Zástupce čeledi Phorusrhacidae, tedy menších až obřích dravých nelétavých ptáků, pověstných například i děsivou „rolí“ ve filmu Cesta do pravěku, známe už od konce 19. století. Vědci si dlouho mysleli, že tito dávní příbuzní současných seriem (skupina Cariamae) vyhynuli už před nějakými 1,5 miliony let, a s pravěkým člověkem se tedy setkat nemohli. V roce 2017 byl ale z Uruguaye popsán fosilní materiál forusrakida rodu Psilornis, který žil ještě v době před zhruba 96 000 lety. To je samozřejmě příliš dávno na to, aby jej stále živého spatřily první lidské populace, které do Jižní Ameriky dorazily později ze severu. I tento rekord byl však překonán, a to právě v letošním roce, kdy byl z brazilského státu Bahia popsán nový druh Eschatornis aterradora. Podle radiometrického datování žil tento pravěký pták ještě nějakých 25 326 až 25 733 let před současností. V té době už mohla být severní část jihoamerického kontinentu lidskými populacemi osídlena a poslední z dávné dynastie hrůzoptáků tak možná skutečně dosud interagoval s těmito pozdně pleistocenními lidskými populacemi.[1] Impozantní pohled na něj však nebyl – tento zástupce podčeledi Psilopterinae totiž dosahoval odhadované hmotnosti pouhých 6,1 kilogramu, zhruba jako statný čáp.[2] Skuteční ptačí obři z čeledi forusrakidů, před kterými by se i dávní lidští lovci nejspíš chvěli strachy, vyhynuli opravdu již před miliony až stovkami tisíc let.
Nejstarší dnes známé fosilie těchto dravých praptáků pocházejí z období středního eocénu a mají stáří kolem 43 milionů let. Zdaleka nejvíce jejich fosilií známe z argentinské Patagonie, někteří ale žili také v Severní Americe a možná i na území dnešní Antarktidy, Evropy a Afriky. Paleontologická historie čeledi Phorusrhacidae je poměrně zmatená a spletitá. V roce 1889 stanovil toto jméno slavný argentinský paleontolog Florentino Ameghino (1853–1911), přičemž pod něj zařadil dva tehdy rozlišované rody – Phororhacos a Tolmodus (dnes Patagornis). Ameghino si ale na základě fragmentárního fosilního materiálu udělal špatnou představu o jeho původcích – domníval se, že se jednalo o jakési bezzubé zástupce chudozubých savců, podobných mravenečníkům.[3] O dva roky později přišel velký Ameghinův vědecký rival, ale také výzkumník, cestovatel a politik Francisco Moreno (1852–1919) se správnou korekcí, když označil zmíněné rody za obří nelétavé ptáky. Dosud netušená existence dávných dravých ptačích obrů brzy zaútočila na představivost široké veřejnosti i profesní zájem paleontologické komunity.
Oba argentinští paleontologové spolu řevnivě soupeřili i v následujících desetiletích, během kterých mimo jiné popsali několik dalších patagonských druhů forusrakidů. Pokud vám tyto pozoruhodné vědecké postavy připomínají dvojici amerických paleontologických rivalů Othniela C. Marshe a Edwarda D. Copea, pak máte naprostou pravdu – Ameghino a Moreno spolu totiž rovněž svedli svoji vlastní „argentinskou válku o kosti“. V jejich případě se však jednalo o soupeření v mnohem skromnějším stylu. Každopádně zejména díky nim a také jejich mladšímu kolegovi jménem Lucas Kraglievich (1886–1932) bylo již v první třetině 20. století známo relativně velké množství forusrakidů a tito impozantní ptačí predátoři se stali poměrně populárními pravěkými živočichy.[4] Přesto velké množství hádanek ohledně životního stylu, ekologie, fyziologie a evoluce forusrakidů zůstávalo nevyřešených. Hlavním důvodem byla skutečnost, že až na výjimky nebyly objevovány příliš kompletní kosterní exempláře a fragmentární materiál neumožňoval paleontologům začátku minulého století udělat si přesnější obrázek. Mnoho věcí ostatně stále není objasněno, ačkoliv moderní výzkum, umožňující nahlížet i dovnitř kostí a datovat s mnohem vyšší přesností, pomáhá některé nejasnosti odstranit.[5]
Co tedy o nejděsivějších ptácích historie dnes víme? Vzhledem k výraznému hákovitému zakončení jejich zobáku, podobnému „zejku“ u dravců, předpokládáme, že se jednalo o primární masožravce, aktivní predátory menších obratlovců. Svědčí o tom také objevy pozůstatků menších savců, objevených v blízkosti fosilií forusrakidů a jevící stopy natrávení a mechanického poškození patrně od drápů a zobáků „hrůzoptáků“. Podobné fosilie objevené na lokalitách spolu s kostrami forusrakidů zmiňoval již na přelomu 19. a 20. století zmíněný badatel Florentino Ameghino, bohužel je ale přímo detailně nepopsal a neuložil v žádné instituci. Mělo se jednat o masu fragmentů kostí různých hlodavců, a dále již vyhynulých savců ze skupiny notoungulátů a litopternů, připomínajících obří soví vývržky.
Někteří paleontologové spekulují, že se mohlo jednat o důsledek specifického stylu pojídání potravy, kdy forusrakid trhal z kořisti velké kusy masa a polykal je vcelku. Následně pak nestravitelné části těl savčí kořisti vyvrhoval zpět, podobně jako to dnes v menším měřítku dělají sovy, dravci, krkavcovití a mnozí další ptáci. Zda se ale skutečně v případě Ameghinových neobvyklých fosilií jednalo o zkamenělé vývržky dávných forusrakidů, to bohužel zatím nemůžeme s jistotou doložit.[6]
Jisté je, že analýzy lebek forusrakidů dokládají, že tito dravci nedokázali kývat hlavou ze strany na stranu, ale dokázali uštědřit velmi silné rány seshora směrem dolů. Tímto způsobem také nejspíš dobíjeli svoji kořist. Kosti jejich lebek byly do značné míry pevně srostlé a velmi odolné proti nárazům a jiným mechanickým otřesům. Ačkoliv „hrůzoptáci“ neměli extrémně silný stisk čelistí jako tyranosauridní teropodi, rány jejich zobáku dokázaly pravděpodobně zabít i relativně velkou kořist – největší forusrakidi dokázali patrně ulovit i savce o velikosti koně.[7] Samozřejmé přitom je, že jednou z jejich největších zbraní byla rychlost běhu – díky silným a dlouhým nohám dokázala většina forusrakidů dosahovat vysoké rychlosti, podle některých vědců kolem 48 km/h, podle jiných ale přes 61 km/h nebo dokonce i přes 70 km/h (což je srovnatelné s atletickými schopnostmi pštrosa dvouprstého). Touto rychlostí zřejmě dokázali snadno dohnat velkou většinu savců i jiných obratlovců ve svých ekosystémech.[8] Kromě ran zobákem nejspíš využívali k překonání odporu kořisti také své silné nohy opatřené mohutnými drápy. Kořist si jimi mohli přidržovat, ale například také dobíjet silnými kopanci. Největší a nejmohutnější zástupce forusrakidů nalezneme mezi zástupci podčeledí Physornitinae a zejména pak Phorusrhacinae. Nejedná se sice o největší známé ptáky v dějinách vývoje života na Zemi – ty bychom museli hledat mezi tzv. sloními ptáky z čeledi Aepyornithidae (druh Aepyornis maximus, případně pak Vorombe titan, pokud se jedná o formálně platné jméno), jejichž hmotnost se pohybovala až kolem 812 kg.[9]
Mezi forusrakidy možná dokonce nenalezneme ani největší dravé ptáky historie, protože těmi mohli být zástupci rodu Brontornis burmeisteri, dosahující výšky 2,8 metru a hmotnosti až kolem 400 kilogramů. Není ale stále jisté, jakou potravou se brontornitidi ve skutečnosti živili. Forusrakidi byli každopádně největšími nepochybně dravými a predátorskými druhy ptáků, kteří svoji kořist aktivně lovili. Vzhledem k nekompletnosti fosilního záznamu u největších zástupců této čeledi nemůžeme říci s jistotou, který druh byl nejvyšší nebo nejhmotnější, kandidáti na tuto pozici jsou ale jistí. Jedním z nich je druh Paraphysornis braziliensis, formálně popsaný roku 1982 z Brazílie (původně pod rodovým jménem Physornis). Tento dravý obr vysoký asi 2,4 metru a vážící kolem 180 kilogramů byl na poměry relativně štíhlých „hrůzoptáků“ poměrně robustním zástupcem. Výška jeho hřbetu je odhadována na 1,4 metru a délka lebky asi na 60 cm (dochovaná spodní čelist je dlouhá 51,5 cm).
Ještě mohutnější pak byli největší zástupci poměrně rozšířeného a dlouho se vyskytujícího druhu Devincezia pozzi, známí podle fosilních nálezů miocenního až pleistocenního stáří z území Argentiny i Uruguaye. Zatímco jejich výška byla přibližně stejná jako u předchozího forusrakida a odhadovaná hmotnost průměrně velkých jedinců jen o trochu nižší (uvádí se kolem 162 kg), u obřího jedince známého podle 72 cm dlouhého tibiotarsu (holeně) z raně pleistocenního uruguayského souvrství Raigón je hmotnost odhadována až na 350 kilogramů. Tento obří jedinec pak mohl být vysoký až kolem 3 metrů, takže by patřil i k nejvyšším známým ptákům v dějinách (ačkoliv například býložravý Dinornis robustus, tedy známý „Moa“ z Nového Zélandu, měřil na výšku až kolem 3,6 metru).[10]
Dochovaná lebka menšího exempláře devincenzie měřila na délku 64,5 cm, přesto však nebyla nejdelší ptačí lebkou, kterou známe. Tou se totiž pyšnil další miocenní argentinský druh Kelenken guillermoi, a její délka činí přesně 71,6 cm.
Původce této impozantní lebky měl však k největšímu známému forusrakidovi daleko, a to přinejmenším z hlediska objemu těla a celkové hmotnosti. Podle novějších představ totiž při výšce lehce nad 2 metry nevážil (původně odhadovaných) 250 kg, ale spíše jen kolem 100 kg.[11] Ještě o trochu menší byl slavný Phorusrhacos longissimus, který při výšce do 1,9 metru vážil zhruba 93 kg (a určitě ne více než 130 kg). O trochu větší byl ještě severoamerický druh Titanis walleri, který dosahoval výšky lehce přes 2 metry a hmotnosti kolem 150 kg, jeho lebka pak byla dlouhá až kolem 56 cm.[12] Vzhledem k tomu, že většinu druhů těchto obřích dravých ptáků známe jen na základě jednoho nebo několika málo jedinců a jejich fosilní materiál je navíc velmi neúplný a fragmentární, s jistotou zatím rozhodně žádného rekordmana neurčíme.
Je ale zřejmé, že největší forusrakidi mohli být vysocí až k 3 metrům a vážili pravděpodobně kolem 400 kilogramů nebo i více. Stačí si představit, že byste se ocitli na holé mýtině v blízkosti takového hladového obra s hlavou o velikosti koňské, ovšem zakončenou ostrým špičatým zobákem. A nezapomínejme, že i ti nejrobustnější a nejpomaleji se pohybující zástupci „hrůzoptáků“ by zřejmě dokázali dohnat nebo i předehnat profesionální sprintery. Na jednu stranu je jistě velká škoda, že už se s nimi dnes nemůžeme setkat a obdivovat jejich ladnost, svižnost i bojovnost. Vzpomeňte si ale na již zmíněnou scénu z filmu Cesta do pravěku – té totiž Karel Zeman nemusel vůbec nic přidávat, aby vykreslil přímo panickou hrůzu a strach při představě útoku tak velkého dravého ptáka na takřka bezbranného člověka.
Napsáno pro Dinosaurusblog a OSEL.
Short Summary: Phorusrhacidae, also known as “terror birds”, is a family of carnivorous, flightless birds living some 43 million to 25 000 years ago. All phorusrhacids lived during the Cenozoic era mostly in the Americas, although some fossils have been recorded from Africa and Europe that may belong to phorusrhacids. They ranged widely in size, with the smallest members like Psilopterus measuring about 90 cm tall whereas giants like Devincenzia possibly reached almost 3 meters tall. Their closest recent relatives are quite small birds known as seriemas.
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Phorusrhacidae
https://www.prehistoric-wildlife.com/terror-birds-of-the-phorusrhacidae/
https://darrennaish.blogspot.com/2006/10/terror-birds.html
https://www.mindat.org/taxon-4852146.html
[1] Ang, K. C.; et al. (2023). Sohail, M.; Rath, S. (eds.). Native American genetic ancestry and pigmentation allele contributions to skin color in a Caribbean population. eLife. 12: e77514.
[2] Machado, V. H. M.; et al. (2026). A new terror bird (Cariamiformes, Phorusrhacidae) from the Late Pleistocene of Brazil: insights into the last representatives of the family. Papers in Palaeontology. 12 (2): e70080.
[3] Ameghino, F. (1889). Contribucion al conocimiento de los mamíferos fósiles de la República Argentina. Actas de la Academia Nacional de Ciencias de Cordóba. 6: 1–1027.
[4] Degrange, F. J.; Noriega, J. I.; Areta, J. I. (2012). Diversity and paleobiology of the Santacrucian birds. in Vizcaino, S. F.; et al. (eds.). Early Miocene Paleobiology in Patagonia. Cambridge: Cambridge University Press, pp. 138–155.
[5] Alvarenga, H. M. F.; Höfling, E. (2003). Systematic revision of the Phorusrhacidae (Aves: Ralliformes). Papéis Avulsos de Zoologia. 43 (4): 55–91.
[6] Angst, D.; Buffetaut, E. (2017). Palaeobiology of giant flightless birds. Oxford: Elsevier Science. pp. 157–158.
[7] Degrange, F. J.; et al. (2010). Mechanical Analysis of Feeding Behavior in the Extinct „Terror Bird“ Andalgalornis steulleti (Gruiformes: Phorusrhacidae). PLOS ONE. 5 (8): e11856.
[8] Blanco, R. E.; Jones, W. W. (2005). Terror birds on the run: a mechanical model to estimate its maximum running speed. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 272 (1574): 1769–1773.
[9] Grealy, A.; et al. (2023). Molecular exploration of fossil eggshell uncovers hidden lineage of giant extinct bird. Nature Communications. 14 (1): 914.
[10] Tambussi, C.; Ubilla, M.; Perea, D. (1999). The youngest large carnassial bird (Phorusrhacidae, Phorusrhacinae) from South America (Pliocene-Early Pleistocene of Uruguay). Journal of Vertebrate Paleontology. 19 (2): 404–406.
[11] Tambussi, C. P.; Degrange, F. J. (2013). Neogene Birds of South America. South American and Antarctic Continental Cenozoic Birds. Springer Briefs in Earth System Sciences. Springer. pp. 59–86.
[12] Gould, G. C.; Quitmyer, I. (2005). Titanis walleri: bones of contention. Bulletin of the Florida Museum of Natural History. 45 (4): 201–229.
Diskuze:
