Dinosauří renesance  
Aneb Kde se vzali teplokrevní, rychlonozí a opeření dinosauři?

První představa o dinosaurech coby hbitých a aktivních tvorech má kořeny již na samotném počátku výzkumu dinosaurů ve 20. a 30. letech předminulého století. Již tehdy si někteří vědci povšimli, že kosti dinosauřích nohou se podobají spíše kostem dnešních savců než plazů, a že dinosauři jako megalosaurus nebo iguanodon tak nejspíš kráčeli vzpřímeně. Přesto se postupně prosadila představa dinosaurů coby velkých ohyzdných ještěrů, obývajících dávné světy plné tropické vegetace.

Moderní rekonstrukce obou teropodů, kteří již v 19. století zaseli první semínka dinosauří renesance, která ovšem vyklíčila až o století později. Větší Archaeopteryx lithographica zde loví mládě druhu Compsognathus longipes. Hypotetická scéna se odehrává na území dnešního Bavorska před 150 miliony let. Kredit: Durbed, Wikipedie
Moderní rekonstrukce obou teropodů, kteří již v 19. století zaseli první semínka dinosauří renesance, která ovšem vyklíčila až o století později. Větší Archaeopteryx lithographica zde loví mládě druhu Compsognathus longipes. Hypotetická scéna se odehrává na území dnešního Bavorska před 150 miliony let. Kredit: Durbed, Wikipedie

Pionýři na poli jejich výzkumu, tedy britští badatelé Gideon Mantell, William Buckland a Richard Owen prohlásili dinosaury za velké kvadrupední (čtvernohé) plazy „sloních“ proporcí. Tak byli první z nich zobrazeni například i na slavných betonových modelech v londýnském parku Crystal Palace. Přírodovědec Richard Owen (1804 – 1892), který tyto druhohorní plazy roku 1842 oficiálně pojmenoval jako Dinosauria, však učinil zajímavý postřeh, když vyslovil domněnku, že srdce i celý oběhový systém dinosaurů musel být podobný savčímu. Jako první si tak uvědomil, že fyziologické rysy dinosaurů lze označit za poměrně moderní a vyspělé. Owen však neudělal další podstatný krok a odmítl jak možné spojení dinosaurů a ptáků, tak i představu, že dinosauři možná byli opravdu něčím víc než jen postranní uličkou evoluce. Dinosauři byli tedy od samého počátku vnímáni jako masivní plazi, vzdáleně podobní současným ještěrům nebo krokodýlům, obvykle ale dosahující mnohem větších rozměrů. Již kolem poloviny předminulého století si ale někteří anatomové povšimli neobvyklé podobnosti mezi teropodními dinosaury a ptáky. V roce 1859 spatřila světlo světa proslulá kniha Charlese Darwina O původu druhů, která přinesla světu myšlenku biologické evoluce. Mezi její nejpádnější fosilní důkazy se hned o dva roky později uvedl slavný německý „prapták“ Archaeopteryx lithographica. Tento 150 milionů let starý opeřený dinosaurus byl dlouho pokládán za přechodný vývojový článek mezi plazy a ptáky. Ve vrstvách stejného stáří na území dnešního Bavorska (okolí městečka Solnhofen) však žil také jeho příbuzný, drobný teropod druhu Compsognathus longipes. Již někteří paleontologové v 60. letech 19. století komentovali až zarážející podobnost anatomie kostí obou zmíněných tvorů ze svrchní jury, praptáka a malého dravého dinosaura. Archeopteryx byl veliký asi jako dnešní holub a kompsognátus jen o polovinu větší. Dlouho byl dokonce považován za nejmenšího známého dinosaura, nepřevyšujícího statnou slepici. Již v roce 1863 si podobnosti koster obou dávných obyvatel Německa povšiml výborný anatom Carl Gegenbaur (1826 – 1903), profesor na univerzitách v Jeně a Heidelbergu. Gegenbaur byl velkým příznivcem Darwinova učení o evoluci organismů a zabýval se také srovnávací anatomií živočichů. Není tedy divu, že jeho pozornosti neunikl očividný, ale vědeckou veřejností poněkud přehlížený fakt podobného vzhledu a stavby kostí praptáka archeopteryxe a dinosaura kompsognáta. Jednotlivé kosti končetin a kotníků obou druhů si byly natolik podobné, že se daly dokonce snadno zaměnit. Gegenbaur tak již dva roky po vědeckém popisu obou zvířat poprvé vyslovil domněnku, že ptáci by mohli být potomky plazů, kterým dnes říkáme dinosauři. O rok později zopakoval podobnou myšlenku Angličan William Kitchen Parker (1823 – 1890) a ve stejné době se touto problematikou začal zaobírat i nejvýznamnější z této trojice, další britský přírodovědec Thomas Henry Huxley (1825 – 1895).

 



Huxley dostal po právu přezdívku Darwinův buldok, protože patřil k jeho největším zastáncům a pral se za evoluční myšlenku mnohem intenzivněji než sám její autor. Archaeopteryx tohoto viktoriánského gentlemana velmi zaujal. V roce 1863 popsal téměř kompletní zkamenělinu, získanou z Německa, nám již známý britský paleontolog Richard Owen. Owen přitom považoval archeopteryxe za skutečného pravěkého ptáka, s čímž Huxley nesouhlasil. V roce 1868 publikoval studii na základě srovnávací anatomie, ve které archeopteryxe označil za přechodný vývojový článek mezi plazy (dinosaury) a ptáky. Správně tvrdil, že „prapták“ byl mnohem více podobný dinosaurům, jako byl Hypsilophodon neboCompsognathus a má mnoho vývojově primitivních plazích znaků. To potvrdil i mnohem lépe zachovaný „berlínský exemplář“ archeopteryxe, objevený roku 1874. Dochoval se totiž i se zuby v čelistech, drápy na předních končetinách a s ocasní částí páteře (tyto znaky už u žádného dnešního ptáka nenajdeme). I přes Owenovu značnou autoritu se Huxley s tímto názorem prosadil a jeho zastáncem byl například také původem maďarský baron Franz Nopcsa. Jiní paleontologové (např. Harry Govier Seeley, který rozdělil dinosaury na ptakopánvé a plazopánvé) Huxleyho názor naopak neuznávali a podobnosti ve stavbě těla ptáků a dinosaurů vysvětlovali konvergentní evolucí (vzniku stejných znaků kvůli adaptaci na stejné životní podmínky).

Ilustrace z Heilmannova stěžejního díla o původu ptáků. Ačkoliv tento dánský badatel a umělec neměl formální vzdělání, ovlivnil názor na otázku evoluce ptáků na celá desetiletí. Bohužel se ale mýlil, když teropodní neptačí dinosaury coby jejich potenciální předkyvyřadil ze hry. Zde srovnání lebek étosaura, archeopteryxe a současného holuba. Kredit: G. Heilmann, Wikipedie
Ilustrace z Heilmannova stěžejního díla o původu ptáků. Ačkoliv tento dánský badatel a umělec neměl formální vzdělání, ovlivnil názor na otázku evoluce ptáků na celá desetiletí. Bohužel se ale mýlil, když teropodní neptačí dinosaury coby jejich potenciální předkyvyřadil ze hry. Zde srovnání lebek étosaura, archeopteryxe a současného holuba. Kredit: G. Heilmann, Wikipedie

Myšlenka vzniku ptáků z dinosaurů byla tehdy definitivně nastolena, ale na další desetiletí pak spíše zapadla. V průběhu doby se sice objevovaly myšlenky, spatřující v dinosaurech pokročilou a evolučně úspěšnou skupinu obratlovců, ty se však dlouhodobě neprosadily. Mezi zajímavé výjimky patřily názory z první poloviny 20. století, se kterými přišel dánský výtvarník a amatérský badatel Gerhard Heilmann (1859 – 1946). Ačkoliv neměl formální vědecké vzdělání, ještě před zahájením své ilustrátorské kariéry studoval krátce medicínu a vykazoval velmi dobré pozorovatelské schopnosti. Zvláštní zájem měl o létající živočichy, především ptáky. V roce 1940 se zcela odvrátil od náboženství a v jednom ze svých textů zdůvodňoval neexistenci andělů tím, že pro svá křídla nemohou mít dostatečný objem hrudního svalstva. Do dějin vědy se ale zapsal jako první autor, který publikoval knihu na téma vzniku ptáků. V roce 1926 vyšla anglicky pod názvem The Origin of Birds (Původ ptáků) a představovala vlastně shrnutí původních článků v dánštině, které Heilmann vydával v letech 1913 – 1916. Na rozdíl od hojně kritizovaných původních statí se ale pozdější kniha setkala s velkým ohlasem a i díky výborným ilustracím autora se stala velmi vlivným textem. Po dobu několika dalších desetiletí byla dokonce považována za jakési „poslední slovo“ v problematice evolučního původu ptáků. Bohužel to byl ale krok zpátky. Zatímco Huxley o šedesát let dříve spatřoval v ptácích potomky dravých dinosaurů, podle Heilmanna vznikli současní opeřenci z jiných předků. Ve své argumentaci si sice všímá množství shodných znaků mezi ptáky a jurskými teropody, považuje je ale pouze za konvergenci. Autor uznává, že obě skupiny jsou nejspíš blízce příbuzné, ale předky ptáků spatřuje v tzv. tekodontech, pravěkých plazech žijících na přelomu prvohorní a druhohorní éry. Dnes již víme, že Heilmann neměl pravdu, to ale rozhodně nesnižuje jeho reputaci a zásluhy na poli výzkumu původu ptáků. Ke svému závěru totiž dospěl díky řadě velmi precizních srovnávání a studia zkamenělin archeopteryxe i současného ptactva. Jeho názory se staly oficiálně uznávanou doktrínou prakticky na dobu dalšího půlstoletí. Jejich konečného pohřbení v době takzvané dinosauří renesance se již Heilmann nedožil.

 

 

Malá vědecká revoluce, která nese toto označení, ostatně nesouvisí jen s otázkou původu ptáků. Jde o celkovou dalekosáhlou změnu v nazírání na celou skupinu, která se promítla do jejich rekonstrukcí, paleoekologie, představ o evoluční úspěšnosti a mnoha dalších aspektů existence dávných obyvatel naší planety. Tuto obrodu paleontologie dinosaurů však není možné jasně časově ohraničit, případně určit její přesný počátek. Některé pokrokové myšlenky nebo umělecká ztvárnění, které by jí odpovídaly, sahají až do poslední čtvrtiny 19. století. Příkladem je velmi dynamická rekonstrukce dravých dryptosaurů od amerického ilustrátora Charlese R. Knighta z roku 1897 nebo i některé pozdější skicimoravského výtvarného génia Zdeňka Buriana.

Současná představa vzezření deinonycha, středně velkého dromeosauridního teropoda z konce rané křídy severoamerického kontinentu. Když jej v roce 1964 John H. Ostrom objevil, povšiml si okamžitě množství anatomických znaků, které tohoto dávného dravce neodmyslitelně spojují se současnými ptáky. Kredit: Emily Willoughby, Wikipedie
Současná představa vzezření deinonycha, středně velkého dromeosauridního teropoda z konce rané křídy severoamerického kontinentu. Když jej v roce 1964 John H. Ostrom objevil, povšiml si okamžitě množství anatomických znaků, které tohoto dávného dravce neodmyslitelně spojují se současnými ptáky. Kredit: Emily Willoughby, Wikipedie

Skutečný přerod ale nastal až ve druhé polovině 60. let minulého století. Je spojen se jménem významného amerického paleontologa z Yale, doktora Johna H. Ostroma (1928 – 2005). V roce 1969 popsal Ostrom středně velkého dravého dinosaura druhuDeinonychus antirrhopus, objeveného o pět let dříve v jižní Montaně. Již na první pohled vědce zaujala nesmírně lehká a elegantní stavba tohoto raně křídového teropoda z čeledi srpodrápých lovců zvaných dromeosauridi.Deinonychus, v překladu „strašný dráp“, byl skutečně úžasný živý stroj na zabíjení z doby před 110 miliony let. Na délku měřil asi 3,5 metru, dosahoval hmotnosti kolem 80 kilogramů a jeho štíhlé dlouhé kosti dokazují, že byl velmi rychlým a úspěšným lovcem. Nálezy většího počtu zubů na jedné lokalitě navíc naznačují, že mohl lovit ve smečkách a žít tedy ve skupinách s rozvinutou společenskou strukturou. Ostrom si podobnosti ve stavbě kostry deinonycha, archeopteryxe a dnešních ptáků velmi dobře povšiml a přiklonil se k téměř přesně sto let staré teorii o dinosauřím původu ptáků Thomase Huxleyho. Dostupné fosilní důkazy byly náhle dosti výmluvné. Poměrně rychle byly publikovány další teorie o teplokrevnosti dinosaurů, jejich evolučním úspěchu nebo třeba studie, která odhalila asi 120 shodných znaků mezi ptáky a dinosaury. Ostromova myšlenka našla velkou podporu a většinová paleontologická obec se s představou ptáků coby opeřených potomků dinosaurů poměrně rychle sžila. Zajímavé přitom je, že blízký příbuzný deinonycha, mongolský dromeosaurid velociraptor, byl znám již téměř půl století před svým větším severoamerickým bratrancem, spojovat jej takto s ptáky však nejspíš nikoho nenapadlo.

 

 

Jednou z největších osobností dinosauří renesance je bezesporu kontroverzní paleontolog Robert T. Bakker, který se proslavil jako nejhouževnatější obránce tehdy nových myšlenek o dinosauří teplokrevnosti, rychlém metabolismu a neuvěřitelném evolučním úspěchu již v 70. a 80. letech minulého století. Kredit: Ed Schipul, Wikipedie
Jednou z největších osobností dinosauří renesance je bezesporu kontroverzní paleontolog Robert T. Bakker, který se proslavil jako nejhouževnatější obránce tehdy nových myšlenek o dinosauří teplokrevnosti, rychlém metabolismu a neuvěřitelném evolučním úspěchu již v 70. a 80. letech minulého století. Kredit: Ed Schipul, Wikipedie

 

Dinosauři však měli pro vědce připravena ještě mnohá další překvapení. Jednou z nejvýraznějších postav, která se zasadila o jejich lepší pochopení, byl Ostromův student Robert T. Bakker (nar. 1945). Bakker je dnes již bezmála legendární postavou kacířského paleontologa, kněze, učitele, ilustrátora, příležitostného komika, rebela mezi současnou odbornou veřejností a především – člověka, který se na přelomu 60. a 70. let podílel na dinosauří renesanci jako málokdo jiný. Patří ale ke generaci prvních “dinosauřích kacířů”, tedy paleontologů, kteří razantně smetli ze stolu zastaralé pojetí dinosaurů coby “evolučních omylů” přírody. To platilo po dobu celých 150 let od popisu prvního dinosaura, neboli 5/6 celkové doby, kdy člověk o těchto fantastických tvorech ví. Bakkerův zájem o dinosaury odstartoval článek v časopisu Life s datem 7. prosince 1953. Osmiletý Bakker byl dinosaury a jejich dávno zmizelým světem fascinován a již tehdy se rozhodl, že se tento intenzivní zájem přetaví do celoživotní profese. V roce 1963 ukončil studium na střední škole v Ridgewoodu a nastoupil na Yale, kde byl jeho mentorem právě vertebrátní paleontolog John H. Ostrom. Ten nasměroval zvídavého studenta správným směrem – Bakker si brzy osvojil představu dinosaurů coby rychlých, pohyblivých, inteligentních a teplokrevných obratlovců, zcela nepodobných těžkopádným monstrům z dřívějších rekonstrukcí. Jako velmi talentovaný ilustrátor promítal své vize pohyblivých dinosaurů také do jejich grafického nebo literárního ztvárnění. Brzy přišel na způsob, jak alespoň teoreticky prokázat vyspělost druhohorních plazů. První studii s tématem teplokrevnosti dinosaurů publikoval již jako třiadvacetiletý v roce 1968. V ní se soustředil na přesvědčování svých čtenářů o tom, že dinosauři měli výkonný metabolismus, rychle se pohybovali a dokázali produkovat značné množství energie po delší dobu. Veřejnost byla touto otevřeností a revolučností názorů příjemně šokována, mnozí ale s Bakkerem nesouhlasili. Alespoň prozatím. Mladý vědec své vývody postupně zpřesňoval a hledal další argumenty na podporu novátorských teorií o rychlém metabolismu a fyziologii dinosaurů. Neváhal přitom využít také poznatky z dalších vědních oborů – paleoekologie, paleohistologie či paleogeografie. V roce 1975 shrnul výsledky svého výzkumu v dnes již slavném článku Dinosaur Renaissance (“Dinosauří renesance”) z dubnového čísla časopisu Scientific American. Právě zde získala tato etapa v dějinách výzkumu dinosaurů svůj název.

 

Rekonstrukce dvou koster největšího dosud známého prokazatelně opeřeného živočicha, čínského tyranosauroida druhu Yutyrannus huali. Tito devítimetroví, vysoce aktivní predátoři patří k nejlepším ukázkám posunu v nahlížení na celou skupinu, ke kterému došlo v průběhu dinosauří renesance za poslední zhruba čtyři desetiletí. Kredit: Laika ac (výstava Dino Kingdom), Wikipedie
Rekonstrukce dvou koster největšího dosud známého prokazatelně opeřeného živočicha, čínského tyranosauroida druhu Yutyrannus huali. Tito devítimetroví, vysoce aktivní predátoři patří k nejlepším ukázkám posunu v nahlížení na celou skupinu, ke kterému došlo v průběhu dinosauří renesance za poslední zhruba čtyři desetiletí. Kredit: Laika ac (výstava Dino Kingdom), Wikipedie

Snad nejvýznamnějším Bakkerovým počinem byla jeho uznávaná knihaDinosaur Heresies (“Dinosauří kacířství”) z roku 1986. V ní shrnul všechny své dosavadní poznatky a v podstatě představil zcela jinou, člověku do té doby neznámou skupinu pravěkých zvířat. Jeho dinosauři nebyli stejní jako ti Burianovi nebo A. C. Doyleovi. Bakker před sebou viděl štíhlé tvory s dlouhýma nohama, pohybující se rychle druhohorní krajinou a spolupracující při stavbě hnízdišť, lovu i obraně před predátory. Tam, kde jeho oponenti spatřovali těžkopádné studenokrevné plazy, měl on před očima teplokrevné (a snad i opeřené) svalnaté tvory s vysokým stupněm metabolismu, schopné běhat velmi rychle i na dlouhé vzdálenosti. Pokud jiní vědci poukazovali na neschopnost dinosaurů přežívat jinde než v tropickém prostředí teplé druhohorní éry, Bakker argumentoval jejich objevem za polárním kruhem (od roku 1986 známe zkameněliny dinosaurů i z Antarktidy). Poukazoval také na zachované otisky stop, které nasvědčovaly existenci společenských skupin s pevnými vazbami a jejichž vzájemná pozice naznačovala, že měli nohy vzpřímené přímo pod tělem. Nepochybně se tak dokázali rychle a aktivně pohybovat. Spolu s kolegou Peterem Galtonem Bakker v roce 1974 publikoval studii, která potvrzovala společný evoluční původ všech skupin dinosaurů – ani tím si vědci v průběhu 20. století nebyli jistí. Pozdější objevy Bakkerovy vize z velké části potvrdily, i když ne ve všem měl úplnou pravdu. Domníval se například, že i několikatunoví tyranosauři dokázali běhat rychlostí 65 – 80 km/h!

Pozn.Text vychází částečně z jedné kapitoly knihy Objevy pod vrstvami času (Vladimír Socha, nakl. Computer Press, 2014) a je dílem autora V. Sochy. Text nesmí být bez svolení nebo přesného uvedení autora nikde kopírován ani veřejně publikován.
Pozn.Text vychází částečně z jedné kapitoly knihy Objevy pod vrstvami času (Vladimír Socha, nakl. Computer Press, 2014) a je dílem autora V. Sochy. Text nesmí být bez svolení nebo přesného uvedení autora nikde kopírován ani veřejně publikován.

Dnes již víme, že vzhledem k objemu svaloviny a stavbě kostí mohli tito kolosální dravci běhat rychlostí nanejvýš asi 30 km/h. Bakker také zastával ojedinělý názor, že někteří obří sauropodi (např. rod Apatosaurus) byli živorodí! Jejich mláďata by tedy přicházela na svět porodem, nikoliv líhnutím z předem nakladených vajec. Bakker nacházel podporu pro toto tvrzení v šířce pánevních kostí některých exemplářů sauropodů, které považoval za samice disponující velkými „porodními cestami“. V současnosti už je ale díky četným objevům sauropodích hnízdišť, vajec i embryí prakticky jisté, že kladli vejce jako všichni ostatní dinosauři. Poslední z velkých omylů Bakkera spočívá v jeho tendenci nadhodnocovat inteligenci a stupeň společenské vyspělosti dravých dinosaurů. Právě dromeosauři, jako je Ostromův Deinonychus, byli podle Bakkera natolik vyspělí a inteligentní, že dokázali spolupracovat a dorozumívat se stejně jako dnešní společenské šelmy (například lvi nebo vlci). Tyto myšlenky Bakker zapracoval i do svého slavného románu Červený raptor (Raptor Red), který vyšel v roce 2000 i v českém překladu. Hlavní „hrdinkou“ knihy je velká samice utahraptora, vysoce inteligentního dravého dinosaura z období spodní křídy. Dnes se jeví jako pravděpodobné, že dinosauři s poměrně vysokým encefalizačním kvocientem (poměrnou velikostí mozkovny) dosahovali inteligence některých dnešních ptáků a překonávali většinu současných plazů. O jejich společenském životě a skutečné inteligenci toho ale moc nevíme. NapříkladTroodon formosus překonával velikostí mozku 6,5krát současného krokodýla stejné hmotnosti, co to ale konkrétně znamenalo, není zřejmé. Bakker podsouvá těmto dinosaurům i schopnost abstraktního myšlení, ale to může být přehnané. Ve skutečnosti byla většina dinosaurů ve srovnání s dnešními savci poměrně „hloupá“, snad s výjimkou menších teropodů. Dinosauří renesance nicméně otevřela dveře zcela novému pohledu na dinosaury a z původně nepříliš zajímavé skupiny domněle zaostalých (byť fascinujících a obřích) plazů učinila progresivní, úspěšnou a průbojnou skupinu aktivních živočichů, kterým doslova patřily pevniny naší planety po závratně dlouhou dobu 135 milionů let.

 

 

 

Odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Dinosaur_renaissance

http://knihy.cpress.cz/objevy-pod-vrstvami-casu.html

Autor: Vladimír Socha
Datum: 27.10.2015
Tisk článku

Opeřený had -
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 69 Kč
cena: 61 Kč
Opeřený had

Související články:

Opeřený tyranosaurus     Autor: Jaroslav Petr (07.10.2004)
Opeřený velociraptor     Autor: Jaroslav Petr (21.09.2007)
Opeření dinosauři se na evoluci podíleli i v Evropě.     Autor: Igor Tureček (28.09.2008)
Dinosaurus nebo netopýr? Úžasný opeřený Yi qi šokoval čínské paleontology     Autor: Stanislav Mihulka (30.04.2015)
Byl T. rex opeřený?     Autor: Vladimír Socha (20.10.2015)



Diskuze:

Žádný příspěvek nebyl zadán



Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni