Část Středoevropanů od oka rozpozná stavbu románskou, gotickou, renesanční a barokní, ať už jde o kostel nebo civilní dům. Od oka samozřejmě jen v typických případech, vždyť některé architektonické převleky mohou na dálku ošálit i znalce. Odborníci pracují s jemnější kategorizací uvnitř každého z těchto stylů, včetně přechodových forem. Podobně tomu se v antické architektuře orientujeme díky rozlišení tří základních stavebních kánonů, tedy řádů či stylů: dórského, iónského a korintského. Ustavily se v Řecku v průběhu 7. až 4. století před n. l. Byly inspirované egyptskou a blízkovýchodní architekturou, leč brzy se staly svébytnými a pak se šířily k Etruskům, později k Římanům, na druhou stranu k Lýkům a dalším národům Malé Asie, druhotně také zpátky do helenizovaného Egypta a na Blízký východ.

Zásadní specifikum řecké architektury spočívá v tom, že sloupy se zdobnými hlavicemi nepoužívá jen v interiérech, nýbrž především jako dominantní prvek celého exteriéru. Prostě je vidíme i z venku, dokonce jako nejnápadnější prvky stavby. Nebylo tomu tak vždycky a všude, v dobách před stavbou takovýchto později typických chrámů byly i v Řecku běžná pouhá ohrazená posvátná místa, takzvaná temena, viz např. v Dódóně. Menší chrám nebo civilní dům mohl mít podobu prosté cely. Architektura, kterou dnes považujeme za typicky antickou, nastupuje až v průběhu 7. století před n. l., i když má některé předlohy už dávno v době mykénské.

Jednotlivé stavební řády laik nejspolehlivěji rozliší právě podle hlavic sloupů. Ke každému z těchto stavebních řádů ovšem patří i specifické podoby všeho dalšího, z čeho antický chrám nebo dům sestává. Začneme těmi hlavicemi a většinu ostatního zatím pomineme. Postupovat budeme chronologicky, což koresponduje s růstem komplexity celého uspořádání. Po velkou část antiky se všechny tyto styly (řády) používaly souběžně, mnohdy ještě v byzantské epoše.

Dórská hlavice sloupu v torzu Apollónova chrámu na náměstí v sicilských Syrakusách, 565 před n. l. Kredit: Giovanni Dall'Orto, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.

Dórské hlavice

Dórská hlavice je nejjednodušší a nejméně nápadná. Vypadá trochu jako bochánek otočený naopak, většinou ozdobený jen několika vodorovnými drážkami dole na svém obvodu. Hlavice je posazena na sloupu zdobeném kanelováním, tedy řadou svislých žlábků v celé výšce sloupu, většinou jich je po obvodu sloupu 20. Pokud je stavba zdobena nějak bohatěji, tak nejčastěji v překladech nad sloupy, „v entablaci“, posazené na silné čtvercové desce (abakus) nad hlavicí. V průčelí stavby může být umístěn velký „hluboký“ reliéf, který vypadá málem jako sousoší. Velikost může být hodně různá, známe hlavice velké jen několik málo decimetrů i obry o průměru přes 2 metry. Charakteristická je ovšem celková proporční mohutnost stavby. Sloupy jsou široké a hustě kladené. Stavba v dórském řádu působí v lepším případě starobyle mohutně, v horším těžkopádně.

Pokud to vše někomu evokuje kostky dřevěné stavebnice, tak je na správné stopě. Nejstarší chrámy bývaly často dřevěné, přinejmenším zčásti. Dokonce i u slavných chrámů známe případy, kdy byly velké dřevěné sloupy dodatečně vyměňované za kamenné, třeba v Olympii. Některé stavební části se pouze klady na sebe, ale mnohé byly opatřeny výstupky a prohlubněmi skoro jako kostky lega. I velké kamenné antické stavby stále nesou stopy své doslova dřevní minulosti. K tomu platila zásada, že v základech nemá být méně materiálu než ve viditelné části stavby, navíc tam byly kamenné bloky navzájem zašprajcované, až do podloží, takže suma sumárum bylo o stabilitu dobře postaráno.

