O.S.E.L. - Parthenón
 Parthenón
Hlavní Athénin chrám na athénské Akropoli je patrně nejznámější památkou řecké antiky. Bodejť ne, když je z řecké klasické doby, stojí v centru Athén, jeho stavbu nařídil Periklés a velel jí Feidiás. Navíc je hodně velký a má pohnuté osudy, ještě i v novověku.

Popisovat Parthenón je jako nosit sovy do Athén, protože jeho popisů a obrázků je všude plno. Byla by však škoda jej vynechat.

Akropolis od Filopappova památníku. Kredit: Ad Meskens, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Akropolis od Filopappova památníku. Kredit: Ad Meskens, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Parthenón od Filopappova památníku. Kredit: Robert Freeman, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Parthenón od Filopappova památníku. Kredit: Robert Freeman, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Parthenón je nejnápadnější stavbou na Akropoli, a pokud pomineme mohutné opěrné zdi celého pahorku, dokonce už z mykénské doby, tak také stavbou největší. Jsou na něj pěkné pohledy z okolních athénských pahorků, za nejhezčí považuju výhled od památníku syrsko-římského zbohatlíka Filopappa. Na Akropoli se odtud díváme z jihozápadu, takže vidíme západní průčelí a jižní bok Parthenonu.

Na celkovém snímku jsou nalevo vidět mohutné propylaje (propyleje), tedy slavnostní příchod na Akropoli od západu, širokým schodištěm s nástavbami. Přímo na rohu nejblíže k nám stojí odvážně umístěný malý chrám Athény Niké (Víztězné).

Na užším záběru je vlevo od Parthenonu vidět o něco menší Erechtheion, i když ve skutečnosti není ten chrám nijak malý a stojí severněji. Také dobře vidíme, že Athénin chrám samotný stojí ještě na další vyvýšenině uvnitř Akropole. Dál vpravo se tyčí pahorek Lykabétos (Lykavitos), významný v antických dějinách astronomie.


Athéna je bojovná bohyně, bránicí město. Je tedy pochopitelné, že má svůj hlavní chrám přímo v opevnění centra. Není to ovšem žádná „bohyně války“, neběsní jako Arés. Bojuje sice zdatně, kopím i hady, ale její doménou je spíše organizace, výzbroj a výstroj, včetně řemesel, a to zdaleka nejen zbrojařských. K tomu patří rozvaha, šikovnost a pracovitost. Navíc je tento chrám zasvěcen její roli panenské bohyně, téměř asexuální kamarádky mužů, zvláště vojáků a řemeslníků.

Západní průčelí Parthenonu, 2006. Kredit: Harrieta171, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Západní průčelí Parthenonu, 2006. Kredit: Harrieta171, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Západní průčelí Parthenonu, detail. Kredit: Doriero, Wikimedia Commons. Pubic domain.
Západní průčelí Parthenonu, detail. Kredit: Doriero, Wikimedia Commons. Pubic domain.

Když vejdeme na Akropoli, je Parthenón tím nejnápadnějším, co před sebou vidíme, i když k jeho bližšímu (západnímu) průčelí musíme ještě kousek dojít. Kdysi před ním stávala řada menších staveb, ze kterých zůstaly jen sotva patrné zbytky. Všechny jsou podrobně zdokumentované, je to tady prošťourané a probádané jako málokde. Navíc se zachovaly četné antické literární popisy. Například zbožně vlastenecký Pausániův cestopis z 2. století n. l. věnuje památkám Akropole text od asi poloviny I,22 do začátku I,25. Propylaje popisuje jako perfektně zachované, popisu Parthenonu se věnuje v I,24,5-8.


Na to, že stavba pochází až z klasické doby, jsou stavební články nezvykle velké, vše je provedeno s důkladností typickou spíše pro starší dobu. Byla to těžce reprezentativní záležitost.

