Šílený turecký med  
Nejde tu o med jen tak ledajaký, ale ten turecký. Nikoli však ten smetanově zbarvený sladký šutr s příměsí arašídů prodávaný za časů mého dětství v maringotkách u kolotočů – onu zhoubu zubů a žaludků, jejíž přemrštěná cena tak málo korespondovala s její nutriční hodnotou.

Mám na mysli med včel kavkazských (Apis mellifica caucasica). Konkrétně jde o ty včely, které zdomácněly na anatolském pobřeží Černého moře a v hlubokých údolích Pontských hor se v časných jarních měsících věnují opylování právě rozkvétajících rododendronů (zejména Rhododendron ponticum). Med pocházející z rododendronového nektaru má své vlastní jméno a to hned v několika jazycích. V angličtině se mu například říká „mad honey“ – tedy bláznivý nebo šílený med, také turecké pojmenování „deli bal“ má podobný význam.


Do starořecké literatury vstoupil tento bájný včelí produkt již v 5. st. př.n.l.  díky Sokratovu žákovi, vojevůdci, spisovateli a historikovi Xenofónovi. Ten ve své knize s názvem „Anabasis“ mimo jiné popisuje, jak byl po drtivé porážce, kterou v roce 401 př.n.l. utrpěli Řekové od Peršanů, pověřen velením oddílu 10 000 řeckých vojáků, které pak vedl přes divoká pohoří Kurdistánu a přes Gruzii do Arménie. V průběhu této strastiplné pouti se Xenofónovi vojáci utábořili i v oblasti Kolchis dva dny pochodu od města Trebizond. Podle Xenofóna byla zmíněná oblast překvapivě bohatá na výskyt včelích rojů, jejichž zásoby posloužily unaveným Řekům jako vítané zpestření jednotvárné vojenské stravy. Zhoubné následky nezřízeného plenění včelích zásob popisuje Xenofón následovně (Anabasis, 4.8.18-21):


„Všichni vojáci, kteří ochutnávali medové plástve, se později ocitli ve vážných potížích. Zvraceli, trpěli silným průjmem a nebyli schopni stát na vlastních nohou. Malé množství medu vyvolávalo účinky srovnatelné s těžkou opilostí. Větší dávky způsobovaly stav podobný záchvatu šílenství a někteří otrávení se dokonce ocitli až na prahu samotné smrti. Stovky vojáků ležely na zemi, jako padlí po prohrané bitvě, a postupně upadaly v krutou malomyslnost. Ale následující den, k  mému velkému překvapení, žádný z nich nebyl mrtev. Prakticky v tu samou hodinu, kdy předchozí den snědli med, se následující den oběti otravy začali uzdravovat. Třetí až čtvrtý den po otravě se již někteří muži byli schopni znovu postavit na nohy, podobně jako by se zotavovali ze závažného lékařského zákroku. Působili jen lehce omámeným dojmem.“


Mnohem tragičtěji než Xenofónovi vojáci dopadly o tři století později (67 př.n.l.) oddíly římského vojevůdce Pompeia Velikého, které se na svém tažení proti pontskému králi Mithradatovi utábořily v té samé oblasti jako jejich řečtí předchůdci. Mithridadovi spojenci Heptakometové  tentokrát položili Pompeiovým vojákům plástve s toxickým medem přímo do cesty. A Římané se nechali nachytat. Sladké pokušení je samozřejmě přivedlo do stejného stavu, jaký je popisován v Xenofónově spise.  Při následných útocích pak stovky z nich jistě hořce litovaly, jak snadno sedly Heptakometům na lep. Masakr Pompeiových vojáků popsaný řeckým historikem Strabem v díle „Geographica“ je tak mimo jiné jedním z nejrannějších záznamů o úspěšném použití biologických zbraní v průběhu válečného konfliktu.

 

O příčině toxických účinků „meli maenomenon“ – tedy šíleného medu, si v roce 77 n.l. ve své přírodovědné encyklopedii Historia naturalis prvně zaspekuloval římský válečník a filosof známý pod jménem Plinius Starší.  Velice správně již tehdy odhadl, že ďábel je skryt v nádherných fialových květech rododendronů a mimo jiné napsal:

 

Co můžeme tušit o záměrech Přírody, která nám klade do cesty pasti v podobě medu, který je jeden rok plný jedu a další rok zas tak dobrý a lahodný. Navíc, když na jedné plástvi od jednoho  včelstva může být část medu dobrá a část jedovatá……. Co jiného v tom může být, než její záměr pohnout lidstvo k větší opatrnosti a snaha mírnit lidskou nenasytnost…..

 

Zmíněný ďábel se jmenuje grayanotoxin. Znám je též pod pseudonymy andromedotoxin, acetylandromedol a nebo rhodotoxin. Kromě některých druhů rododendronů (R. ponticum, R. flavum) produkují tento neurotoxin i další rostliny z čeledi vřesovcovitých (Ericacae) - např. mamota širokolistá (Kalmia latifolia) nebo  mamota úzkolistá (Kalmia angustifolia). Dosud známe celkem 18 různých forem této toxické látky (GT I-GT XVIII), přičemž nejčastěji se vyskytující formy GT I-GT IV patří mezi polyhydroxylované cyklické uhlovodíky zvané diterpenoidy. Mechanismem účinku těchto látek je blokáda sodíkových kanálů buněčných membrán a následné ovlivnění přenosu nervového vzruchu mezi neurony, či na rozhraní nervů a svalů (nervosvalová ploténka). Po navázání toxinu na příslušné receptory jsou nervové a svalové buňky neúměrně dlouho udržovány v excitovaném stavu (fáze depolarizace), čímž je negativně ovlivněna zejména činnost srdce, kosterních svalů a centrálního nervového systému. Tvrdí se, že toxické účinky medu obsahujícího grayanotoxin bývají zřídka fatální (tedy pokud se nebudete ptát na názor Pompeiových vojáků). Symptomy otravy jsou velmi závislé na dávce, nastupují přibližně hodinu po konzumaci kontaminovaného medu a obvykle odeznívají během 24h. Středně silná intoxikace se projevuje zejména závratěmi, celkovou slabostí, nadměrným pocením a sliněním, nevolností, zvracením a parestezií (mravenčením). Pokud je grayanotoxin požit ve větším množství, může vyvolat i život ohrožující srdeční komplikace (např. porucha převodu vzruchu ze srdečních síní na srdeční komoru zvaná atrioventrikulární blok). Charakteristickým lékařským nálezem je pak výrazně snížená tepová frekvence (30-59 pulsů za minutu) a nízký krevní tlak (79 (±19)/48 (±13) mm Hg.

 

Při pokusech na laboratorních potkanech byl též prokázán silný nefrotoxický (poškození ledvin) a slabší hepatoxický (poškození jater) účinek GT I. Zajímavou otázkou je též vliv grayanotixinu na hladinu krevního cukru, neboť rododendronový med je v některých oblastech Turecka dodnes využíván jako tradiční léčebný prostředek při onemocnění cukrovkou. Öztasan a kol. ve své práci z roku 2005 popsali, že šílený med způsobil výrazný pokles glukózy a lipidů v krvi laboratorních zvířat, kterým byl nejprve pomocí látky jménem streptozocin záměrně vyvolán diabetes mellitus. Jedním z uvažovaných mechanismů této stimulace byla aktivace části autonomního nervového systému zvané parasympatikus.

 

Stejně tak jako v dávné minulosti, tak i v současné době je největší množství otrav šíleným medem diagnostikováno v Turecku, a to zejména v jeho Černomořském regionu. Med s příměsí grayanotoxinu je zde hojně užíván nejen k léčbě výše zmíněné cukrovky, ale i při celé řadě dalších obtíží. Ve studii Yilmaze a kol. z roku 2006 je konstatováno, že mezi oběťmi otrav šíleným medem tvoří valnou většinu muži středního a staršího věku. Z 66 pacientů hospitalizovaných se symptomy odpovídajícími intoxikaci grayanotoxinem bylo 53 mužů (80,3%) jejichž průměrný věk činil 51 let. Také v pozdější studii Demircana a kol. z roku 2009 tvořili muži ve věku 41-86 let (průměr 55 let) 18 z 21 popisovaných případů.  Autoři této druhé práce se tedy pokusili zjistit, co je příčinou onoho charakteristického rozložení popisovaných případů na tak úzký výsek populace.  Mimo jiné si všimli, že věkové složení pacientů hospitalizovaných po otravě šíleným medem se nápadně podobá věkovému rozmezí běžných uživatelů Viagry (sildenafil). Položili tedy otráveným pacientům otázku, za jakým účelem šílený med užívali.  Muži ve věku 41-60 let si pomocí uvedeného prostředku přírodní medicíny nejčastěji léčili erektivní disfunkce, následovaly poruchy trávení, diabetes mellitus, artritida, nespecifikované obtíže a hypertenze. V daném kontextu není bez významu, že diabetes melitus a hypertenze též negativně ovlivňují funkci mužských pohlavních orgánů. Pořadí četnosti chorob léčených šíleným medem muži ve věku 61-80 let patrně odráží změnu životních priorit souvisejících s daným věkovým rozmezím. Tito muži používali rododendronový med nejčastěji k léčení poruch trávení, následoval diabetes, artritida, nespecifikované obtíže, erektivní disfunkce a hypertenze. Zdá se to být tedy jasné – zešílet se dá v každém věku, ale muži na prahu stáří jsou obzvláště ohroženou skupinou. A pokud se díky svému šílenství navíc vrhnou na užívání šílených prostředků, je průšvih téměř zaručen. Naštěstí se na některé věci zas tak často neumírá….

 

Valašské pořekadlo: Po všeckem hovno, enem po včelách med!
Anatolský dodatek: A po některém medu hovno….

Literatura:
1. Koca I., Koca A.F., Poisoning by mad honey: A brief review, Food and Chemical Toxicology 45, 1315–1318 (2007).
2.  Gunduz A., Turedi S., Uzun H., Topbas M., Mad honey poisoning, American Journal of Emergency Medicine 24, 595–598 (2006).
3. Akinci S., Arslan U., Karakurt K., Cengel A., An unusual presentation of mad honey poisoning:
Acute myocardial infarction, International Journal of Cardiology 129,  e56–e58 (2008).
4. Öztasan N., Altınkaynak K., Akcay F., Gocer, F., Dane S., Effects of mad honey on blood glucose and lipid levels in rats with streptozocin-induced diabetes., Turkish Journal of Veterinary and Animal Sciences 29, 1093–1096 (2005).
5. Yilmaz O., Eser M., Sahiner A., Hypotension, bradycardia and syncope caused by honey poisoning, Resuscitation 68, 405-408 (2006).
6. Demircan A., Keles A., Bildik F., Aygencel G., Dogan N.O., Gomez H.F., Mad Honey Sex: Therapeutic Misadventures From an Ancient Biological Weapon, Annals of Emergency Medicine 54 (6), 824-829, (2009).

 

 


 

 

Výše uvedený článek je úryvek z knihy : Kalich hořkosti – kniha plná jedů

 

Slovo autora:
V září tohoto roku vyšla v Akademickém nakladatelství CERM v Brně má kniha s názvem Kalich hořkosti. Jedná se o pestrou koláž složenou z textů různých forem (eseje, povídka, veršované skladby, populárně naučná pojednání) jejichž společným tématem jsou toxické látky a jejich účinky na člověka a životní prostředí.

 

 

Během uplynulých deseti let se mi totiž při shromažďování podkladů pro přednášky z předmětu Toxikologie povedlo objevit několik zajímavých příběhů a historek, které se týkaly kdysi slavných travičských kauz, otrav historicky významných osobností a také několika pozoruhodných událostí, v jejichž průběhu sehrály nějakou roli přírodní toxiny nebo jedovaté produkty lidského umu či nerozumu. Mnohé z těchto příběhů mě svým poselstvím oslovily natolik, že jsem se rozhodl je nenechat upadnout v zapomnění. Zbýval-li mi čas a síly, pokoušel jsem se je všemožně šířit a to nejen slovem, ale i písmem. V tomto snažení mi nezištnou pomoc poskytla jak elektronická média (zejména www.osel.cz a internetový deník Neviditelný pes) tak i tištěné časopisy (Antropologia integra, Vesmír). Jepičí život příspěvků ve zmíněných médiích mě však posléze dovedl k přesvědčení, že má-li být má mise alespoň trochu úspěšná, budu pro své výtvory muset najít mnohem trvanlivější nosič, než jakým je digitální mrak. Původně jsem zvažoval tesání do kamene, jenže upadající obliba kamenického řemesla a kritický nedostatek vhodných žulových bloků mě nakonec donutily ke kompromisnímu řešení. Tím dobrým, co je podle staré lidové moudrosti obsaženo ve všem zlém, byla v daném kontextu možnost angažmá vynikající grafičky Stáni Bártové, která by jistě (ani kvůli mně) nebyla ochotna trávit své večery ve společnosti dláta a perlíku. Kalich hořkosti v těle z papíru a tiskařské černi tak díky ní mohl získat další zajímavý rozměr.

 

Přestože se dlouhá léta věnuji pedagogické práci a jsem zcela jistě svou profesí značně zdeformován, věřím, že se mi v případě zmiňované publikace podařilo udržet na uzdě své jinak těžko ovládnutelné sklony k mentorování a poučování. Většina z informací, které jsou v knize obsaženy, asi nebude využitelná ani v rámci boje o dobré studijní výsledky ani při získávání lukrativního zaměstnání. Navzdory tomu věřím, že její čtení nebude ztrátou času. Vždyť co je na světě cennějšího než skutečně zajímavý příběh…….

Přeji příjemnou zábavu

 


Knihu lze objednat například ZDE.

Datum: 21.10.2013
Tisk článku

Související články:

Mléko jako protijed?     Autor: Miloslav Pouzar (12.01.2021)
Chlastat Fridex místo rumu - toho střezte se ….     Autor: Miloslav Pouzar (31.10.2018)
Přírodní je fajn, syntetické fuj     Autor: Miloslav Pouzar (12.09.2018)
Zombifikace jako farmakotoxikologické téma     Autor: Miloslav Pouzar (14.07.2018)
Náruživý uživatel vitamínu B17 zamotal hlavu lékařům     Autor: Václav Diopan (20.10.2017)



Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz