O.S.E.L. - Zdroj smíchu olympských bohů: Héfaistos nad Afrodítou s Areem
 Zdroj smíchu olympských bohů: Héfaistos nad Afrodítou s Areem
Když v Héfaistově automatické pasti uvízla jeho žena Afrodíté s Areem v nejlepším, svolal božský kovář a technik ostatní bohy, aby mu u toho byli svědky. Ti se váleli smíchy. K takové věci bývá lepší svědky nevolat.

Bertel Thorvaldsen: Venuše, Mars a Vulkán, asi roku 1810. Nová Pinakotéka v Mnichově. Kredit: Rufus46, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Bertel Thorvaldsen: Venuše, Mars a Vulkán, asi roku 1810. Nová Pinakotéka v Mnichově. Kredit: Rufus46, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Smích olympských bohů je pověstný. Mohl mít různé příčiny. Třeba tu, že jim jsou k smíchu lidské domněnky o příčinách dějů ve světě, zvláště o příčinách a domnělých cílech lidských dějů. Nejčastěji uváděnou příčinou smíchu Olympanů je ovšem scéna, kterou nalíčil Héfaistos. Jde o záležitost poměrně cynickou, proto pak připojím dovětek o reálných podobách manželské věrnosti v antickém Řecku.

 

V článku Héfaistos, božský kovář, technik a vynálezce jsem zmínil, že Héfaistův milostný ani rodinný život nebyl šťastný, přitom podle většiny mytických verzí byla jeho ženou samotná Afrodíté. Héfaistos v jednom kuse pracoval a vynalézal, neveselil se, byl chromý a málo se myl. Zapáchal dílnou a potem. To se nanejvýše sličné „voňavé bohyni“ nemohlo líbit. Jejich manželství prý ani nebylo naplněno. Nikde jsem nepotkal ani zmínku o nějakých potomcích Afrodíty s Héfaistem. Zato mu byla nevěrná s jinými bohy. Skoro veřejně s Areem, neboť to byl pořádný chlapák, prostě superman, navíc krajně vášnivý, prostě divoch. Skrytě však milovala Herma, protože s ním je sranda, dokonce i když jenom myslí, natož tehdy, když ji obšťastňuje. S Hermem zrodila Hermafrodíta (viz článek Hermafrodit, nepříliš šťastný potomek Herma a Afrodíty). S Areem měla dceru Harmonii, které se Héfaistos krutě pomstil prokletým náramkem. Podle některých verzí mýtů byl potomkem Afrodíty s Areem také Erós, avšak základní verze říkají, že Erós je zcela primordiální božstvo (viz článek Erós).


Héfaistos nebyl hloupý, vždyť to byl geniální vynálezce, jenže jeho typ inteligence nebyl zrovna sociální. Přesto časem začal něco tušit, leccos se mu doneslo. Sice se neúčastnil zábav bohů, leč Hélios (Slunce) si nedokázal nechat pro sebe, že svými prvními paprsky zahlédnul v jeho loži Afrodítu s Areem, zatímco Héfaistos ještě pracoval v dílně.

Dřevoryt k překladu díla Giovanniho Boccaccia De mulieribus claris, vytiskl Johannes Zainer v Ulmu kolem roku 1474. Inkriminovaná scéna je v pravé části. Penn Libraries, University of Pensylvania (USA), Inc B-720. Kredit: kladcat, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Dřevoryt k překladu díla Giovanniho Boccaccia De mulieribus claris, vytiskl Johannes Zainer v Ulmu kolem roku 1474. Inkriminovaná scéna je v pravé části. Penn Libraries, University of Pensylvania (USA), Inc B-720. Kredit: kladcat, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

 

Past

V epické šíři popisuje celou událost Odysseia (VIII. 266-366), věnuje jí celou stovku veršů. Tím se téma stalo slavným. Božský vynálezce ukul pomstu. Ukul past, jejíž hlavní součástí byla tak jemná kovová síť, že ani nebyla vidět, přitom tak pevná, že ji nemohl roztrhnout ani sám Arés. „Osidla koval, nezlomná, nerozpojná.“ Síť umístil nad manželské lože a opatřil mechanismem, který sklapne v okamžiku, kdy do něj ulehne dvojice. Héfaistos dokázal vyrobit velice jemné zařízení, což v daném případě ani nebylo tak moc potřeba, neboť Arés ostražitostí ani důvtipem rozhodně nevynikal a Afrodítě to bylo víceméně jedno, i když jemnost k ní patří. Herma by samozřejmě ani do nejlepší pasti nikdy nechytil. Důraz na pevnost byl ovšem na místě, neboť pod vlivem divoce běsnícího Area dokáže i slabý člověk na okamžik vyvinout neuvěřitelnou sílu, natož Arés osobně.


Po instalaci pasti Héfaistos předstíral, že odjíždí na ostrov Lémnos, ale v noci se vrátil a hned slavil úspěšný lov. Na jeho lůžku ležela pod průhlednou sítí Afrodíté s Areem, přímo v nejlepším, a kvůli síti ani nemohli od sebe, natož se přikrýt. Past zaklapla:


Vtom se však pouta / umělá sevřela kol, jež chytrý Héfaistos zrobil, / takže ni údem hnout již nemohli, natož se zvednout. / Tehdy již viděli oba, že vyváznout není jim možno.


Teď Héfaistos potřeboval svědky, aby mu všichni věřili, jak je těmito dvěma tupen. Proto svolal všechny bohy, aby se na tu hrůzu podívali:

Stanul ve dveřích síně, a hněv jím lomcoval divý, / strašný pozvedl pokřik a zvolal na všecky bohy: / (…) „Vizte jak Afrodíté mě chromého – Diova dcera – / znectívá po všechen čas – jak drzého Aréa kochá, / ježto je silných nohou a krasavec – zato však já jsem / mrzák se narodil na svět.“

Héfaistos lapil Area s Afrodítou. Velká tapiserie vyrobená v Bruselu v letech 1525-1550. Muzeum Machado de Castro (Coimbra, Portugalsko). Kredit: Joseolgon, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Héfaistos lapil Area s Afrodítou. Velká tapiserie vyrobená v Bruselu v letech 1525-1550. Muzeum Machado de Castro (Coimbra, Portugalsko). Kredit: Joseolgon, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

 

Jenže pokus o dokladování nezákonné nemravnosti probíhal jinak, než si představoval:

Bouřný smích vtom vybuchl z úst všem blaženým bohům, vidoucím umělou lest, již důvtipný Héfaistos zrobil.


Při pohledu na dokonalou past a nahé milence v ní se bohové rozjařeně smáli, a Héfaistovi se vysmáli. Apollón si dokonce dobíral svého mladšího bratříčka Herma, jestli by nechtěl být na Areově místě. Ten odvětil, že moc rád, že ta síť poutá k Afrodítě zajímavým způsobem, což by se mu tuze líbilo. „Řekl a v hlasitý smích zas propukli bozi.“ Staré výklady to chápou jako poučení, že když se taková věc doma přihodí, nebývá moudré k tomu volat svědky.

Héfaistos chtěl Afrodítu vrátit jejímu otci Diovi a žádat po něm zpátky své dary za nevěstu, vždyť proto bohy svolal:


Má vazba a lest tak dlouho je poutati bude, až by mi otec vrátil veškeré mé dary, které jsem mu dal, když chtěl jsem tu nestoudnou dívku; krásná dcera to jest, však neumí krotiti vášně.


Zeus Héfaistovi samozřejmě nic nevrátil. Nakonec Poseidón přemluvil Héfaista, aby lapené milence vysvobodil výměnou za záruku, že Arés zaplatí pokutu cizoložníka, nebo že ji za něho složí Poseidón sám. Po vyproštění si Arés odešel léčit sebevědomí do divoké Thrákie a Afrodité domů na Kypr. V Iliadě (XVIII.382) je Afrodíté zmíněna jako bývalá Héfaistova žena. Podle jiných verzí mýtu se okouzlující Afrodité prostě vrátila do Héfaistovy přízně.


Smích nebo výsměch?

Joachim Wtewael: Mars a Venuše právě překvapeni Vulkánem. Drobná olejomalba na mědi z roku 1610. Vlevo nahoře se vznáší Hermés, vpravo ostatní bohové. Rijksmuseum (Amsterdam), SK-C-1712. Kredit: Vincent Steenberg, Wikimedia Commons. Public domain.
Joachim Wtewael: Mars a Venuše právě překvapeni Vulkánem. Drobná olejomalba na mědi z roku 1610. Vlevo nahoře se vznáší Hermés, vpravo ostatní bohové. Rijksmuseum (Amsterdam), SK-C-1712. Kredit: Vincent Steenberg, Wikimedia Commons. Public domain.
Joachim Wtewael: Mars a Venuše překvapení bohy. Drobná olejomalba (203 x 155 mm) z let 1604 až 1608. J. Paul Getty Museum (Los Angeles), Accession number 83.PC.274. Kredit: Getty's Open Content Program, Wikimedia Commons. Public domain.
Joachim Wtewael: Mars a Venuše překvapení bohy. Drobná olejomalba (203 x 155 mm) z let 1604 až 1608. J. Paul Getty Museum (Los Angeles), Accession number 83.PC.274. Kredit: Getty's Open Content Program, Wikimedia Commons. Public domain.

Značný smysl pro srandu patří ke specifickým rysům řecké kultury. Sami se chlubí, že se tím odlišují od barbarů, kteří se prý hned urážejí, a za dobrý vtip považují tak nejspíš nějakou sprostou škodolibost, třeba uvolnění kola vozu. Co do vtipnosti mají Řekové konkurenci snad jenom v Židech. V pozdější antice dokonce Řekové tvrdí, že jejich bohové jsou nejlepší také proto, že dokáží být veselí, ba že si z nich i při vší úctě klidně můžou občas utahovat, někdy i poměrně drsně. Přesto našince občas zaráží, jaké podoby ten může antický humor nabývat. Komedie klasické doby jsou plné vyloženě obscénních témat i prostých zesměšnění vulgaritami, například vylití obsahu nočníku na hlavu nebo nakopání do zadku. Nic proti tomu, je to lidová zábava, které se občas s chutí zúčastní i měšťan nebo aristokrat, navíc často dobře napsaná, jakou známe i později, viz Gargantua, písně sprostonárodní nebo filmové grotesky. Ty jsou ovšem umravněné ve stylu raného 20. století, takže zesměšňovat nešťastníka v nich lze jen asexuálně, ba i fekální humor smí být jen naznačen. Hlavní problém ovšem nespočívá v možné obscénnosti nebo vulgaritě vtipu, nýbrž v tom, že často nabývá podoby zesměšnění chudáka, jako drsné vtipy na účet postižených. Ve všech těchto případech však spíše než nároky korektnosti platí, že případná hrubost dobrého vtipu musí být vykoupena jeho vtipností a ochotou vystavit se podobnému; a že nevydařený vtip se stává trapasem, někdy jen tím, že přišel ve nevhodnou chvíli do nevhodného prostředí.


