Většinou se zabýváme vrcholnými epochami a díly té které kultury, to je pochopitelné. Tak máme Minojce spojené hlavně s pěknou kamarskou keramikou a s freskami, například skoků přes býky. V článku Od hieroglyfů k alfabetě na dávné Krétě (viz link dole) jsme si krom písemných systémů představili taky chronologii minojské civilizace a skončili tím, že minojské lineární písmo kupodivu přečkalo většinu řecké antiky, a že Minojci dokonce převzali i řadu typicky řeckých výdobytků, od stylu keramiky po alfabetické nápisy. Po stručné rekapitulaci předchozího vývoje se teď budeme věnovat tomuto svébytnému pokračování minojské civilizace. Minojská kultura neskončila jednorázovou katastrofou, i když zažila řadu katastrof různé povahy, nýbrž dožívala dalších více než tisíc let. Tak tuhý kořínek se potká jen málokde.

 

Minojská civilizace se formovala v rané době bronzové. Už tehdy vznikala dokonalá umělecká díla. Pak přichází slavné období prvních paláců (od 1900 před n. l.), písmo, ale taky drsné přírodní katastrofy a po nich velkolepá obnova v pozdní době bronzové, tedy období nových paláců. Kolem roku 1450 před n. l. ovšem přišli achájští Řekové. Z dálky viděno minojská civilizace přetrvala, navzdory zkáze skoro všech paláců a části měst, zblízka viděno to asi byla drsňárna. Významnou výjimkou je Knóssos a několik dalších míst. Palác v Knóssu fungoval až do roku 1350 před n. l., nejspíš pod řeckou správou, město dokonce i později, a to kontinuálně. V post-palácovém období pokračuje mykénsko-minojská kultura a tradiční centralizované hospodářství, jen se změnil jazyk a písmo byrokracie a drobné detaily výtvarných stylů. Jenže před koncem doby bronzové se znovu něco pokazilo. Mizí lineární písmo B, kterým byla psaná mykénská řečtina, a je rychle zapomenuto. Buď Dórové přišli už ve 12. století před n. l., nebo před nimi přišel ještě nějaký jiný malér.

Zdá se, že dórská kolonizace byla masivní. Takže další drsňárna. Dórové prý ovšem na Krétu přinesli také smysl pro pořádek, spravedlnost a pracovitost. V rámci řeckých kmenů jim bývají připisovány právě tyto spíše „západní“ hodnoty. Samozřejmě chvíli trvalo, než se do této podoby zkorigovala trochu hruběji tesaná dórská nátura (tedy v pohledu „změkčilých“ řeckých Íónů, třeba athénských, kykladských a maloasijských). Celé 11. století před n. l. je v Řecku považované za temné, i když známe řadu světlých výjimek v podobě submykénské civilizace (Tíryns, Athény, Naxos…). Na Krétě je to doba sub-minojská. Kupodivu přežívá minojské lineární písmo A, tedy i jazyk, ba i některé minojské výtvarné žánry, pouze kvantita produkce je mnohem menší. Také náboženské oběti mají kontinuitu. Člověk si samozřejmě představí odlehlé horské samoty, kde je život určovaný jinak než rytmem centra. Na tom něco bude, ale není to jenom takhle. Vždyť ještě mnohem později fungují docela po svém dokonce i některá minojská města.

Eteokrétská amfora. Archeologické muzeum v Sitii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Eteokrétská nádoba. Archeologické muzeum v Sitii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Muzejní popisky upozorňují, že eteokrétská keramika je velice konzervativní. Ta amfora na obrázku vlevo by byla obtížnou hádankou, kdyby ji někdo měl časově a kulturně zařadit pouze od pohledu.

 

Menší nádoba na obrázku vpravo působí určitěji a svižněji, přesto jde o velice tradiční tvar i dekor, ale dobře provedený. Je to nádobka na tekutinu, možná cestovní zásoba, prostě nádoba typu flask, česky jsme v pokušení překládat flaška, i když keramická. Podobnou a dokonce skleněnou a už z 14. století před n. l. vystavují i přímo v Mykénách. A motiv spirály je v egejském prostoru přítomný odedávna.

 

Občas ovšem Eteokréťané šli s dobou. Například převzali řecký styl tzv. geometrické keramiky, zvaný podle způsobu zdobení (viz článek Řecká keramika období geometrického stylu). V Řecku byl dominantní v 8. a 7. století před n. l., i když se objevuje už o něco dříve a přetrvává i později.

 

Přejímání řeckého stylu keramiky ovšem viditelně zaostává jak za originálem, tak za tradicí ryze minojského umění, která místy také přetrvává, i když v postupně ubývající kvantitě a kvalitě.

(Část čtenářů si možná řekne, že teď obtěžuji málo zajímavými a méně pohlednými věcmi. Těm se omlouvám, je to tak. Moje slabost pro kuriozity mi však velí pro jednou ukázat tuto opomíjenou vrstvu krétských památek, jako příklad pestrosti kulturních proměn.)

Tendence k přejímání řeckých novinek pak pokračuje převzetím výtvarného stylu plastik a nakonec i řecké alfabety k nápisům ve vlastním minojském jazyce.

Vysoký džbán zdobený soustřednými kruhy. Archeologické muzeum v Sitii. Kredit: Zde, Wikimedia Common. Licence CC 4.0

Svérázně provedená geometrická amfora. Archeologické muzeum v Sitii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vysoký džbán na obrázku vlevo působí jako notně zjednodušená podoba řeckého raně geometrického stylu.

Amfora vpravo uplatňuje řecký kánon tohoto stylu plněji, ale dost svérázným způsobem. Kdyby to byla řecká keramika, vystavoval by se tento kousek spíše jako ukázka experimentu nebo ne zcela zdařené práce, s náběhem na zajímavé ztvárnění, jaksi rozvlněné.

 

Obě vlny řecké kolonizace Kréty, achájská i dórská, byly provázené útěkem části Minojců z původních center do oblastí, které byly méně na ráně. Například na východ ostrova. Tam běžel čas všech změn nějak pomaleji už i za minojské vlády. V nových poměrech se východ Kréty stal útočištěm zbytků minojské kultury. Kromě řady menších sídel sehrála v pokračování sub-minojské kultury zvláštní roli dvě města, nakolik dnes víme: Praisos a Dréros. To bylo důležitější než stažení do hor.

 

Praisos (Πραῖσος) leží jižně od Sitie, dnes je tam novodobá vesnice (Nea) Praisos, která tento starý název přijala v roce 1956, předtím se jmenovala Vavéli. Pozůstatky města se rozkládají na třech kopcích a zahrnují částečně zachované hradby. O tomto městě psal Strabón (63 před n. l. až 20 n. l.) v Geografii (X,475): „Eteokréťané jižní, jejichž městem je Prasos (Praisos), kde je chrám diktijského Dia...“ Ani název města není řecký. Eteokréťané bývali v řecké a římské antice občas označování také jako Praisští.

Kromě keramiky se tam našla i řada menších plastik, včetně drobných bronzů, a také nápisy. Ukážeme si terakotové plastiky bohyň. Jejich výtvarné pojetí je stejné jako v Řecku té doby.

Bohyně s náušnicemi a náhrdelníkem, terakota. Praisos, 6. století před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleon). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Terakotová plastika bohyně Kybelé. Akropole města Praisos, začátek 5. století před n. l. Archeologické muzeum v Sitii. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vlevo vidíme horní část ženské postavy s velkými náušnicemi a masivním náhrdelníkem. Podobné se v té době najdou i v Řecku, dokonce až na řecké Sicílii. Většinou bývá spojována s bohyní Démétér, někdy i s jinými bohyněmi, reprezentujícími plodnost a úrodnost.

Kybelé (na obrázku vpravo) sedí na trůně, oděná v chitónu, na hlavě má fryžskou čapku. V dané době je to také řecký kult, i když jde o fryžskou bohyni (ze západní malé Asie). Zde je asi nástupkyní krétské bohyně, kterou ctili už dávní Minojci, a Řekové ji pak pod jménem Rhea chápali jako ženu Krona, božského vládce zlatého věku.

 

 

Obě tyto bohyňky se našly v předsíni svatyně bohyň, patrně s dost extatickým až mysterijním kultem.

 

Zdá se, že v Praisu souvisely s náboženskými slavnostmi také soutěže, které bychom my nazvali sportovní. Tedy jako v řeckých městech. Může a nemusí to být řecký vliv. Řecké hry mohou být alespoň v nějaké míře také ozvěnou minojských, nebo je to společný rys pozdní doby bronzové a pak rané antiky, která se v té předchozí epoše zhlíží jako v hérojské době.

 

Vítěz soutěže ve skoku obětoval své sportovní nářadí božstvu, našlo se v předsíni mysterijní svatyně dost extatické bohyně. (O funkci tohoto závaží viz v článku Olympijské hry a jejich proměny.)

 

Teď obraťme pozornost k nápisům. Tři eteokrétské texty z Praisu psané alfabetou v minojském jazyce, jsme si ukazovali už v závěru článku Od hieroglyfů k alfabetě na dávné Krétě (viz link dole). Z podobné doby se našly i krátké nápisy psané minojským lineárním písmem A, asi pocházejí spíše s odlehlých horských enkláv, bohužel nemám jejich fotky. Zdá se, že minojská kultura velice dlouho ostrůvkovitě přežívala i se svým dávným písmem, ale ve městech šla s dobou a přinejmenším v letech zhruba 600 až 300 před n. l. používala pro zápis vlastního jazyka také řeckou alfabetu.

 

Eteokrétské bilingvy z Dréru

Nález bilingvy je snem každého, kdo se pokouší luštit neznámý jazyk. Pokud jde o eteokrétský jazyk, tedy sub-minojský, tak máme dva dvojjazyčné nápisy. Jejich eteokrétská část je zapsaná alfabetou, tedy foneticky čitelně. Druhým jazykem oněch nápisů je řečtina. Neradujme se však předčasně.

 

Nálezy pocházejí z města Dréros (dnes Driros), mezi Malií a novodobým krajským městem Ag. Nikolaos. Tyto texty nesmíme zaměňovat se slavným „Nápisem z Dréru“ (Dreros inscription), což je nejstarší zachovaný řecký zákoník, z let 650 až 600 před n. l. Ten je psaný plně v dórském duchu. Je s podivem, že Eteokréťané fungovali přímo v baště dórského zákonodárství na Krétě. Možná se právě tam začal pořádně uplatňovat ten opěvovaný dórský smysl pro řád.

 

Obě bilingvy, o něž nám teď půjde, nalezli v Dréru roku 1936 archeologové Pierre Demargne a Henri van Effenterre, několik metrů hluboko v helénistické cisterně u východní stěny chrámu Apollóna Delfského. Pravděpodobně pocházejí z chrámové stěny z řecké archaické doby. Spolu s nimi našli i jiné nápisy, čistě řecké, včetně onoho slavného zákoníku. Vypadá to, že v Dréru dokonce stáli o to, aby tam dórská a eteokrétská zákonná a obřadní ustanovení byla na zdi chrámu pěkně pospolu. Tyto inskripce byly uloženy v muzeu v Neapoli na Krétě, což je městečko kousek od Ag. Nikolaa. Jenže během italsko-německé okupace za druhé světové války bilingvy zmizely a dodnes zůstávají ztracené (zatímco dórský zákoník byl pak vystavován v muzeu v Dréru, nyní v Ag. Nikolau). Naštěstí je Henri van Effenterre měl překreslené a popsané a hned po válce je publikoval. Obě tyto bilingvy datoval do doby kolem roku 600 před n. l. Ukázat je zde můžu jen prostřednictvím linků na jejich odbornou webovou prezentaci.

 

Biulingva Dreros 1 – Viz tady

Nápis na desce z šedé břidlice, šířka 75 cm, výška 26 cm. První dva řádky obsahují neřecký text, skoro jistě eteokrétský, tedy sub-minojský, zapsaný dobovou řeckou alfabetou. Přidanou zvláštností je použití svislé čáry jako oddělovače slov, to je možná relikt části minojské epigrafiky. Zbylé tři řádky jsou psané v krétské verzi dórského dialektu řečtiny. Špatné dochování ovšem neumožňuje úplný překlad. Je velká škoda, že originály jsou ztracené, protože moderní technologie by snad umožnily přečíst větší část řeckého textu. Navíc se na pravé straně kdysi odštípnul kousek plochy, obsahující několik písmen v každém řádku.

 

Přesto byly podány návrhy na rozluštění. Ty kritické se ovšem omezují na to, že v textu je odkaz na bohyni Létó, matku Apollóna a Artemidy, ti představovali společně uctívanou božskou triádu. Kromě toho se diskutuje neřecké slovo „s kozím významem“, možná kozí sýr.

 

Bilingva Dreros 2 – Viz tady

Nápis na desce z šedé břidlice, šířka 99 cm, výška 23 cm. Řeckému textu bohužel nelze plně porozumět, protože ho část chybí. Můžeme pouze říci, že jde o přísahu, která má být složena, a o záležitost rituálního očištění.

##seznam_reklama##

 

Víc toho bohužel nevíme.

Ale v některých tradičně odbojných horských městečkách a vesnicích (odbojných ještě po většinu 20. století, proti Turkům, Wehrmachtu a občas i řecké státní správě, třeba v Anogii a nad ní) lidé dál sní o tom, že jsou Praví Řekové ve smyslu Praví Kréťané. Činí tak ovšem řecky, byť v dialektu, a píšou si o tom zprávy mobilem, samozřejmě alfabetou, na starších mobilech všelijak náhražkově mršenou, i když latinku zvládají taky.

 

Literatura

Fotoalbum Archaeological museum of Sitia v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Kategorie Praisos na Wikimedia Commons, včetně nálezů z místa.

Henri van Effenterre v Revue de Philologie; 3rd series, Volume XX, Fascicule II, 1946 (Paris), p. 131n. (Neměl jsem tuto stať o eteokrétských bilingvách vůbec v ruce, ale kdyby někdo chtěl z pilnosti studovat francouzsky.)