Po stopách Robinsona Crusoea  
Celé dvě a půl hodiny letu malým letadlem společnosti LASSA ze santiagského letiště Tobalaba nevidíme z moře víc než 674 km mraků. Kromě pilota a tří Čechů je tu ještě pár starších amerických turistů a ostrovanka s nemluvnětem a manželem, kteří se vracejí z porodnice na kontinentě. Na Robinsonově ostrově takové zařízení nemají.

Diplomat, geolog a cestovatel RNDr. Jiří Jiránek, CSc. (*1946)
Diplomat, geolog a cestovatel RNDr. Jiří Jiránek, CSc. (*1946)

Když konečně začne letadélko klesat, objeví se mezi cáry mraků kulisa neuvěřitelně strmých temně zelených srázů. Prudký vítr škube s letadélkem z jedné strany na druhou. Dole se objeví krátká letištní dráha vedoucí od jednoho břehu k druhému – ovšem až ve výšce pobřežních útesů. Přesto hladce přistáváme, a zatímco nás džíp bez oken postupně sváží serpentinami dolů do malého přístavu, naše kamera lapá po prvních snímcích legendárního ostrova.

Dole čeká malá loď a s ní jedna a půl hodiny plavby – nejprve o poznání klidnější zátokou mezi míhajícími se vřeteny lachtanů a pak bouřlivými vodami. Opásáni oranžovými vestami se nestačíme obdivovat neustále se měnící scenérii těch nejbizarnějších a nejpříkřejších svahů a skal. Dávná vulkanická historie se tu vystavuje na stovkách metrů výšky. Jsou seříznuté jako podle pravítka nikdy neustávajícím mořským příbojem. Pak z dálky spatříme legendární Robinsonovu jeskyni a za nejbližším útesem je San Juan Bautista, jediné lidské sídliště na celém ostrově. Z jeho přístavu je to ještě 20 minut malým gumovým člunem do osamělého hotýlku El Pangal na druhé straně zátoky. První kroky nás vedou do svahů nad ním vychutnat zdejší větrem pročištěný vzduch a porozhlédnout se na skutečném ostrově Robinsona Crusoe.

Souostroví Juana Fernándeze tvoří tři ostrovy a řada drobných ostrůvků a skalisek. Největším je ostrov Alexandra Selkirka o ploše 49,5 km2, nazývaný dřív též Más Afuera nebo Masafuera („Víc venku“), protože leží o celých 187 km (12 hodin plavby) dál od pevniny. Je na něm i nejvyšší vrchol souostroví, 1 650 m vysoká Cerro Los Inocentes (Hora neviňátek).

Druhým a jediným trvale obydleným ostrovem je někdejší Más a Tierra či Masatierra („Víc k zemi“), dnešní ostrov Robinsona Crusoea o ploše 47,9 km2, což představuje 22 x 2 km při východozápadním protažení. Nad mořskou hladinu vyčnívá jako obrovský skalní masiv s téměř tisícimetrovými srázy na jihu a hlubokým zbrázděním na severu. Je prostoupen divokými sopečnými horami s výraznou a jedinečnou geomorfologií tvořenou ostrými vrcholy a hřbety fantastických tvarů i vegetace, s prudkými srázy a svislými stěnami spadajícími z obrovských výšek téměř kolmo k hladině moře a s hluboce zaříznutými soutěskami. Nejvyšší vrchol Cerro El Yunque (Kovadlina) měří 915 m. Ostrov bez ustání ošlehávají prudké větry, které bez varování mění směr, proto na jeho březích našla hrob řada lodí a korábů.

Pouhých 500 m na jihozápad od Robinsonova ostrova leží ještě menší Santa Clara, zabírající jen 2,2 km2 a dosahující horou Cerro Johow 351 m. A při pobřeží Robinsonova ostrova najdeme ještě řadu drobných ostrůvků a skalisek: El Verdugo, Las Rosas, Los Chamelos, Vinillo, Juanango, El Viudo. Celé souostroví je sopečného původu a nachází se nad „horkou skvrnou“, jedním z míst zemské kůry, jež jsou dlouhodobě zásobována stálým přísunem tepla a tím i lávy z podkorových hloubek. Ostrovy vznikly na sklonku třetihor, někdy mezi 4 až 2 miliony lety. Představují jen vrcholky rozsáhlejšího podmořského sopečného pohoří východozápadního směru, nazvaného hřbet Juana Fernándeze. Ten je téměř 400 km dlouhý a 50 km široký a vyrůstá z ještě starší a rozsáhlejší stejnojmenné plošiny, která je součástí velké oceánské desky Nazca, jež se i s ostrovy posouvá o několik centimetrů ročně k pevnině.

Vánoční betlém na lascondeském nároží. Kredit: J. Jiránek
Vánoční betlém na lascondeském nároží. Kredit: J. Jiránek

Na Robinsonově ostrově je známo nejméně deset velkých sopečných center. Nejčastějšími lávami tu jsou, stejně jako v celé Oceánii, snadno tekoucí (a v suchozemském prostředí tudíž neexplodující) olivinické čediče a takzvané hawaiity, popsané původně z Havaje. Nejstarším z velkých kráterů je kaldera Robinsona Crusoea, jejíž jednou stěnou je téměř celý úzký hřbet ostrova, vybíhající k jihozápadu proti ostrůvku Santa Clara. Zbytek se nachází pod hladinou moře, kde ho překrývá mladší a mnohem větší podmořská kaldera o průměru 10 km, jejímž jediným nad mořem viditelným zbytkem je strmé jižní pobřeží Robinsonova ostrova, které kdysi bývalo vnitřním svahem tohoto sopečného kotle. Z plochy kaldery i z charakteru jejích hornin vyplývá, že muselo jít o mimořádně bouřlivou freatomagmatickou erupci – explozi mimořádné síly, k níž dochází při styku žhavé lávy s chladnou vodou. Musela silně připomínat známý výbuch indonéské sopky Krakatoa z roku 1883. K erupci došlo – jak vyplývá z radiometrických měření stáří – už před 3,5 miliony lety a větší část původního ostrova se po ní octla pod hladinou.

Jiným velkým kráterem je celé severní údolí pod nejvyšší horou ostrova El Yunque, v němž se nachází i městečko San Juan Bautista a část jeho zátoky Cumberland. Větší část zátoky tvoří jiný a dodnes aktivní podmořský kráter. K poslednímu podmořskému výbuchu došlo v místech, kde má moře hloubku 90 m. Bylo to 20. února 1835 v 11:30 hodin. Popsal ho tehdejší guvernér major Sutcliff e, Angličan v chilských službách. Po silném výbuchu následovala přílivová vlna, po níž moře dočasně ustoupilo. Celou vesnici pak zaplavovaly další a další vlny vyvracející stromy a odnášející dobytek, celkem pětkrát. Později začal z moře poblíž mysu Bacalao stoupat dým a v noci bylo vidět plameny. Celý jev trval jen 26 a půl hodiny.

K dalšímu podmořskému výbuchu došlo už v únoru 1839, tentokrát však až ve vzdálenosti 100 km od ostrova.