Evoluce vtipných kousků i vyprávěných vtipů od archaické doby po konec antiky by byla samostatné téma, bohužel málo zpracované. Tak se omezíme na smích bohů nad nezvykle obsazeným Héfaistovým ložem. Prvním momentem smíchu bohů je zde spíše úsměv nad neočekávanou a prý velice pohlednou scénou, moment překvapení, pro ně příjemného překvapení. Pak přijdou prvky výsměchu. Všichni (snad kromě Poseidóna) se smějí taky Areovi, jak bojovný silák dopadl, i když mu to někteří vlastně závidí. Nakonec přijde výsměch Héfaistovi, místo očekávané solidarity. Nevysmívají se jeho postižení ani ponížení, dokonce s vlídným smíchem oceňují dokonalost pasti, leč vysmívají se jeho nápadu tento úlovek všem ukázat. Úsměvně oceňují jeho um, ale vysmívají se tomu, že božský vynálezce nedomyslel pointu, že mu chybí sociální inteligence, což je ovšem také svého druhu postižení.

##seznam_reklama##

Smích skrytě nebo zjevně souvisí s mocí. Úsměv patří ke znakům příjemnosti a převahy nad situací, přinejmenším k tomu, že se něco nestalo zrovna mě. Šťastní lidé se ovšem dokážou zasmát i tomu, že vstoupili do lejna, ukazují tím převahu i nad touto trapnou situací. Stále důležitější roli bude mít úsměv jako znak intelektuální převahy, ať už nad nároky nezvyklé situace nebo nad ostatními. Nespoutaný smích bývá spouštěn nečekaností kontextu, přesmykem kontextů. Výsměch jako hrubý znak převahy se později přesune do „nižších“ žánrů, zatímco ve vysokých žánrech bude projevem padoucha.


Nešťastné lásky řeckých bohů

Héfaistos zdaleka není jediný z řeckých bohů, jehož milostný život provázejí zásadní problémy. Známé jsou Diovy zálety a Héřina žárlivost, nejběsnivější tehdy, když výjimečně nemá proč. Vysvětlují se nejen Diovou máčovskou povahou, ale také tím, že Héra si ho sama vybrala a přiměla k sňatku. Krom jiného je to taky trochu parodie na téma vdavekchtivých žen. Když některá přiměje ke svatbě největšího máču, navíc mladšího, tak se pak má nemá divit, že bude na pokus dostat ho pod pantofel reagovat nespoutaně. To jsou samozřejmě epické a později komické až parodické rysy, v jiných žánrech jsou bohové představováni mnohem důstojněji.


Nebudeme teď probírat bohy jednoho po druhém. Snad stačí zmínit, že i takový intelektuálně a všestranně obdařený věčně mladý atlet jako Apollón, dokonce znalec osudu, nemívá v lásce štěstí. Nechtěně zabil svého milého Hyakintha, a když se pro změnu zamiloval do holky, tak z toho byl natolik paf, že si jednu nechal utéct, on, zdatný atlet, a druhou patrně z bezradnosti pro jistotu hned znásilnil, on, který si tak zakládá na harmonickém průběhu čehokoli. Na Apollónových nešťastných láskách vidíme, že ani novodobé přísloví, že lépe je být mladý, zdravý, krásný, inteligentní a bohatý než naopak, není dostatečnou zárukou úspěchu.


Reálná věrnost milenců a manželů v řecké antice

Manželská věrnost a vzájemná věrnost milenců není v Řecku zdůvodňována nábožensky, alespoň ne v prvoplánovém smyslu slova. Není divu, příběhy řeckých bohů nejsou v tomto ohledu vzorem, mnohdy přímo naopak. Náboženství zde není příkladem morálky, nýbrž ustavuje vnímání světa, ve kterém je kýžené jednat spíše dobře.


V nejstarších dobách patřila věrnost k rodové cti a ke cti rodiny. Už tehdy to ovšem bylo občas podpořeno také osobní vazbou mezi milenci nebo manžely, jako když Pénelopé dlouhá léta poctivě čekala na Odysseův návrat. Citový vztah už v lecčem podobný tomu, jak jej známe v naší kultuře, se ustavil v průběhu řecké archaické doby, v souvislosti s oceněním lidské individuality a nezastupitelnosti. Tváří v tvář lásce nebo smrti to s lidskou mobilitou a nahraditelností není slavné, což je častým motivem řeckých lyriků v 7. století před n. l, viz článek Básníci života i nouze. Není divu, že často navazují na motivy milostných písní a pohřebních písní. Příběhy neopětované tragické lásky nebo zase manželských víceúhelníků ukazují problematičnost i hodnotu věrných vztahů.


Představa věrnosti (i nevěrnosti) se postupně proměňuje spolu s tím, jak se proměňuje vnímání lidské individuality. Od rodové cti přes ne úplnou zastupitelnost po niternost jako obraz světa v druhém člověku, to už jsme v římské době. Ve škole se to ukazuje například na dopisu, který psal Plútarchos své ženě, když se na cestách dozvěděl, že jim zemřela asi tříletá dcerka. Psaná útěcha sice ještě nese rysy patriarchálního vztahu, ale z jeho limitací jasně vysvítá osobní vztah velice podobný tomu, jaký známe z naší doby. Na prvním místě už není rodová čest, ale osobní vztah.


Poznámka o proměnách výtvarných stylů a vkusu, případně nevkusu

Héfaistos zkoumá úlovek v síti. Shůry přihlížejí ostatní bohové. Alexandre-Charles Guillemot, olej na plátně, 1827. Indianapolis Museum of Art, artwork ID 5622, (P4674). Kredit: NgFVL6Vteg3K6Q at Google Cultural Institute, Wikimedia Commons. Public domain.
Héfaistos zkoumá úlovek v síti. Shůry přihlížejí ostatní bohové. Alexandre-Charles Guillemot, olej na plátně, 1827. Indianapolis Museum of Art, artwork ID 5622, (P4674). Kredit: NgFVL6Vteg3K6Q at Google Cultural Institute, Wikimedia Commons. Public domain.

Za povšimnutí stojí také různá atmosféra přiložených výtvarných ukázek, tedy abych rovnou neřekl, že jejich různá úroveň. Pro renesanční realistickou (přesněji: veristickou) malbu představují mytická témata podobný problém jako pro soudobý komerční film. Mýtus není vždy realistický, vzdoruje jednoznačnému zobrazení. Krom toho novověcí malíři a sochaři občas volí antická témata spíše pouze proto, aby mohli zobrazovat neoblečená těla. Výtvarná a náboženská hlediska se stále častěji rozcházejí. Přibližně v 19. století a později se nábožensky motivovaná malba nebo socha stává problémem, dokonce nezávisle na tom, zda téma pochází z řeckého náboženství nebo jde o křesťanský motiv či import z Asie. Často se proto uchyluje k retro stylům, jako například klasicistní reliéf, ukazovaný v tomto článku jako první ilustrace, který je skoro k nerozeznání od plastik z pozdější vrstvy antiky, přestože nejde přímo o kopii.

 

Obecně vzato hrozí, že dílo skončí jako kýč, což se v případech „mytologické malby“, „křesťanského umění“ i „ezoterního umění“ děje stále častěji. Náboženský výraz ztrácí humor, někdy dokonce hrozí, že by se mohl sám stát směšným nechtěně, opět dost nezávisle na tom, o jaké náboženství jde. (Viz Švejkův popis polního oltáře.) Najdou se ovšem výjimeční tvůrci, kteří hledají nové cesty, ale ne vždy jsou svými komunitami přijímáni s nadšením.


Literatura:

Odysseia. Přeložil Otmar Vaňorný (1921). Praha: Petr Rezek 2007, s. 158-162. Dostupné online díky Městské knihovně v Praze (2018).

Odysseia. Přeložil Vladimír Šrámek. Praha: Plzák 1945, Naše vojsko 1987, Leda 2021 (mnohem čitelnější literární překlad).


Autor: Zdeněk Kratochvíl
Datum:29.12.2023