Ocelový stisk pravěkého krokodýla  
…aneb zabiják dinosaurů útočící z hlubin


Je obecně dobře známou skutečností, že největším stiskem čelistí se mezi dosud známými teropodními dinosaury pyšnil obří tyranosaurid Tyrannosaurus rex. Asi před 67 miliony let představoval tento až třináct metrů dlouhý a kolem sedmi tun těžký severoamerický dravec dominantního predátora svých ekosystémů. Mnozí kachnozobí i rohatí dinosauři měli nepochybně čest seznámit se s jeho děsivými čelistmi, které dle propočtů dosahovaly síly stisku v rozmezí 35 000 až 57 000 Newtonů. K tomuto číslu dospěl paleontolog Gregory M. Erickson z Floridské státní univerzity, když extrapoloval hodnoty, přímo zjištěné měřením stisku největšího současného plaza, krokodýla mořského. U jedinců o délce až pět metrů naměřil přesně 16 460 Newtonů. Odhadl také, že šestimetroví jedinci s hmotností přes tunu se možná blížili hodnotě až 34 000 Newtonů, což už je na spodní hranici hodnot odhadovaných pro tyranosaura. Ani ti největší dnešní krokodýli se ale zdaleka neblížili síle, kterou dokázal vyvinout jeden z největších krokodýlů všech dob, tzv. zabiják dinosaurů z období svrchní křídy.

 

Zvětšit obrázek
Při pohledu na ohromnou, téměř půldruhametrovou lebku tyranosaura “Sue” z chicagského muzea člověk sotva uvěří, že nějaký jiný živočich mohl mít ještě silnější stisk čelistí. Tyranosauři se totiž dokázali zakousnout silou bezmála 60 000 Newtonů. Kredit: ScottRobertAnselmo, Wikimedia Commons


Tímto super-krokodýlem byl aligatoroid Deinosuchus hatcheri, popsaný vědecky roku 1909 W. J. Holandem. Asi před 80 až 73 miliony let obýval tento sladkovodní obr oblasti západu i východu Severní Ameriky, tehdy šlo o oba břehy ohromného vnitrozemského moře. První zkameněliny tohoto krokodýla byly objeveny již v 50. letech 19. století, lepší zkameněliny ale přišly až ve 40. letech minulého století a posléze i v posledních desetiletích. Díky nim máme dnes poměrně dobrou představu o vzhledu tohoto pravěkého plaza z doby dinosaurů. Byl mnohem větší než jeho dnešní příbuzní, protože dosahoval délky asi 10-12 metrů a hmotnosti až 8,5 tuny. Tím pádem byl dvakrát delší a zhruba šestkrát těžší než největší známí zástupci krokodýla mořského. Největší lebky deinosucha (toto rodové jméno mimochodem znamená “strašný krokodýl”, což je dost trefné) dosahují délky asi 1,3 až 1,8 metru. Na špičce svého čumáku měl typickou “bouli” a jeho zuby byly velmi silné, dobře uzpůsobené k drcení kostí. Zřejmě dokázal rozkousat a pozřít téměř cokoliv, snad s výjimkou tělesného pancíře ankylosaurů. Odhaduje se také, že se tito plazi dožívali vysokého věku, možná výrazně více než 60 let.

 

Zvětšit obrázek
Rekonstrukce lebky obřího křídového krokodýla deinosucha. Tito masivní sladkovodní dravci nejspíš lovili i neopatrné dinosaury, kteří se přišli ke břehu napít. Při hmotnosti přes 8 tun dokázali stáhnout pod hladinu i velké kachnozobé nebo teropodní dinosaury. Zdroj Wikimedia Commons



Jaká tedy byla síla čelistního stisku tohoto obřího aligátorům podobného obra? Vzhledem k tomu, že zřejmě útočil i na velké kachnozobé dinosaury, kteří se přišli napít ke břehům vodních nádrží, museli být schopni skutečně drtivého zákusu. Také nejspíš napadali velké mořské želvy, které

mohly být dokonce hlavní potravou těchto krokodýlů. I současný krokodýl mořský údajně dokáže ve svých čelistech snadno rozdrtit lebku buvola, jak silný byl tedy v tomto ohledu deinosuchus? Odhady se samozřejmě výrazně liší, ty nejnižší se přitom pohybují “jen” kolem 18 000 Newtonů. Pravděpodobnější údaj publikoval nedávno opět Gregory Erickson, který extrapolací údajů přímo změřených u současných aligátorů a krokodýlů stanovil pro příbuzný jihoamerický druh Deinosuchus riograndensis děsivou hodnotu 102 800 Newtonů! Takovou silou dokázal deinosuchus usmrtit cokoliv živého při jediném skousnutí. Navíc se ještě jedná spíše o průměrnou hodnotu, protože pro výpočet nebyly použity míry největších známých exemplářů. Přesto však ani deinosuchus nebyl absolutním rekordmanem živočišné říše – tím byl nejspíš obří třetihorní žralok Carcharodon (Carcharocles) megalodon s odhadovanou hodnotou 108 000 – 182 000 Newtonů! Na souši však kraloval právě křídový deinosuchus, ztělesněný démon a zabiják dinosaurů z období svrchní křídy.


Carcharodon  megalodon

 

Odkazy:
http://en.wikipedia.org/wiki/Deinosuchus
http://www.national-geographic.cz/detail/nejsilnejsi-celisti-v-risi-zvirat-ma-krokodyl-prekonal-i-tyranosaura-16479/
http://news.nationalgeographic.com/news/2010/03/100323-giant-croc-crocodile-dinosaurs-deinosuchus-feces-poop/
http://www.bio.fsu.edu/faculty-erickson.php

Datum: 01.05.2013 21:31
Tisk článku

Související články:

Archosaurus ze skladiště     Autor: Stanislav Mihulka (30.01.2006)



Diskuze:

Ondřej Dvořák,2013-05-02 18:15:36

Díky za reakce.

Zareaguji na obojí jedním doplňkem.

Co kdyby se vše měnilo ve stejném poměru, takže by nebyly nijak narušené nebo pozměněné "sekundární" vlastnosti hmoty, tj. sdružování do molekul a chemické reakce. To vše, co známe by zústalo zachováno funkční. Měnila by se jen absolutní hodnota na pomyslném nezávislém pravítku a nezávislých vahách. Co se týče hmotnosti jako takové, záleželo by na tom jestli má absolutní objem hmoty nějaký vztah ke gravitaci, nebo tomu, co gravitací nazýváme, ke gravitační síle.

Abych to ještě zjednodušil, představme si totožné prostředí, ve kterém žijeme, které je ovšem jenom ve stejném poměru objemově zvětšené nebo zmenšené. A to, co považujeme za konstanty nebo vnímáme jako konstanty, by bylo upraveno ve stejném poměru. Co když má vesmír časovou asymetrii, která v určitém časovém úseku má rozdíly nejenom v podobě a uskupeních hmoty, ale i v hodnotě konstant, kterými vesmír definujeme?

Co kdybychom nacházeli nálezy z takovéto doby, časového úseku, ve kterém náš vesmír, naše planeta, na které žijeme, byla formována odlišnými fyzikálními hodnotami a z toho některé by dokonce byly námi považovány za konstanty? Mohly by se v důsledku změny těchto konstant pro nás některé předměty z této doby jevit něčím jako výrazně odlišné od běžných obdobných předmětů doby, ve které žijeme. Kupříkladu právě tím, že by měly odlišnou velikost, objem od předmětů současných? A jak by tato odlišnost vznikala, když by se všechny změny odehrávaly ve stejném poměru, tudíž by se vše měnilo stejně. Existovaly by nějaké rozdíly mezi hmotou živou a hmotou, která se ze živé stala neživá a podléhala tu dobu desítek miliónů let "fosilizaci"?

Co kdybychom tyto zákonitosti a pravidla objevili a zjistili bychom, že v rámci pobytu planety Země na odlišném bodu pomyslné časové osy s poměrně změněnými fyzikálními konstantami, nebyly kupříkladu v rámci tehdejších poměrů zvířata zdaleka tak veliká jako jsou jejich pozústatky, které nacházíme dnes. Možná bychom byli podle velikosti schopní vystopovat i jejich pozvolné zvětšování více do hlubin historie a naopak zmenšování do historie nám bližší. A nejenom to, možná bychom dostopovali i zcela jiné počítání historie, jelikož měnilo-li by se vše, měnily by se u rozměry Sluneční soustavy, a co kdyby změněný objem znamenal i změněnou hybnost planet, které by tím pádem v daleké historii obíhaly kolem Slunce mnohem rychleji a rotovaly by také jinou rychlostí, tudíž bychom zjistili, že den na planetě Zemi v určitých údobích hluboké historie měnil svou délku, a stejně tak rok. Co kdybychom jeden pozemský rok v hluboké historii museli počítat jako kratší, protože by Země oblétala Slunce rychleji. Kupříkladu pouhých 70 dnů namísto 365 dnů.

Byli bychom schopní vystopovat tyto změny i v rámci pozorování kratší historie, kupříkladu na tom jak se měnilo vnímání roku u prastarých civilizací?

Jak by všechna tato znalost o relativitě fyzikálních konstant v závislosti na čase změnila naše vnímání historie?

Odpovědět


Ondřej Dvořák,2013-05-02 18:30:09

Případně, co kdyby objemová relativita způsobovala jen změny v něčem konkrétním, kupříkladu v gravitaci. Tj. menší atom by působil menší gravitační silou a byl tím pádem lehčí. Jak by v měřítku miliónů let pomalu rostl do velikosti, těžkl by, což by znamenalo selekční tlak na velikost živé přírody. Rostliny a tvorové geneticky naprogramovaní k růstu do obřích velikostí by náhle nedokázali přežít se svým genetickým kódem, který by je předurčoval ke skladbě ze stále těžších a těžších atomů. Během tisíců generací by stejný tvor byl měl hmotnost větší, protože atomy by zvětšovaly svoje gravitační působení.

Odpovědět


-

Zdeněk Jindra,2013-05-02 19:53:37

Myslím, že postupné zesilování gravitace není v souladu s polohou Země v obyvatelné zóně. Silnější gravitace by postupně přitahovala Zemi blíž. Přitom by ale Slunce sílilo, protože výkon hvězdy je úměrný tlaku v ní. A při tak velké míře, jaká by vysvětlila velikost dinosaurů, by se Země v obyvatelné zóně neudržela.

Odpovědět


--

Martin Vajsar,2013-05-03 08:53:20

Hypotéza, že fyzikální konstanty se mění v jakémsi souladu tak, že se tyto změny navzájem kompenzují (nejsem si jist, že je to vůbec možné, protože vztahy mezi těmito veličinami nejsou lineární, ale budiž) má tu vadu, že není testovatelná. Naše pozorování a experimenty se totiž řídí týmiž fyzikálními zákony jako zbytek vesmíru, a pokud se tedy vesmír i po změně základních parametrů chová naprosto identicky jako před tím, i všechna pozorování budou naprosto identická, a není tedy žádný způsob, jak to poznat. Z matematického hlediska je to pak totéž, jako když převedete fyzikální konstanty do jiných jednotek. Pozoruhodné na tom je, že konstanta jemné struktury je bezrozměrná a tudíž vyjde vždy stejně, při jakékoliv volbě jednotek. Ale to jste se už určitě dozvěděl z článku na Wikipedii. ;-)

Výrazné změny gravitace v historii Země jsou v rozporu s pozorováními. Tak dramatické změny v gravitaci v tak (z kosmologického hlediska) krátkém časovém období by se projevily mnoha způsoby. Kromě těch, které zmiňuje pan Jindra, by nepochybně byly zaznamenány rozdíly mezi výbuchy supernov typu Ia, o kterých se ví, že explodují vždy se stejnou energií závislou zejména na gravitaci. Změnila by se velikost gravitačního rudého posuvu, změnila by se rychlost rotace vzdálených galaxií. A vzhledem k tomu, že díky konečné rychlosti světla pozorujeme všechny tyto astronomické jevy tak, jak se odehrály před desítkami tisíc (v rámci naší galaxie) nebo dokonce před miliardami let (v rámci pozorovatelného vesmíru) lze s jistotou říci, že nic takového se nestalo. Pokud si přečtete články na Wikipedii, které jsem zmínil minule, zjistíte, že se bohužel v historii vesmíru (vyjma okamžiků po zrození vesmíru, o kterých ale nemáme informace z přímého pozorování) nestalo nic nejen dramatického, ale v podstatě ani měřitelného.

Odpovědět


Ondřej Dvořák,2013-05-04 21:48:25

Přiznám se bez mučení, že jsem ten článek, na který jste odkazoval, nečetl. Nevím jak daleko se na tomhle výletu vydám, tak proč bych si do batohu dával víc věcí, než použiju na výletu kraťoučkém. Ovšem, pokud zjistím, že se půjde dál, začnu přibalovat.

... Díky za ty reakce, a dovolím si takovou malou odbočku. Se vším všudy odbočku, protože skutečně od tématu odbočím. Rád bych si tohle ujasnil předtím, než budu reagovat.

Ta teze má do určité míry snadnou ověřitelnost v tom, že případná osa by měla i svůj odraz v prostorovém uspořádání, takže by pozorovatelný vesmír dělila na dvě velké části. Po ose zpět a po ose dopředu. Co když k nám v časoprostorovém kontinuu některé informace přicházejí z budoucnosti?

Zatím vím jen o jediné takové asymetrii (anizotropie) dvou poloviček, a tou je nedávno zmíněná asymetrie severní a jižní oblohy v průměrné? intenzitě reliktního záření.

Existuje něco podobného nějaká statistická dělící čára pro jižní a severní oblohu, která odděluje různé vlastnosti hmoty? Typy galaxií atp?

Odpovědět

Hypoteticky...

Ondřej Dvořák,2013-05-02 09:44:26

Hypoteticky vzato... kdyby na časové ose miliónů a desítek miliónů let měl vesmír ve svém vývoji tu vlastnost, že by se atomy hmoty zvětšovaly co do objemu. Orbitaly elektronů by se rozšiřovaly kupříkladu. Co by to znamenalo pro fosilní nálezy z pradaleké historie? Byly by velikostně srovnatelné s dnešními nálezy anebo nálezy z historie mladší? Jak by tato vlastnost hmoty, měnící se v čase s vývojem vesmíru, ovlivnila velikost nálezů z dob desítek miliónů let vzdálených?

Můžeme tuto relativitu velikosti atomů zpozorovat pozorováním vzdálených galaxií? Změnila by se kupříkladu hybnost hvězd a hvězdných soustav v rámci takovýchto galaxií?

Z čeho by relativita objemu částic plynula? Na základě jakého konceptu by byla možná? Existovala by v rámci vesmíru určitá časoprostorová osa, po které by bylo možno vysledovat zmenšení a nárůst objemu atomů? Kudy by taková osa vedla, a co by znamenala pro optické pozorování?

Děkuji za dobrou vůli k hypotetickým diskuzím, k vědeckému dogmatismu loayální mlčení považuji za nedůstojné vědecké obce.

Odpovědět


Velkost atomu

Tomas Habala,2013-05-02 13:57:42

by na velkost veci mala asi taky vplyv, ako velkost planet na velkost Slnecnej sustavy. Na velkost veci by mohla mat vplyv velkost molekul a ich vzajomna pozicia.

Odpovědět


Struktura hmoty

Martin Vajsar,2013-05-02 15:21:40

Jsem naprostý laik, ale přesto se domnívám, že velikost atomů hraje podstatnou roli v chemických reakcích. Takže pokud by se velikost atomů měnila výrazně, je klidně možné, že by přestaly fungovat metabolické reakce nebo se třeba DNA stala nestabilní. To bychom asi na fosilních nálezech poznali.

Samozřejmě velikost atomů se nemůže změnit jen tak. Ve skutečnosti je stavba atomů předurčena několika fundamentálními fyzikálními konstantami, mezi které patří elementární náboj, Planckova konstanta, rychlost světla ve vakuu a permitivita vakua. Případné změny těchto veličin by měly vliv na chování elementárních částic, ale - jakožto laik - nedokážu říci, zda lze navrhnout změnu těchto veličin způsobem, který by zapříčinil změnu rozměru atomů.

Otázka, zda jsou tyto fyzikální konstanty skutečně v čase a prostoru konstantní je živá a diskutovaná. Čtyři fundamentální konstanty, které jsem uvedl, dohromady určují hodnotu tzv. konstanty jemné struktury (doporučuji článek na Wikipedii). Jakákoliv změna některého z těchto parametrů se v konstantě jemné struktury projeví, a i malá změna konstanty jemné struktury by měla dalekosáhlé dopady. Článek na Wikipedii např. uvádí, že při změně o 4% by při jaderných reakcích v nitru hvězd nedocházelo ke vzniku uhlíku, a těžko by tedy mohlo dojít ke vzniku života založeného právě na uhlíku. Drobnější změny hodnoty by samozřejmě vedly k méně výrazným projevům, např. k posunu emisních čar některých prvků. A protože emisní či absorpční čáry můžeme pozorovat i ve spektrech vzdálených hvězd a galaxií, můžeme také do jisté míry odhadnout, zda a jak se konstanta jemné struktury mění v čase a prostoru. Bohužel, pokud vím, dosud žádné pozorování ani experiment změnu konstanty jemné struktury neprokázaly.

Dovolím si tedy i jako laik tvrdit, že i malou změnu objemu atomů bychom ve vesmíru dokázali identifikovat. Případné mlčení místních odborníků bych ovšem na Vašem místě neinterpretoval jako loajalitu k vědeckému dogmatismu, ale jako důsledek toho, že Vaše zadání je nekonkrétní (jaká změna fundamentálních konstant má vést ke změně objemu atomů?), a také toho, že je - předpokládám - zatraceně hodně práce podobné výpočty na základě existujících fyzikálních modelů provést. Článek na Wikipedii by pro Vás přesto mohl být zajímavý. Vládnete-li angličtinou, zkuste anglickou verzi (článek Fine-structure constant), informací je tam víc.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni












Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace