Podle toho, co víme, žijeme v jednom z nejchladnějších období v historii života na naší planetě. Jako by nestačilo, že se Země ochladila, ještě se střídají zničující cykly ledových a meziledových dob. Ačkoliv se rádi tváříme, že nejmladší doba ledová byla poslední, technicky vzato by nebyl důvod si to myslet… pokud by do cyklu zaledňování a tání nezasáhlo globální oteplování.
Geochemik Nicolás Young z Lamont-Doherty Earth Observatory a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že před dvěma tisíci lety se začaly znovu rozrůstat nepatrné zbytky někdejšího obrovského ledovcového štítu v Arktidě. Podle nich to byl počátek nové doby ledové. V 60. letech 20. století už ale byly letní teploty tak vysoké, že ledovcový štít začal zase ustupovat. Globální oteplování tím ukončilo nové období zaledňování, které sotva začalo.
Youngův tým zkoumal Laurentidský ledovcový štít. Ten pokrýval velkou část Kanady a severu Spojených států, naposledy přibližně před 95 000 až 20 000 lety. V době největšího rozsahu sahal od oblastí severně od polárního kruhu až po Illinois a místy dosahoval tloušťky přes tři kilometry. Byl to vůbec největší ledovcový štít severní polokoule.
Laurentidský ledovcový štít v naší době meziledové téměř celý roztál. Poslední zbytek dodnes přežívá v podobě ledovcové čepice Barnes Ice Cap, ve střední části Baffinova ostrova na území kanadského Nunavutu a svou rozlohou odpovídá přibližně americkému státu Delaware.
Rekonstruovat historii ledovců je obtížné. Zvlášť náročné je určit okamžik, kdy dosáhly nejmenšího rozsahu a začaly znovu růst. Kromě problémů se samotným určením tohoto bodu se totiž při opětovném rozpínání ledovců často ničí geologické stopy, které by mohly jejich historii prozradit. V případě Barnes Ice Cap mají vědci velkou výhodu. Tato ledovcová čepice je pevně přimrzlá ke skalnímu podloží. Na rozdíl od většiny ledovců se neposouvá, a proto uchovává zbytky vegetace, která rostla v době, kdy byl ledovec menší. Při jeho následném rozšiřování zůstaly rostliny pohřbené pod ledem.
Od šedesátých let, kdy ledovec začal ustupovat, se některé z těchto rostlinných pozůstatků znovu dostávají na povrch. Vědci je mohou odebírat a určovat jejich stáří pomocí analýzy uhlíku-14. Tímto způsobem lze detailně sledovat rozpínání ledovce a rekonstruovat historii klimatu v této oblasti.
Badatelé zjistili, že Laurentidský ledovcový štít dosáhl nejmenšího rozsahu přibližně před 3 000 lety. Zhruba před 2 000 lety ale začal znovu růst, protože klima se ochladilo dost na to, aby se mohl hromadit led. Domnívají se, že okamžik, kdy se ledovcový štít začal znovu rozšiřovat, vlastně byl počátkem doby ledové.
V 60. letech 20. století se ale už oteplilo natolik, že Barnes Ice Cap během léta ztrácel více ledu, než kolik ho během zimy nashromáždil. Nová doba ledová se doslova roztekla. Podle současných odhadů roztaje i Barnes Ice Cap, a to během příštích pár staletí úplně. Tím definitivně zmizí poslední zbytky Laurentidského ledovcového štítu.
##seznam_reklama##
Má nám to být líto? Mají-li Young a spol. pravdu, globální oteplování brzdí jev, který se na Zemi „přirozeně“ projevuje poslední miliony let. Formálně vzato jde o razantní zásah do klimatického systému s nedozírnými následky. Pokud by ale k oteplení bývalo nedošlo a doopravdy by se spustila nová doba ledová, zřejmě by to znamenalo smrt mnoha lidí a rozvrat světa, jak ho dnes známe. Jak se zdá, v šedesátých letech jsme měli velkou kliku.
Video: Spotlight on Nicolás Young: The Ice Sheets Are Changing Quickly
Video: NASA Just Watched One of North America’s Last Ice Age Relics Lose Its Snow
Literatura