Jedním z inspiračních zdrojů dórského stavebního řádu bylo mykénské megaron, tedy honosný dům pozdní doby bronzové. Není náhodou, že se tento stavební styl rodil v 7. století před n. l. právě na Peloponésu. Tam byly achájské památky stále k vidění, i když oblast už byla dávno osídlena řeckými Dóry, podle nichž se styl jmenuje. Pokud bychom chtěli hledat dávné inspirace Egyptem, tak jde o delší řetěz předávání přes minojskou Krétu a achájskou mykénskou kulturu.

Dórům připadal tento styl solidní, ostatní jej někdy hodnotili jako těžkopádný. To už patří k třenicím mezi různými vrstvami a regiony Řecka. Latinský teoretik architektury Vitruvius (75 až 15 před n. l.) jej charakterizuje jako „mužský“, kontextově lepší překlad by asi zněl „mužný“.

Iónské hlavice

Hlavice iónského sloupu, mramorová, 525 až 500 před n. l. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Iónská hlavice se sloupem. Erechthion na athénské Akropoli, konec 5. století před n. l. Kredit: Юкатан, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Iónské stavby jsou od pohledu elegantní a takové jsou i hlavice jejich sloupů. Oproti dórským jsou mnohem zdobnější, ale celkový charakter stále působí spíše jako elegance v relativní jednoduchosti než jako strojená zdobnost. Iónské hlavice poznáme podle charakteristických „volutových“ výběžků, jako kdyby přes jádro dórské hlavice ležel delší silný přehoz, na obou stranách stočený. Sloupy jsou štíhlejší, navíc stojí na patkách. Také další prvky stavby jsou složitější a umožňují umístění řady dalších zdobných prvků.

Jak už jméno tohoto stavebního řádu napovídá, vznikal v maloasijských řeckých obcích a na přilehlých egejských ostrovech, inspirován byl stavbami v oblasti Levanty (širší okolí syrského pobřeží). V Řecku samotném má předchůdce v podobě stylu aiolského a protoiónského, ale to teď přeskočíme. Nejstarší stavby byly patrně také dřevěné. Definitivní podoba tohoto stavebního řádu se stabilizuje v průběhu 6. století a pak se přes ostrovy šíří na řeckou pevninu. Omlouvám se, že recykluji obrázek iónské hlavice z Archilocheia na Paru, leč fotek slušně zachovaných iónských hlavic už z archaické doby není mnoho (další viz v článku Antické opory evropské kultury, opět názorně).

Obrázek vpravo ilustruje posun iónského řádu na řecké pevnině v klasické době směrem k další zdobnosti. (Erechtheion na athénské Akropoli si jako takové necháme na jindy.) Ten volutový „přehoz“ je nyní položen na zakončení sloupu, zdobeném specifickým reliéfem.

Vitruvius charakterizoval iónský stavební řád jako „ženský“.

Korintská hlavice sloupu pohřbená u Asklépiova chrámu. Možná to bylo paradeigma pro stavbu Tholu. Může to však být i pozdější kopie. Archeologické muzeum v Epidauru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Korintské hlavice

Mohutně zdobené hlavice korintského stylu se poznají na dálku. Jejich ornament vychází ze stylizovaných listů akantu (Acanthus mollis, případně Acanthus spinosus), jsou jimi jakoby obrostlé. Sloupy bývají štíhlé a často vysoké, mívají 24 žlábků.

Vitruvius (De architectura IV,1,9-10) připisuje vynález korintského řádu řeckému architektu a sochaři Kallimachovi z konce 5. století před n. l. Nejspíš ví, proč to napsal, je to seriosní autor. Nejstarší dnes známou stavbou v tomto řádu je ovšem až jeden památník v Athénách z konce klasické doby, postavený kolem roku 340 před n. l. Později si korintský řád hodně oblíbili Římané.

Vraťme se ještě ke korintské hlavici na obrázku. Pochází z Epidauru, kde byla kupodivu pečlivě pohřbena vedle Asklépiovy kruhové svatyně. Možná jde o „prototyp“, podle něhož byly dělány všechny (dnes nezachované) hlavice sloupů v tomto chrámu. Ten byl stavěný v době kolem roku 350 před n. l., takže by mohlo jít o jednu z nejstarších dnes známých hlavic v tomto stylu.

Nejstarší dodnes stojící řecké chrámy

Než to nakonec zkomplikujeme, tak si stručně představíme nejstarší dodnes stojící řecké chrámy. Jsou v dórském stavebním řádu, neboť ten se stabilizoval už krátce po roce 600 před n. l. Nejstarší známou stavbou, která to dokládá, je Héřina svatyně v Olympii, viz v článku Olympie. Slíbili jsme si však chrámy zachované jako stojící, alespoň ve smyslu hrubé stavby. Za nejstaršími z nich musíme do řecké jižní Itálie. To byla tehdy typicky dórská oblast a tento stavební řád zde byl až do konce antiky základem chrámové i jiné monumentální architektury. Přestože se i dórský stavební řád samozřejmě vyvíjí, tak v základních rysech i v řadě detailů zůstává konzervativní.

Dva chrámy Héry v Paestu. Oba jsou v dórském řádu. Ten vzdálenější je z roku 550 před n. l., bližší je o století pozdější. Kredit: Oliver-Bonjoch, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Tytéž dva chrámy Héry v opačném pohledu, tedy i chronologickém sledu, starší je zde ten bližší. Kredit: Miguel Hermoso Cuesta, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Začneme nejstaršími dnes stojícími řeckými chrámy, i když nejsou zachované úplně vcelku. Jedním z takových je Héřin chrám v Paestu na jihozápadě italské pevniny, stavěný v době kolem roku 550 před n. l. Hned vedle něho stojí další, o století pozdější a lépe zachovaný.

Dórské sloupy v levé lodi katedrály v Syrakusách. Původně Athénin chrám, 480 před n. l. Zdi jsou asi ze 7. století n. l., navíc pak normanské úpravy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dórské sloupy v levé lodi katedrály v Syrakusách. Původně Athénin chrám, 480 před n. l. Zdi jsou asi ze 7. století n. l., navíc pak normanské úpravy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nejzajímavější příklady nabízí Sicílie. V Syrakusách stával chrám Athény, který byl po požáru nově postaven kolem roku 480 před n. l., na přelomu archaické a klasické doby. Dnes tam stojí Metropolitní katedrála Panny Marie, jejíž barokní průčelí je dominantou náměstí. Když přicházíme boční ulicí, tak zřetelně vidíme siluetu mnohem starší dlouhé stavby z normanského raného středověku, ale s čímsi ještě starším a také s antickými prvky.

Giorgio Sommer (1834-1914), Tempio della Concordia. Catalogue # 8601. Kredit: Giorgio Sommer, Wikimedia Commons. Public domain.

Uvnitř nás čeká kulturní šok. V této katedrále stojí velké kusy antického chrámu Athény. Zvláště levá loď byla jen mírně dostavěná, a to už v 7. století, protože křesťanské kostely jsou uzavřenější stavby. Naštěstí se tu spíš dostavovalo a málo bouralo. Kdyby ta katedrála nebyla funkční a památkově chráněná, tak by stačilo shodit baroko a raně středověká vyzdění mezi sloupy – a k rekonstrukci antického chrámu by nebylo moc daleko. Jenže tam stával už starší řecký chrám a pod jeho částí i kousíček vedle bylo předřecké sicilské obětiště, takže by řetěz rekonstrukčního bourání mohl pokračovat. Kultura je mnohovrstevnatá jako cibule, a podobně jako u cibule toho „v jádru“ vidíme stále méně, přestože to odtamtud vyrůstá. Většinou bývá úživný spíš prostor mezi slupkou a jádrem.

Nejstarší skoro kompletně stojící řecký chrám najdeme v Agrigentu, také v dórském stylu. Postavený byl kolem roku 430 před n. l., v 6. století byl přestavěný na křesťanský kostel, ale protože to nebyla katedrála, tak mnohem úsporněji a tudíž šetrněji. V 18. století stačilo dávno nefunkčnímu poškozenému kostelu vybourat zdivo mezi sloupy a osvícenci měli antický chrám. Optimisticky ho nazvali Concordia, Svornost. Dnes ho najdeme v řadě antických staveb nad „Chrámovým údolím“. Nedaleko je v ulici kompletní chrám Démétry, který ovšem stále slouží jako katolický kostel.

Schválně přikládám historický snímek z 19. století, navíc od slovutného fotografa Giorgio Sommera, aby bylo zřejmé, že nešlo o rekonstrukci pro rozvoj turistického průmyslu, ale o trochu bourání pro radost, totiž „svobodného osvíceného ducha“. (Kdyby v athénském Parthenonu nebouchnul roku 1687 turecký muniční sklad po benátské trefě, stál by tam stejně dobře zachovaný, větší a o generaci starší dórský chrám Athény Panenské, s některými iónskými prvky, ale možná bychom měli problém s jeho vyloupnutím z chrámu Panny Marie.)

Chrám Afaie, kolem 490 před n. l., podhled od jihovýchodu. Aigina. Kredit: Kostas Vassis, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Chrám Afaie, kolem 490 před n. l., východní průčelí. Aigina. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Konečně se vrátíme do dnešního Řecka, na ostrov Aigína (Ejina, Aegina), kousíček jižně od Athén. Na jednom z návrší zde stával mohutný dórský chrám, zasvěcený nymfě Afáie. Roku 520 před n. l. vyhořel, takže v letech 510 až 480 před n. l. postavili novější chrám. Ten je patrně nejlépe zachovaným řeckým archaickým chrámem na území současného Řecka. V 18. a 19. století jej místní venkované, asi navedení obrozeneckým panem učitelem, považovali za chrám Dia Všeřeckého. Roku 1811 k němu přišel jeden britský student architektury na kavalírské cestě, spolu se dvěma německými barony, našli sochy ze dvou pedimentů (architrávů, průčelí) a koupili je od turecké správy ostrova za 40 liber. To sice tenkrát zdaleka nebyl pakatel, jenže vzhledem k tomu, co koupili, tak byl. Po řadě peripetií sochy získal bavorský král a nyní se vystavují v Glyptotéce v Mnichově. Kdyby se do budovy chrámu tyto dávno spadlé části ložené v Mnichově vrátily, byl by chrám úplnější, jenže ony by to v nové době nejspíš nevydržely, alespoň ne v dobrém stavu. Kyselé deště, vandalové a hledači pokladů dělají své. Takhle to vzal profesionální hledač pokladů jedním vrzem, důkladně, a technicky bezpečně. Na místě zůstaly v malém muzeu na pahorku památky ze staršího chrámu. (Na Aigíně pak nějaký čas sídlil Německý archeologický ústav, protože v ranějším 19. století nebyly Athény považované za místo s dostatečným zázemím ani za místo bezpečné, byl to tehdy menší městys než ten přístavní na Aigíně, navíc pohraniční.)

Tento chrám je pozoruhodný z řady hledisek. Historici umění na něm ukazují rozdíly mezi pozdně archaickou a raně klasickou částí soch z pedimentů, navíc právě na nich začala už v 19. století diskuze o barevnosti řeckých soch a chrámů.

Polychromie, divoká nebo elegantní?

Terakotové ozdoby chrámu. Syrakusy, Via Minerva, 610 až 600 před n. l. Archeologické muzeum v Syrakusách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Stavební články se zbytky polychromie. Museo archeologico regionale di Palermo. Kredit: G.dallorto, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.

Diskuze o barevnosti antických plastik nabyla v posledních desetiletích na intenzitě. Architektonické památky snad můžou ukázat její mantinely, které nejspíš závisí na materiálech a někdy i na stylu. Je snad jasné, že když byly sicilské chrámy stavěné z dost hrubého kamene a zdobené z velké části terakotami, tak to vede k sytější barevnosti, podobné spíše dobové vázové malbě. Příkladem jsou velké kusy terakot z jinak skoro nedochovaných chrámů na obrázku vlevo, díla keramiků a malířů korintské školy.

V takovém kontextu se i kamenné stavební části malovaly značně „brutalistně“, jak ukazuje obrázek vpravo.

Stavební článek z archaického Athénina chrámu na athénské akropoli se zbytky polychromie, 570-550 před n. l. Muzeum athénské akropole (staré). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zbytky polychromie na iónské hlavici z neznámé stavby z 5. století před n. l. Muzeum Staré agory v Athénách. Kredit: Giovanni Dall'Orto, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Zbytky polychromie na mramorech v Athénách jsou sice zvětralé, leč nejspíš svědčí o citlivější práci s barvou. Příklad vlevo je z pedimentu chrámu, který byl předchůdcem Parthenonu, ještě z poměrně hluboké archaické doby. Ono proč by jinak sháněli kvalitní mramor. A na méně kvalitním mramoru došlo spíš na natěračství, zvláště v dórském řádu.

Nebo mohly barvy být i sytě kontrastní, ale co do sytosti omezené na řadu malých ploch, jak ukazuje detail zdobení iónské hlavice z 5. století před n. l. na obrázku vpravo.

Svět je složitější než naše schémata

Věci jsou ovšem složitější v několikerém smyslu slova. Za prvé je těch řádů či stylů víc, včetně různých přechodových forem, a také se v průběhu antiky vyvíjely. Tohle by se dalo zvládnout vyčerpávající (v obojím smyslu slova) podrobnější klasifikací. Za druhé ovšem nutno přiznat, že Řekové často stavěli podle své libosti a s kanonickými prvky si hráli, aniž by respektovali přísná pravidla, která zavedli pozdější teoretici v čele s Vitruviem. A hlavně, nejde jenom o hlavice sloupů, ale taky o kvantum dalších součástí, jejichž popisem lze čtenáře decimovat. To vše má na jedné straně svůj řád, ale na druhé straně se s tím někdy zachází dost volně, asi jako s jazykem. Podobně je tomu s matematickými proporcemi staveb. Do určité míry jsou dané, leč pracuje se s nimi s přihlédnutím k poměrům místa a vkusu architekta nebo zadavatele. Přesná matematická pravidla sakrální architektury fungují spíše ve snech romantiků než v reálné řecké architektuře.

Dórský řád je ostřeji „kanonický“, výtvarné experimenty potkáváme spíše v iónském prostředí, tedy v rámci iónského řádu.

Pojmenování hlavních stavebních řádů podle dávných řeckých kmenů a příslušných regionů upomíná na analogie s rozšířením řeckých dialektů (zvláště dórského a iónského, a už před nimi aiolského). V průběhu antiky se různé stavební řády setkávají a prolínají podobně tomu, jako se akcent na dialekty řečtiny přesouvá z problému regionálního původu autora na problém zvoleného literárního žánru. Někteří bohové preferují určité stavební kánony, ať už kdekoli, podobně jako k určitým literárním žánrům patří preferované spisovné dialekty. Našince napadá i analogie s „větvemi filosofie“, východní a západní, viz článek Dvě větve filosofie.

Literatura

Slovník antické kultury. Sestavili spolupracovníci Antické knihovny. Praha 1974.

Pavel Oliva: Zrození řecké civilizace. Praha: Academia 1976.

Vitruvius: Deset knih o architektuře. Přeložil Alois Otoupalík. Praha: Antická knihovna 1979 (Baset 2021).