Nedávno jsme si představili výčet několika nejčastěji se objevujících zranění a nemocí dinosaurů ve formě patologií objevovaných na jejich fosiliích. Není překvapující skutečností, že mezi nejvíce pojednávaným druhem dinosaura je obří severoamerický megateropod Tyrannosaurus rex, který je doslova vyhynulou příručkou množství různých nemocí a zranění, objevovaných na jeho fosiliích už posledních dvanáct desetiletí.[1] Také další velmi zajímavý objev pozůstatků dávných „měkkých tkání“ se týká právě tohoto teropoda, a to ne ledajakého „obyčejného“ jedince. Zkoumaným exemplářem je totiž tentokrát kanadský gigant „Scotty“ (RSKM P2523.8), jeden z největších známých zástupců druhu T. rex (a tím i jeden z největších dosud objevených teropodů vůbec).[2]
Podle současných odhadů byl Scotty, objevený roku 1991 na území kanadské provincie Saskatchewan (nedaleko města Eastend) v sedimentech geologického souvrství Frenchman, dlouhý téměř 13 metrů a mohl vážit přes 9 tun. V roce 2020 byl publikován formální popis po detailním výzkumu jeho kostry, kompletní přibližně z 65 %. Ten mimo jiné ukázal, že obvodem své stehenní kosti (59 cm) překonával Scotty zhruba o 1 cm ještě slavnější exemplář „Sue“ (FMNH PR 2081) z Jižní Dakoty, a mohl být tedy celkově mírně větší a hmotnější.[3] Jak ale ukázala nedávno publikovaná studie, 67 milionů let starý kanadský obr má ve své pomyslné kapse ještě další pozoruhodné trumfy.[4] Zatímco původní DNA tohoto tyranosaura už nikdy nezískáme, máme v jeho případě k dispozici něco podobně zajímavého – dochované pozůstatky krevních cév v místech původních kostí. U Scottyho, umístěného dnes v expozici instituce Royal Saskatchewan Museum, se konkrétně jedná o zlomené žebro, které se začalo ještě před jeho skonem hojit. Vědci k výzkumu těchto delikátních anatomických struktur využili synchrotron emitující rentgenové záření prostřednictvím urychlovačů částic, díky čemuž mohli nahlédnout dovnitř fosilie a přitom ji neponičit.
Zjistili přitom, že oněmi strukturami jsou specifické mikroskopické útvary s obsahem železa, které vznikly přímo jako důsledek hojivých procesů. Drtivou většinu informací o dinosaurech jsme získali ze zkamenělin tvrdých částí jejich těl – tedy zejména z jejich zkamenělých kostí a zubů. Tyto pevné části těl obratlovců poměrně dobře fosilizují a přednostně se tak dochovávají takřka na všech vhodných paleontologických lokalitách, jejich informační hodnota je ale omezená. Mnohem větší potenciál mají v tomto ohledu již zmíněné „měkké tkáně“, případně pak i tzv. biomolekuly. Tyto jen vzácně se dochovávající útvary zahrnují například otisky svalů, vnitřních orgánů, šlach a kůže, někdy dokonce i buněčných organel melanozomů, zodpovědných za zbarvení dinosaura.[5] Díky tomu nám podávají důležité svědectví o málo známých aspektech života svých původců – například o jejich celkovém vzezření, pohybu i chování.[6] Jiné typy měkkých tkání se zase mohou dochovat uvnitř pozůstatků původních cév ve zkamenělých kostech. Fosilní kostra Scottyho se přitom jevila jako vhodný objekt výzkumu od samého začátku, především proto, že stejně jako většina ostatních tyranosauřích koster vykazuje množství patologií, zejména pak hojících se nebo vyhojených zranění na kostech.[7] Protože jedno ze žeber neslo nápadné stopy po pouze částečně zahojené fraktuře, bylo pětičlenným vědeckým týmem vybráno k výzkumu za pomoci moderních 3D zobrazovacích technologií. Vedoucí výzkumného projektu doktorand Jerit L. Mitchell objevil pozůstatky cévního systému ve fosiliích Scottyho již před šesti lety, nově je ale mohl prozkoumat ještě lepšími technologiemi. A výsledek byl skutečně fascinující. Když dojde k poranění kostní tkáně, tělo v dané oblasti zvýší aktivitu cév, aby podpořilo hojivé procesy.[8] A právě jasné stopy po takových hojivých procesech byly v žebru obřího tyranosaura brzy objeveny. Ve fosilii byla totiž prokázána přítomnost husté sítě cévního zásobení v podobě mineralizovaných cév a kapilár, které byly zobrazeny a rekonstruovány v podobě trojrozměrného modelu.
Při tomto výzkumu čelili vědci dvěma hlavním problémům – fosilii nesměli poškodit a museli přijít na způsob, jak nahlédnout do extrémně husté a neprůhledné hmoty, která v podobě mineralizované fosilie dalece překonává hustotou původní kostní tkáň. Nejdříve chtěli využít klasickou počítačovou tomografii, podobnou té, která je využívána v humánní medicíně, a která nabízí nedestruktivní cestu k zobrazení vnitřních částí organismu. Vzhledem k tomu, že fosilie Scottyho mají velmi vysokou hustotu a jsou poměrně velké, běžný CT sken v tomto případě nemohl být využit.
##seznam_reklama##
Místo toho se Mitchell se svým týmem přiklonil k výkonnějšímu synchrotronovému záření, což je vlastně silné rentgenové záření produkované ve speciálních zařízeních s urychlovači částic.[9] Tato metoda se ukázala být natolik efektivní, že její výsledky překonaly všechna původní očekávání – nejen, že dokonale zobrazila vnitřek fosilie i s těmi nejmenšími strukturami, ale umožnila také chemickou analýzu zobrazených objektů. Cévy byly zachovány jako mineralizované odlitky s vysokým obsahem železa, a to ve dvou jasně oddělených vrstvách. Tím bylo prokázáno, že se skutečně jedná o výsledek standardního fosilizačního procesu a zároveň i to, že k fosilizaci musela přispět neobvyklá a komplexní environmentální situace.[10] V budoucnu tedy budou nejspíš zkoumány i samotné podmínky okolního prostředí, v nichž před zhruba 67 miliony let tyranosaurus Scotty zahynul a byl pohřben, resp. kde jeho pozůstatky procházely diagenetickými fosilizačními procesy.[11] Nejvýznamnější jsou ale nově získané poznatky o způsobu, jakým u teropodních dinosaurů probíhaly hojivé procesy v těle a nakolik mohly přispívat k přežití ve značně drsném světě pozdně křídových ekosystémů. Nová práce by také v budoucnu mohla pomoci v lepším rozeznávání slibných fosilních exemplářů pro podrobné výzkumy tohoto typu. Kombinace moderních zobrazovacích technologií, aplikace fyzikálních principů výzkumu a samozřejmě i paleontologické expertízy nám již dlouhodobě umožňuje poznávat svět dinosaurů v dříve zcela netušených detailech.[12]
Napsáno pro Dinosaurusblog a OSEL.
Short Summary in English: Despite many decades of intensive effort, scientists have never recovered dinosaur DNA. Most paleontology research today still focuses on searching for traces of original organic material in fossils, but DNA has not survived the passage of time. Scientists are uncovering ancient blood vessels hidden inside fossilized bones. In a giant Tyrannosaurus rex nicknamed Scotty, researchers discovered a network of preserved vessels within a rib that once fractured and began healing 67 million years ago. Using powerful synchrotron X-rays from particle accelerators, they were able to peer inside the dense fossil without damaging it, revealing intricate, iron-rich structures left behind by the healing process.
Odkazy:
https://www.sciencedaily.com/releases/2026/04/260426012259.htm
https://phys.org/news/2025-08-physicist-blood-vessels-world-largest.html
[1] Hamm, C. A.; et al. (2020). A comprehensive diagnostic approach combining phylogenetic disease bracketing and CT imaging reveals osteomyelitis in a Tyrannosaurus rex. Scientific Reports. 10 (1): 18897.
[2] Woodward, H. N.; Myhrvold, N. P.; Horner, J. R. (2026). Prolonged growth and extended subadult development in the Tyrannosaurus rex species complex revealed by expanded histological sampling and statistical modeling. PeerJ. 14: e20469.
[3] Persons, W. S.; Currie, P. J.; Erickson, G. M. (2020). An Older and Exceptionally Large Adult Specimen of Tyrannosaurus rex. The Anatomical Record. 303 (4): 656–672.
[4] Mitchell, J. L.; et al. (2025). In situ analysis of vascular structures in fractured Tyrannosaurus rex rib. Scientific Reports. 15 (1): 20327.
[5] Gallagher, T.; et al. (2025). Fossilized melanosomes reveal colour patterning of a sauropod dinosaur. Royal Society Open Science. 12 (12): 251232.
[6] Vinther, J.; et al. (2016). 3D Camouflage in an Ornithischian Dinosaur. Current Biology. 26 (18): 2456–2462.
[7] Longrich, N. R.; et al. (2010). Cannibalism in Tyrannosaurus rex. PLOS ONE. 5 (10): e13419.
[8] Straight, W. H.; et al. (2009). Bone lesions in hadrosaurs: Computed tomographic imaging as a guide for paleohistology and stable-isotopic analysis. Journal of Vertebrate Paleontology. 29 (2): 315–325.
[9] Anné, J.; et al. (2014). Synchrotron imaging reveals bone healing and remodelling strategies in extinct and extant vertebrates. Journal of the Royal Society Interface. 11 (96): 20140277.
[10] Kolaceke, A.; et al. (2018). Lithostratigraphy of sections in the vicinity of the excavation site of a nearly complete Tyrannosaurus rex skeleton (Scotty) in southwestern Saskatchewan, Canada. Saskatchewan Geological Survey, In Summary of Investigations (2018). 1.
[11] McIver, E. E. (2002). The paleoenvironment of Tyrannosaurus rex from southwestern Saskatchewan, Canada. Canadian Journal of Earth Sciences. 39 (2): 207–217.
[12] Senter, P. (2022). Cells and soft tissues in fossil bone: A review of preservation mechanisms, with corrections of misconceptions. Palaeontologia Electronica. 25.