První reaktory III. generace se dostaly do provozu v Japonsku v devadesátých letech, jednalo se o varné reaktory ABWR. Připomeňme, že zásadní je u nich vylepšení bezpečnostních parametrů. Od využití aktivních principů se přechází k pasivním, založeným na gravitaci, přirozené konvekci a expanzi stlačeného plynu. Kontejnment má zvýšenou odolnost a chrání i před dopadem velkého letadla. Reaktor obsahuje lapač aktivní zóny nebo obdobné řešení zachycení roztavené aktivní zóny v případě těžké havárie. Je u něj instalováno zařízení pro likvidaci vodíku.

 

Důležité je zvýšení projektové životnosti reaktoru, která byla u reaktorů II. generace 30 až 40 let, na 60 až 80 let. Dnes však víme, že u řady reaktorů II. generace bude možné při odpovídající péči provozovat tyto bloky 60 a možná i 80 let. Na takovou dobu provozu se u nás cílí u Temelína i Dukovan. Je tak vysoká pravděpodobnost, že jaderné reaktory III. generace se budou provozovat přes sto let.

Velmi důležité je zvýšení efektivity jejich provozu. Reaktory III. generace by měly mít možnost intenzivně využívat recyklované palivo typu MOX a REMIX. Zároveň mají vyšší možnosti flexibility a zapojení do regulace sítě.

Vysoká míra standardizace a zjednodušení systému i využití modularity by mělo zrychlit a zefektivnit jejich výstavbu. Mělo by dojít i ke zjednodušení provozu a snížení provozních nákladů.

Postupně se začaly realizovat další modely. Dominantně se jedná o tlakovodní klasické reaktory. Podívejme se podrobněji na ty, které již byly uvedeny do provozu.

 

Varné reaktory ABWR

Jako první reaktory III. generace se budovaly japonské varné reaktory ABWR. První z nich se do provozu dostal jako šestý blok v elektrárně Kašiwazaki-Kariwa (Kashiwazaki-Kariwa) v roce 1995 a jeho výstavba trvala necelé čtyři roky. Sedmý blok této elektrárny se stavěl zhruba stejnou dobu a do provozu se dostal v roce 1996. Do odstavení po havárii jaderné elektrárny Fukušima I v roce 2011 měly kumulativní koeficienty využití výkonu 72,8 % a 68,2 %, přičemž je snižila odstávka po zemětřesení v roce 2008. Společnost TEPCO pracuje na opětném spuštění obou bloků. Bylo potřeba splnit všechny nové požadavky na bezpečnost. Nejnáročnější však bylo přesvědčit místní komunity, aby k opětnému zprovoznění reaktorů daly svolení. Jako první se do provozu dostal blok číslo šest. Jeho spouštění nebylo jednoduché, první restart v lednu 2026 musel být kvůli alarmu přerušen, jak je popsáno v článku o likvidaci dopadu havárie ve Fukušimě I a japonské jaderné energetice ze začátku roku, a do provozu se tak blok dostal až v dubnu 2026. Na provozování tohoto reaktoru se společnost nyní soustřeďuje, zprovoznění sedmého bloku se tak odkládá až na rok 2029.

Infrastruktura v Japonsku zahrnuje ještě dva tyto dokončené reaktory. Druhý blok elektrárny Šika byl dokončen v roce 2005, budoval se zhruba čtyři roky. Zde nebylo možné do havárie jaderné elektrárny Fukušima I vyladit provoz a získat zkušenosti s využitím výkonu. V tomto případě postupují práce na přípravě jeho opětného spuštění. Potvrdilo se, že blok neleží na aktivním zlomu a soud také odmítl žalobu aktivistů proti spuštění dvou bloků této elektrárny. Provozovatel tak cílí na zprovoznění na přelomu let 2026 a 2027.

Pátý blok elektrárny Hamaoka, který se do provozu dostal již v roce 2004, se budoval zhruba čtyři roky a jeho roční koeficient využití výkonu byl 71 % v letech, kdy nebyla její činnost ovlivněna spouštěním a zemětřesením v roce 2008. Zde je situace s budoucím obnovením provozu hodně v mlze. Provozovatel Chubu Electric selektoval seismická data a ztratila tak dramaticky důvěru odborné veřejnosti a dozorového orgánu NRA. Je tak shoda, že k obnově provozu nedojde před rokem 2030.

 

Další dva tyto bloky jsou rozestavěné v elektrárnách Šimane (Shimane), jde o třetí blok, a Óma (Ohma). Reaktor Šimane 3 má výhodu v tom, že blok Šimane 2 se podařilo do provozu opět uvést v roce 2025. Řadu dat a postupů při posuzování bezpečnostních charakteristik a jejich splnění dozorovým orgánem lze využít i při práci na dokončení a zprovoznění třetího bloku. Jeho zprovoznění podporují i místní komunity. V současné době se předpokládá spuštění bloku v roce 2030. U reaktoru Óma je situace náročnější. V jeho dokončení a splnění všech bezpečnostních parametrů dochází k významným zdržením. Zahájení jeho provozu tak nelze očekávat před rokem 2031.

Dva téměř dokončené reaktory ABWR jsou v tchajwanské elektrárně Lungmen, v současné době jsou oba bloky zakonzervovány. Není vyloučeno, že se při obrovském riziku blokády Tchaj-wan k jaderné energetice vrátí.

Před havárií ve Fukušimě I měly varné reaktory III. generace ABWR velmi dobré výsledky při výstavbě i provozování. První blok je od dubna letošního roku po velmi dlouhé době opět spuštěn. Bude zajímavé sledovat, jak se při provozu osvědčí. Další reaktory tohoto typu, může jich být až pět, se do komerčního provozu dostanou nejspíše až ve třicátých letech. Výstavba dalších se zatím neplánuje.

 

Reaktory VVER1200

Rusko staví doma i v zahraničí své tlakovodní reaktory III. generace VVER1200 a VVER1000. V Rusku jde právě o různé modely reaktoru VVER1200. U druhé fáze Leningradské jaderné elektrárny jde o petrohradský typ reaktoru VVER1200/491. V provozu jsou bloky 1 a 2 této fáze, další dva jsou ve výstavbě. První dva bloky jsou v provozu od roku 2018 a 2020, jejich výstavba trvala deset let. Kumulativní roční koeficient využití výkonu je u nich 75,1 % a 82,7 %. Výstavba třetího a čtvrtého bloku byla zahájena v letech 2024 a 2025.

Bloky tohoto typu se vybudovaly i v běloruské jaderné elektrárně Ostrovec. Dokončeny byly v letech 2020 a 2023. Jejich výstavba trvala 7 a 9 let. Kumulativní roční koeficient využití výkonu je u nich 71,9 % a 72,9 %.

U druhé fáze Novovoroněžské jaderné elektrárny jde o moskevský typ reaktoru VVER1200/392M, v provozu jsou první a druhý blok. Elektřinu začaly dodávat v roce 2016, respektivě 2019, výstavba trvala mezi osmi a deseti lety. Kumulativní roční koeficient využití výkonu 77,8 % a 82,3 %.

Vylepšený VVER1200-TOI (VVER1200/510) je už v provozu od začátku roku 2026 jako první blok druhé fáze Kurské jaderné elektrárny, jeho výstavba trvala osm let. Druhý blok se dokončuje a třetí a čtvrtý blok se začaly budovat. Jde o náhradu bloků RBMK v první fázi této elektrárny.

Výstavba tohoto typu reaktoru se plánuje i ve Smolenské jaderné elektrárně, ve druhé fázi by se jako náhrada bloků RBMK měly celkově vybudovat čtyři bloky. Dva bloky se plánují vybudovat v druhé fázi Novovoroněžské jaderné elektrárny. Uvažuje se i dalších lokalitách.

V zahraničí se budují specifické varianty, které jsou uzpůsobeny místním bezpečnostním požadavkům a zahrnují západní technologie. V bangladéšské jaderné elektrárně Ruppur (Rooppur) se budují dva bloky VVER1200/523, výstavba byla zahájena v roce 2017 a 2018. Původně měly být spuštěny v roce 2023, ale pandemie COVID-19 a sankce související s invazí Ruska na Ukrajinu vedly k významnému zdržení. V současné době se první blok připravuje ke spuštění, v květnu 2026 bylo dokončeno zavážení paliva. Do provozu by se měl dostat v roce 2026, druhý blok by jej měl následovat na přelomu let 2027 a 2028.

 

V turecké elektrárně Akkuyu se čtyři bloky VVER1200/509 začaly budovat mezi léty 2018 až 2022. První blok byl v červnu 2026 dokončen a začalo se jeho testování. Jeho výstavba trvala osm let. V následujících letech se tak postupně dostanou do provozu všechny čtyři reaktory.

 

V egyptské jaderné elektrárně El Dabaa se začaly mezi léty 2022 až 2024 budovat čtyři bloky VVER1200/529. V maďarské jaderné elektrárně Paks II se pak v únoru 2026 začal oficiálně budovat první ze dvou připravovaných bloků VVER1200/527.

Další čtyři reaktory VVER1200 se realizují v Číně. V elektrárně Tchien-wan (Tainwan) jsou ve výstavbě dva reaktory VVER1200/491 (bloky 7 a 8) a další dva v elektrárně Sü-ta-pu (Xudabao) (bloky 3–4). V první z nich jsou již v provozu reaktory VVER1000.

V zahraničí totiž Rusko buduje i reaktory III. generace VVER1000. Ty fungují nebo se staví v jaderné elektrárně Kudankulam v Indii, elektrárně Búšehr v Iránu a čínských elektrárnách Tchien-wan.

Dva jaderné bloky VVER1000/412 pracují v elektrárně Kudankulam, budují se tam čtyři další reaktory VVER1000/412M. Dokončené bloky se stavěly poměrně dlouho, více než deset let, do provozu se dostaly v roce 2013, respektivě 2016. Jejich kumulativní koeficient využití výkonu je postupně 66,9 % a 67,0 %. Horší parametry jsou dominantně dány prvními léty provozu. První blok má koeficient využití výkonu v posledních pěti letech každý rok přes 79 %. Další čtyři bloky se začaly budovat v letech 2017 až 2021. První z nich by se měl dostat do provozu v letošním roce.

V Búšehru je v provozu reaktor VVER1000/446 ve výstavbě pak jeden a v přípravě druhý reaktor VVER1000/528. První blok byl dokončen v roce 2011 a byl umístěn do rozestavěného německého bloku. Kumulativní koeficient využití výkonu je 67,1 %. Nižší hodnota je dána prvními roky i geopolitickou situací, která Irán zasáhla. Jestli a kdy se dokončí dva další bloky je vzhledem k válečné situaci v oblasti otevřenou otázkou.

V Číně jsou v provozu v elektrárně Tchien-wan dva reaktory VVER1000/428 jako první a druhý blok a dva reaktory VVER1000/428M jako bloky 3 a 4. jde o vůbec první reaktory VVER řazené ke Generaci III. První blok se dostal do provozu už v roce 2006, druhý v roce 2007, třetí v roce 2017 a čtvrtý v roce 2018. U posledních dvou bloků trvala výstavba pět let. Reaktory mají velmi dobré provozní parametry, jejich kumulativní koeficient využití výkonu je postupně 87,3 %, 88,4 %, 82,5 % a 85,6 %.

 

Z přehledu je jasně vidět, že Rusko je velmi úspěšné ve výstavbě jaderných reaktorů III. generace doma i v zahraničí. Celkově je nyní v provozu sedm bloků VVER1200 a sedm reaktorů VVER1000. Ve výstavbě je pak 21 reaktorů VVER1200 a 5 bloků VVER1000. Doba výstavby se pohybovala mezi osmi až deseti lety. Výjimkou jsou bloky VVER1000 budované v Číně, jejichž výstavba trvala pět let. Hlavně u zahraničních staveb, ale i místních, se velmi silně začíná projevovat zpožďování způsobené válkou Ruska na Ukrajině. U zahraničních jde dominantně o vliv sankcí na obchod i bankovní operace, v případě domácích staveb jde o problémy s financováním, pracovní silou i ekonomikou. Připomeňme, že Kurská jaderná elektrárna není daleko od hranic s Ukrajinou a bojové linie. Koeficient využití výkonu je přes 70 %, což je na tento typ reaktorů a s ohledem na pochopitelné počáteční potíže velmi dobrý výsledek.

 

Reaktory EPR

Reaktor EPR měl být původně společným pokusem Francie a Německa o realizaci evropského tlakovodního reaktoru využívajícího nejlepší zkušenosti německých a francouzských reaktorů. Po odstoupení Německa z projektu v něm měli Francouzi prvky, se kterými neměli zkušenosti. Dlouhá přestávka mezi výstavbou a tím i chybějící odborníci vedla k zásadním problémům při realizaci výstavby těchto bloků ve Finsku, Číně a Francii.

První reaktor EPR se začal stavět ve finské elektrárně Olkiluoto jako třetí blok již v roce 2005. K jeho dokončení došlo po velmi dlouhém zpoždění až v roce 2022. Projekt byl zahájen ve velmi nedokončeném stavu a kontinuita výstavby jaderných bloků i odborné kompetence byly v Evropě zásadně přerušeny. Finský dozor byl navíc oprávněně velmi náročný. Kvalita provozování se postupně zvyšuje a nyní je kumulativní koeficient využití výkonu 76,7 %. Dnes reaktor zajišťuje okolo 14 % finské produkce elektřiny.

V případě dvojice bloků v Číně byla situace s výstavbou lepší. Hlavním důvodem byla kontinuita výstavby jaderných bloků v Číně a dostatek pracovní síly se zkušenostmi s velkými stavbami i dostatek technických odborníků. Dva bloky v elektrárně Tchaj-šan (Taishan) se začaly stavět v letech 2009 a 2010, dokončeny pak byly v letech 2018 a 2019. Na počátku provozu čelil první blok problémům. Objevily se netěsnosti u palivových souborů a vyšší únik radioaktivních izotopů vzácných plynů. Z řešení této vady a úpravy palivových souborů těžily další projekty. Dalším zásadním problémem byla porucha hlavního oběhového čerpadla a problémy s některými systémy ochrany v roce 2023, které vedly k tomu, že roční koeficient využití výkonu byl v tomto roce pouhých 14,2 %. Kumulativní koeficient využití výkonu je tak u tohoto bloku pouhých 56,6 %. Po opravách se však situace postupně zlepšuje. U druhého bloku bylo možné řadě problémů předejít a kumulativní koeficient využití výkonu je u něj 77,3 %.

Poslední blok, který je v současné době v provozu, je první reaktor EPR ve Francii. Jde o třetí blok elektrárny Flamanville. Jeho výstavba byla zahájena v roce 2007 a elektřinu do sítě začal dodávat na konci roku 2024. Období zvyšování výkonu a testů bylo u něj dost dlouhá. Plného výkonu se dosáhlo na konci roku 2025 a v květnu 2026 byly ukončeny testy a reaktor se dostává do normálního provozu. Pro Francii jde o zlom, nový jaderný blok se dokončil po čtvrt století pauzy.

Dva bloky EPR jsou ve výstavbě v elektrárně Hinkley Point C. Jejich výstavba začala v letech 2018 a 2019. I zde dochází ke zpožděním, i když výstavba probíhá plynule a mnohem efektivnějším způsobem než u dřívějších staveb. Je vidět i vliv zkušeností s výstavbou prvního bloku u toho druhého. V současné době se dokončení reaktorů plánuje na rok 2030. Průběh dokončování těchto bloků ukáže, zda se model dostal přes dětské nemoci a slibuje standardní a předvídatelný průběh výstavby. S konečnou platností by se překonání problémů mělo projevit při výstavbě dvojice bloků v elektrárně Sizewell C. Zde se připravuje staveniště a projekt se rozbíhá. Buduje se potřebná infrastruktura a realizují se zemní práce, které umožní zahájit betonáž klíčových stavebních základů. Oficiální zahájení stavby spojené se startem betonáže jaderného ostrova by mělo proběhnout v blízké době, nejpozději do roku 2028. Dokončení se očekává mezi léty 2034 až 2037.

 

Projekt EPR je velmi komplikovaný. Pro potřeby hromadné výstavby ve Francii se pracuje na zjednodušeném modelu EPR2. Jako první by se měly stavět tři dvojice těchto bloků v elektrárnách Penly, Gravelines a Bugey. V nejbližší době se čeká schválení finančního modelu a následně zahájení přípravy staveniště. Spuštění bloků se očekává na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Následovat by měla výstavba dalších bloků, které budou postupně nahrazovat stárnoucí existující flotilu.

Reaktor EPR má z reaktorů III. generace největší výkon. V provozu jsou zatím čtyři tyto bloky a ve výstavbě dva. To, že se mu daří nejen v oblasti výstavby překonat řadu dětských nemocí, které se u něj objevily, musí teprve postupně prokázat. Jak se to bude dařit, uvidíme na dokončování Hinkley Point C a výstavbě Sizewell C a postupu prací na blocích EPR2. Výsledky průběhu staveb a provozní zkušenosti u pracujících reaktorů ovlivní i zájem zahraničních zájemců o stavbu tohoto modelu jaderných reaktorů.

 

Reaktory APR1400

Jižní Korea je vedle Číny a Ruska jediná země, která neztratila kontinuitu realizace jaderných reaktorů pro domácí potřeby a zároveň je i vyváží. Reaktor APR1400 byl vyvinut z domácího modelu tlakovodního reaktoru OPR1000. Byly přidány vlastnosti odpovídající III. generaci a zároveň se zvýšil výkon.

V současné době jsou v Jižní Koreji v provozu čtyři bloky APR1400. První dva bloky byly spuštěny v elektrárně Saeul. Blok Saeul 1 (původně Sin Kori 3) se začal budovat v roce 2008 a do provozu se dostal v roce 2016, jeho kumulativní koeficient využití výkonu je 81,8 %. Reaktor Saeul 2 (původně Sin Kori 4) se začal stavět v roce 2009 a do provozu se dostal v roce 2019, jeho kumulativní koeficient využití výkonu je 84,6 %. Dva další bloky pracují v nové elektrárně Sin Hanul (Shin Hanul). První blok se budoval mezi léty 2012 až 2022, jeho kumulativní koeficient využití výkonu je 80,4 %. Druhý blok se pak stavěl v letech 2013 až 2024, kumulativní koeficient využití výkonu je 72,0 %.

V provozu jsou i bloky první zahraniční realizace v elektrárně Barakah ve Spojených arabských emirátech. Zde pracují čtyři reaktory APR1400, které se začaly stavět v letech 2012 až 2015 a do provozu se postupně uváděly v letech 2020 až 2024. Jejich kumulativní koeficient využití výkonu je mezi 84,8 a 89,0 %.

 

Další dva reaktory se budují v elektrárně Saeul. Bloky Saeul 3 a 4 se začaly stavět v letech 2017 a 2018, dokončení se čeká v tomto a příštím roce. V roce 2024 byla zahájena výstavba dvou bloků v elektrárně Sin Hanul, jde o třetí a čtvrtý v této elektrárně. Připravuje se i nová elektrárna s dvojicí těchto bloků.

Blok APR1000 s menším výkonem se připravuje pro výstavbu u nás v Dukovanech a případně v Temelíně. Jako referenční jsou v tomto případě blok II. generace OPR1000 a blok III. generace APR1400. V případě úspěšné realizace by měl být tento reaktor postaven i v Temelíně, případně i jinde v Evropě.

Bloky APR1400 se realizují kontinuálně, jejich výstavbu se daří standardně dokončovat do deseti let a koeficient ročního využití výkonu má velmi dobré hodnoty. V současné době je v provozu osm těchto bloků a ve výstavbě jsou další čtyři.

 

Reaktory AP1000 a CAP1000

Reaktory AP1000 firmy Westinghouse pracují v USA a v Číně. V elektrárně Vogtle se bloky 3 a 4 realizovaly mezi léty 2013 až 2024, první blok se do provozu dostal v roce 2023 a druhý v roce 2024. Kumulativní koeficienty využití výkonu jsou u nich 90,2 a 84,5 %. Výstavba dvojice bloků v elektrárně VC Summer byla zastavena, nyní se však uvažuje o obnovení výstavby a dokončení těchto reaktorů.

Čína vybudovala dvě dvojice těchto reaktorů, první v elektrárně Chaj-jang (Haiyang) a druhou v San-men (Sanmen). Budovat se začaly v letech 2009 a 2010, provozovat se pak začaly v roce 2018. Kromě bloku San-men 2, který v roce 2019 pracoval kvůli poruše hlavního cirkulačního čerpadla a nutnosti jeho výměny minimálně, mají všechny ostatní reaktory kumulativní koeficient využití výkonu okolo 91 %. Pokud nezapočítáme zmíněný rok 2019, platí to i u bloku San-men 2.

Čína koupila nejen výstavbu čtyř bloků AP1000, ale i možnost převzetí projektu a sériovou výstavbu čínské varianty tohoto reaktoru. I po zkušenostech s výstavbou čtyř bloků AP1000 a dokončení svého domácího reaktoru Hualong One byla koncepce shledána perspektivní a Čína začala sériově budovat své reaktory CAP1000. U nich došlo k úplnému přechodu k místním dodavatelským řetězcům, zjednodušení modularity a zrychlení výstavby. Zároveň Čína vyvinula výkonnější model CAP1400 (Guohe One), který už je plně naturalizován a je možné jej případně nabízet i pro zahraničí.

V současné době se budují dvojice bloků CAP1000 v elektrárnách, kde již pracují reaktory AP1000, tedy bloky Chaj-jang 3 a 4 a San-men 3 a 4, které se začaly stavět v letech 2022 až 2023 a nyní se blíží k dokončení. Dvojice bloků se budují v nových elektrárnách Lian-ťiang (Lianjiang), zahájení stavby v letech 2023 a 2024, Lu-feng (Lufeng), zahájení stavby v roce 2025, a Paj-lung (Bailong), zahájení realizace v letech 2025 a 2026.

Dva bloky CAP1400 se nyní realizují v elektrárně Š’-tao-wan (Shidaowan), což je velká lokalita pro řadu demonstračních projektů. Kromě zmíněných CAP1400 se v lokalitě vybudoval malý modulární reaktor IV. generace HTR-PM s výkonem 210 MWe (vysokoteplotní reaktor chlazený héliem) a staví se čtveřice reaktorů Hualong One (HPR1000). Výstavba reaktorů CAP1400 začala v letech 2019 a 2020, první byl spuštěn v roce 2024.

V provozu je tak nyní šest bloků AP1000 a jeden blok CAP1400, buduje se deset bloků CAP1000 a jeden CAP1400. Provozní zkušenosti zobrazené v ročních koeficientech využití výkonu jsou velmi dobré. V Číně se výstavba těchto bloků stává sériovou.

 

Reaktory ACPR1000

Podobně jako u reaktorů VVER1000 není přiřazení ACPR1000 ke generaci III jednoznačné, někdy se řadí ke generaci II+. Jde o vylepšený model tlakovodního reaktoru II. generace CPR1000. Celkově se jich vybudovaly tři dvojice v elektrárnách Chung-jen-che (Hongyanhe) Tchien-wan (Tianwan) a Jang-ťiang (Yangjiang). Vždy šlo o bloky 5 a 6 těchto elektráren. Jejich výstavba se zahajovala mezi léty 2013 až 2016, dokončovaly se v letech 2018 až 2022. Výstavba trvala pět až sedm let. Kumulativní koeficient využití výkonu se u nich pohybuje mezi 82 až 91 %.

 

Reaktory Hualong One (HPR1000)

Zkušenosti s předchozími reaktory CPR1000 a ACPR1000 pomohly Číně vyvinout vlastní reaktor III. generace Hualong One (HPR1000), který spojil zkušenosti několika firem a umožnil sjednotit a normalizovat využití dodavatelských řetězců. V současné době jde o čínskou vlajkovou loď. První tento reaktor se rozběhl v elektrárně Fu-čching (Fuqing) v roce 2021, nyní jsou zde v provozu dva tyto reaktory. Výstavba zde probíhala mezi léty 2015 až 2022 a současný kumulativní koeficient využití výkonu je 87 a 85 %. Další bloky už běží v elektrárnách Fang-čcheng-kang (Fangchenggang), blok 3 se stavěl v letech 2015 - 2023 a blok 4 v letech 2016 – 2024 a jejich kumulativní koeficient využití výkonu je 86 a 84 %, Čang-čou (Zhangzhou), blok 1 se budoval v letech 2019 -2024 a 2 (2020 – 2025), Čchang-ťiang (Changjiang), blok 3 (2021 – 2026), Tchaj-pching-ling (Taipingling), bloky 1 (2019 – 2026) a 2 (2020 -2026) a San-ao (San'ao), blok 1 (2020 - 2026)

Realizuje se výstavba celé řady dalších bloků: Čchang-ťiang, blok 4 se začal stavět v roce 2021, San-ao, bloky 2 (2021) a 3 (2025), Tchaj-pching-ling, bloky 3 (2025) a 4 (2026), Čang-čou, bloky 3 (2024) a 4 (2024), Lu-feng (Lufeng), bloky 5 (2022) a 6 (2023), Š'-tao-wan, bloky 1 (2024) a 2 (2025), Ning-te (Ningde), bloky 5 (2024) a 6 (2025), Ťin-čchi-men (Jinqimen), bloky 1 (2025) a 2 (2026), Čao-jüan (Zhaoyuan), bloky 1 (2025) a 2 (2026). Xuwei (Sü-wej), bloky 1 (2026) a 2 (2026). Výstavba celé řady dalších reaktorů Hualong One se připravuje.

 

Reaktory Hualong One uplatnila Čína i v zahraničí. V pákistánské elektrárně Karáčí jsou v provozu dva tyto reaktory, jako druhý a třetí blok této elektrárny. Stavět se začaly v létech 2015 až 2016, do provozu se dostaly v letech 2021 až 2022, kumulativní koeficient využití výkonu je u obou okolo 79 %. Další tento reaktor se od roku 2024 buduje jako pátý blok elektrárny Čašma (Chashma).

Tento klíčový čínský reaktor už má v provozu dvanáct bloků a ve výstavbě je jich dvacet. Dobu výstavby se daří zkracovat až na pět let, provozní zkušenosti jsou i u těch nejstarších jen pár let, dosahovaný kumulativní koeficient využití výkonu v oblasti 80 % i více je povzbuzující.

 

Indické těžkovodní reaktory IPHWR700

Jediným typem reaktoru III. generace, který nepatří k lehkovodním, je indický těžkovodní tlakovodní reaktor IPHWR700 (Indian Pressurized Heavy Water Reactor). Reaktor vychází z koncepce reaktoru CANDU. Indie má velmi omezené zásoby uranu, má však velká naleziště thoria. Proto chce kombinací rychlých množivých reaktorů a reaktorů moderovaných těžkou vodou realizovat thorium uranový cyklus a využívat domácí thorium.

Inspirací pro těžkovodní reaktory byly pro Indii kanadské reaktory CANDU. Na jejich základě realizovala Indie svůj domácí projekt těžkovodního reaktoru s výkonem okolo 200 MWe, který později vylepšila na výkon okolo 500 MWe u bloků Tarapur 3 a 4.

Na základě zkušeností s výstavbou a provozem těchto reaktorů se realizoval vývoj těžkovodního reaktoru III. generace s výkonem okolo 700 MWe. První dvě dvojice se budovaly v elektrárně Kakrapar jako bloky 3 a 4 a elektrárně Rádžasthán (Rajasthan) jako bloky 7 a 8. Zahájení výstavby bylo v roce 2010 až 2011, dokončování a spouštění se protáhlo. Do provozu se bloky dostávaly od roku 2023 a u posledního z nich by toto mělo proběhnout v roce 2026. U dvojice bloků v elektrárně Rádžasthán je kumulativní koeficient využití výkonu 78 a 71 %.

 

Budování další série deseti nových reaktorů tohoto typu se ve dvojicích připravuje v několika elektrárnách. Betonáž jaderného ostrova už byla v březnu 2026 zahájena u bloků Kaiga 5 a 6. Po zahájení betonáže jaderného ostrova velmi dlouho odkládané první dvojice IPHWR700 v elektrárně Górakhpur (Gorakhpur) se připravuje zahájení výstavby další dvojice v této elektrárně. Výstavba další dvojice se připravuje v nové elektrárně Čutka (Chutka).

Dá se předpokládat, že dokončení první čtveřice bloků IPHWR700 bude zásadním zlomem a povede k masivní výstavbě těchto bloků v Indii. Tato země potřebuje pro odchod od uhlí zásadním způsobem zvýšit výkon své jaderné energetiky. Připomeňme, že i Kanada připravuje projekt těžkovodního reaktoru III. generace CANDU.

 

Závěr

V posledních letech dochází ke zrychlování výstavby nových jaderných zdrojů, jak je vidět i v každoročních přehledech stavu jaderné energetiky (poslední z roku 2025). Dominantní část budovaných reaktorů jsou právě modely III. generace. Celkově je nyní v provozu 439 bloků a ve výstavbě pak 79. Reaktorů III. generace je v provozu 56, tedy téměř 13 % celkového počtu a z pohledu výkonu to bude ještě vyšší podíl. Ve výstavbě je pak 70 reaktorů této generace, tedy dominantní část. Tady je dobré připomenout, že nově budované malé modulární reaktory ACP100 v Číně nebo BWRX300 v Kanadě jsou také reaktory III. generace.

##seznam_reklama##

Jak se daří pomoci standardizace, modularity a zjednodušení snižovat nároky na výstavbu a zrychlovat ji, zatím není úplně jisté. Dostatečnému počtu staveb a kontinuitě výstavby se blíží ruský reaktor VVER1200, korejský APR1400 a čínské reaktory. U nich se dařilo dobu výstavby zkracovat, ale jen u čínského HPR1000 se daří dosahovat pěti let výstavby. U ruských staveb se však nyní začíná projevovat vliv sankcí a budoucí vývoj bude silně ovlivněn dopady války na ekonomiku a postavení Ruska. Daleko hůře jsou na tom z hlediska výstavby zvláště reaktory EPR, ty budou muset teprve v budoucnu ukázat, jestli naplní naděje do nich vkládané.

V každém případě tvoří reaktory III. generace velmi dobrý základ nastupující renesance jaderné energetiky. V případě Česka byl výběr jihokorejského reaktoru velmi dobrou volbou, jak jsem psal například v nedávném článku. Renesance jaderné energetiky v Evropě by mohla být velice dobrým stimulem pro český průmysl.