Zatímco dvě z velkých hromadných vymírání, která se odehrála v průběhu existence druhohorních „neptačích“ dinosaurů – tedy to na konci triasu před 201 miliony let a dále to na konci křídy před 66 miliony let (kterému všichni dinosauři s výjimkou ptáků padli za oběť) – jsou poměrně dobře známá, menší vymírání v průběhu triasu, jury i křídy už zdaleka tolik pozornosti nezískala. Jednou z nejvýznamnějších událostí tohoto druhu je nejspíš takzvaný Jenkynsův event, neboli „toarcijský oceánský anoxický event“, ke kterému došlo v období pozdní fáze rané jury, asi před 183 miliony let.[1] Geologický stupeň toark, na jehož počátku k této události došlo, datujeme dnes do doby před zhruba 184,2 až 174,7 milionu let. V tomto období už samozřejmě bezmála všechny suchozemské ekosystémy byly miliony let pod pomyslnou dominancí dinosauří megafauny a zástupci kladu Dinosauria byli rozšířeni prakticky po celém světě (v této době měly pevniny ještě stále podobu pomalu se rozpadajícího superkontinentu Pangea).[2]
Ekosystémy v té době již patrně nenesly žádné výrazné stopy po posledním velkém vymírání na přelomu triasu a jury, ke kterému došlo zhruba o 18 milionů let dříve a během kterého vyhynula většina hlavních dinosauřích konkurentů.[3] Globální klima bylo obecně vlhké a teplé, ovšem s regionálními odchylkami v rámci kolísání teplot a s celkově velkou variabilitou. Velmi dobře se tehdy dařilo nahosemenným rostlinám, zejména pak těm, které byly dostatečně adaptovány na možnost příchodu výrazně suchého podnebí.[4] Bohatě zastoupené a obvykle i dominantní byly zejména nahosemenné rostliny ze skupin Cheirolepidiaceae, Cupressaceae (cypřišovité) a Araucariaceae (blahočetovité). Mezi dinosaury už bychom našli v plném evolučním rozvoji všechny tři hlavní vývojové skupiny – sauropodomorfy, teropody i ptakopánvé. Sauropodomorfové již v té době představovali největší živočichy terestrických ekosystémů, ačkoliv mnohé tehdejší vývojové linie zahrnovaly spíše menší formy (přinejmenším v porovnání se sauropodními giganty z pozdějších období jury a z následující křídy).[5]
Již na začátku jury (v průběhu věků hettang až sinemur, zhruba před 200 až 195 miliony let) se na území dnešní Jihoafrické republiky objevil obří druh Ledumahadi mafube s délkou až 12 metrů a hmotností kolem 12 tun, jednalo se tedy o jednoho z prvních skutečně obřích sauropodomorfů.[6] V průběhu střední jury o nějakých dvacet milionů let později už se dokonce začali diverzifikovat i zástupci evolučně pokročilejší skupiny Eusauropoda. V průběhu Jenkynsova eventu však vyhynuli všichni zástupci archaických skupin Anchisauria a Massospondylidae, stejně jako další bazální zástupci sauropodomorfů. Vymřeli také mnozí bazální sauropodi, ačkoliv značné množství druhů se dožilo ještě doby geologického věku aalen (před 174 až 170 miliony let) – například rody Ohmdenosaurus z Evropy, Vulcanodon z Afriky nebo Barapasaurus a Zizhongosaurus z Asie.[7] Po zmíněném vymírání nicméně nastala rychlá a výrazná diverzifikace eusauropodů, kdy se postupně objevují například rody Bagualia, Patagosaurus a Volkheimeria v současné Jižní Americe, Spinophorosaurus v Africe nebo Nebulasaurus v Asii.[8] Ptakopánví dinosauři zahajují svoji evoluční radiaci na přelomu triasu a jury a postupně se tak objevují například zástupci starobylé čeledi Heterodontosauridae, a to zejména v jižních částech Gondwany.[9]
Podobně zde nalézáme i zástupce problematické skupiny Fabrosauridae, představující malé bipední formy (Fabrosaurus, Lesothosaurus).[10] Rozmach poprvé zaznamenává i klad Thyreophora, do něhož řadíme tzv. obrněné dinosaury – na začátku jury ještě relativně malé až středně velké zástupce čeledi Scelidosauridae, která je však nejspíš parafyletická (patří sem například rody Scelidosaurus, Scutellosaurus, Emausaurus, Laquintasaura, Yuxisaurus ad.).[11] Na jihu současné Afriky se již začátkem jury objevují také první zástupci kladu Neornithischia, podle jiných fylogenetických analýz se tak ale stane až relativně dlouho po Jenkynsově eventu, zhruba před 170 miliony let.[12] A jak se dařilo zástupcům poslední hlavní vývojové skupiny dinosaurů, tedy teropodům? Na začátku jury byli ještě úspěšní zástupci archaického kladu Coelophysoidea, konkrétně pak dvojice čeledí Coelophysidae a Dilophosauridae, jejichž zástupce dnes známe na základě kosterních fosilií z území Afriky i Asie.
Brzy se objevují také zástupci bazálních averostranů (klad Averostra), jako je rod Tachiraptor nebo bazální zástupci kladu Ceratosauria (například rod Saltriovenator z Itálie) a Tetanurae (například rod Dracoraptor z Velké Británie nebo Cryolophosaurus z Antarktidy).[13] Po události na počátku věku toark se nicméně objevují další nové formy teropodů, například bazální ceratosauři Dandakosaurus (Indie) a Berberosaurus (Maroko) nebo první alosauroidi (rod Asfaltovenator z Argentiny) a megalosauroidi (Condorraptor a Piatnitzkysaurus, oba rovněž známí z Argentiny).[14] Není zkrátka pochyb o tom, že Jenkynsův event na počátku věku toark před 183 miliony let dal evoluci dinosaurů výrazný nový směr a podnět k další evoluční radiaci mnoha dosud existujících skupin. Co ale tuto významnou a přitom dosud nepříliš doceňovanou a prozkoumanou událost z konce rané jury vlastně způsobilo? Je známo, že ji provázelo výrazné celosvětové oteplení klimatu (s maximem až o 10 °C), změny v globálním cyklu uhlíku, drasticky zesílená eroze půd (možná i z důvodu silných kyselých dešťů) a nadměrný výskyt rozsáhlých požárů.[15]
##seznam_reklama##
Masivní eroze a intenzivní změny klimatu pak mohly vést k relativně rychlému snížení biodiverzity a objemu rostlinné biomasy v mnoha ekosystémech, projevujícími se také rapidním druhovým ochuzením mnoha rostlinných společenstev.[16] Paleontologický záznam dokládá, že při této události došlo ke kolapsu mnoha trofických řetězců na území severní pevninské masy Laurasie i jižní Gondwany, a že se jednalo o významnou krizi pro tehdejší terestrické ekosystémy.[17] Přesto z této události dinosauři vyšli jako pomyslní vítězové, protože v dalších milionech let se všechny jejich hlavní vývojové linie začaly dále úspěšně rozvíjet, obsazovat nová území a to často v podobě pokročilejších, „moderních“ forem.[18] Z tohoto hlediska bylo vymírání na počátku toarku podobně významné jako velké hromadné vymírání na přelomu triasu a jury, ke kterému došlo zhruba o 18 milionů let dříve a které pomyslně nasměrovalo dinosaury k jejich následné 135 milionů let dlouhé dominanci nad pevninskými ekosystémy.[19]
Dodatek: Toto vymírání bylo pravděpodobně způsobeno enormně silnou vulkanickou aktivitou, spojenou s magmatickou provincií Karoo-Ferrar na území jižní Afriky, zasahující ale také na území dnešní Antarktidy a mírně také Jižní Ameriky, Afriky, Indie, Austrálie a Nového Zélandu. Vyvřelé horniny se zde formovaly na ploše přes 3 miliony km2 a měly celkové geografické rozpětí přes 6000 km. Intenzivní vulkanická aktivita zde trvala přinejmenším kolem 350 000 let, podle jiného datování pak dokonce 1,6 milionu let.[20]
Short Summary in English: The early Toarcian Jenkyns Event (about 183 Ma ago) was characterized by a perturbation of the global carbon cycle, global warming, which at continental areas led to intensified chemical weathering, enhanced soils erosion, and intensified wildfires. Warming and acid rain affected diversity and composition of land plant assemblages, caused a loss of forests and thereby impacted on trophic webs. The Jenkyns Event, triggered by volcanic activity of the Karoo-Ferrar Large Igneous Province, changed terrestrial ecosystems, and also affected the evolution of Jurassic dinosaur lineages.
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Toarcian_Oceanic_Anoxic_Event
https://www.marum.de/en/Isotope-Geochemistry/Page4764.html
https://www.britannica.com/science/Toarcian-Stage
https://timescalefoundation.org/resources/geowhen/stages/Toarcian.html
[1] Caruthers, A. H.; Smith, P. L.; Gröcke, D. R. (2013). The Pliensbachian–Toarcian (Early Jurassic) extinction, a global multi-phased event. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 386: 104–118.
[2] Reolid, M.; Ruebsam, W.; Benton, M. J. (2022). Impact of the Jenkyns Event (early Toarcian) on dinosaurs: Comparison with the Triassic/Jurassic transition. Earth-Science Reviews. 234: 104196.
[3] Ikeda, M.; Hori, R. S. (2014). Effects of Karoo–Ferrar volcanism and astronomical cycles on the Toarcian Oceanic Anoxic Events (Early Jurassic). Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 410: 134–142.
[4] Slater, S. M.; et al. (2019). Substantial vegetation response to Early Jurassic global warming with impacts on oceanic anoxia. Nature Geoscience. 12 (6): 462–467.
[5] Pol, D.; et al. (2020). Extinction of herbivorous dinosaurs linked to Early Jurassic global warming event. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 287 (1939): 20202310.
[6] McPhee, B. W.; et al. (2018). A giant dinosaur from the earliest Jurassic of South Africa and the transition to quadrupedality in early sauropodomorphs. Current Biology. 28 (19): 3143–3151.e7.
[7] Pol, D.; et al. (2022). Sauropods from the Early Jurassic of South America and the Radiation of Eusauropoda. In Otero, A.; Carballido, J. L.; Pol, D. (eds.). South American Sauropodomorph Dinosaurs. Record, Diversity and Evolution. Springer. pp. 131–163.
[8] Fantasia, A.; et al. (2021). Late Toarcian continental palaeoenvironmental conditions: An example from the Cañadón Asfalto Formation in southern Argentina. Gondwana Research. 89 (1): 47–65.
[9] Dieudonné, P. E.; et al. (2020). A new phylogeny of cerapodan dinosaurs. Historical Biology. 33 (10): 2335–2355.
[10] Baron, M. G.; Norman, D. B.; Barrett, P. M. (2017). Postcranial anatomy of Lesothosaurus diagnosticus (Dinosauria: Ornithischia) from the Lower Jurassic of southern Africa: implications for basal ornithischian taxonomy and systematics. Zoological Journal of the Linnean Society. 179 (1): 125–168.
[11] Raven, T. J.; et al. (2023). The phylogenetic relationships and evolutionary history of the armoured dinosaurs (Ornithischia: Thyreophora). Journal of Systematic Palaeontology. 21 (1): 2205433.
[12] Fonseca, A. O.; et al. (2024). A comprehensive phylogenetic analysis on early ornithischian evolution. Journal of Systematic Palaeontology. 22 (1): 2346577.
[13] Martill, D. M.; et al. (2016). The Oldest Jurassic Dinosaur: A Basal Neotheropod from the Hettangian of Great Britain. PLOS ONE. 11 (1): e0145713.
[14] Pradelli, L. A; Pol, D.; Ezcurra, M. D. (2025). The appendicular osteology of the Early Jurassic theropod Piatnitzkysaurus floresi and its implications on the morphological disparity of non-coelurosaurian tetanurans. Zoological Journal of the Linnean Society. 203 (1): zlae176.
[15] Xu, W.; et al. (2018). Evolution of the Toarcian (Early Jurassic) carbon-cycle and global climatic controls on local sedimentary processes (Cardigan Bay Basin, UK). Earth and Planetary Science Letters. 484: 396–411.
[16] Galasso, F.; Foster, W.; van de Schootbrugge, B. (2026). Warming, stress and survival: terrestrial vegetation dynamics during the Toarcian hyperthermal event. Proceedings of the Royal Society B Biological Sciences. 293 (2068): 20252880.
[17] Reolid, M.; Ruebsam, W.; Benton, M. J. (2022). Dinosaur extinctions related to the Jenkyns Event (early Toarcian, Jurassic). Spanish Journal of Palaeontology. 37 (2): 123–140.
[18] Rauhut, O. W. M.; Pol, D. (2019). Probable basal allosauroid from the early Middle Jurassic Cañadón Asfalto Formation of Argentina highlights phylogenetic uncertainty in tetanuran theropod dinosaurs. Scientific Reports. 9 (1): 18826.
[19] Chen, J.; et al. (2026). Triassic–Jurassic environmental instability on the subtropical eastern Tethyan margin linked to low-latitude dinosaur dispersal. Communications Earth & Environment. 7 (1): 91.
[20] Ware, B.; Jourdan, F.; Timms, N. E. (2023). The Ferrar Continental Flood Basalt: A ∼1.6 Ma long duration evidenced by high-precision 40Ar/39Ar ages suggest a potential role in the Pliensbachian-Toarcian extinction event. Earth and Planetary Science Letters. 622: 118369.