Jedním z nejzajímavějších a nejlépe prozkoumaných zástupců menších ornitopodů z období pozdní jury je nepochybně východoafrický druh Dysalotosaurus lettowvorbecki. Tento býložravec o velikosti dospělého člověka žil v době před zhruba 152 až 151 miliony let na území dnešní Tanzanie (proslulá lokalita Tendaguru Hill) a jeho fosilie byly poprvé objeveny mezi roky 1909 a 1913 během proslulých německých expedic v době koloniální éry.[1] Tohoto dinosaura následně formálně popsal roku 1919 německý lékař a přírodovědec Hans Wirchow (1852-1940), a to na základě množství fosilních fragmentů koster, které byly vysvětlovány jako pozůstatky členů stáda, zabitých jakousi náhlou přírodní katastrofou.[2] Rodové jméno Dysalotosaurus je možné přeložit jako „nepolapitelný ještěr“, což je odkaz k jeho předpokládaným atletickým dispozicím (schopnosti rychlého běhu), druhové lettowvorbecki je pak poctou německému imperiálnímu důstojníkovi jménem Paul Emil von Lettow-Vorbeck (1870-1964). V armádě Německého císařství působil Lettow-Vorbeck také v někdejší kolonii Německá Východní Afrika, která zahrnovala i území současné Tanzanie a oblast Lindi, v níž se nachází právě lokalita Tendaguru Hill. Kostra dysalotosaura byla do značné míry podobná kostře severoamerického rodu Dryosaurus, proto byly tyto dva rody menších ornitopodů po většinu 20. století považovány za synonymní. Dnes už nicméně víme, že se jednalo o dva různé rody blízce příbuzných dinosaurů z čeledi Dryosauridae.[3]
Dysalotosaurus byl stejně jako jeho vývojoví příbuzní bipedním (pouze po zadních nohách se pohybujícím) zvířetem, stavěným pro rychlý pohyb. O jeho kurzorialitě (přítomnosti adaptací pro rychlý a vytrvalý pohyb) svědčí zejména pevné a mohutné kosti jeho nohou, které musely být za života zvířete silné a dlouhé. K lepšímu udržování rovnováhy mohl pomáhat také silný ocas, dobře vyvažující přední část těla. V roce 2023 byla publikována odborná práce o výsledcích výzkumu, využívajících biomechanickou metodu průřezové geometrie dlouhých kostí, přičemž jasně doložila, že dysalotosauři se pohybovali bipedně a ve zcela vzpřímeném postoji.[4] Je to ostatně logické, protože při délce kolem 2,5 metru a hmotnosti v řádu desítek kilogramů mohli představovat lákavou kořist pro všechny středně velké i větší teropody v ekosystémech souvrství Tendaguru.
Mezi tyto potenciální predátory patřil například štíhlý a velmi rychle běhající noasaurid Elaphrosaurus, dále raný karcharodontosaurid Veterupristisaurus nebo obtížně systematicky zařaditelný Ostafrikasaurus. Vyskytovali se tu však také teropodi příbuzní severoamerickým rodům Allosaurus, Ceratosaurus a Torvosaurus a nejspíš i zástupci abelisauroidů a megalosauroidů.[5] Nebezpečných predátorů tu tedy v období pozdní jury bylo nepočítaně, proto schopnost rychle běhat nebyla ani tak výhodou, jako spíše nutností. Zatímco dospělé jedince brachiosaurida rodu Giraffatitan chránily jejich obří rozměry a stegosaurida rodu Kentrosaurus zase jeho ocasní bodce, dysalotosauři se museli spoléhat spíše na svoji hbitost a rychlé zadní končetiny. Dinosauří megafauna tu obývala převážně polopouštní krajinu v blízkosti bahnitých okrajů lagun a mělčin nedaleko tehdejšího pobřeží jižního superkontinentu Gondwany.[6] Dochovalo se větší množství kosterních exemplářů dysalotosaura, prakticky ve všech případech se však jedná o dosud nedospělé jedince v různém stadiu ontogeneze (individuálního vývoje). Díky tomu máme nicméně možnost zkoumat právě ontogenetické procesy u tohoto dinosaura a víme už například, že v jejich průběhu docházelo k postupnému prodlužování rostra (čenichu) a relativnímu zmenšování očnic.[7]
V průběhu vývoje také postupně dysalotosauři přecházeli z všežravosti (kdy kromě rostlin pojídali také různé bezobratlé živočichy a snad i malé obratlovce) k výlučné herbivorii. Stejně jako téměř všichni vývojově pokročilejší ornitopodi pak v dospělosti již byli pouze býložraví.[8] Histologické výzkumy koster dysalotosaurů také ukázaly, že tito dinosauři byli prekociální (nekrmiví), žili ve stádech se smíšenými věkovými skupinami a pohlavně dospívali přibližně ve věku deseti let.[9] Obvykle se pak dožívali přibližně dvojnásobného věku, jejich statistická očekávaná doba života tedy činila zhruba 20 let. Vykazovali neukončený růst (resp. stálý růst v průběhu života i po dosažení pohlavní dospělosti), který navíc odpovídal přibližně rychlosti růstu dnešního klokana rudého.[10] Výzkum mozkoven dysalotosaurů za pomoci počítačové tomografie ukázal, že fyziologická poloha hlavy (když se nepásli nebo neprchali před predátory) měla podobu jejího rovného držení směrem vpřed.[11] Rozbor vnitřního ucha zase odhalil, že patrně nedokázali rozlišovat mezi zvuky s vysokou a nízkou frekvencí, podobně jako většina ostatních býložravých dinosaurů. Na druhou stranu ale mozkovna vykazuje některé jiné adaptace odpovídající spíše živočichům s dobrými sluchovými dispozicemi, skutečnou kvalitu jejich sluchu tedy zatím nedokážeme s jistotou posoudit.[12]
Zajímavé také je, že jedna kost holenní (SMNS T3) a jedna kost lýtková (GPIT/RE/5109) vykazují přítomnost zvláštní tkáně, zvané medulární kost. Ta je známá u samic ptáků, u kterých se zakládá jako zdroj vápníku pro tvorbu skořápky a byla také objevena u několika fosilních exemplářů neptačích dinosaurů (Tyrannosaurus, Allosaurus a Tenontosaurus). Je tedy pravděpodobné, že původci obou fosilních kostí byli ve skutečnosti rovněž samicemi.[13] Ale konečně již ke zmíněné chorobě, uvedené v názvu tohoto článku. Dysalotosaurus je totiž skutečně prvním a zatím nejspíš jediným dinosaurem, u kterého byl prokázán pravděpodobný výskyt Pagetovy kostní choroby. Tato nemoc, pojmenovaná podle anglického lékaře, chirurga a patologa sira Jamese Pageta (1814-1899) a dříve také označovaná jako osteitis deformans, je vlastně progresivním metabolickým onemocněním skeletu, charakterizovaným lokalizovanou poruchou kostní remodelace (přestavby) a nadměrným odbouráváním kostní hmoty. Výsledkem je narušení procesu přirozené obnovy kostní tkáně, takže kosti jsou pak často měkčí, křehčí (někdy i větší) a především mohou být i deformované. Tuto nemoc způsobuje obvykle virová infekce, může být ale podmíněna také geneticky. U dysalotosaura ji na základě deformace některých obratlů poprvé diagnostikovali němečtí paleontologové Florian Witzmann a Oliver Hampe v roce 2011, a to u jedné z koster v berlínském Museum für Naturkunde.[14]
##seznam_reklama##
V té době se jednalo o nejstarší doklad o virové infekci vůbec, a to s datací překračující 150 milionů let geologického času. Zjištění přítomnosti tohoto (nebo velmi podobného) virového onemocnění u jurského ornitopodního dinosaura nám poskytuje další cenný střípek ze znalostí, které o dávných vládcích souší naší planety máme k dispozici. A aby toho nebylo málo, nebozí afričtí dryosauridi trpěli i dalšími zjistitelnými neduhy – například malformací obratlů (zjištěn byl tzv. půlobratel – vrozená vývojová vada páteře, kdy se například jeden z obratlů správně symetricky nevyvine a má následně tvar klínu nebo trojúhelníku), která zřejmě způsobovala skoliózu a jiné problémy s páteří. Také v tomto případě se jednalo o první prokázané zjištění tohoto chorobného stavu v případě druhohorních dinosaurů.[15] Co všechno nám asi ještě moderní paleontologický výzkum odhalí v dalších letech?
Napsáno pro Dinosaurusblog a OSEL.
Short Summary in English:
In 2011 paleontologists Florian Witzmann and Oliver Hampe from the Museum für Naturkunde in Berlin and their colleagues discovered (and formally published) that deformations of some Dysalotosaurus lettowvorbecki bones were likely caused by a viral infection similar to Paget’s disease of bone. At 152 million years old (Late Jurassic), this is perhaps the oldest evidence of viral infection known to science thus far.
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Dysalotosaurus
https://dinodata.de/animals/dinosaurs/pages_d/dysalotosaurus.php
https://www.paleofile.com/Dinosaurs/Ornithopods/Dysalotosaurus.asp
https://www.dinochecker.com/dinosaurs/DYSALOTOSAURUS
https://www.mindat.org/taxon-4818129.html
[1] Bussert, R.; Heinrich, W-D.; Aberhan, M. (2009). The Tendaguru Formation (Late Jurassic to Early Cretaceous, southern Tanzania): definition, palaeoenvironments, and sequence stratigraphy. Fossil Record. 12 (2): 141–174.
[2] Virchow, H. (1919). Atlas und Epistropheus bei den Schildkröten. Sitzungsberichte der Gesellschaft Naturforschender Freunde zu Berlin. 8: 303–332.
[3] Madzia, D.; et al. (2021). The phylogenetic nomenclature of ornithischian dinosaurs. PeerJ. 9: e12362.
[4] Gônet, J.; et al. (2023). Locomotor and postural diversity among reptiles viewed through the prism of femoral microanatomy: Palaeobiological implications for some Permian and Mesozoic taxa. Journal of Anatomy. 242 (5): 891–916.
[5] Rauhut, O. W. M. (2011). Theropod dinosaurs from the Late Jurassic of Tendaguru, Tanzania. Special Papers in Palaeontology. 86: 195–239.
[6] Aberhan, M.; et al. (2002). Palaeoecology and depositional environments of the Tendaguru Beds (Late Jurassic to Early Cretaceous, Tanzania). Fossil Record. 5 (1): 19–44.
[7] Hübner, T. R.; Rauhut, O. W. M. (2010). A juvenile skull of Dysalotosaurus lettowvorbecki (Ornithischia: Iguanodontia), and implications for cranial ontogeny, phylogeny, and taxonomy in ornithopod dinosaurs. Zoological Journal of the Linnean Society. 160 (2): 366–396.
[8] Ősi, A.; et al. (2024). Trophic evolution in ornithopod dinosaurs revealed by dental wear. Nature Communications. 15 (1): 7330.
[9] Hübner, T. R. (2012). Laudet, V. (ed.). Bone Histology in Dysalotosaurus lettowvorbecki (Ornithischia: Iguanodontia) – Variation, Growth, and Implications. PLOS ONE. 7 (1): e29958.
[10] Hübner, T. R.; et al. (2021). Research history, taphonomy, and age structure of a mass accumulation of the ornithopod dinosaur Dysalotosaurus lettowvorbecki from the Upper Jurassic of Tanzania. Acta Palaeontologica Polonica. 66 (2): 275–300.
[11] Hübner, T. (2018). The postcranial ontogeny of Dysalotosaurus lettowvorbecki (Ornithischia: Iguanodontia) and implications for the evolution of ornithopod dinosaurs. Palaeontographica Abteilung A. 310 (3–6): 43–120.
[12] Sobral, G.; Hipsley, C. A.; Müller, J. (2012). Braincase redescription of Dysalotosaurus lettowvorbecki (Dinosauria, Ornithopoda) based on computed tomography. Journal of Vertebrate Paleontology. 32 (5): 1090–1102.
[13] Schweitzer, M. H.; et al. (2016). Chemistry supports the identification of gender-specific reproductive tissue in Tyrannosaurus rex. Scientific Reports. 6: 23099.
[14] Witzmann, F.; et al. (2011). Paget disease of bone in a Jurassic dinosaur. Current Biology. 21 (17): R647–648.
[15] Witzmann, F.; et al. (2008). Vertebral Pathology in an Ornithopod Dinosaur: A Hemivertebra in Dysalotosaurus lettowvorbecki from the Jurassic of Tanzania. The Anatomical Record: Advances in Integrative Anatomy and Evolutionary Biology. 291 (9): 1149–1155.