Hermafrodit, nepříliš šťastný potomek Herma a Afrodíty  
Zdálo by se, že z lásky Herma a Afrodíty vzešel dokonale harmonický potomek, který spojuje protiklady. Leč není tomu tak. Hermafrodítos je líčen spíše jako nešťastný tvor. Přitom má předlohu v ithyfalické verzi Afrodíty, v Afrodítovi, na jehož svátky se na Kypru a v Malé Asii odehrávala veselá travesti show.

K tématu mě přivedl z jedné strany mýtus o androgynech, z druhé strany zvláštní soška, která mě koncem 20. století zaujala v muzeu na Délu.


Řecké mýty zmiňují androgyny, tedy úplné lidské bytosti. Nejčastěji mívají obě pohlaví, plně vyvinutá a funkční, a to na opačných stranách těla, mají také dvě tváře. Jako kdyby dva lidé srostli zády k sobě. Ti ovšem mohli žít jen kdysi pradávno. Současní lidé prý vznikli, když bohové androgyny rozpůlili, protože si moc vyskakovali, jak napsal Platón (Symposion 190 a-d). Od té doby mají lidé obvykle jedno pohlaví. Empedoklés popsal vznik androgynů náhodným spojováním tělesných částí až k úplnosti, zatímco jejich rozdělení vejpůl přiřadil úpadkové fázi běhu kosmu, viz v článku Empedoklés před Darwinem. Platón vyložil erotickou přitažlivost jako stesk po chybějící polovičce (Symposion 191c-e). Nevíme s jistotou, co z toho bylo míněno vážně a co jako nadsázka nebo vtip, nejspíš něco mezi nebo obojí.


Něco úplně jiného je Hermafrodítos. Je to individuální bytost, sice mytická, leč v řádu světa, který je podobný našemu. Skoro každá mytická bytost je také typologická, takže Hermafrodítos reprezentuje i určitý těžký problém lidí. Funkční pravý hermafroditismus známe spíše (a možná jenom?) ze vzdálenějších oblastí živočišné říše, viz hlemýždi. Biologicky vzato je asi těžko možné, aby se u člověka vyvinuly obě plně funkční pohlaví, spíš se pořádně nedovyvine žádné. Škála ženství a mužnosti se může realizovat různě, ale přechodové případy jsou naštěstí dost vzácné. Pro život představují hodně těžký úděl, protože neobvykle (ne)vyvinuté genitálie zasahují jednotlivce mnohem zásadněji než neobvykle (ne)vyvinutá končetina, i když na rozdíl od nepravidelností vývoje jiných orgánů přímo neohrožují život.


Řekové antické doby vystačili pro popis pestré škály erotických vztahů a sexuálních praktik se dvěma biologickými pohlavími. Nechápali je ovšem ryze disjunktně. Předpokládali plynulou škálu, i když přechodové formy tělesných realizací pohlaví jsou vzácné. Ještě volněji chápali různé možnosti erotických vztahů, které charakterizovali spíše relačně než trvalými a složitě diferencovanými identitami. (Viz článek Sex a erotika v řecké antice.)

Hermafrodítos má znaky obou pohlaví, což ovšem neznamená, že je dvojnásob šťastný. Narodil se díky ne zcela uspořádaným rodinným poměrům. Jeho matka Afrodíté měla za muže chromého a věčně umouněného kováře a vynálezce Héfaista, reálně si ovšem užívala s Areem, neboť to je superman. Jenže Arés neoplývá vtipem ani důvtipem. Proto měla Afrodíté nejraději Herma, s ním je zábava, navíc funguje v různých podobách od překvapivě způsobného veselého puberťáka po rozjíveného (ithyfalického) starého mudrce.


Jelikož člověk těžko může mít obě pohlaví v dostatečně vyvinuté podobě, pracují mýty o Hermafrodítovi se zástupnou symbolikou. Jeho podobu řeší představou menších dívčích ňader a mužského pohlaví. Tím obcházejí problém funkčních obou pohlaví. Hermafrodítos je tedy spíše chimérou znaků než skutečně oboupohlavní bytostí. Tvář může být různá. Na některých zpodobněních působí melancholicky až smutně.

Afrodíté ithyfalická, spíše tedy Afrodítos. Rozpomínka na dávné souvislosti nebo drobné soft porno? Archeologické museum na Délu, 6022. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Afrodíté ithyfalická, spíše tedy Afrodítos. Rozpomínka na dávné souvislosti nebo drobné soft porno? Archeologické museum na Délu, 6022. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

 

Pátrání

V Archeologickém muzeu na Délu je k vidění hodně leccos. (Letos je bohužel ještě pořád zavřené kvůli rekonstrukci.) V té všehochuti mě v oddělení menších plastik z dob pozdější antiky zaujala zvláštní mramorová soška Afrodíty. Je jemně provedená z kvalitního mramoru, i když trochu poškozená. Její horní polovina navazuje na stará zobrazení zrození Afrodíty stojící v mořské mušli (viz v článku Zrození Afrodíty z mořské pěny) a je oblečená. Dolní polovina je stylizovaná jako hermovka, tedy zobrazení postavy (ne nutně přímo Herma) s tělem redukovaným do geometrického bloku nebo sloupku, z něhož vystupuje pouze pohlaví. Rozumí se mužské pohlaví, neboť hermovky žen se běžně nedělaly. Od (pozdní) klasické doby dál bývá pohlaví zobrazeno v cudně klidovém stavu, zatímco u starších hermovek má jeho ithyfalická podoba ukazovat sílu a význam postavy. Jenže Afrodíté s mužským pohlavím, a ještě k tomu ithyfalická?


Není jedinou bohyní, o níž se něco takového vypráví. K velkým bohyním to občas může patřit, asi jako znak jejich nad-reálného statutu a úplnosti. Ovšem explicitní zobrazení je další věc, navíc zrovna Afrodíty, ještě k tomu na sošce, která její horní polovinu zobrazuje tak něžně. Kdo je tady vlastně zpodobněn?


Z muzejní popisky se nic nedozvíme a z katalogu jen přibližné časové zařazení do 2. nebo 1. století před n. l. a inventární číslo. V dobách počátků internetu bylo pátrání docela zdlouhavé. Naštěstí se našel vážný kandidát: Afrodítos! A ten přímo souvisí s Hermafrodítem. Dotyčná soška uchovala až do pozdější antiky starší podobu Afrodíta, který se v jiné a hojněji zastoupené linii proměnil v Hermafrodíta.

 

Afrodítos

Hemafrodítos z Pergamonu, 3. století před n. l. Archeologické muzeum v Istanbulu, inv. 363 T (Mendel 624). Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Hemafrodítos z Pergamonu, 3. století před n. l. Archeologické muzeum v Istanbulu, inv. 363 T (Mendel 624). Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Mramorová hermovka Afrodíta, prý z helénistické doby. Archeologické muzeum v Pergamonu, Turecko. Kredit: Lala love, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Mramorová hermovka Afrodíta, prý z helénistické doby. Archeologické muzeum v Pergamonu, Turecko. Kredit: Lala love, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Trochu podobně jako soška z Délu vypadají dvě sochařská zpodobnění z Pergamonu v Malé Asii (nikoli ze stejnojmenného muzea v Berlíně), obě pocházejí z helénistické doby. Socha na fotce vlevo navazuje na obvyklá zpodobnění polooděné Afrodíty, ovšem plus mužské pohlaví, v daném případě patrně v cudně klidovém stavu. Je to Hermafrodítos nebo Afrodítos?


Zajímavější je torzo sochy na fotce vpravo. Je to hermovka, alespoň v dolní části! Podle popisky prý chybí falos. Sám bych se z nepříliš kvalitní fotky neodvážil tipovat, co bylo na zachované násadě pro pohlaví původně připevněno. Každopádně je to hodně výjimečný případ. Podobně jako soška z Délu je i tato větší socha nahoře oblečená, ale aktivněji odhaluje své přirození. To Afrodíté nikdy nedělá, ani na méně oděných sochách. Naopak se snaží nějak zakrýt, i když někdy průhledně hraně, jak když se na Praxitelově nahém zpodobnění rukou cudně zakrývá, v poněkud dvojznačném gestu studu a rajcování diváků. Představovaná socha ovšem podle popisky není Afrodíté, nýbrž Afrodítos!

Úplnější sochu Afrodíta, dokonce ithyfalického, vystavují ve Stockholmu, jenže je dodělávaná v novověku a ani její dostupné foto není z nejlepších. Zájemce odkazuji na stránku anglické Wikipedie.


Afrodítos je původně kyperské božstvo, doložené od 5. století před n. l. Na rozdíl od pozdějšího Hermafrodíta působí sebevědomě. O století později byl jeho kult importován do Athén. Na svátek Afrodíta se prý na Kypru a v Malé Asii konaly slavnosti, při nichž se muži oblékali do ženských šatů a naopak. Byla to spíše legrace, občas možná trochu nevázaná. Muži také napodobovali ženský styl chůze a gest, prý šlo o zábavnou zkušenost druhého pólu lidství formou rituální hry, nikoli o explicitní sex.


Afrodítos působí jako mužská dimenze Afrodíty, zatímco Hermafrodítos je její syn s Hermem. Přesto se řada dávných i novodobých znalců dušuje, že Hermafrodítos je nástupcem Afrodíta, jen poněkud zrozpačitěl až posmutněl. Možná je to dáno i realističtějším zpodobněním v pozdějších dobách nebo proměnami společnosti.

 

Hermafrodítos

Takzvaný Berlínský Hermafrodítos. Mramorová socha z římské doby, asi 120 až 140 n. l. Antikensammlung Berlin (Altes Museum) SK193. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Takzvaný Berlínský Hermafrodítos. Mramorová socha z římské doby, asi 120 až 140 n. l. Antikensammlung Berlin (Altes Museum) SK193. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Takzvaný Berlínský Hermafrodítos. Mramorová socha z římské doby, asi 120-140 n. l. Antikensammlung Berlin (Altes Museum) SK193. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Takzvaný Berlínský Hermafrodítos. Mramorová socha z římské doby, asi 120-140 n. l. Antikensammlung Berlin (Altes Museum) SK193. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Při náhodném prohlížení fotek z berlínských muzeí narazila jedna lékařka taky na sochu Afrodíta. Upozornila mě pak, že u dospívajících chlapců se občas objeví cosi jako pokus o založení dívčích ňader. Ve velké většině případů to prý nijak nesouvisí s menším vývojem mužského pohlaví, ani s potencí a plodností, a většinou to samo odezní. Dotyčný kluk ovšem může trpět nejasností o sobě a posměchem vrstevníků. Berlínská socha Hermafrodíta prý vypadá jako poněkud přehánějící ilustrace tohoto problému. Trochu menší pohlaví této sochy asi odpovídá spíše dobovému vkusu, kdy je, na rozdíl od archaické doby, vnímáno jako znak duševní vyspělosti a kulturnosti, zatímco velké přirození (včetně varlat) je už znakem obhroublých mužů, nižších vrstev a samozřejmě satyrů. Podobně je tomu s jemnější tváří. Takový byl vývoj výtvarné estetiky. Nevím, jestli přechodný náznak dívčích prsou u některých dospívajících chlapců byl v antice terčem posměchu. Spíš bych čekal, že mohl budit nejednoznačné rozpaky, nakolik jde o anomálii neblahou a nakolik o nějaký božský znak. Navíc jsem si tohoto jevu nikdy nepovšimnul, jen předpokládám, že dotyčná lékařka věděla, co říká.

Hermafrodítos, mramor, 100 až 50 před n. l. Allard Pierson Museum (Amsterdam), APM 1. Kredit: 23 dingen voor musea, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Hermafrodítos, mramor, 100 až 50 před n. l. Allard Pierson Museum (Amsterdam), APM 1. Kredit: 23 dingen voor musea, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Hermafrodítos. Drobný bronz z římské doby. Národní archeologické muzeum ve Florencii. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Hermafrodítos. Drobný bronz z římské doby. Národní archeologické muzeum ve Florencii. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Torzo mramorové sošky Hermafrodíta (vlevo) působí trochu ženštěji než výše představená berlínská socha, přestože celé břicho (a nejen pohlaví) je modelované způsobem obvyklým u plastik atletů a chlapců.


Výrazně ženštěji působí bronzová soška vystavovaná ve Florencii (vpravo), hlavně co do celkových proporcí těla, nejen zakrnělým mužským pohlavím.

Hermafrodítos na fresce z Herculanea, 1 až 50 n. l. Museo Archeologico Nazionale di Napoli, inv. 9224. Kredit: AlMare, Wikimedia Commons. Public domain).
Hermafrodítos na fresce z Herculanea, 1 až 50 n. l. Museo Archeologico Nazionale di Napoli, inv. 9224. Kredit: AlMare, Wikimedia Commons. Public domain).
Hermafrodítos na fresce z Pompejí, 50 až 79 n. l. Museo Archeologico Nazionale di Napoli, inv. 112213. Kredit: Stefano Bolognini, Wikimedia Commons. Public domain).
Hermafrodítos na fresce z Pompejí, 50 až 79 n. l. Museo Archeologico Nazionale di Napoli, inv. 112213. Kredit: Stefano Bolognini, Wikimedia Commons. Public domain).

Se stojícím Hermafrodítem se loučíme dvěma freskami z římské doby, které vystavuje Národní archeologické muzeum v Neapoli. Ta vlevo je z Herculanea, vpravo z Pompejí.

Spící Hermafrodítos, mramor, římská kopie řecké práce z konce helénistické doby. Museo Nazionale Romano, inv. 1087. Kredit: Jean-Pol GRANDMONT, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Spící Hermafrodítos, mramor, římská kopie řecké práce z konce helénistické doby. Museo Nazionale Romano, inv. 1087. Kredit: Jean-Pol GRANDMONT, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

 

Když se roztrhne pytel se spícími Hermafrodíty

Řecký sochař Polyklés Mladší (nezaměňovat s Polykleitem) vytvořil v polovině 2. století před n. l., nejspíš v Athénách, sochu spícího Hermafrodíta. Obličej měl neutrální, účes spíše ženský, siluetu postavy výrazně ženskou, zvláště boky a zadek. Měl ženská ňadra a mužské pohlaví, obojí celkem normálně vyvinuté. Socha se líbila a stala se slavnou. Doba přála kuriozitám, do centra zájmu se často dostávaly kdejaké neobvyklosti. Dílo z přelomu helénistické a římské doby bylo v následujících staletích často kopírováno, občas v mírně odlišných verzích. Už v 1. století před n. l. vznikaly kopie na objednávku bohatých Římanů a také měst.


Originál je dávno ztracen. Za nejvěrnější kopii se obvykle považuje ta, kterou vystavuje Národní muzeum v Římě (Museo Nazionale Romano) v rámci své sochařské sbírky v Palazzo Massimo alle Terme. Proto ji tady ukazuji.


Už ani originál nejspíš nebyl zrovna náboženskou sochou, měl upoutat pohled neobvyklostí, podanou ovšem co možná ladně. Přitažlivost sochy pro část diváků nemusí spočívat jen v zobrazení neobvyklé sexuality, byť relativně cudně. Krom obliby zvláštností může být také ozvěnou nostalgie po androgynech, i když dost dekadentní.

Spící Hermafrodítos. Bílý mramor, 2. století n. l. Louvre Ma 231. Matrace byla přidána v 17. století. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Spící Hermafrodítos. Bílý mramor, 2. století n. l. Louvre Ma 231. Matrace byla přidána v 17. století. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Spící Hermafrodítos. Bílý mramor, 2. století n. l. Louvre Ma 231. Matrace byla přidána v 17. století. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Spící Hermafrodítos. Bílý mramor, 2. století n. l. Louvre Ma 231. Matrace byla přidána v 17. století. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Nejznámější verzí této plastiky je tzv. Borghese Hermaphroditus, kterého vystavuje Museum v Louvru. Je to kopie vytvořená v 2. století n. l. Roku 1619 ji restauroval David Larique a tehdy také Gianlorenzo Bernini doplnil matrace z kararského (carrarského) mramoru, prý na přání kardinála Borghese. Hermafrodítos tím získal kontext obzvláštního kardinálského vkusu, jenž pak ovlivnil „zámecké umění“. Dekadence byla dovršena.

Od antiky do středověku

Sošky Hermafrodíta nalezené v Chaironeji. Archeologické muzeum v Thébách. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Sošky Hermafrodíta nalezené v Chaironeji. Archeologické muzeum v Thébách. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Hermafrodítos na metopě z dómu v Modeně, 1110 až 1150. Muzeum katedrály v Modeně. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Hermafrodítos na metopě z dómu v Modeně, 1110 až 1150. Muzeum katedrály v Modeně. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Ještě si ukážeme rozpětí výtvarných podob Hermafrodíta. Vlevo vidíte sošky nalezené v Chaironeji (Chaironeia v Boiótii), které jsou poplatné dobovým zpodobněním Afrodíty. Vlastně jsou to zmenšené verze už představeného Hermafrodíta nebo Afrodíta z Pergamonu.

Vpravo vidíme reliéf Hermafrodíta, který udělali křesťané. Pochází z ranějšího 12. století a byl umístěn v katedrále v Modeně. To byla doba výtvarně i jinak vzato občas místy svobodná, tvrdé limitace středověku teprve přijdou. Míra pruderie rychle poroste (s výjimkou epochy renesance) a vrcholí v 19. století, alespoň podle Michela Foucaulta i soudě dle dobových církevních a státních směrnic. Nutno ovšem poznamenat, že Hermafrodítos nebyl v Modeně zobrazen v roli světce. Měl se kajícně dívat, jak má náboženství vypadat správně, stejně jako mnohé jiné antické postavy vysochané do metop nebo namalované na zdech.

Nikdo není dokonalý.

Datum: 10.10.2023
Tisk článku


Diskuze:

v kontrastu s Artemis z Efesu

Eva M,2023-10-15 17:12:16

- která by se zdánlivě měla mně jevit příbuzně - mají tato vyobrazení "charakteristické dospělé ženské" tento, zadnice, takže se nezdají patřit ke stejné linii...
Vůbec jako by chyběly ty starší vývojové varianty těchto vyobrazení...

vlastně tento výběr působí dojmem, jako by sochař řekl zákazníkovi "pokud se vám tato socha jinak líbí, přimontovat pánské příslušenství není problém....".........případně jako "on to měl být Zeus (třeba), ale tady jsem kus mramoru uflákl, tak to doděláme na Afroditu; a ten spodek od Dia škoda vyhodit, fajn mramor, prostě si zbytek přimyslete".


Na nějakou biologickomedicínskou inspiraci to myslím snad ani nevypadá; spíš fakt na to dekadentní prostředí.....

Odpovědět


Re: v kontrastu s Artemis z Efesu

Eva M,2023-10-15 17:14:29

ty zadky - tedy většinou.

Odpovědět


Re: v kontrastu s Artemis z Efesu

Eva M,2023-10-15 17:23:53

tady ovšem k tomu mají jakýsi (trochu jiný) příběh.......
https://en.wikipedia.org/wiki/Hermaphroditus

Odpovědět


Re: Re: v kontrastu s Artemis z Efesu

Zdeněk Kratochvíl,2023-10-15 22:08:55

Pokud máte na mysli ten příběh s nymfou Salmakis, tak ten jsem nezařadil proto, že nevím o starším nebo aspoň jiném zdroji než jsou Ovidiovy Metamorfózy. Ty sie taky mají svůj půvab, ale dokladují spíš latinskou poetiku rané císařské doby než co jiného.

Odpovědět


Re: v kontrastu s Artemis z Efesu

Zdeněk Kratochvíl,2023-10-15 22:11:18

Jak ty sochy vznikaly, to nevím, ale takhe asi ne. S dekadencí to souvisí, což je zčásti dáno už dobou. Medicínskou inspiraci nepředpokládám, jen jsem zmínil spíše opačný směr, medicínskou reflexi některých z těch soch.

Odpovědět


Re: Re: v kontrastu s Artemis z Efesu

Eva M,2023-10-16 11:18:24

člověku se vybaví "faraonský mocenský vous", který si měla lepit ojediněle se vyskytnuvší egyptská královna, a nožná, že jej potřebovali i někteří faraonští nezletilci nebo sotva-zletilci (on prý Tutanchamon ve směru jaksi mužskoženské diferenciace vypadal také nějak atypicky, a možná to tam nebyl ojedinělý případ) ... pak také (mám dojem, že na wiki zmiňovali, že oboupohlavní stvoření mělo kdesi být patronem manželství) ono křesťanské "jedno tělo jedna duše" - možná vycházející z nějakých bůhvíjakýcb středomořských (možná lokálních) tradic, se kterými ale nemusely být spojeny nějaké explicitní vizuální představy ..............a to, jak jsou prý v Indii občasná chybná utváření plodů ochotni dávat do souvislosti s tamními hinduistickými božstvy.

nějakým způsobem je to všechno propleteno.

Při pohledu na stylizovanou Artemis z Efezu ovšem člověk zažívá úplně jiný - také ne zcela příjemný - pocit podivnosti než při pohledu na nepatřičně doplněné zjevně ženské pánve (to už asi souvisí s tím Ovidiem, který možná metamorfoval hlavně "úhel pohledu" na cosi).

:) No, aby nás pámbu při zdravém rozumu uchoovat ráčil.
:) Tak to dopadá, když se abstraktní principy aplikují do krajnosti.

To by mne zajímalo, jak tato vyobrazení vnímali ti současníci, kteří vzhledem ke svému společenskému zařazení/práci a podobně v dobrém kontaktu s realitou byli.....
(protože však pan Petiška tuto historii nezmiňoval, zdá se, že to většinu středomořské historie bylo téma poměrně okrajové a středomoří řešilo spíš jiná témata?)

Odpovědět

Transgender osoby ve starověku

Tomáš Novák,2023-10-12 08:55:36

Jak správně říká například americký pravicový komentátor Matt Walsh - trans propaganda nám tvrdí, že trans lidé tu byli už před mnoha tisíciletími. Ve skutečnosti je to tak, že civilizace se rodily a padaly, miliardy lidí přicházely a odcházely, a to bez toho, aby se kdekoliv objevil jen náznak toho, co dnes nazýváme moderním "trans" člověkem. S tím přišla až skupina podivných psychologů v polovině 20. století. Jaký na to máte názor (ohledně toho výskytu ve starověku)?

Odpovědět


Re: Transgender osoby ve starověku

Zdeněk Kratochvíl,2023-10-12 10:36:45

Tohle není můj obor, leč ptal jsem se na to nikoli politiků té či oné části spektra, ale antropologů, pro jistotu fyzických antropologů, protože ti pracují spíše přírodovědeckámi metodami. Odpověď byla, že o něcoméně než 0,1 % miminek se rodí s neurčitým nebo špatně určitelným pohlavím. Když se k tomu připočtou problémy vývoje v dětství a dospívání, tak se to může přehoupnout něco přes těch 0,1 procent. Není to prý nijak výrazně vázáno na fyzický nebo kulturní typ a není důvod se domnívat, že by tomu ve starších dobách bylo jinak, i když doklady o tom se špatně zachovávají. K tomu přisutpuje prý podobně velký počet lidí, kteří se se svým biologicky daným pohlaví nedokážou ztotožnit, opět celkem nezávisle na okolí (toto číslo dnes dramaticky roste, otázka je, proč).
Pro ty lidi to je opravdu vážný problém. Jiná věc je, že dnes se jakékoli problémy "řeší" humbukem. Hanebné upozaďování nebo zesměšňováním bylo vystřídáno hanebným vystavováním na odiv. Na vině je už naše vybičované pojetí identity, které v žádném ohledu (nejen seuálním) nelze poctivě naplnit, takže se všechny "identifikační" problémy pomotají a počet psychicky nejasných "identit" řádově roste.
Vedle toho stojí menšinové projevy sexuality a erotiky, což je prý ve valné většině případů úplně jiný jev, navíc výrazně častější. Když se tohle všechno pomotá, tak se umanutost identitami projeví v desítkách "pohlaví". Přitom by stačilo brát lidi vážně takové, jací jsou, ale nenutit je i sebe k zmatek budícím "identitám".

Odpovědět

Pozoruhodné

Petr Hilaris,2023-10-10 14:30:27

Netušil jsem, že se zachovalo tolik rozmanitých zpodobnění Afrodíta a Hermafrodíta, díky za rozšíření obzorů. Mimochodem, socha spícího Hermafrodíta je pravděpodobně zobrazena na některých bronzových mincích ražených za Marka Aurelia v Thrákii.

Kombinace pohlavních znaků se snad mohla vztahovat i na zvířata. Zajímavý je v tomto směru lví "hermafrodítos" na stříbrných mincích města Fásis v Kolchidě z 5. století př.n.l. Hříva a bradavky na jednom těle mohou znamenat kombinaci lva a lvice, pokud se ovšem skutečně jedná o bradavky. Podoba mince např. zde:

https://www.worldhistory.org/image/8081/colchian-type-i-silver-didrachm/

Odpovědět


Re: Pozoruhodné

Zdeněk Kratochvíl,2023-10-10 14:57:41

No, posbíral jsem patrně velkou většinu takových zobrazení, aspoň pokud jde o trochu starší dobu, takže to pak vypadá, jako kdyby to bylo celkem běžné. Spíše opak je pravdou, tedy s výjimkou zobrazení v římském prostředí a s velkou výjimkou četných derivátů té polykleovy sochy Spící Hermafrodítos.
Pokud jde o zvěř tak naopak já děkuju za rozšíření obzorů. Přesně tak je zobrazen/a lev/lvice na velkém athénsm chrámovém reliéfu z doby 560 před n. l., viz
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Lioness_devouring,_560_BC,_ACMA_Acr_4_plus,_190729.jpg

Jenže to může být složitější. Je otázka, jak a jestli v archaické (a raně klasické) době vnímali pohlavní diference u velkých zvířat. Zapochyboval jsem o tom, když jsem viděl lvy ze Lví aleje na Délu (pozdní 6. století před n. l.), protože někteří mají hřívu hodně redukovanou, víc než se dá svést na erozi. Tak jsem v muzeu na Délu téměř trapně fotil detaily, a jsou to lvi, viz
https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Room_of_Lions_in_AM_of_Delos
Jazykově je to od nejstarší doby jasné u psů a fen.

Odpovědět


Re: Pozoruhodné

Zdeněk Kratochvíl,2023-10-10 15:11:06

Vlastně to bylo vždycky jasné u domácích zvířat a jejich nedomestikovaných ekvivalentů. Kvůli dojení a chovu.
Zajímavé by bylo projít kvantum antických zobrazení lvů, případně dalších zvířat. To by ovšem byla zábava na dlouhé zimní večery, je jich o několik řádů víc než Afrodítů a Hermafrodítů dohromady.

Odpovědět


Re: Re: Pozoruhodné

Petr Hilaris,2023-10-10 15:15:44

Aha, ten chrámový reliéf jsem neznal a odlišná úroveň vnímání pohlavních diferencí velkých divokých zvířat je velmi zajímavá možnost. Máte pravdu, může to být složitější a možných interpretací bude víc.

Analýza zobrazení pohlavních znaků u divokých zvířat by skutečně mohla být velmi zajímavá. Možná hezké téma na bakalářskou nebo diplomovou práci pro studenty historie a podobných oborů.

Odpovědět


Re: Re: Re: Pozoruhodné

Martin Novák2,2023-10-10 19:21:57

Například: Projevy protogenderismu ve starověkém umění.
Magisterský studijní program Genderová studia. Fakulta humanitních studií. Univerzita Karlova.
Sami o sobě píšou:
Filosofie genderových studií Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy spočívá v poskytování možnosti systematického, akademického studia teoretických a metodologických nástrojů pro zkoumání genderových otázek v historické perspektivě a s ohledem na kulturní a etnické aspekty dané problematiky.

Jestli existuje zbytečnější obor tak bych ho rád viděl...

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Pozoruhodné

Zdeněk Kratochvíl,2023-10-10 19:37:06

Vím, že si teď zadlávám na možný problém, ale stejně mi to nedá: Kdyby ten obor byl jen zbytečný, bylo to ještě dobré.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Pozoruhodné

Petr Hilaris,2023-10-10 23:08:51

Tak jest.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Pozoruhodné

Zdeněk Kratochvíl,2023-10-10 19:54:49

Aby nedošlo k nedorozumění: Problém není v tom, že otevírá problémy, které byly tabu, ale v tom, že tak činí v předem daném rozvrhu. Při tom se generují další problémy a vytváří se jazykový zmatek. Za onen nereflektovaný předpoklad považuju prioritu sociálních vlivů, včetně jazykových. Jako kdyby všechno bylo dáno sociálně. A jako kdyby v životě vůbec existovaly nějaké identity, o které jde jinde než jen na úřadě.

Odpovědět


Re: Re: Pozoruhodné

Ondřej Nečas,2023-10-11 12:53:06

V případě velkých koček dovážených Římany pro zápasy v aréně se prý považoval levhart za samce a gepard za samici stejného druhu (praví Wikipedie). Zatímco černý levhart byl považovaný za docela jiný druh. Člověk by myslel, že rozeznat pohlaví velké kočky nemůže být zas něco tak těžkého - neříkám pro laika, ale pro zkušeného správce zvěřince.

Odpovědět

Gábor Vlkolinský,2023-10-10 13:50:34

Čo vzniklo z lásky 72 pohlaví?

Odpovědět


Re:

Zdeněk Kratochvíl,2023-10-10 16:09:16

Řekl bych, že chaos, a to jak v jazyce, tak v reálném životě společnosti. Je to však jen moje soukromé mínění. Napřed jsem se to styděl napsat, abych nevypadal jako běsící obránce "tradičních hodnot". Tento článek nebyl míněn jako aktualita, je součástí větší série o řeckém náboženství a filosofických naukách. O řeckém náboženství i filosofii snad něco vím, ale stran dalšího jsem na tom stejně jako třeba Jára Cimrman, ten byl přece krom jiného taky sexuolog amatér a gynekolog samouk. Když už by tenhle článek mohl být pochopen v aktuálních souvislostech, tak jako příklad použitelnosti staré dobré dobré "binární" terminologie, neboť ta sama o sobě nevylučuje přechodové formy, natož rozličné orientace. Nemyslím si, že by množení "pohlaví" bylo moudrou cestou řešení problémů. Divně motá dohromady ustrojení tělesných orgánů, erotickou orientaci a momentální vztahy. V nedávné minulosti se všechno menšinové hanlivě nálepkovalo, bohužel, teď se však mnozí nálepkují sami a s hlasitou vervou. Už jenom chybí, aby se třeba k něčemu přilepovali.

Odpovědět


Vtipy

Martin Novák2,2023-10-10 19:14:09

Jako třeba:
Moje přítelkyně říká že malý pindík nevadí...

... Ale já bych byl stejně raději kdyby neměla žádný!

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni


Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz