Geologické souvrství Hell Creek, představující sedimenty z posledních bezmála dvou milionů let křídové periody, nás v poslední době nepřestává překvapovat. Po historicky první sérii stop dospělého tyranosaura, první „mumii“ stejného druhu teropoda (která má být formálně popsána začátkem příštího roku) nebo třeba kontroverzní nové revizi tyranosauridů od Gregoryho S. Paula, je tu další zásadní objev.[1] I ten je přímo spojen s teropodním dinosaurem – buď mladým tyranosaurem nebo zástupcem rodu Nanotyrannus (případně nějakým jiným tyranosauridem), možná však také větším oviraptorosaurem (jako byl například rod Anzu). Přesněji řečeno je pak spojen s výsledným produktem jejich trávicí soustavy, tedy trusem, který se nám v podobě koprolitů dochoval až do současnosti. I samotný dinosauří koprolit je poměrně vzácnou fosilií, ostatně největší tyranosauří „bobky“ jsou velmi ceněnými nálezy.[2] V tomto případě je však mnohem důležitější, co se uchovalo uvnitř zmíněného koprolitu, objeveném v roce 2016 paleontologem Davidem DeMarem Jr. z instituce Burke Museum of Natural History, při výzkumu na severovýchodě Montany. Fosilie měla podobu tmavé rudohnědé nodule poloviční velikosti golfového míčku, takže DeMar, který zde původně pátral po fosiliích ryb, použil na její prozkoumání zvětšovací sklo. Ke svému velkému překvapení pak zjistil, že na povrchu fosilie se nachází nádherně dochovaný otisk pera.
Jak se později ukázalo, koprolit obsahoval velmi kvalitně (trojrozměrně) dochovaná pera a fosilní fragmenty kostí zadních končetin menšího hesperornitního ptáka. Fosilie druhohorních ptáků z tohoto období jsou přitom velmi vzácné a případy dochování jejich zkamenělého opeření jsou ještě mnohem vzácnější. Za celých 150 let výzkumů v geologickém souvrství Hell Creek je toto vůbec první nález svého druhu. Unikátní objev tedy poskytl paleontologům jedinečnou příležitost poodhalit tajemství anatomie, ekologie i evolučního osudu zajímavé a dosud nepříliš dobře známé skupiny křídových „mořských“ ptáků. Tito vodní opeřenci, žijící podobně jako dnešní potápiví ptáci, reprezentují dávno vyhynulou skupinu, žijící v období pozdní křídy (věky cenoman až maastricht; zhruba před 100 až 66 miliony let).[3]
Životním stylem se hesperornité podobali například dnešním potápkám, polákům nebo kormoránům – některé druhy nejspíš ani neuměly létat. Dokázali se ale díky svým specializovaným nohám s kožní blánou velmi dobře potápět a aktivně si lovili mořskou potravu, zejména v podobě ryb. Největší známý zástupce této skupiny Canadaga arctica dosahoval tělesné délky 2,2 metru, jednalo se tedy o značně velkého zástupce ptačí říše.[4] Dnes rozlišujeme přibližně dvanáct formálně platných rodů, jejichž geografické rozšíření v křídovém období pokrylo prakticky celou severní polokouli. Přesto tato relativně evolučně úspěšná skupina na konci křídy vyhynula spolu s kladem Enantiornithes a zároveň všemi tzv. neptačími dinosaury. Jak se ukazuje, právě nepravděpodobný objev pera v koprolitu ze souvrství Hell Creek může nyní vnést trochu světla do této dlouhodobé záhady. Byla totiž objevena trojrozměrně dochovaná pera (z toho jedno přímo na povrchu fosilie) o délce až 9,3 mm, a je prakticky jisté, že patřila hesperornitnímu ptákovi – jedná se tedy o vůbec první potvrzený objev fosilního peří hesperornita. Ze souvrství Hell Creek v současné době známe zejména dva zástupce kladu Hesperornithes, a to druhy Brodavis baileyi a Potamornis skutchi.[5]
Zda fosilní pera a kosti patřily některému ze dvou jmenovaných taxonů nebo nějakému zcela jinému druhu, to zatím s jistotou určit nedokážeme. Pera vykazují pozoruhodnou směsici primitivních i vyspělých znaků, v některých ohledech se již velmi podobají perům současných ptáků. Mezi ty vyspělé patří čtvercový až obdélníkový průřez ostnu (rachis), typický pro obrysová pera moderních forem ptáků, stejně jako přítomnost spongiózního vnitřku stvolu pera, tedy dřeň (medulla). Žádné dosud objevené pero z období druhohorní éry přitom nevykazuje podobnou kombinaci znaků. Nejstarší zatím známou fosilií pera s touto medulární (dřeňovou) výplní byl přitom exemplář z bezmála o 12 milionů let mladších hornin (o raně eocenním stáří, činícím zhruba 55,4 až 54,0 milionu let) z území dnešního Dánska.[6] Pera objevená v sedimentech geologického souvrství Hell Creek také překvapivě vykazují moderní stavbu, zajišťující povrchu těla „voděodolnost“, podobně jako je tomu u dnešního vodního ptactva.
Další objevená pera však vykazují mnohem primitivnější vzezření a podobají se do značné míry jednoduššímu proto-peří některých neptačích teropodů. V koprolitu byly navíc objeveny také malé šupinky kostlínovité ryby (čeleď Lepisosteidae), která byla patrně posledním úlovkem nebohého hesperornita. Fosilie byly zkoumány prostřednictvím vyspělé počítačové tomografie i detailního chemického rozboru. Nejzajímavější domněnkou, kterou výzkumný tým vedený čínsko-americkou paleontoložkou Jingmai O’Connorovou vyslovil, je možné vysvětlení selektivity ve vymírání ptačích skupin při katastrofě na konci křídy.[7] Autoři odborné práce, která byla publikována 10. září tohoto roku v periodiku Current Biology se totiž domnívají, že při kruté impaktní zimě, vyvolané dopadem chicxulubského impaktoru a působící globálně v průběhu měsíců až let po této události, mohli mít předkové současných ptáků (korunové skupiny Neornithes) velkou anatomickou výhodu.[8] Ta by spočívala v přítomnosti plně vyvinutého vůči chladu odolného peří, které je lépe ochránilo před krutými mrazy impaktní zimy.
##seznam_reklama##
Zatímco hesperorniti, kteří spadají do kladu Ornithurae, ale nikoliv do vyspělejší skupiny Neornithes, měli na těle také zastaralé strukturální formy opeření, předkové moderního ptactva se svým lépe izolujícím opeřením měli statisticky větší šanci tvrdé podmínky post-impaktního světa přežít. Samozřejmě se přitom zatím jedná o pouhou hypotézu, je ale konzistentní se skutečností, že před 66 miliony let vyhynuli prakticky všichni zástupci skupiny Pennaraptora s výjimkou kladu Neornithes.[9] Ačkoliv to dosud nelze prokázat, podobné úvahy by mohly nasměrovat další výzkum vymírání na konci křídy i ptačí evoluce správným a třeba i zcela nečekaným a zajímavým směrem. Jednou z možností je i výzkum vnitřní struktury objevených koprolitů, u kterých jsme dosud vůbec netušili, že by mohly ukrývat podobné nesmírně významné jemné struktury. I v případě fosilního trusu z Montany tedy zasáhla velmi šťastná náhoda – nodule s koprolitem se totiž rozpadla právě v místě výskytu jednoho z fosilních per a tento fascinující nález tak mohl být hned na místě rozeznán a následně plně doceněn.
Short Summary in English: Paleontologists in northeastern Montana (in the strata of the Hell Creek formation) have discovered remarkably preserved fossil feathers of an ancient aquatic bird from the clade Hesperornithes inside a fossilized dinosaur dropping. This coprolite is now offering rare insight into why certain birds (from the group Neornithes) survived the asteroid strike that wiped out the non-avian dinosaurs 66 million years ago and why all of the other theropod dinosaurs died out.
Odkazy:
https://www.sci.news/paleontology/hesperornithiform-bird-feathers-dinosaur-coprolite-15058.html
https://www.discoverwildlife.com/dinosaurs/dinosaur-poop-feather
https://www.sciencedaily.com/releases/2026/09/260911003849.htm
[1] Sancarlo, F.; Paul, G. S. (2026). The taxonomics of the lithe basal eutyrannosaur genera and species of late Maastrichtian western North America. ZooNova. 54: 1–65.
[2] Chin, K.; et al. (1998). A king-sized theropod coprolite. Nature. 393 (6686): 680–682.
[3] Bell, A.; Chiappe, L. M. (2015). A species-level phylogeny of the Cretaceous Hesperornithiformes (Aves: Ornithuromorpha): Implications for body size evolution amongst the earliest diving birds. Journal of Systematic Palaeontology. 14 (3): 239–251.
[4] Wilson, L. E.; et al. (2011). A high latitude hesperornithiform (Aves) from Devon Island: palaeobiogeography and size distribution of North American hesperornithiforms. Journal of Systematic Palaeontology. 9 (1): 9–23.
[5] Longrich, N. R.; Tokaryk, T.; Field, D. J. (2011). Mass extinction of birds at the Cretaceous–Paleogene (K–Pg) boundary. Proceedings of the National Academy of Sciences. 108 (37): 15253–15257.
[6] Gren, J. A.; et al. (2017). Molecular and microstructural inventory of an isolated fossil bird feather from the Eocene Fur Formation of Denmark. Palaeontology. 60 (1): 73–90.
[7] O’Connor, J. K.; et al. (2026). Bird feathers from a Late Cretaceous coprolite. Current Biology. ISSN 0960-9822
[8] Brocklehurst, N.; Field, D. J. (2024). Tip dating and Bayes factors provide insight into the divergences of crown bird clades across the end-Cretaceous mass extinction. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 291 (2016): 20232618.
[9] Field, D. J.; et al. (2018). Early Evolution of Modern Birds Structured by Global Forest Collapse at the End-Cretaceous Mass Extinction. Current Biology. 28 (11): 1825-1831.e2.