Samoil Bileňkij: Záhada malých hmotností neutrin  
Rozhovor s fyzikem a odborníkem na neutrinovou fyziku Samoilem Michelevičem Bileňkým o cestách za hranice standardního modelu, Dubně a Brunovi Pontecorvovi.

.
.

Samoile Micheleviči, jak jste v roce 1957 vnímal myšlenku oscilací neutrin navrženou Brunem Pontecorvem?

V roce 1957 mě ještě neutrina vůbec nezajímala. Fyzikou neutrin jsem se začal společně s Brunem Maximovičem zabývat až v roce 1970. Oscilace neutrin vůbec dlouhá léta nikoho nezajímaly, protože fyzikové si byli naprosto jistí, že neutrina nemají hmotnost. A když nemají hmotnost, nemohou oscilovat. Naše spolupráce s Brunem Maximovičem, která začala v roce 1970, souvisela s úplně jiným problémem. V té době se objevil preprint velice známého amerického fyzika Fredericka Reinese, který poprvé detekoval neutrina a později za to dostal Nobelovu cenu. Zveřejnil dosti neobyčejnou experimentální práci, v níž měřil rozptyl neutrin na elektronech. Pro účinný průřez tohoto procesu tam vycházela dvěstěkrát větší hodnota než jak předpovídala teorie. Vzbudilo to údiv a obrovský zájem, mimo jiné Bruna Maximoviče.


Jak na to zareagoval?

Práci Reinese si nastudoval a přednesl ji na semináři v Laboratoři jaderných problémů (LJAP). Byl jsem na tom semináři a po jeho skončení jsme začali s Brunem Maximovičem probírat, jak se mohly takové výsledky objevit. V té době jsem měl k neutrinu daleko, ale přesto jsem se Bruna Maximoviče zeptal, zda to nemůže být důsledek silné interakce mezi neutriny. Zpočátku na tu otázku příliš nezareagoval. Ale druhý den ráno mi zavolal a řekl: „Víte, to je velice zajímavá myšlenka, pojďme na tom pracovat.“ A tak jsme začali spolupracovat.


V čem vaše společná práce spočívala?

Dokonce lidem, kteří toho o neutrinech moc nevěděli, bylo jasné, že o interakcích mezi neutriny nic nevíme. O interakcích neutrin s protony a elektrony se vědělo alespoň teoreticky. Začali jsme přemýšlet o tom, s pomocí jakých pokusů by se dala získat informace o interakcích mezi neutriny. Brzy poté našel Reines ve svém experimentu chybu. Ukázalo se, že v něm měl značně vysoké gamma-pozadí, které způsobovalo zvětšenou početnost rozptýlených elektronů.


Zkrátka se zmýlil?

Ano, podcenil pozadí. Takže jeho výsledky byly ze stolu, ale otázka o interakcích mezi neutriny, kterou jsme si položili, tu byla dál. A během dvou let jsme s Brunem Maximovičem a mými studenty posuzovali různé možnosti. Z experimentálních dat, která tehdy existovala, se dal udělat závěr, že není vyloučená dokonce ani silná interakce mezi neutriny. Pokusy, které jsme navrhli, byly uskutečněny. Dnes už se ví, že interakce je skutečně slabá.


Pokračoval jste ve spolupráci s Brunem Pontecorvem i poté, co jste skončili s tímto tématem?

Samoil Bileňkij v Laboratoři teoretické fyziky SÚJV, 1966. Foto: P. Zolnikov.
Samoil Bileňkij v Laboratoři teoretické fyziky SÚJV, 1966. Foto: P. Zolnikov.

Nepracovali jsme na společných věcech, ale zůstávali jsme ve velice přátelských vztazích. Zval mě na všelijaké výlety. Měl rád různé druhy sportu, mimo jiné podvodní lovení ryb s harpunou. Během jedné z takových výprav jsem začali nejdříve v autě a potom u ohně probírat oscilace neutrin. Vznikly z toho nejrůznější nápady a později, v roce 1975 jsme začali společně pracovat nad oscilacemi neutrin. V roce 1977 jsme o oscilacích neutrin napsali první monografii. Prací na toto téma bylo tehdy málo, fyzici v možnost oscilací neutrin stále nevěřili. S Pontecorvem jsme intenzivně, prakticky denně pracovali nad problémem hmotností, míšení a oscilací neutrin, a to až do přelomu let 1989–1990. Často jsem přicházel pracovat do jeho kanceláře a společně jsme vydali spoustu vědeckých prací.

 

 

Proč všeobecný zájem o problém oscilací neutrin vznikl až koncem 80. let?

Na začátku 80. let se začaly provádět speciální experimenty s cílem pozorovat oscilace neutrin. Velký zájem o toto téma vznikl v důsledku pokusu Reinese, který tvrdil, že detekuje oscilace neutrin. Později se ukázalo, že to byl chybný experiment. Hlavní zájem o problém hmotností a oscilací neutrin vznikl v souvislosti s teoriemi velkého sjednocení. Tehdy byly velice v módě teorie, které sjednocovaly slabé, elektromagnetické a silné interakce. V takových teoriích se přirozeně objevují hmotnosti neutrin. A fyzici tehdy začali přemýšlet o tom, že když dokážeme zaznamenat efekty hmotnosti neutrin, bude to důkaz správnosti Teorie velkého sjednocení všech typů interakcí – Grand Unified Theory. V roce 1970 Raymond Davis, největší americký nadšenec v oblasti výzkumu slunečních neutrin, také získal výsledky naznačující oscilace neutrin. V roce 2002 dostal Davis Nobelovu cenu za detekci slunečních neutrin.


Souvisel nějak Davisův pokus s předchozím výzkumem Bruna Maximoviče?

Davis použil radiochemickou chlor-argonovou metodu, kterou navrhl Ponrtecorvo v roce 1946. Ve svém podzemním experimentu použil velký detektor, který naměřil méně neutrin, než předpokládal Standardní sluneční model. Pro toho, kdo bral sluneční model váženě, to byla krize (byla pojmenována Solar Neutrino Puzzle). Ale mnozí lidé se domnívali, že tento „nedostatek“ slunečních neutrin může souviset s tím, že ještě úplně nerozumíme slunci a nemůžeme předpovědět proud neutrin od slunce. Pontecorvo bral výsledek Davise velmi vážně a domníval se, že je to efekt oscilací neutrin. Já jsem jeho nápad plně podporoval a společně jsme na to téma napsali článek. Později se ukázalo, že je to skutečně tak, ale nešlo jen o oscilace neutrin. Hlavní roli hrají efekty koherentního rozptylu neutrin v hmotě slunce, které způsobují oslabení proudu slunečních neutrin (efekt Michejeva-Smirnova-Wolfensteina).


Existuje perspektiva vývoje Beyond the Standard Model Physics?

Ve skutečnosti to není model, ale teorie. Stojí na spolehlivých principech a všechno, co předpovídá, je potvrzené experimentálně. Nejjasnější potvrzení Standardního modelu bylo objevení Higgsova bosonu v roce 2012. Byl to tak významný objev, že hned rok nato dostali Higgs a Englert Nobelovu cenu. Standardní model skutečně popisuje přírodu. Ale už řadu let se ví, že ten model má teoretický problém, takzvaný problém hierarchie. Aby se ten problém dal vyřešit, byla navržena supersymetrie, tj. že každá částice (fermion/bozon) má svého supersymetrického partnera (bozon/fermion). Předpokládalo se, že supersymetrii najdou v experimentech na LHC, ale zatím nic nenacházejí. To mění celou situaci.

Existují také jevy, které standardní model vysvětlit nedokáže. Jedním z takových jevů je temná hmota. Víme, že existuje hmota, kterou nevidíme. Její existenci můžeme předpokládat díky pozorování gravitačních efektů. Říká se jí temná, co to je nevíme. V Standardním modelu nejsou kandidáti, prostřednictvím kterých by mohla být temná hmota vysvětlena. Byl jeden vynikající kandidát – nejlehčí supersymetrická částice. Musí být značně těžká a stabilní, takže uspokojovala všechny podmínky. Jenomže supersymetrie, resp. supersymetrické častice, nebyly doposud pozorované. V současné době existuje řada dalších nápadů, co by vlastně mohla být temná hmota. Dalším velkým problémem je temná energie. Je to 70% hustoty vesmíru. Ale zase nevíme, co to je. Takže jsou skutečnosti, které ukazují, že standardní model není úplný.

A jakou roli při hledání nové teorie může sehrát neutrino?

Domníváme se, že detekce oscilací neutrin, ze které vyplývá, že neutrina mají hmotnost, je zároveň potvrzením existence nové fyziky za Standardním modelem –Beyond the Standard Model. Tedy – víme, že neutrina mají hmotnost. Neznáme přesně hmotnosti neutrin , ale víme, že hmotnost nejtěžších neutrin se rovná přibližně 0,1 eV. Existuje problém hierarchie hmotností. Te je možné řešit s pomocí neutrinových experimentů. Může standardní model vysvětlit hmotnost neutrin? Ve skutečnosti hmotnosti nevysvětluje. Existuje Higgsův mechanismus, který generuje hmotnost takových částic jako kvarky a leptony. Samotné hmotnosti Standardní model nedokáže předpovědět. Hmotnosti neutrin nemohou být generovány Higgsovým mechanismem. Musí existovat jiný mechanismus a musí existovat jiná teorie, v níž takový mechanismus funguje.


Existují fakta, která by existenci takového nového mechanismu potvrzovala?

Kvarky a leptony mají tři generace. Všechny částice včetně neutrin mají hmotnosti. Nicméně jen velmi málo víme o tom, proč je elektron takový lehký a top-kvark nebo tau-částice takové těžké, příliš nerozumíme struktuře hmotností. Také nevíme, proč existují tři generace (a ne čtyři nebo jedna). Nicméně můžeme říci, že hmotnosti neutrin jsou specifické: jsou o dvanáct řádů menší než hmotnosti kvarků a leptonů. To znamená, že musí existovat zvláštní mechanismus generování hmotnosti neutrin. Musíme pochopit, proč jsou hmotnosti neutrin o tolik řádů menší než hmotnosti ostatních částic. To je to nejdůležitější, co bychom měli vysvětlit.


A už se nějaká vysvětlení nabízejí?

V podstatě ano. Součástí mnohých z nich jsou všelijaké exotické možnosti: vyšší počet stupňů volnosti, další prostorový rozměr, tedy ne čtyři, ale víc, struny atd. Ale když zůstaneme v rámci běžnějších teorií, tak podle mě nejfyzikálnější vysvětlení spočívá v tom, že malé hmotnosti neutrin svědčí o tom, že existuje nová fyzika vně Standardního modelu – fyzika částic velkých hmotností. Ty velké hmotnosti určují energetickou škálu nové fyziky. Je těžké to všechno ověřit kvantitativně, ale přesto věříme, že těžké částice existují.

 

Řekněme, že taková energetická škála existuje. Jak v tom případě vypadají hmotnosti neutrin?

V podstatě se dá říci, že hmotnost neutrin se získá vynásobením standardní hmotnosti (leptonů, kvarků) nějakým faktorem, který představuje vztah dvou energetických škál: škály, která určuje fyziku Standardního modelu a škály, které určuje novou fyziku. Energetická škála, která určuje Standardní model je známa: ta se rovná 246 GeV a vyplývá z velikosti Fermiho konstanty. Kdežto novou škálu neznáme. Ale když budeme předpokládat, že je velká, hned je jasné, že hmotnosti neutrin, které se generují novým mechanismem, jsou ve srovnání s hmotnostmi leptonů a kvarků malé. Nicméně můžeme se pokusit velikost nové škály odhadnout: Může být značně velká: přibližně 1014GeV.


Je možné to experimentálně dokázat?

Neutrina jsou jediné částice, které nemají elektrický náboj. To umožňuje s jejich pomocí zkoumat fyziku velmi velkých energií, přibližně 1014GeV. Takové energie na Zemi nejsou a nebudou dostupné. Informace o fyzice takových energií můžeme získat pouze s pomocí kosmologie. A tady mohou sehrát roli neutrina. Z mého pohledu jsou dva typy experimentů, které umožňují prověřit tento pohled na věc. První z nich jsou experimenty detekce bezneutrinového dvojitého beta- rozpadu jader (GERDA, NEMO, CUORE a další). To je výjimečně důležitý proces. Pokud bude detekován, bude to znamenat, že neutrina jsou majoranovské částice. Existují dva typy částic, kterým říkáme fermiony: jeden typ jsou dirakovské částice – to jsou třeba elektrony, miony, kvarky a další. Jsou charakteristické tím, že každá z částic má svou antičástici, která se od částice liší znamínkem elektrického náboje. Tak elektron má pozitron, kvark má antikvark atd. Majoranovskou částicí může být jen částice s nulovým nábojem. Když mají částice elektrický náboj, existuje obecný teorém kvantové teorie pole: když existuje částice s nábojem mínus, musí existovat částice s nábojem plus. Neutrino je jediná částice, která může být majoranovskou částicí. Prakticky díky tomu umožňují neutrina zkoumat fyziku v obrovských měřítkách. Je to hledání fyziky velmi malých vzdáleností nebo velmi velkých energií.


Proč je tak důležitý bezneutrinový dvojitý beta-rozpad jader? A jakou roli při zkoumání tohoto procesu hrají vědci z SÚJV?

Je to jediný proces jehož prozkoumání nám dovolí říci, zda jsou neutrina dirakovské nebo majoranovské částice. Pokud bude zaznamenán bezneutrinový dvojitý beta- rozpad, neutrina jsou majoranovské částice. Pokud ne, nedá se říci nic. Dubna se na těchto experimentech významně podílí. Vědci z SÚJV se účastní projektů GERDA, NEMO a dalších. Jedním z hlavních odborníků na teorii tohoto procesu je slovenský fyzik Fedor Šimkovic. Žije napůl v Dubně a jeho vklad do teorie bezneutrinového dvojitého beta- rozpadu je neocenitelný. Vypočítává maticové prvky a mnoho dalšího.


Zmínil jste ještě druhý důležitý typ experimentů…

Druhým typem experimentů, které nám dovolují pohnout se dopředu v chápání hmotností neutrin jsou experimenty hledající tzv. sterilní neutrina. Před řadou let na neutrinovém detektoru v Los Alamos zaznamenali přechody obyčejných mionových antineutrin do sterilního stavu. Sterilní neutrina jsou taková, která neinteragují. Efekty sterilních neutrin můžeme vidět, když pozorujeme oscilace neutrin na malých vzdálenostech. Existuje řada experimentů, v nichž jsou sterilní neutrina zdánlivě pozorována. Nicméně v mnohých experimentech pozorována nejsou. Nastupuje rozhodující chvíle, kdy bude definitivně určeno, zda sterilní neutrina existují nebo ne. Jedním z nejlepších reaktorových experimentů, který nám může dovolit odpovědět na tuto otázku, vedou vědci z Dubny. Jmenuje se DANSS a provádí se v Kalininské atomové elektrárně. Zde si nemohu odpustit vzpomínku. Jedním z hlavních účastníků experimentu byl Vjačeslav Jegorov, který bohužel minulý rok zemřel. Je to velká ztráta pro Dubnu a fyziku vůbec.


Odkud pocházíte?

Narodil jsem se v roce 1928 na Ukrajině v městě Žmerinka. Prožil jsem tam rok a ještě nějakou dobu jsme žili v jiném místě na Ukrajině. Potom jsme se přestěhovali do  Běloruska a od deseti let žiju v Rusku.


Kdo byli vaši rodiče?

Můj otec byl inženýr, máma účetní. Už dávno nejsou naživu. Většinu života prožili v sovětských časech. Byli to obyčejní sovětští lidé.


Kde jste žili za války?

Na začátku války mi bylo 13 let. Žili jsme tehdy v městě Taganrog u Azovského moře. Odtud jsme se evakuovali do Kazachstánu. Otec odešel do armády a my s mámou a sestrou jsme žili v kolchozu, kde jsem rok pracoval. A potom jsme se přestěhovali do Saratova, kam otce z armády převedli jako odborníka. Vyráběl v místních továrnách vojenskou techniku.


V roce 1946 jste dokončil střední školu v Saratově a dostal jste se na Moskevský inženýrsko-fyzikální institut (MIFI), který jste s vynikajícím prospěchem absolvoval v roce 1952. Dotkla se vás nějak antisemitská kampaň proti kosmopolitismu, která se v té době běžela v SSSR?

Mě osobně se ta kampaň nijak nedotkla, měl jsem štěstí. Diplomovou práci mi vedl Isaak Jakovlevič Pomerančuk. V té době vznikalo první urychlovačové centrum v Dubně. Jmenovalo se tehdy z důvodu utajení Hydrotechnická laboratoř. Nedaleko totiž byla přehrada s hydroelektrárnou. Ale ve skutečnosti v Dubně (tehdy Ivaňkovu) vznikalo velké urychlovačové centrum. Brzy byl postaven první urychlovač Laboratoře jaderných problémů (LJAP) – synchrocyklotron. Jeho energie tehdy byla 460 MeV. Postavili ho za dva roky, což byl rekord. Urychlovač byl utajený, ve světě se o něm nevědělo. Kolem urychlovače vyrostla Laboratoř jaderných problémů, které se začalo říkat „plac“ (rus. ploščadka). Působili tu experimentátoři, kteří pracovali na tomto urychlovači a malá skupinka teoretiků.


Jak jste se dostal do Dubny?

LJAP vedl M. G. Meščerjakov. I. J. Pomerančuk byl vedoucím jejího teoretického oddělení. Přednášel nám v MIFI. Jednou přerušil přednášku a řekl: Víte, v Sovětském svazu vzniká velké urychlovačové centrum, ale nemůžu vám říct kde (tehdy to bylo tajné). Jsou tam potřeba teoretikové. Jestli se někdo z vás chce zkusit do toho centra dostat, obraťte se na mě. Ve skupině nás tehdy bylo přibližně deset. V té době fungovalo tvrdé opatření, kterému se říkalo moskevská registrace. Ale já měl štěstí – v naší skupině byli všichni Moskvané, registrovaní v Moskvě. Nechtěli odjet z Moskvy. Já měl také moskevskou registraci, ale zdálo se mi, že nemám na vybranou. Zašel jsem za Isaakem Jakovlevičem a řekl mu, že bych chtěl do toho centra nastoupit. Odpověděl mi: nemůžu nic slíbit, ale zkusím to. Byl vedoucím mé diplomové práce a nějak se mu podařilo přesvědčit Meščerjakova, aby mě do práce vzal. Tehdy laboratoř spadala pod tehdejší Laboratoř č. 2, kde se pracovalo na atomovém projektu, dnešní Kurčatovův ústav. Meščerjakov nejspíše musel přemluvit Kurčatova a v roce 1952, hned poté, co jsem dokončil MIFI, mě vzali do práce do Hydrotechnické laboratoře. O čtyři roky později, v roce 1956, v Dubně vznikl SÚVJ.

 

Pamatujete si na okamžik založení SÚJV?

Pamatuju si ho velmi dobře. Na zasedáních, kde se o tom rozhodlo, jsem samozřejmě nebyl. Tehdy fungoval urychlovač LJAPu a synchrofázotron se teprve budoval. Bylo rozhodnuto vytvořit centrum, jehož základem budou tyto dva urychlovače. Také bylo rozhodnuto o založení Laboratoře teoretické fyziky (LTF). Před založením Ústavu tu působily dvě teoretické skupiny. Jedna byla v LAJPu, druhá, kterou vedl akademik M. A. Markov, byla v Laboratoři vysokých energií (LVE). Když byla založena LTF, rozhodli se do ní přijmout teoretiky z obou laboratoří, ale museli projít sítem. Ředitelem SÚJV byl jmenován D. I. Blochincev. Všechny si nás shromáždil v administrativním oddělení, v ředitelské kanceláři, aby rozhodl, kdo přejde do SÚJV. Každý mu musel říct, čím se zabývá. Neměli jsme téměř žádné publikace, dlouho jsme publikovat nesměli. D. I. Blochincev vzal téměř všechny a potom se zeptal: a koho máme jmenovat ředitelem? V naší skupině byl teoretik Vadim Georgijevič Solovjov, který byl tehdy doktorandem u Bogoljubova a dobře ho znal. Navrhl Dmitriji Ivanovičovi, aby pozval Bogoljubova. Dmitrij Ivanovič mu na to odpověděl, že to Bogoljubov nejspíše nepřijme. Pracuje v Stěklovském ústavu a na univerzitě, je to velice známý akademik a je především matematik. Nicméně fyzika ho velice zajímá a k fyzikálnímu výzkumu značně přispěl. Vadim Georgijevič řekl: jestli chcete, zkusím Bogoljubova přesvědčit, aby přešel do SÚJV. Zkusil to, a Nikolaj Nikolajevič skutečně souhlasil. Když přešel do Dubny, pozval do LTF skupinu lidí, s kterými v té době pracoval – D. V. Širkova, A. A. Logunova, B. V. Medvěděva, M. Polivanova a V. Blanka (ten velmi brzy zahynul v horách). Tak vznikala LTF.


Ti všichni se přestěhovali do Dubny?

Ne, přijížděli sem jednou týdně, v den, kdy probíhal laboratorní seminář. Přijížděli autem, vlaky sem tehdy ještě nejezdily. Po nějaké době se stal Logunov zástupcem ředitele a přestěhoval se do Dubny.


Život v Dubně byl v té době nejspíše spartánský…

Ano, opravdu jsme tu žili zvláštním způsobem. Dostat se do Moskvy bylo velmi náročné. Z Moskvy bylo třeba nejdříve dojet do Dmitrova a potom na takzvané „kukačce“, což byl takový velice pomalý vlak, dojet z Dmitrova na stanici Bolšaja Volga. A odtud do Ústavu pěšky, autobusy tenkrát ještě nejezdily. Později se objevil autobus z Dmitrova do Dubny a zpátky, na který jsme měli lítačky. Obchody tu byly dva. Jeden s potravinami, vedle administrativního oddělení (dnešního ředitelství), tam, kde je dneska Pjaťoročka. A ještě na Náměstí míru byly domácí potřeby, tam, kde je dnes klenotnictví. V administrativním oddělení byla velice levná jídelna. Na ulici Vexlera byl hotel, v té budově, kde dnes sídlí vedení Hotelového a restauračního oddělení. Dokonce jehlu a niť si člověk v Dubně nemohl koupit, muselo se zajet do Moskvy… Život tu byl opravdu spartánský.


Odpovídalo období, kdy Ústav řídil D. I. Blochincev, tedy léta 1956–1965, atmosférou a obecním naladěním Chruščovovu „tání“?

Dubna byla v té době poměrně otevřeným městem, vládla tu svobodná atmosféra. Tajné služby tu samozřejmě působily, ale nedávaly o sobě zas tolik znát. To byla samozřejmě zásluha Dmitrije Ivanoviče a později Nikolaje Nikolajeviče Bogoljubova. Velkou roli hrála i ta okolnost, že v Dubně byli cizinci. Mohl jsem pozvat na návštěvu zahraničního kolegu a nepotřeboval jsem k tomu žádné zvláštní povolení. V podmínkách tehdejšího sovětského života to bylo něco výjimečného, jinde to bylo nepředstavitelné. Přijížděli také západní fyzici. Ty jsem domů zvát nemohl, ale třeba Čechy bez problémů. Žili jsme na jednom patře s rodinou Jury Patočky a velice jsme se s ním a jeho ženou Líbou přátelili. Vůbec jsme se ženou měli v Československu spoustu přátel. Velmi  blízké vztahy jsme měli s Františkem Lehárem, který byl kolegou mojí ženy. Lehár byl jednou na služební cestě v Americe a narazil tam na výprodej vojenských stanů a spacáků atd. Všechno to přivezl a když jsme vyráželi na výlety a neměli jsme vybavení (koupit se tehdy nic nedalo), všechno nám to půjčoval.


Chodili jste s ním do hor?

Ne. Na horské tůry jsme chodili s jinými Čechy. S Jaroslavem Cvachem, Jiřím Strachotou, Pavlem Exnerem a dalšími. Jiří Strachota a jeho žena Marie jsou doposud naši nejbližší přátelé. Dobře jsem seznal i s Pavlem Winternitzem, který dnes žije v Kanadě, v Montrealu.


Lehár a Winternitz po roce 1968 emigrovali. Vy jste o tom nepřemýšlel?

Ne. Možnost bych nejspíš i měl. V 70. letech sovětské Židy pouštěli do Izraele. Ale já tehdy o emigraci ani nepřemýšlel. Ani mě to nenapadlo. Vedli jsme s rodinou normální život, měl jsem rád Dubnu a mám ji rád dodnes, hodně jsem pracoval s Brunem Maximovičem. Měl jsem velké štěstí. Mnozí si myslí, že jsem byl Pontecorvovým studentem nebo doktorandem. Ale když jsme začali spolupracovat, už jsem byl doktorem věd (DrSc). Naše spolupráce byla v podstatě rovnocenná, měli jsme partnerské vztahy. Bruno Maximovič nebyl teoretik, ale měl vynikající intuici, skvěle chápal, co je správně a co špatně. Ve fyzice je to velice důležité. A vůbec to byl velice hluboký člověk a velký fyzik. Pracovat s ním pro mě bylo velké potěšení.

 

Cítil se v Dubně jako doma?

Ano, úplně. Jediné, co mu chybělo, byla možnost jezdit do Itálie. Dlouho ho nepouštěli do zahraničí a nakonec ho spustili až v roce 1976 – už po období „tání“, ale ještě dlouho před perestrojkou. Poprvé jel na konferenci věnovanou sedmdesátiletému jubileu Eduarda Amaldiho. Amaldi byl žákem Fermiho, stejně jako Pontecorvo. Byli členy Fermiho skupiny (Ragazzi di via Panisperna), do které patřili Edoardo Amaldi, Emilio Segrè, Bruno Pontecorvo, Franco Rasetti a Oscar D’Agostino. Italové velice toužili po tom, aby Pontecorvo na konferenci věnovanou sedmdesátinám Amaldiho přijel. Museli překonat velké obtíže, ale nakonec Bruno Maximovič odjel do Itálie, poprvé od té doby, co se přestěhoval do SSSR. A potom už každý rok jezdil do Itálie.

Samoil Bileňkij pracuje ve svém venkovském domě ve Vancouveru. Foto: archiv autora.
Samoil Bileňkij pracuje ve svém venkovském domě ve Vancouveru. Foto: archiv autora.

Co pro vás znamená život v zahraničí?

Za hranicemi Ruska trávím hodně času, hodně pracuji s kolegy z různých  zemí, účastním se nejrůznějších konferencí. V Praze jsem nikdy dlouhodobě nepracoval, i když tam často přijíždím na měsíc nebo dva a spolupracuji s pražskými kolegy. Na konci 80. let udělali mému synovi velice nepovedenou operaci v Soči. Po operaci se může pohybovat jen na vozíku a dnes žije v Kanadě. V roce 2006 jsme se rozhodli k němu přestěhovat. Od té doby žiju v Kanadě. A každý rok přibližně na měsíc přijíždím do Dubny.


Devadesátiny jste oslavil v Praze a Dubně. Co vás k tomu vedlo?

Společně s Alexandrem Olševským, Fedorem Šimkovicem a dalšími kolegy z Čech a Dubny každý druhýrok pořádáme letní Neutrinovou školu Bruna Pontecorva. Dříve probíhala v Aluště na Krymu. Všichni to tam měli rádi, je to překrásné místo. Ale po událostech na Krymu jsme museli školu začít organizovat v jiných místech. Poprvé to bylo na Slovensku, podruhé, v roce 2018, škola probíhala v Praze. Tehdy mi bylo 89 let a Ivan Štekl a Rupert Leitner mi nabídli, že by další rok v souvislosti s mým jubileem chtěli uspořádat neutrinové kolokvium v Praze. S radostí jsem s tím souhlasil a přijel jsem i s rodinou do Prahy. Do Prahy také pozvali mé přátele z Itálie, Německa a dalších zemí, kteří vystoupili na kolokviu. Bylo to velice příjemné a povedené. Potom jsem odjel slavit jubileum do Dubny, mé alma mater. V Domě vědců byl uspořádán neutrinový seminář. Přišla spousta přátel a známých fyziků z různých laboratoří. Byl tam i ředitel SÚJV Viktor Matvejev a ředitel LTF Dmitrij Kazakov. Byl jsem samozřejmě velmi rád a lichotilo mi to.

Rozhovor byl pořízen pro internetový portál osel.cz a české webové stránky SÚJV Dubna czech.jinr.ru.

Autor: Jan Machonin
Datum: 03.08.2020
Tisk článku

Paralelní světy - Kaku Michio
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 419 Kč
Paralelní světy
Kaku Michio

Diskuze:

Velice pěkný článek

Pavel Brož,2020-08-10 18:52:56

Děkuji! Je velice zajímavé přečíst si o vývoji znalostí o neutrinech přímo od člověka, který sám významně přispěl k rozvoji tohoto oboru částicové fyziky.

Odpovědět

Je to takový chyták

Pavel Pelc,2020-08-05 21:56:45

Za okny ráno vychází slunce, ale pokud se nemýlím, tak by se mělo psát že sluneční neutrina pocházejí ze Slunce, protože se tím myslí název konkrétní hvězdy.

Odpovědět

Stroj času

Mintaka Earthian,2020-08-04 21:30:37

Děkuji za článek.
Skoro jako poslouchat u ohně dávné příběhy stařešinů kmene.

A nejspíš šotek se srojem času posunul tuto událost o 100 let nazád:
Cite: "V roce 1870 Raymond Davis..."

Odpovědět

Pontecorvo

Igi2 Menovatel,2020-08-04 15:19:58

B. P. bol nepochybne významný fyzik, ale bol aj presvedčený komunista. Existovalo podozrenie, že Sovietom vynášal info o atómovej bombe (zúčastnil sa projektu Manhattan). Preto emigroval do Sojuzu.

Odpovědět


Re: Pontecorvo

Karel Ralský,2020-08-09 23:54:40

Nebo se spíš se obával že bude obviněn z "neamerické činnosti" proslulého zákona Cartneyho inu špionománie se nevyhnula ani Americe a nevinně popravení nejen u nás ale i v Americe by mohli mluvit.

Odpovědět


Re: Re: Pontecorvo

Pavel Brož,2020-08-10 18:45:07

Oni ti nevinně popravení údajní špióni v USA zejména v období McCarthyismu bezesporu byli (minimálně Ethel Rosenbergová, která sice prokazatelně věděla o špionáži Julia Rosenberga, nicméně neexistuje dokument, podle kterého by i ona sama byla aktivní špiónkou), nicméně přepočteno na milión obyvatel jich tam bylo o několik řádů méně, než třeba v ČSSR, o Sovětském Svazu ani nemluvě. To samozřejmě není omluva McCarthyismu, pouze chci říct, že tam existují jisté početní proporce, na jejichž základě lze odůvodněně odmítnout pohled, že to, co se dělo za bolševika tady, bylo v podstatě protějškem toho, co se dělo na Západě, ačkoliv by se přesně tento pohled některým lidem líbilo šířit.

Odpovědět



Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace