tak 60 metrů dlouhá, k tomu nějaké novodobé spojovací chodby. Je zde i větší pohřební komora, nicméně většina hrobů je umístěna v postranních výklencích ve stěnách chodeb. Takovým funerálním výklenkům se říká arcosolia. Jsou typická zvláště pro křesťanské hrobky v 3. a 4. století, ale mohou pocházet i z jiných dob. Později bývají vestavěná do zdi kostela nebo jeho krypty. Tady na Mélu fungovala arcosolia většinou jako rodinné hrobky. V každém výklenku bylo pohřbeno několik lidí, někdy až sedm.

Valná většina lidu se nezařídila podle Hérakleitovy rady ve zlomku B 96, že „mrtvoly jsou k vyhození spíše nežli hnůj“. (V drsnějším překladu: „Mrtvoly se mají vyhazovat spíše než výkaly!“) V řecké antice k pohřbům běžně sloužily hřbitovy, které vypadaly dost podobně jako naše. Skvělým příkladem je dávný athénský hřbitov, který jsem i s přilehlými dalšími památečnostmi pro čtenáře Osla popsal v článku Athénský Kerameikos.

Na běžných antických hřbitovech potkáváme také hroby křesťanů. Většina z nich byla nově zbudovaná, ale některé přejímají a přeznačují starší pohanské hroby. V rané i pozdější antice se totiž hroby i s náhrobky občas používaly opakovaně, na hřbitovech se leckdy přetesávaly náhrobní stély, neboť o místo byla nouze a kvalitní kámen něco stál. Na sklonku antiky se hroby předělávaly dokonce i do kontextu jiného náboženství, většinou šlo o křesťanské převzetí pohanských funerálních staveb. Na náhrobní stélu prostě vytesali nový reliéf, nebo se spokojili s tím, že přepsali jména pohřbených a stélu označili křížem. Katakomby jsou spíše zvláštností.

Katakomby na Mélu, jedna ze starokřesťanských hrobek. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tyto nápisy v hrobce jsou dílem novodobých vandalů. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hrobek v podobě arcosolií jsou tady stovky, i když ne ke všem máme jako návštěvníci přístup. Místy potkáváme nápisy, jenže některé z nich jsou pouze stopami po vandalech. Většinou pocházejí z 20. století, kdy byly tyto prostory otevřené a volně přístupné. (Moje fotky z podzemí nejsou dost kvalitní, neboť z principu nepoužívám blesk, ono se to tam ani nesmí. Nakonec si ale ukážeme snímek od jedné řecké dámy, čímž snad také trochu vykoupíme prohřešek jejího blejskání.)

 

Jeden z hrobů presbyterů se starokřesťanským nápisem. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hrob presbytera, detail starokřesťanského nápisu. Kredit: Evosmia, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na stěnách několika hrobek se dochovaly nápisy z raně křesťanské doby. Mezi nimi vynikají inskripce nad hroby presbyterů. Například:

„Ve jménu Pána. Presbyteři, kteří jsou hodni toho, abychom jim vzdávali čest a nezapomenuli na ně: Asklépis, Elpizón, Asklepi[odótos], diákon Agasialis. Dále tady leží Eutychia a Klaudiana, které zůstaly svobodné, a jejich matka Eutychia. Protože hrobka je plná, zaklínám tě ve jménu anděla, který zde pomáhá, aby se nikdo neodvážil dát sem další mrtvé. Ježíši Kriste, pomáhej tomu, kdo to napsal, a celé jeho rodině.“

Je tady i tzv. Milónův nápis (1. katakomba, chodba nalevo, 3. arcosolium vpravo):

„V Pánu. Zde leží Stefanis, manželka presbytera Milóna. Skrze velké síly pravého Boha tě zapřísahám, aby ses nedotýkal mé rakve, ani do ní neukládal nic jiného než mě, presbytera Milóna, jeho děti a jeho ženu.“

Nápisy, které zapovídají rozšiřování a přejímání hrobek, známe už z předkřesťanské antiky. Někdy používají až skoro magickou formulaci. Nápisy z hrobek presbyterů v mélských katakombách formálně vzato následují tuto starší pohanskou praxi, i když samozřejmě používají křesťanská svatá jména.

 

 

Kdo vlastně byli ti presbyteři? Samo slovo presbyteros znamená starší, ale zde je míněno jako titul. Mohli by to být starší obce, tedy důstojné osoby. V křesťanském prostředí to však od 2. století má technický význam, jemuž odpovídá překlad slovem kněz. Do 2. století označoval v křesťanské obci titul presbyteros člověka, který v dané obci ještě zažil kázání některého apoštola nebo jeho žáka. Postupem času se tato tradiční role starších pochopitelně vyprázdnila, až nakonec pamětníci vymřeli. V pozdním 2. století jednoho alexandrijského biskupa napadlo, že tradiční hodnost naplní novým významem: Po několikaletém vyškolení adeptů naordinoval kvantum mladých presbyterů, tedy mladých „starších“, a pověřil je liturgií a vedením lokálních křesťanských obcí. Tento nápad se brzy rozšířil. Nic proti roli lidí krátce po dvacítce, dřívější doby nebyly tak gerontokratické jako novověk, nicméně je tento nápad, který předjímá pozdější roli farářů a kaplanů, poněkud zvláštní. Nápisy na Mélu ukazují, že tito presbyteři nebyli vázaní celibátem a měli normální rodiny.

 

Katakomby si většinou spojujeme s italským prostředím, zvláště s Římem. Tam jsou opředeny morbidně romantickými legendami o křesťanech skrývajících svou bohoslužbu v podzemí. Křesťanství jako podzemní hnutí, doslova. Mělo to ovšem rozumný základ. Křesťanství nepatřilo mezi státem uznávaná náboženství, navíc někteří císařové vynucovali božský kult svého úřadu a někdy i své osoby. Řím měl ovšem až přebujelý smysl pro byrokratický pořádek spolkového života, a toho mohli křesťané využít. Zavedli se jako pohřební bratrstva (collegia funeraticia) a pod touto hlavičkou mohli ledacos, včetně schůzek v katakombách. (Vždy mi to poněkud nemístně připomene téma nosičů rakví za prohibice v mafiánských filmech.) Nevíme, jak to chodilo tady na Mélu. Moc Impéria určitě sahala i sem, leč na Kykladách mnohdy leccos procházelo jako méně horké než jinde. Nenašly se zde doklady o větších schůzkách křesťanů v těchto podzemních prostorách. Zdá se, že mélské katakomby nebyly akutně potřebné také jako schovávačka pro živé.

Zajímavá je etnická a kulturní diferenciace nebožtíků. Zvláště v nejstarší době mezi nimi bylo hodně konvertitů z místní židovské diaspory. To dobře odpovídá rámcové představě o způsobu, jakým se křesťanství šířilo ve Středomoří, tedy uvnitř židovské diaspory, nejvíce však po stopách úspěšné judaistické misie v těsně předkřesťanské době.

 

 

Katakomby na Mélu jsou nejrozsáhlejší starokřesťanskou památkou v Řecku. Pohřbívalo se v nich od sklonku 1. století až do 5. století. Celkem tu bylo pohřbeno přes dva tisíce lidí. Zdejší hrobky byly bohužel rozličnými dobrodruhy vyloupeny dřív, než sem v 19. století přišli archeologové, přilákaní objevy soch v okolí, počínaje již zmíněnou Venuší z Mélu. Od roku 1844 zde výzkum vedla Univerzita v Athénách.

 

A jsme zase na světle světa. Fotka je už z cesty dolů k moři, k obci Klima, ale obrací se zpátky k oblasti kolem katakomb. Vpravo nahoře je novodobý kostel v Trypiti.

Oblast mezi Plaka, Trypiti a Klima byla po téměř celou antiku hustě obydlená. V archaické době a v klasické antice se město táhlo až k moři u Klima, po athénském poplenění se už omezilo jen na prostor nad katakombami. Někdy kolem 6. století n. l. došlo k velkým sesuvům půdy a závalům. Město prakticky zaniklo a katakomby přestaly být přístupné. V následujícím období byl Mélos častým cílem útoků saracénských pirátů, takže město nebylo obnoveno. Také katakomby byly skoro zapomenuty a celá oblast se až do nedávné doby stala zemědělským zázemím obce Trypiti, s políčky a pastvinami. Ve středověku bylo kousek dál a výš vybudováno nové centrum ostrova, městečko Plaka kolem pevnosti Kastro s mohutným výhledem.

##seznam_reklama##

Od katakomb bychom se mohli vrátit nahoru do Trypiti na autobus, ale je také možné sejít po chodníčku se schody až ke Klima, projít se po pobřeží kolem pestře barevných lodních garáží, a pak jít silničkou, která vede nad mysem Bobarda (Bombardha) kolem pahorku Nychia se slavným nalezištěm obsidiánu, využívaným od velice dávných dob. Cesta pak končí v přístavním městečku Adamas (Adhamandas).

 

Literatura

Gregory Belivanakis: History of Melos. Athens 2006.

Kapitola Mélos (Milos) v mé volně přístupné online knize Pouť na Kyklady.