Rozsáhlý reliéf pedimentu zobrazoval uprostřed Athénu s kopím a štítem a vedle ní Poseidóna s trojzubem. Tito bohové se totiž přeli o vládu na Athénami a celou Atikou, ale o tom někdy jindy. Maketu rekonstruované podoby ukazuje Muzeum Akropole, viz tady.

Jednou z otázek je, jak moc barevné to celé bylo. Starší pokus o rekonstrukci barev je např. tady, novější viz video o tomto obecném problému je v literatuře pod článkem.

Průhled západním průčelím Parthenonu. Kredit: Sharon Mollerus, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Průhled západním průčelím Parthenonu. Kredit: Sharon Mollerus, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

 

Nabízím ještě průhled směrem k místu, kde byl ve vnitřním chrámu uložen athénský poklad („přemístěný“ z Délu), a za ním, v samostatné místnosti vnitřního chrámu, stála veliká socha Athény Parthenos (Παρθένος Ἀθηνᾶ, Athéna Panna). Tento vnitřní prostor byl prý navržen právě a jen pro tuto sochu ze slonoviny a zlata, s jádrem z cypřišového dřeva, vysokou 11,5 m. Byl to obětní dar Athén Athéně, patronce města. Na její zhotovení týmem umělců dohlížel Feidiás. Bohužel se zachovaly jen zmenšené mramorové repliky z pozdějších dob, viz např. Zachovala se i část účtu za zhotovení originálu, z roku 440 nebo 439 před n. l. Vnitřní prostor v chrámu vyhrazený pro sochu byl dlouhý 29,9 m, široký 19 m a strop měl ve výšce 12,5 metru.


Stávající Parthenón není první Athénin chrám na tomto místě, viz článek Hekatompedos, předchůdce Parthenonu na athénské Akropoli, kde je i něco málo o dalších starých Athéniných chrámech na místě samém i v těsném sousedství. Jen připomínám, že přímo na půdorysu pozdějšího Parthenonu stával nejpozději od poloviny 6. století před n. l. o něco menší chrám zvaný Hekatompedos, dlouhý „jen“ 46 m. Na sklonku archaické doby jej Athéňané zbořili (490 před n. l.), prostor zplanýrovali a zbudovali důkladnou vyrovnávající nástavbu z mnoha kamenných bloků. Na ní postavili o něco větší chrám, tzv. Starší Parthenón. Ten byl těsně před dokončením zničen Peršany (480 před n. l.), až pak Athéňané postavili tento známý dodnes stojící Parthenón.


Stavba a další osudy chrámu

Stavbu velkého chrámu Athény Panny nařídil athénský vládce Periklés (495-429 před n. l., vládl od roku 460), měla to být oslava nejen Athény, ale také moci Athén a jeho režimu. Dispozici chrámu blízko jižního okraje Akropole navrhl architekt Iktínos. Základy chrámu mají rozměry 69,5 krát 30,9 m. Stavělo se z velkých bloků pentelského mramoru z lomů blízko Athén, v dórském stavebním řádu (stylu), s některými prvky iónského. Práce započaly roku 447 př. n. l. Stavbu vedl architekt Kallikratés, ale Periklés si ponechal roli v rozhodování. Dozor nad výtvarnou výzdobou a celkovým dojmem svěřil svému příteli, slavnému sochaři Feidiovi. Byla to zvláštní doba, často považovaná za „zlatou dobu athénské demokracie“, i když v lecčems velice problematická. Přímo idylicky ovšem působí výčet Periklových přátel, vedle Feidia to byli např. tragici Sofoklés a Eurípidés, historik Hérodotos, filosof Anaxagorás, ale také sofisté. Za skutečně demokratického politika bych však považoval spíše Solóna, viz článek Solón – athénský státník, mudrc a básník.

Severní strana Parthenonu, celkovějšímu pohledu brání Erechtheion za zády. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Severní strana Parthenonu, celkovějšímu pohledu brání Erechtheion za zády. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Hlavice dórských sloupů a metopy na severní straně Parthenonu. Kredit: Benjamín Núñez González, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Hlavice dórských sloupů a metopy na severní straně Parthenonu. Kredit: Benjamín Núñez González, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Feidiás dbal na to, aby celek působil monumentálně a byl reprezentativní jak ve smyslu tradice, tak ve smyslu nových výtvarných trendů. Spojil zde prvky tzv. „přísného stylu“ rané klasiky, který ještě trochu respektuje stylizaci figur zděděnou z archaické doby, s prvky rozvinutějšího a verističtějšího (realističtějšího) výrazu pokročilejší klasické doby.

Východní průčelí Parthenonu od severovýchodu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Východní průčelí Parthenonu od severovýchodu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Koně a Dionýsos na východním průčelí Parthenonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Koně a Dionýsos na východním průčelí Parthenonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Stavbu provázely politické spory o mimořádně nákladné financování. Proto byly např. zlaté pláty z oděvu Athéniny sochy odnímatelné, byly součástí státního pokladu. Přes mnohé potíže byla stavba roku 438 před n. l. dokončena (za 9 let), včetně velké sochy Athény a části další sochařské výzdoby. Definitivní umístění soch nad průčelím a všech metop probíhalo až do roku 432 před n. l. Tehdy se už Periklova moc povážlivě nakláněla, což zatím odskákali spíše jeho přátelé, např. Anaxagorás, ale také Feidiás, který po řadě obvinění odešel do Olympie. Nejnebezpečnějším obviněním bylo, že prý na Athénině štítu zobrazil Thésea a Daidala jako Perikla a sebe. Taková aktualizace (by) opravdu byla považovaná za bezbožnost.

Jižní strana Parthenonu, stav roku 1980. (V odstupu při focení brání okraj hradby.) Kredit: Johnckarnes, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Jižní strana Parthenonu, stav roku 1980. (V odstupu při focení brání okraj hradby.) Kredit: Johnckarnes, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Metopy 1 až 8 z jižní strany Parthenonu. Kresba z roku 1674. Kredit: Jacques Carrey, Wikimedia Commons. Public domain
Metopy 1 až 8 z jižní strany Parthenonu. Kresba z roku 1674. Kredit: Jacques Carrey, Wikimedia Commons. Public domain

Svému původnímu účelu chrám sloužil přinejmenším do 4. stol n. l., tedy asi 800 let. Koncem 6. století byl přestavěn na křesťanský kostel Panny Marie (Parthenos Maria), přitom byla poškozena část výzdoby. Křižácká nadvláda (od 1205) se na stavbě nepodepsala, avšak období nestability a celkového úpadku (na rozdíl od Kyklad té doby) upozadilo význam Athén, což stavu chrámu neprospělo.

Osmané si pak v Parthenonu zřídili sklad střelného prachu, který roku 1687 bouchnul při benátském ostřelování. To způsobilo největší poškození stavby.

Akropole na rytině z roku 1670, tedy před explozí. Kunstmuseum Bon. Kredit: Maxime Collignon: „Le Parthénon…“, 1914, Wikimedia Commons. Public domain.
Akropole na rytině z roku 1670, tedy před explozí. Kunstmuseum Bon. Kredit: Maxime Collignon: „Le Parthénon…“, 1914, Wikimedia Commons. Public domain.
Východní pediment Parthenonu, jeho jižní část s plastikou Dionýsa. Kresba před explozí. Kredit: Jacques Carrey: Temple de Minerve…, 1674, Wikimedia Commons. Public domain.
Východní pediment Parthenonu, jeho jižní část s plastikou Dionýsa. Kresba před explozí. Kredit: Jacques Carrey: Temple de Minerve…, 1674, Wikimedia Commons. Public domain.

Naštěstí máme stav před explozí alespoň naskicovaný. Zvláště pečlivě a přímo souborně tak učinil francouzský malíř Jacques Carrey roku 1674.

Zbytky výzdoby pak v 18. a 19. století odváželi západní diplomaté, dobrodruzi i milovníci umění, čímž zkázu dovršili. Torzo stavby dál pustlo, v 20. století také erozí kyselými dešti a otřesy od těžké dopravy v okolí. Od pozdního 20. století probíhá rozsáhlá renovace za mezinárodní účasti, počínaje odklonem dopravy a masivní betonovou injektáží silně rozrušeného pahorku, až po restaurování stavby. Kvůli tomu byly vyrobeny speciální jeřáby a další stroje, schopné nedestruktivní dopravy nahoru na plošinu Akropole. Součástí rekonstrukce je také dodání mramorových kopií alespoň části plastik.

A pokud jde o ony příslovečné Athéniny sovy, tak ty se tady a v blízkém okolí taky nějaké našly, přímo druhu Athene noctua. Vím o dvou plastikách v životní velikosti, z 5. a 4. století před n. l., které vystavuje Muzeum Akropole.


V muzeu Akropole v Athénách

Místní archeologické muzeum stávalo ještě koncem 20. století přímo na akropoli, už od roku 1865. Vystavovalo nejhezčí plastiky, jenže bylo těsné a nové nálezy se tam nevešly ani náhodou. Bylo ovšem úžasné, byly tam všechny ty nádherné archaické sochy. Od roku 2009 je místo něho otevřené nové Muzeum Akropole. Veliká moderní stavba pod jižními svahy Akropole ukazuje značné kvantum pěkných věcí, včetně novějších nálezů, ale v mnohem striktnějším režimu.

Chrlič tvaru lví hlavy ze severovýchodního rohu Parthenonu. Muzeum Akropole v Athénách. Kredit: Ad Meskens, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Chrlič tvaru lví hlavy ze severovýchodního rohu Parthenonu. Muzeum Akropole v Athénách. Kredit: Ad Meskens, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Ozdoba střechy Parthenonu. Muzeum Akropole v Athénách. Kredit: Gary Todd, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.
Ozdoba střechy Parthenonu. Muzeum Akropole v Athénách. Kredit: Gary Todd, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Z Parthenonu samotného zde ovšem není k vidění mnoho originálů, i když samozřejmě víc, než ukazuju. Kromě maket rekonstrukcí se tu vystavují hlavně sádrové odlitky metop z Parthenonu. Je jim věnováno nejvyšší patro, v němž je vytyčen půdorys Parthenonu 1 : 1, který je možno obcházet a přitom si prohlížet kopie zbytků reliéfů na metopách. (Škodolibé jazyky říkají, že se tu měly vystavovat originály zapůjčené z Britského muzea u příležitosti olympijských her v Athénách roku 2004, jenže Britové couvli v obavě, že by se jim metopy už nevrátily, a také stavba muzea se poněkud protáhla.)

Severní strana Parthenonu po sejmutí Elginových metop. Kresba. Kredit: Giovanni Battista Lusieri, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Severní strana Parthenonu po sejmutí Elginových metop. Kresba. Kredit: Giovanni Battista Lusieri, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

 

Elginovy mramory

Tím se dostáváme k velice ožehavé otázce mimořádně rozsáhlého odvozu mramorové výzdoby Parthenonu, z největší části do Londýna. Britský velvyslanec v Istanbulu (Konstantinopoli) lord Elgin (tedy skotský šlechtic Thomas Bruce, sedmý hrabě z Elginu) prý roku 1800 získal od sultána povolení odvézt z trosek Parthenónu „nějaké kameny“. V letech 1802 až 1811 byla do Londýna odvezena velká část zbývající sochařské výzdoby Akropole, nejen Parthenonu. Básník lord Byron to tehdy označil za hrubě barbarský čin.

Po sejmutí metop působil odstrojený Parthenon opravdu smutně, jako vícenásobná troska. Stav pečlivě zakreslil Giovanni Battista Lusieri, což byl ve své době proslulý italský krajinář, kterého lord Elgin najal, aby kreslil stavby a sochy athénské Akropole.


Rozsuzovat problémy odvozu uměleckých památek na počátku 19. století je nanejvýš problematické. Pro mluví jejich zachování, proti duch místa a obecná slušnost, staří by řekli zbožnost. Je na místě zohledňovat situaci a nenechat se unášet velmocenskými ambicemi nebo naopak dnes módní kritikou kolonialismu. Teprve od roku 1970 jsou na to mezinárodní smlouvy, které se alespoň v některých zemích dají občas dokonce i vymáhat. Před nimi jsme v šedé zóně vlády ekonomické převahy, někdy zlodějny prosté, v lepším případě ohledů k zachování památek. A v době před vznikem novořeckého státu (povstáním roku 1821) to platí dvojnásob.

##seznam_reklama##

Nechci se pasovat do role mezinárodního arbitra. Nicméně např. v článku Antické stavební řády (styly) a nejstarší stojící řecké chrámy jsem popsal odvoz mramorů z chrámu na Aigíně tak, že němečtí cestovatelé sochy a reliéfy z rumiště koupili od turecké správy ostrova, aniž by o ně na místě samém tehdy byl zájem, a že v Glyptotéce v Mnichově je o ně skvěle postaráno, možná bychom je jinak už vůbec nemohli vidět. Je to samozřejmě ošemetné, o málo později by jistě zájem byl. Rozhodně nejde ani o žádné porovnání německého a britského přístupu obecně. Jenže lord Elgin prý postupoval velice arogantně a ve velkém měřítku, nespokojil se s plastikami z rumiště, nýbrž nařídil ve velkém snímat metopy z torza stojící stavby. Právě kvůli tomu a kvůli měřítku akce se setkával s odporem už ve své době, ale obcházel jej. Na druhou stranu si nutno uvědomit, že Athény tehdy byly nepříliš bezpečným okrajovým městečkem bez intelektuálního a technického zázemí, jakým zůstávaly ještě několik desetiletí po vzniku novodobého řeckého státu (první maličká univerzita zde byla založena roku 1837), než po polovině 19. století začal jejich vzestup do role velkoměsta. Řecká muzea se samozřejmě dokážou postarat o památky stejně dobře jako západoevropská, neplatilo to však v ranějším 19. století, protože žádná nebyla. Co s tím dělat teď, bůh suď. Jde o velice nepěknou kapitolu dějin údržby antických památek a jakékoli budoucí řešení by mělo minimalizovat škody, a ne množit vášně.

Část mramorů z Parthenonu v Britském muzeum, sále 18. Kredit: Andrew Dunn, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Část mramorů z Parthenonu v Britském muzeum, sále 18. Kredit: Andrew Dunn, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Metopa z Parthenonu. Britské muzeum, sál 18. Kredit: Paul Hudson, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Metopa z Parthenonu. Britské muzeum, sál 18. Kredit: Paul Hudson, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Často jsem konfrontován s přímou otázkou, zda fandím Muzeu Akropole v Athénách nebo Britskému muzeu v Londýně. Mám nacvičenou enigmatickou odpověď: Národnímu archeologickému muzeu v Athénách.

Mramory z Parthenonu se ovšem ocitly také v pařížském Louvru, ve Vídni, v Palermu i leckde jinde. Mnohé sbírky se spokojují s jejich sádrovými odlitky, některé můžeme vidět i u nás, a to v Galerii antického umění v Hostinném.

Ve víru vášní se ztrácí specifičnost výběru odvezených plastik. Elgin šel po klasice, zatímco archaické sochy a reliéfy nechával na místě. Preferování řecké klasiky (a také římské doby) je pro velmocenský přístup docela příznačné. Zhlíží se v tom, co je mu nějak analogické. Proto to nejvíc odnesl zrovna Parthenón.


Literatura:

Jan Bouzek, Iva Ondřejová: Periklovo Řecko. Praha: Mladá fronta 1989.

Pausaniás: Cesta po Řecku I. Přeložila Helena Businská. Praha: Antická knihovna 1973.

Obecná kategorie fotek Parthenon na Wikimedia Commons.

Video: The Amazing True Colors of Ancient Greece (nejen o Parthenonu)


Autor: Zdeněk Kratochvíl
Datum:18.01.2024