O tom, že jde o živý vulkanický fenomén, nás přesvědčily i události z poslední doby. Během několika měsíců na konci roku 1998 a začátku 1999 byla zaregistrována série sice slabých (1–3° Mercalliho škály), zato ale početných zemětřesení, jež podle ostrovanů neměla 50 let pamětníky. Otřesy se soustředily zejména na druhou polovinu ledna 1999, kdy bylo zaznamenáno sedm otřesů. Dochází k obnovení sopečné činnosti? Pro jistotu byli na ostrov vysláni dva odborníci-vulkanologové, aby další vývoj událostí podrobně sledovali. Ostrovy mají typicky subtropické podnebí, ovlivněné nekonečným Tichým oceánem v zázemí; průměrná roční teplota je 15,4 °C a průměrné roční srážky dosahují 1 181 mm. Přesto tu bývá 36 % dní v roce slunečných. Moře mívá jen 12 až 18 °C, podle roční doby. Prší především mezi dubnem a zářím, zbytek roku řidčeji. Bývají to vydatné deště, ale netrvají dlouho, z větší části spadnou na východní straně ostrovů, kde dosahuje vlhkost vzduchu 76 %. Počasí se mění několikrát za den, proto se turistům doporučuje vzít si na túru kromě letního oblečení i větrovku.

Hlavní a jedinou stálou osadou na celém souostroví je San Juan Bautista (Svatý Jan Křtitel). Má asi 600 obyvatel. Jde prý o jednu ze čtyř nejchudších obcí v Chile, administrativně patří pod provincii Valparaíso. Na ostrově je základní škola, ale za středním a vyšším vzděláním musí děti po dosažení 13 let na pevninu. Rodiny to rozděluje a bolí. Na ostrově není žádné chirurgické zařízení a dokonce ani rentgen, a tak každý jen trochu složitější případ musí být rovněž léčen na pevnině – s nemalými státními výdaji na cestovné, neboť přeprava nemocných lodí bývá zdarma a na letadlo stát připlácí polovinu ceny letenky. Těhotné ženy ostrov opouštějí zpravidla už v sedmém měsíci.

Obyvatelé městečka se živí lovem langust (nejdůležitější loviště langust v Chile), tresek a lososů, jsou zaměstnáni v turistickém ruchu, správě národního parku a v administrativě. Mezi jejich jmény najdeme exoticky znějící příjmení Schiller, Recabarren nebo Charpentier. Pocházejí z poslední kolonizační vlny ostrova, kdy byl majetkem barona švýcarského původu de Rodta.

Divoké pobřežní útesy Robinsonova ostrova. Kredit: J. Jiránek
Divoké pobřežní útesy Robinsonova ostrova. Kredit: J. Jiránek

První auto bylo na ostrov dovezeno v roce 1989. Po půl roce přišlo druhé a po dvou týdnech společného provozu se srazila. Dnes jich tu jezdí asi deset, jejich rajón je však silně omezen; mimo vlastní městečko a jeho nejtěsnější okolí tu nejsou žádné sjízdné cesty, natož silnice. Pouze pěšiny. Přepravovat se lze ještě ve člunu kolem ostrova, ale vysednout z něho za silného větru na pobřeží bez mola bývá krajně obtížné, na bouřlivém jižním pobřeží pak zhola nemožné.

 

Život a veškerá kultura jsou tu spjaty s mořem. V květnu, který se tady slaví jako „měsíc moře“, se konají závody původních ostrovních člunů (přežívá jich ještě asi 40) a gastronomické slavnosti, během nichž je připravován tradiční „langustový kotlík“, pečená treska, obalovaná chobotnice či cebiche, marinované maso ze syrových mořských ryb a plodů. O Velikonocích se pálí napodobenina Jidáše a 29. června světí svátek svatého Petra, patrona rybářů. Velké oslavy se pořádají při výročí objevení ostrovů 22. listopadu – pořádají se závody v běhu z města na vzdálený jihozápadní mys Punta Isla. Je to běh přes polovinu ostrova. Oslavy končí společným rožněním, na němž se sejdou všichni ostrované. Časté bývá i rodeo, za nímž odjíždějí i na několik dní přímo na pastviny v různých částech ostrova. V jeho závěru se zase rožní maso. Bohužel i tady se těší oblibě televize, tradiční svátky a zvyky pomalu zanikají.

Vulkanické vnitřnosti. Kredit: J. Jiránek
Vulkanické vnitřnosti. Kredit: J. Jiránek

Obec má vlastní elektřinu vyráběnou dvěma dieselagregáty a existuje projekt valparaíské technické univerzity na využití energie mořského příboje. Na 200 telefonních linek nepostačuje poptávce. Ve volných chvílích se na ostrově hraje fotbal (šest fotbalových klubů!) nebo se vyjíždí na lov divokých koz – nejčastěji až na Selkirkův ostrov. Maso odsud dovezené bývá vítaným zpestřením rybího jídelníčku.

 

Vedle zmíněné osady či městečka existuje na celém souostroví už jen jedna malá sezónní osada na ostrově Al xandra Selkirka, v níž v době rybolovu pobývá asi 17 rodin, které alespoň na čas znovu zabydlí opuštěné domky po někdejší trestanecké kolonii, která napravovala až 150 vězňů. Převychovávali je zemědělskými pracemi, ale podmínky byly natolik tvrdé, že se jednoho dne trestanci i jejich rovněž nespokojení hlídači objevili u chilského pobřeží, aby požádali o jejich zlepšení.

 

JAK TO BYLO S ROBINSONEM

...Poté jsem pospíšil dále ku břehu, takže příchozí vlna, třebaže mě ještě zaplavila, nazpět mě již nesmetla. Utíkal jsem pak dále, až jsem dosáhl pevné půdy. S chutí jsem vyšplhal na pobřežní útes a lehl jsem si do trávy, daleko z dosahu bijících vln a mimo vše nebezpečí ... Když jsem se potěšil ze své záchrany, počal jsem se ohlížet vůkol, pátraje, kde to vlastně jsem a co bych měl počít. Ale poznal jsem záhy, jak jsem se předčasně radoval.

Vyhlídky byly hrůzné: byl jsem naveskrz promočen, převléci jsem se nemohl, nikde útulnějšího místečka, nikde nic k jídlu, ani pitná voda ... Když jsem po mnoha nesnázích dostoupil vrcholu, poznal jsem k svému velikému zármutku, že jsem na ostrově, obklopen kolem dokola mořem. Kouska země jsem nespatřil, kromě několika skalin, trčících daleko odtud, a dvou ostrůvků, ležících asi na tři mořské míle na západ…“ Přesně tak vylíčil Robinsonův příchod na ostrov Daniel Defoe v Životě a zvláštních podivných dobrodružstvích Robinsona Crusoea, námořníka z Yorku, v překladu Alberta Vyskočila (Odeon, Praha 1975). Jak tomu bylo ve skutečnosti?

Když Daniel Defoe vydal v roce 1719 román o Robinsonovi Crusoeovi, bylo mu 59 let a měl za sebou neobyčejně pestrý a bohatý život a nejednu úspěšnou knihu. Příběh dobrodružného syna podnikatele z Yorku, který ve svých 19 letech (roku 1641) utíká z domova, stává se námořníkem a po neuvěřitelných dobrodružstvích prožitých na pobřeží Anglie, Afriky a v Brazílii se jako jediný zachraňuje při ztroskotání lodi a usazuje na malém neobydleném ostrově. Defoe fiktivní ztroskotání datuje na 30. září 1659. Robinson Crusoe pak na ostrově prožil přes 28 let, z nichž jen necelých pět měl domorodého společníka, jemuž dal jméno Pátek. Knize se dostalo neobyčejného ohlasu, Defoe brzy připojil pokračování o dalších Robinsonových dobrodružstvích, mezi českými čtenáři poněkud méně známých, v nichž hrdina knihy znovu navštěvuje ostrov a rozšiřuje tam kolonii Evropanů, poté obchoduje v Indii a v jihovýchodní Asii, až nakonec podnikne dlouhou cestu z Číny přes střední Asii a Sibiř zpět do Evropy („Další dobrodružství Robinsona Crusoea, která jsou druhou a poslední částí jeho života“).

Sám Defoe nedal Robinsonovu ostrovu žádné jméno a umístil ho někam blízko ústí Orinoka, tedy do tropů Atlantského oceánu. Pokud bychom si ho chtěli přiblížit v mapě, šlo by nejspíš o ostrov Tobago. Příběh je víceméně fi kcí, ale celá kniha se čte, jako by šlo o popis skutečných událostí, jako zápisky a vyprávění někoho, kdo celý příběh prožil. Není divu. Příběhy o trosečnících a „robinsonech“, kteří ovšem toto jméno dostali teprve zásluhou Defoa, přitahovaly pozornost už dávno. Inspirací bývaly skutečné události. Defoe měl nepochybně možnost se s těmito příběhy seznámit a zajisté pročetl celou „robinsonskou literaturu“ své doby. Zdroj autentických prožitků mu poskytla osobnost Alexandra Selkirka.

V roce 1711, osm let před prvním vydáním Robinsona Crusoea, se do Anglie vrátil po mnoha letech strávených na moři skotský námořník Alexander Selkirk. Vyprávěl následující příběh: V roce 1704 byl třicetiletý Selkirk loďmistrem na pirátské lodi Cinque Ports, plavící se společně s lodí Saint George. Do lodi silně zatékalo a Selkirk se kvůli tomu dostal do roztržky s kapitánem Stradlingem. Roztržka vyvrcholila rvačkou a odbojník byl vysazen na pustém neobydleném ostrově v Tichém oceánu. Koneckonců tím byl současně zbaven rizika, že se s tou chatrnou lodí jednoho dne potopí. Šlo o ostrov v souostroví Juana Fernándeze nazývaný „Víc k zemi“ a zemí bylo pacifi cké pobřeží Jižní Ameriky u přístavu Valparaíso vzdálené 674 km. Selkirk tu prožil sám čtyři roky a čtyři měsíce, než byl 12. února 1709 zachráněn kapitánem pirátských lodí Duke a Duchesse Woodesem Rogersem. Selkirk nebyl zdaleka jediným robinsonem Robinsonova ostrova v jeho historii; ještě před ním tu byl vysazen námořník jménem Robin a po něm jeden námořník pocházející z indiánského kmene Miskitů v dnešní Nikaragui. S nimi se ovšem Selkirk setkat nemohl. Věděl Defoe o těch dvou? Robinson v angličtině znamená „Robin-syn“ a miskitský Indián mohl být inspirací k postavě Pátka.

O Selkirkově osudu podali před Defoem v roce 1712 zprávu kapitán Rogers s Edwardem Cookem a v roce 1713 – údajně podle Selkirkovy osobní výpovědi – o něm referoval Richard Steele v časopisu The Englishman, který Selkirkův příběh dál rozvedl v knize „Námořní cesta kolem světa“, která v roce 1718 – rok před Defoeovým Robinsonem – vyšla už ve druhém vydání.

Ovšem i sám Defoe se se Selkirkem nejspíš osobně setkal v Bristolu a měl zřejmě k dispozici i Selkirkovy osobní zápisky.

Až na menší počet let strávených na ostrově, geografi ckou lokalizaci, absolutní osamělost po celou dobu pobytu a absenci návštěv lidojedů z „blízké pevniny“ byl osud obou hrdinů podobný. Ani Selkirk se na ostrově neocitl s holýma rukama. Při vysazení mu byly dány základní předměty nezbytné k přežití – nůž, puška, libra střelného prachu, něco tabáku a ošacení. Podobné předměty nadělil i Defoe svému hrdinovi, když nechal trosky lodi v noci zázračně připlout k ostrovu. Mezi poklady obou mužů patřila i bible, z níž čerpali duševní útěchu ve své opuštěnosti. Selkirk však dostal i jiné knihy. Vše ostatní si museli opatřit vlastním důvtipem a rukama. Na ostrově Robinsona-Selkirka žilo hodně divokých koz a divoké kočky vysazené už kdysi dávno neznámou lodí – ostrovy tedy musely být známy – a také myši.

Všimněme si zdánlivé maličkosti. Defoe umístil na Robinsonův ostrov i tuleně, kteří však v teplém tropickém moři při ústí Orinoka nemají co dělat, zatímco při pacifi ckém pobřeží Jižní Ameriky, omývaném studeným antarktickým Humboldtovým proudem, jsou takoví živočichové běžní (nejde však o tuleně, ale o lachtany). V červnu 2002 přinesly Sunday Times a jakýsi oxfordský odborný časopis nové překvapivé zjištění, že Defoeovým Robinsonem nebyl ve skutečnosti Selkirk, ale jakýsi Henry Pitman, lékař, který byl pro účast ve vzpouře proti Jakubovi II. v roce 1685 vysazen na neobydleném tropickém ostrůvku Sal Tortuga proti Venezuele. A Defoe prý Pitmana osobně znal. Tak to tvrdí autor článku Tim Severin z Irska, který o celé záležitosti napsal knihu. Přesto soudím, že Selkirkových zkušeností musel Defoe přece jen ve svém díle použít a že skutečným Robinsonem ostrova byl Selkirk.

 

PŘÍLIŠ HISTORIE NA TAK MALÝ OSTROV

Souostroví bylo objeveno 22. listopadu 1574 španělským mořeplavcem portugalského původu Juanem Fernándezem plavícím se na lodi Nuestra Señora de los Remedios (Panna Maria Pomocná), po němž nese jméno. Odvážná plavba daleko od břehů přinesla i další plod – zkrácení cesty mezi peruánským přístavem Callao a chilským Penco (severně od Concepciónu).

Když se tento mořeplavec znovu objevil v Callau, nikdo nechtěl věřit, že je plavba v tak krátké době možná. Byl obviněn inkvizicí, že plul pod vedením ďábla. Podařilo se mu dokázat pravdu a byl obžaloby zproštěn. O své plavbě napsal později dílo „Tratado de navegaçao de Chile contra o Sul“ (Pojednání o plavbě z Chile k jihu).

Další historie odlehlých ostrovů byla plná neklidu a událostí neobvykle pestrých. Nejprve je hodlal osídlit sám objevitel a krátce po něm španělští jezuité. Přesto po celé 17. a 18. století zůstávají neobydlené a stávají se útočištěm a spižírnou pirátů, přepadávajících bohatě naložené španělské koráby a bohatá přístavní města na tichomořském pobřeží Západní Indie. Alexander Selkirk byl jedním z nich. Svou základnu si na Robinsonově ostrově zřídil i obávaný pirát oné doby Lord George Anson, baron ze Sobertonu. Později se stal Prvním Lordem britské admirality. Základna byla v zátoce Cumberland (Země překážek), jež se tak nazývá dosud; údolí nad zátokou nese jméno Lorda Ansona. Podle pověstí tu Anson ukryl poklad, který mnozí neúspěšně hledali a další hledají dodnes. Britští historikové soudí, že tyto ostrovy nikdy nenavštívil nejslavnější korzár všech dob Francis Drake, s jehož jménem bývá poklad na Robinsonově ostrově spojován, avšak podle amerických badatelů tu Drake přece jen měl přistát přibližně v roce 1579, asi 17 let před svou smrtí u panamského Portobella.

Anson natropil Španělům tolik škod, že se rozhodli ostrov kolonizovat, vybudovat na něm pevnost se stálou posádkou a tím zbavit piráty úkrytu a skladiště. V roce 1750 založili v zátoce Cumberland osadu nesoucí jméno Svatého Jana Křtitele. Stojí v ní dosud pevnost svaté Barbory, která vedle nebezpečných zločinců hostívala i politické vězně. Osada zanikala a vznikala s tím, jak původní obyvatelé prchali na pevninu a jak přicházeli noví a jak se střídaly vzpoury vězňů s přírodními katastrofami – zemětřeseními a obřími vlnami tsunami.

Do poloviny 19. století bývalo celé souostroví ilegálním a jen do jisté míry tolerovaným lovištěm lachtanů pro anglické, francouzské a severoamerické rybáře skinnery. Např. v letech 1788–1809 tu 74 lodí z USA ulovilo přes 5 milionů kusů zvířat, což pro zdejší druh lachtanů prakticky znamenalo vyhubení.

Po roce 1814, když chilská osvobozenecká armáda utrpěla u města Rancaguaporážku od španělského královského vojska, bylo v pevnosti na Robinsonově ostrově internováno 96 vlasteneckých bojovníků, mezi nimi řada významných osobností boje za chilskou nezávislost. Dodnes se v areálu pevnosti svaté Barbory ukazuje sedm jeskyní chilských národních hrdinů (Jeskyně patriotů).

Věznění politických vězňů v pevnosti skončilo až v roce 1930. Mezitím ostrov dostal nového pána. Vláda samostatné Chilské republiky ho v roce 1877 pronajala švýcarskému baronovi Alfredu von Rodtovi, kadetovi regimentu kyrysníků Františka Josefa I. Baron se věnoval exploataci, zvelebování a dokončení kolonizace ostrova po celý zbytek života.

Robinsonův ostrov se zátokou Cumberland se dožily další zajímavé historické události za I. světové války. V roce 1915 se sem uchýlil německý křižník S. M. S. Dresden, který jako jediný ze slavné fl otily Von Spee přežil bitvu u Falklandských ostrovů. Chlouba císařské fl otily Viléma II. Spuštěná na vodu v roce 1907 v loděnicích Blohm & Voss v Hamburku měla nosnost 3 650 t, byla 118 m dlouhá, 13,5 m široká a 5,1 m vysoká. Nesla 12 kanónů ráže 105 mm a čtyři děla ráže 53 mm, čtyři kulomety a dva torpedomety. Dvanáct kotlů na uhlí značky Schulz-Thomycroft a stejný počet Parsonsových turbín jí dodávalo výkon 15 000 HP a maximální rychlost 25 uzlů. Od července 1914 velel lodi korvetní kapitán Fritz Emil Ludecke a jeho pobočníkem a současně prvním důstojníkem byl Wilhelm Canaris, který se stal za II. Světové války velitelem tajné služby německé armády a byl popraven za podíl na přípravě neúspěšného atentátu na Hitlera.

Po třech měsících pronásledování byl Dresden dostižen anglickými křižníky Kent a Glasgow a nákladní vojenskou lodí Orama, které zachytily jeho naléhavé volání po zásobení uhlím a obklíčily ho právě v této zátoce v neděli 14. března 1915 v 8:30 hodin ráno. Hodinu nato vypukla hustá palba. Po neúspěchu Canarisových vyjednávání s veliteli anglických lodí nařídil Ludecke loď potopit s vlajkou vztyčenou na stěžni. Výsledkem bitvy bylo 11 mrtvých a 15 raněných německých námořníků, kteří byli internováni na ostrově Quiriquina poblíž Concepciónu. Osm německých vojáků se spolu s dalšími 20 z jiných lodí, kteří se také stali chilskými vězni, podařilo německým starousedlíkům přepravit dva roky poté z Chile do Evropy. Pronajali starou kocábku Tinto, která s nimi koncem listopadu 1916 odplula na Falklandy. Tam přesedli na transoceánskou loď a s ní po různých peripetiích přistáli posledního dne března 1917 v norském Trondhjemu. Pikantní je, že Canaris se objevil koncem roku 1916 ve Španělsku s chilským pasem.

Trosky lodi Dresden leží dnes v hloubce 65 m zátoky Cumberland, místní muzeum vystavuje části jejího vybavení jako exponáty spolu se sbírkou různých vydání Robinsona Crusoea, mezi nimi i české v převyprávění knihy od J. V. Plevy. Mrtví námořníci odpočívají na ostrovním hřbitově, na dohled od místa bojiště a nedaleko od ostatků barona von Rodta. Odsud lze krátkou procházkou dojít ke skále, na níž je umístěna pamětní deska v místech, kde skálu zasáhly střely z britských křižníků.

Jediný muž, jemuž se podařilo uprchnout před zatčením, Hugo Weber, zvaný též „německý robinson“, se pak skrýval po 12 let v místech dnešní vyhlídkové plošiny zvané plazoleta pod horou Yunque, ve vzdálenosti tří kilometrů od moře a v nadmořské výšce 257 m, než byl zajištěn a obviněn z příslušnosti ke Canarisově špionážní síti. Ještě dnes jsme tam spatřili zá- klady jeho příbytku. Říká se, že odeslal svým rodičům do Německa dopis s prosbou, aby mu sehnali a na ostrov poslali manželku, a ti mu pro jistotu poslali hned dvě.

A ještě jedna úplně maličká zajímavost. V archivu našeho Ministerstva zahraničních věcí se můžeme dočíst, že už v roce 1928 si na Robinsonův ostrov udělal malý dvoudenní „výlet“ jeho pracovník dr. František Hýža během své inspekční cesty po Latinské Americe.

 

POKLAD NA OSTROVĚ

Na ostrov Robinsona Crusoea jsme zavítali pouhé dva měsíce po události, která vzrušila jeho obyvatele i mnohé ostatní Chilany. V sobotu 14. listopadu 1998 začali za mimořádně chladného a deštivého dne místní dělníci najatí americkými hledači kopat v místě zvaném Puerto Inglés (Anglický přístav). Hledali poklad ukrytý podle pověstí anglickými piráty na počátku 18. století. Měly to být sudy se zlatými mincemi v hodnotě převyšující až 10 miliard dolarů (hodnota třetiny chilského zahraničního dluhu v roce 1998).

Zátoka Cumberland s typickou siluetou hory El Yunque (Kovadlina) v pozadí. Kredit: J. Jiránek
Zátoka Cumberland s typickou siluetou hory El Yunque (Kovadlina) v pozadí. Kredit: J. Jiránek

Historie pokladu na Robinsonově ostrově je tak dobrodružná a fantastická jako historie oné doby a romány, jež ji popisují. Kolem roku 1714 tu měl španělský šlechtic jménem Juan Esteban Uribe y Echeverría, generál flotily s domovským přístavem v mexickém Veracruzu, ukrýt na 6 milionů zlatých pesos, přibližně polovinu každoročního odvodu vicekrálovství Správní radě Indií ve Španělsku. Uribe zjevně nehodlal odvést celou částku francouzským Bourbonům, kteří právě vystřídali na španělském trůnu Habsburky. Loď s odvodem Španělské koruně (jeho polovina) cestou do Španělska v prudké bouři ztroskotala a Uribe mohl klidně předstírat, že ke dnu šel poklad celý. Ve Španělsku pravdu znali, protože se o Uribeově podvodu dověděli z dopisů přátelům. Uribe nestačil svůj poklad vyzvednout, protože hned následujícího roku 1715 zahynul v bouři cestou do Španělska. Španělé nechali 40 let po jeho smrti loď s potopeným pokladem z hlubin moře vyzvednout – a pravda byla venku!

 

V roce 1756 pověřil britský pirát George Anson, který se o pokladu dověděl, námořníka jménem Cornelius Webb, aby se svou obchodní lodí Unicornio vyzvedl z Robinsonova ostrova onu polovinu pokladu. I jeho expedici nazvanou „Podkova“ během návratu do Valparaísa zastihla prudká bouře, která zlomila stěžeň lodi a přinutila Webba vrátit se na ostrov, poklad znovu ukrýt a odplout, aby nechal loď opravit. Při zpáteční cestě opravenou lodí se dověděl, že posádka ho chce zabít a vyzvednout poklad sama. Podpálil loď i s posádkou a sám uprchl na jediném záchranném člunu.

Později, když ležel těžce nemocný malárií ve valparaíské nemocnici, popsal své dobrodružství a předal popis úkrytu ve třech dopisech adresovaných lordu Ansonovi. Lord Anson dopisy nikdy nepřevzal, protože šest měsíců před jejich doručením v Londýně zemřel.

Podle Webbova popisu má být poklad zakopán v hloubce šesti metrů „pod ústy škorpióna“ (skalního útvaru, který škorpióna silně připomíná), uvnitř žluté horniny a ve vzdálenosti „dvou délek lana“ od pozorovatelny. Tou pozorovatelnou“ snad měla být plošina, z níž dodnes směrem k moři trčí hlavně dvou kanónů britských pirátů. Finanční zajištění ke hledání pokladu poskytl Bernard Kaiser – bohatý americký podnikatel, jehož podnik dodává výrobky z nehořlavých látek pro NASA, historik a politolog s diplomem Jacksonvillské univerzity na Floridě, otec dvou synů, sběratel starých aut a motocyklů, zapřisáhlý vegetarián, mecenáš Greenpeace –, který veškeré práce na ostrově osobně řídil. Hledání předcházelo čtyřleté zevrubné studium archivních materiálů ve Španělsku (v proslulém „Archivo de las Indias“ v Seville), v USA a ve Velké Británii (i v londýnském Lloyd´s House shromažďujícím veškerá data o anglických plavbách a objevech), jejich vyhodnocení a přípravné práce.

Před zahájením výkopů navštívil Kaiser pětkrát ostrov, aby archivní dokumentaci zkonfrontoval se skutečností, a zaměřil jeskyně poblíž Puerto Inglés. Součástí příprav bylo i kontrahování santiagské advokátní kanceláře Cruzat, Ortúzar & Mackenna za účelem získání potřebných povolení. Předem totiž muselo být jasné, jak velká část pokladu bude náležet chilské vládě. Měla by to být přesná polovina, ovšem Kaiser jí už předtím nabídl 75 %. Svůj podíl by měli obdržet i ostrované a zbytek samotní objevitelé. Expedice nechtěla následovat osud francouzských potápěčů, kteří začali bez povolení chilských úřadů prohledávat loď Steeddall ležící na dně poblíž ostrova, za což byli z ostrovů a z Chile vyhoštěni. Kaiserovými spolupracovníky jsou Michael Brill a Jack Grandi. První je geologem a druhý fotografem. V „civilu“ je hasičem a Kaiserovým sousedem.

K expedici se připojila Chilanka María Eugenia Beecheová, majitelka ubytovny Hostería Daniel Defoe na ostrově, jejímuž tchánovi (lékař, malíř portrétů a amatérský architekt Luis Cousiño Sebire) se do konce 60. let podařilo shromáždit podrobnou mapovou a archivní dokumentaci o místu uložení pokladu. Koncem 50. let minulého století tu půl roku kopal a utratil značnou část svého jmění (další část promarnil hledáním uhlí u Puerto Francés). Paní Beecheovou objevil a kontaktoval Kaiser poté, co vystoupila v cestopisném pořadu v Travel Channel americké televize.

San Juan Bautista – hlavní ulice souostroví. Kredit: J. Jiránek
San Juan Bautista – hlavní ulice souostroví. Kredit: J. Jiránek

Odbornou pomoc a dohled poskytovali dva chilští archeologové z ředitelství Správy národních památek. Jistotu, že poklad najde, označil Kaiser za devadesátiprocentní. Vytipované místo se nacházelo 300 m od pobřeží a 200 m od jeskyně, v níž žil Robinson – Alexander Selkirk. Poklad měl být ukryt v hloubce 6–7 m pod hlinitokamenitou výplní jedné z mnoha přirozených jeskyň a předpokládala se tedy poměrně snadná práce, jež neměla trvat déle než dva dny.

 

Naději povzbudil nález základů zdi dlouhé 4–5 m už druhého dne, již hledači považovali za počátek štoly. Bohužel to nebyla ta správná stopa. V hloubce pouhých 1,5 m narazili na skalní podklad a hledání bylo po třech dnech zastaveno, protože provádět práce s explozivním materiálem v tomto terénu nebylo ani vhodné, ani etické. Všechny předměty nalezené během výkopů pocházely z občasného přenocování lovců lachtanů a nalezené zbytky ohniště mohly patřit Selkirkovi.

O měsíc později se Kaiser objevuje na Robinsonově ostrově znovu a po novém prostudování dokumentů přesouvá místo hledání pokladu o 16 m dál. Je už vybaven geofyzikálními aparaturami pro nedestruktivní hledání kovů, radarem a sonarem. Novinářům řekl: „Tentokrát jsme už od pokladu velmi blízko.“ A opět nebyli. Další výkopy byly provedeny o padesát metrů dál ve dnech 11. až 18. února 1999, krátce po naší návštěvě ostrova. My jsme tehdy našli pracoviště kopáčů opuštěné. Ale i tyto práce skončily neúspěchem. Přesto i obyvatelé ostrova žijí v přesvědčení, že poklad na ostrově existuje, jeho nalezení však nebude snadné.

Poklady se prý nehledají, jen nacházejí. Ostrov je chrání a odevzdá tomu, komu bude sám chtít, a kdy se mu zachce.

 

SKUTEČNÝM POKLADEM JE PŘÍRODA

Skutečný poklad Robinsonova ostrova nikdy zakopán nebyl. Spočívá v jedinečnostirostlinstva, zvířeny a geologického složení daného sopečnou historií, ve vzácné symbióze všech složek živé i neživé přírody, zkrátka v ostrovní přírodě. Tu je třeba v zájmu všeho lidstva zachovat a chránit. Znovuzalesňováním ostrovů původními druhy, hubením člověkem zavlečených rostlinných i živočišných škůdců, zpřísněním ochranného režimu...

Na tak malých ostrovech bude třeba zabránit výraznějšímu rozvoji turistického ruchu. Sen ostrovanů o zbohatnutí po nálezu pokladu či díky většímu množství turistů asi zůstane snem.

Robinsonova jeskyně – tady žil Alexander Selkirk. Kredit: J. Jiránek
Robinsonova jeskyně – tady žil Alexander Selkirk. Kredit: J. Jiránek

Po krátkém prudkém výstupu, když jsme po necelých třech kilometrech dosáhli nadmořské výšky 565 m, se ocitáme v hlubokém sedle strmého úzkého horského hřbetu, z něhož lze spatřit obě strany ostrova současně – na vyhlídce Alexandra Selkirka. Za mimořádného počasí prý lze odsud zahlédnout až 187 km vzdálený Selkirkův ostrov. Sem vystupoval robinsonský námořník denně, aby pozoroval oba horizonty, zda na některém z nich nezahlédne spásnou loď. Jeho potomci tu později umístili pamětní desku a jeho skotské rodiště věnovalo místnímu muzeu obraz Selkirkova rodného domu.

Už v roce 1935 byl na ostrovech vyhlášen „Národní park souostroví Juana Fernándeze“, který byl v roce 1977 zařazen mezi světové biosférické rezervace UNESCO jako typický představitel přírody oceánské oblasti jihovýchodní Polynésie s autentickými tropickými rostlinami rostoucími tu víc na jihu. Rezervace zahrnuje 99,7 km2 na obou ostrovech (mimo území parku je území zastavěné obcí San Juan Bautista a letištěm na protilehlém konci ostrova) a patří mezi čtyři nejvýznamnější národní parky v Chile.

 

Příroda ostrovů je zajímavá a krásná, ale křehká a citlivá na lidské zásahy. Od dob Robinsona se tu kácely a vypalovaly původní lesy za účelem získání půdy i dřeva na stavbu domů, člunů či klecí a pastí k lovu langust. Člověk sem vedle zvířat zaváděl i nové cizí druhy rostlin – celkem 200 rostlinných druhů, především eukalypty, jehličnany a rychle se množící křoviny.

Původní takzvaný fernándezský les se tak postupně změnil na druhotný, „introdukovaný“. Park se ocitl na seznamu UICN mezi 12 nejohroženějšími přírodními parky světa; 39 % jeho území hrozí eroze. Na určitém stupni ohrožení vyhynutím se dnes nachází 78 % endemické flóry ostrovů, tedy rostlin, jež nelze v přírodě spatřit nikde jinde na světě. Skutečně je ohroženo 32 takových druhů. Z Robinsonia berteroi přežívá poslední samčí exemplář, který se pokusili Francouzi vegetativně rozmnožit – neúspěšně. Santalový strom (Santalum fernandezianum), kdysi na ostrově hojný a čile exploatovaný, lze dnes spatřit jen vzácně, v obydlené části ostrova dokonce jen v podobě kusů voňavého dřeva snesených z hor prudkými bystřinami. Přežila místní palma juanfernándezská čili čonta (Jua nia australis), jejíž dřevo bylo kdysi oblíbené mezi místními řezbáři.

Dnes je její kácení přísně zakázáno. Navíc jde – spolu s chilskou a novozélandskou – o nejjižnější druh palem rostoucích na zeměkouli. Mezi vážně ohrožené patří i „robinsonovo zelí“ (Dendroseris gigantea z čeledi Asteraceae), z něhož si Robinson a další po něm připravovali chutný salát.

Dnes lze téměř všechny ohrožené druhy spatřit ještě v zahrádkách místních obyvatel a pochopitelně i rozmnožované ve školkách státní lesnické organizace CONAF, aby mohly být ve volné přírodě znovu vysázeny. Značné plochy ostrova stačily mezitím zaplevelit rychle se rozšiřující (takzvané agresívní) křoviny jako je ostružiní či zarzamora (Rubus ulmifolius), zde obzvlášť bujné, neboť mají po celý rok podmínky evropského jara. Dalšími agresívními křovinami jsou murtilla (Ugni molinae) nebo maqui (Aristotelia chilensis).

Ze zvířat se na ničení původních ekosystémů podílejí zejména kozy, vysazené už samotným objevitelem ostrovů, které nemají – samozřejmě kromě člověka – žádné přirozené nepřátele, a tak jejich množství (jen na Selkirkově ostrově jich žije kolem 4 000), dobré pro Robinsona, hodně škodí přírodě na obou ostrovech. Původní fl óru (ale i ptactvo) dále ohrožují divocí králíci, kterých na hektaru žije v průměru 30, nosál coatí, kočky, myši, drozdi a vrabci. Např. nosál či „medvídek“ coatí (Nasua Nasua) původem z Paraguaye zdecimoval kolonie Franklinových čajek hnízdících v otvorech hliněných svahů poblíž pobřeží. A co se týče králíků, CONAF platí ostrovanům za každý zabitý kus; stačí předložit králičí ocásek. Přes všechny škody napáchané člověkem mají Fernándezovy ostrovy dosud ještě flóru s jedním z nejvyšších stupňů endemismu (tj. lokální jedinečností) na světě. Z celkem 368 známých druhů rostlin je 215 původních a z nich celých 130 endemických (a z toho 56 jen na Robinsonově ostrově). Co se týče rodů, endemických je jich tu 12. Endemickou – výhradně na Robinsonově ostrově – je i čeleď Lactoridaceae. Pozoruhodné je, že četné rostliny pocházející až z Nového Zélandu, Havajských ostrovů, z tropických, velehorských i patagonských částí Jižní Ameriky, jejichž semena sem během 2–4 milionů let existence ostrovů zanesl vítr, moře či ptáci, se tu pak stačily diverzifi kovat tak, že rostou jen na jediném místě na ostrově! Typickými zástupci ostrovní fl óry jsou kapradiny. Nalezneme jich tu 54 druhů, z nich řada je stromovitých či dokonce popínavých, v celosvětovém měřítku velmi vzácných.


Není divu, že ostrovy navštívila řada věhlasných botaniků, mezi nimi María Grahamová, Carlos Bertero, Claudio Gay, R. A. Phillippi, Federico Johow či Carl Skottsberg. Posledně jmenovaný švédský botanik rozlišil v roce 1953 na ostrově Robinsona Crusoea tři typy rostlinných společenství – stále zelený subantarktický les, stále zelené křoviny a dubiny a přirozenou step.

Při výstupu z městečka do ostrovních hor absolvujeme v doprovodu strážců parku naučnou stezku na vyhlídku Alexandra Selkirka popsanou v brožurce z kiosku na začátku stezky. Poznáme všechna výšková vegetační pásma Robinsonova ostrova. Pobřežní porosty travin střídají rychle rostoucí lesy eukalyptů a jehličnanů vysazené asi před 50 lety, kdy byly vykáceny původní porosty. Do výšky 400 m n. m. pokračují křoviny nazývané matorral. Nejprve v nich roste murtilla a výš nad ní maquí, samozřejmě vedle všudypřítomného ostružiní. Teprve ve výškách kolem 400–600 m najdeme porosty původního fernándezského lesa, ovšem i na jeho mýtinkách se ostružiní zabydlelo, často v neuvěřitelných liánovitých formách.

Nejvzácnější druhy původních dřevin bychom mohli spatřit na nejvyšších vrcholcích a hřebenech, kdyby ovšem byly normálním smrtelníkům neovládajícím horolezecké fi nty přístupné. Jde o hustý porost trnitých palem, magnólií čili canelos, cypřišů, vavřínů, stromových myrt čili lumas, naranjillos či olivillos, jež mají s pomerančovníky či olivovníky společné jen jméno, peralillos a kapradin (především stromovitá, až 5 m vysoká Dicksonia berteriana). Mezi nimi se vyskytuje velmi vzácná endemická Yunquea tenzii, asi dvoumetrový kmínek s chomáčem velkých, 40 cm dlouhých lupenů rostoucích na jediném místě jeho vrcholu. Pochopitelně, že neroste nikde jinde na světě než na Yunque, po níž byla pojmenována. Je tak vzácná, že dosud nebyla ani odborně popsána! Za další pozoruhodnou rostlinou, pangue (Gunnera bracteata) charakterizovanou velkými deštníky svých lupenů, tvořícími jakousi jednolitou střechu nad hlavami návštěvníků, jsme se ovšem vydali až dalšího dne na plošinu Plazoleta de Yunque. Pouhých 7 km na severovýchod, na pobřeží v místě známém jako Puerto Francés (Francouzský přístav) se nachází miniaturní poušť – výsledek eroze na odlesněných červených sopečných tufech. Ostrůvek Santa Clara trpící suchem a po celá staletí navíc spásaný ovcemi, kozami a králíky je zase porostlý travinami téměř bez jediného stromu či keře – tak rozmanitá je dnešní vegetace malého izolovaného souostroví.


Ostrovy jsou i místem hnízdišť ptáků – od sídlících čili suchozemských až po stěhovavé mořské, kteří tu mají jednu z četných zastávek při svých dalekých letech přes oceán. Na Robinsonově ostrově žije endemický kolibřík červený juanferndándezský (Sephanoides fernandensis), dnes je bohužel na pokraji vymření. Jeho populace se odhaduje na pouhých 500 až 1 200 jedinců. Cihlově červený je ve skutečnosti jen sameček; samička hýří směsicí zelené, bílé a azurové barvy. Endemity samotného Robinsonova ostrova jsou i další ptáci – druh poštolky a drobní ptáčci zvaní zde kačudito čili „prohnánek“ a neque čili „zaječí pysk“. Mezi endemity Selkirkova ostrova patří dnes velmi vzácný rayadito masafuerský („proužkovanec“), přežívající v pouhých 500 exemplářích, čurrete („špinavec“), soberbio („krasavec“) a impozantní orlík masafuerský či „obrněnec“, jak ho nazývají ostrované. Jako přivlečené druhy žijí na ostrovech vrabec, kolibřík obecný, drozd a holub, který se tu už dokonce stačil vrátit k původnímu zbarvení, jaké mívala jeho divoká forma.

Z mořských ptáků se na ostrovech rozmnožuje šest druhů, z nichž pět jsou rackové a jedním mořská vlaštovka. Největším hnízdištěm racků je nejvyšší vrchol Selkirkova ostrova – Cerro Los Inocentes, kde hnízdívá až milion jedinců. Příležitostně ostrovy navštěvují, aniž by se tu rozmnožovali, albatrosi a buřňáci, stejně jako volavky a čejka teruteru či queltehue. Jako potrava slouží ptactvu hmyz, jehož je tu rovněž známo na 687 druhů, z nichž je 440 endemických, a to dokonce v 54 endemických rodech!

Bohatý a jedinečný život zdaleka nekončí s pobřežní čarou, nýbrž pokračuje pod mořskou hladinu. Z vod v okolí ostrovů je známo 146 druhů ryb se šesti poddruhy, řada druhů měkkýšů včetně chobotnic, ostnokožci (např. mořský ježek černý juanfernándezský), 32 druhů korýšů (mezi nimi langusty a různí krabi, včetně obrovských centollas) a z rostlin 110 makroskopických druhů řas: 63 červených, 25 hnědých a 22 zelených. Mnohé z těchto forem podmořského života jsou endemické, zdejší oblíbený druh Džungle s listy pangue na Plazoleta del Yunque langusty nevyjímaje. Z ryb tu potkáme především hejna sardinek a jiných drobných rybiček, oukleje, létající ryby, tresky, lososy, pilouny, tuňáky, ostrouny, úhoře, murény a řadu dalších, pro něž pochopitelně ani nemáme v češtině jméno. Občas se sem zatoulají kosatky, mečouni, velryby, vorvani či delfíni, zejména jeden jejich druh, nazývaný tady „nos ve tvaru láhve“.

Paradoxem je, že jediný současný endemický savec na souostroví žije právě v moři. Je jím lachtan juanfernándezský drobný, zvaný též pro svou typickou vlastnost lachtan dvousrstý (Archocephalus Philippi). Přestože byl téměř na pokraji vymření v důsledku již zmíněného nekontrolovaného lovu v 18. a 19. století, dnešní přísná ochrana praktikovaná chilským CONAFem za podpory National Geographic Society, Fauna Preservation Society a WWF dokázala jeho stavy zvýšit z 200 jedinců přežívajících v pobřežních jeskyních tak, že na ostrově Alexandera Selkirka žije na 10 000 a na ostrovech Robinsona Crusoea a Santa Clara dohromady 6 000 lachtanů dvousrstých. V minulosti však byl už úplně vyhuben „mořský slon“, vědecky popsaný teprve na základě zdejších nálezů lebky.

Kvůli nesmírnému podmořskému bohatství, jež si vychutnávají sportovní potápěči a využívají profesionální rybáři, se na ostrovech Juana Fernándeze chystá zřízení dalšího přírodního parku, tentokrát „Národního mořského parku“. Důvodem pro zřízení může být případ langust. Jde o endemický druh Jasus frontalis z Ostrovů nešťastníků (Islas Desventurados).

Langusty žijí ve skalních prohlubních a jeskyňkách ve hloubkách 2–200 m. Loví se do pastí připravených z proutí zdejších křovin (především maqui) a poté přepravují letecky nebo loďmi – živé či zmrazené – na kontinent, kde jsou vyhlášenou pochoutkou. Je povolen lov exemplářů dlouhých nejméně 11,5 cm (bez tykadel a ocasu), a to ještě mimo období rozmnožování, kterým je období mezi 15. květnem a 30. zářím. Ovšem zatímco v roce 1898 popsal vědecký objevitel zdejších langust Federico Albert exempláře o délce 1,2 m s krunýřem dlouhým 50 cm, dnešní langusty jsou nanejvýš poloviční. Už od roku 1883 se loví a exportují. Největšího úlovku bylo dosaženo v roce 1938 – 160 tun. Ale i výsledek ostatních let se pohyboval v rozmezí 50–120 t a od počátku šedesátých let minulého století se ustálil na 40 t ročně; přesto počet langust nezadržitelně klesá.

 

ČESKÝ LESNÍK NA ROBINSONOVĚ OSTROVĚ

Jedinečnost přírody, v tomto případě květeny, přitahuje na ostrovy i velké množství odborníků, botaniků a lesníků. V době naší návštěvy jsme v pracovnách CONAFu potkávali mladé francouzské botaniky, kteří za pomoci horolezecké techniky studovali dosud nepopsané druhy rostlin na nejvyšší ostrovní hoře El Yunque, a dále severoamerické ornitology. Zejména odborníci si uvědomují cenu zdejší přírody a hledají způsob, jak ji zachránit či dokonce obnovit i v té části ostrovů, kde už byla vytlačena novou vegetační skladbou. Holandská vláda např. fi nancovala pětiletý (1998–2003) projekt rozvojové pomoci v hodnotě 2,4 milionu dolarů, nazvaný „Zachování, obnova a rozvoj souostroví Juana Fernándeze“. Náplň projektu zahrnujícího 12 dílčích programů byla zcela vyčerpávající. Od turistiky přes vzdělání, rozvoj uměleckých řemesel mezi ostrovankami, zavádění pastevectví hovězího dobytka až zase zpátky k přírodě. Chilská vláda chce přispět zase tím, že na okraji San Juan Bautista postaví velkou prosklenou experimentální botanickou stanici. Plány už existují…

Nás v této souvislosti může jen potěšit, že na holandský program je napojen i výzkum českého lesního odborníka a experta FAO, zemědělské organizace OSN se sídlem v Římě, Ing. Huberta Čížka, CSc., který po bohatých zkušenostech získaných v rámci podobné práce na Galapágách v letech 1992–1997 vypracoval detailní projekt obnovy původního lesního porostu na ostrově Robinsona Crusoea (viz jeho článek v časopisu Lesnická práce, č. 10/1998).

Inženýr Čížek navštívil Robinsonův ostrov poprvé v červenci 1998 a na místě vyzkoušel především aplikaci sondy EZJECT, vyráběné v České republice, jež spočívá v injektování ničivých herbicidů do nežádoucích a rychle se rozšiřujících introdukovaných dřevin – především maqui a ostružiní, jež by mohly být tímto způsobem z ostrovního ekosystému poměrně snadno vymýceny. Vyzkoušel tu i nový repelent k postřiku dřevin proti okusování divokými králíky. Chilským specialistům z národního lesnického sdružení CONAF, které je správcem národního parku, imponuje vedle spolehlivosti zejména jednoduchost a nízká cena obou našich technologií.

Inženýr Čížek patří mezi odborníky, kteří šíří slávu české vědy, jejích vynálezů a patentů daleko za hranicemi vlasti, často v extrémních podmínkách exotických zemí, bez nároku na publicitu. Kdo o něm u nás doma kdy četl? A není to jen na Robinsonově ostrově. Své pokusy předváděl i v lesích střední a jižní pevninské části Chile, českou lesnickou technologii reprezentuje na veletrzích všude na kontinentu, Velikonočnímu ostrovu přislíbil program znovuzalesnění původními a na samotném ostrově již vyhynulými druhy, pokračuje ve svých projektech v Peru a Ekvádoru a nezalekl se ani Kolumbie, kde práce v přírodě – daleko od hlavního města – není žádnou bezpečnou procházkou.

 

 

Ukázka je sedmou ze šestnácti kapitol knihy Jiřího Jiránka „ČILE PO CHILE“

 

Knihu vydala Univerzita Palackého v Olomouci.

 


 

Před lety – v první polovině šedesátých let 20. století – se jako student gymnázia v Lovosicích zúčastnil besedy se známým cestovatelem F. A. Elstnerem. Otázal se ho tehdy, co má dělat, aby mohl cestovat. Elstner odpověděl, že s „dobrým“ politickým profilem je možné dát se na diplomacii nebo zahraniční obchod. Ale není-li člověk úplně „politicky v pořádku“, je dobré věnovat se geologii. Jiří Jiránek tedy vystudoval geologii na Univerzitě Karlově a věnoval se jí převážnou část svého života. Díky tomuto oboru pobýval na Kubě, v Nikaragui, v Sýrii a v Mongolsku. V devadesátých letech vstoupil do diplomatických služeb České republiky a došlo na diplomacii zmiňovanou jako odrazový můstek pro cestovatelskou vášeň, zušlechtěnou léty osobních zkušeností. Jako velvyslanec působil v Chile a ve Venezuele s koakreditací pro třináct malých karibských států.

 

Jiří Jiránek je ještě autorem cestopisu Kolik je Guayan? (ČGS 2011), populárně-vědeckých knih Výbuch nad tajgou (MF 2008) a Země jako vesmírný terč (Euromedia 2012) a s profesorem Ivo Bartečkem napsal knížku Češi a Slováci v Chile ve 20. století (UP v Olomouci 2012 a 2013).

Návod k poznávání daleké země nemůže zahrnovat úplně všechno. Přesto se ve volném proudu vyprávění bývalého českého velvyslance v Chile setkáváme s nejrozličnějšími aspekty tamní reality, se zkušenostmi dočasného obyvatele, který si tento jihoamerický stát evidentně zamiloval, i s populárně-vědeckým výkladem vzdělaného přírodovědce. Na příkladu geologických dějin Chile a Jižní Ameriky autor objasňuje zajímavé přírodní jevy včetně aktuálních přírodních nebezpečí, jako jsou např. ozonová díra, známý jev El Niño nebo častá zemětřesení a mořetřesení čili tsunami.

Není to plytký soupis dojmů ani suchý spis. Kromě toho si ten, komu předložené informace nebudou dostačovat, může vyhledat v seznamu použité literatury (sestaveném autorem) publikaci k vlastnímu širšímu poznávání

Autor: Redakce
Datum: 09.03.2017
Tisk článku

Pravopis a tvarosloví. - Brabcová Radoslava
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 98 Kč
cena: 87 Kč
Pravopis a tvarosloví.
Brabcová Radoslava

Diskuze:

Děkuji

martin holinka,2017-03-10 10:31:31

Moc příjmné čtení

Odpovědět

Vy prevíti:)

Jitka Běhalová,2017-03-09 15:47:00

Vytahujete mi penízky z kapsy! :)
Už od něj mám "Kolik je Guayan?" Taky super je poznat když někdo píše o místech, kde byl a dlouhá léta žil a zná kulturu ....
Ale nezlobím se na Vás, když už se tam nemůžu podívat, tak alespoň knižně :)
dik

Odpovědět

Jo, Jiránek...

Monika Janků,2017-03-09 15:30:34

Formát!

Odpovědět

děkuji

Pavel Brož,2017-03-09 10:53:10

Je to úžasné čtení.

Odpovědět


Re: děkuji

Tomáš Novák,2017-03-09 14:42:53

Asi zakoupím :-)

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni




















Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace