Mary Anningová  
…aneb Skromná pocta britské pionýrce v objevování pravěkých světů

Jeden z nejznámějších portrétů Mary Anningové, zobrazující tuto dámu při její nejoblíbenější činnosti – sběru jurských fosilií na pobřeží v Lyme Regis. Kredit: „Mr. Grey“, Sedgwick Museum; Wikipedie (volné dílo).
Jeden z nejznámějších portrétů Mary Anningové, zobrazující tuto dámu při její nejoblíbenější činnosti – sběru jurských fosilií na pobřeží v Lyme Regis. Kredit: „Mr. Grey“, Sedgwick Museum; Wikipedie (volné dílo).

O této velmi zajímavé postavě z pionýrského období paleontologie již byla na tomto webu zmínka, nikdy jsem ale nepublikoval celý plnohodnotný článek, který by učinil jejímu významu zadost. Jen málo žen se přitom v průběhu 19. století proslavilo ve vědě do takové míry, jako právě ona britská sběratelka fosilií a amatérská paleontoložka Mary Anningová. O jejím významu svědčí i skutečnost, že v roce 2010, tedy celých 163 let po její smrti, jí výbor britské Královské společnosti zahrnul do prestižního seznamu desítky žen, které nejvíce ovlivnily dějiny vědy. Dnes už je i hlavní postavou divadelní hry a filmu, pojmenovávají se po ní ulice a otevírají se výstavy s jejím jménem. Je jen škoda, že se všech současných poct nemohla dočkat v průběhu svého poměrně smutného a velmi těžkého života.

 

Mary Anningová přišla na svět dne 21. května roku 1799 jako jedno z deseti dětí truhláře Richarda Anninga a jeho ženy Mary, za svobodna Mooreové. Rodiče Mary se brali dne 8. srpna 1793 ve městečku Blanford Forum a později se přestěhovali do Lyme blízko jižního pobřeží Anglie. To mělo pro budoucí působení Mary zásadní roli, protože právě při útesech na pobřeží bylo možné nalézt množství vzácných zkamenělin druhohorního stáří. Richard Anning a jeho manželka měli celkem deset dětí, z nichž se ale pouze dvě dožily dospělosti – syn Joseph a dcera Mary, která se později proslaví jako jedna z průkopnických postav paleontologické vědy. O těžkém životě v té době svědčí i několik krutých okolností, které rodinu Anningových provázely. Mnohé z jejich dětí zemřely krátce po narození nebo ještě v batolecím věku a čtyřletá Mary, starší sestra naší hlavní postavy, zemřela v důsledku popálenin, které si přivodila na konci roku 1798, když přikládala bez dozoru matky piliny do ohně. Sama Mary, pojmenovaná na památku své tragicky zesnulé sestry, měla doslova neuvěřitelné štěstí, že své útlé dětství přežila. V srpnu roku 1800, když jí bylo teprve 15 měsíců, byla hlídána sousedkou a dalšími dvěma ženami, které sledovaly jakýsi vozatajský závod, schované před deštěm pod velkým jilmem. Tehdy do stromu udeřil blesk a padající kusy kmene usmrtily všechny tři dospělé ženy. Malá Mary při tom upadla do bezvědomí. Když jí pak doma omyli horkou vodou, kupodivu znovu ožila. Místní lékař označil tuto událost za zázračnou, a ta se poté v oblasti ještě dlouho tradovala.

 

Zatímco před osudným úderem blesku byla Mary neduživým a často nemocným dítětem, po této události údajně rozkvetla a to ve více směrech. Nejen, že byla fyzicky odolná, ale projevovala také nezvykle velkou zvídavost a později i vysokou inteligenci. Bohužel chudoba a nízké společenské postavení jejích rodičů zabránily tomu, aby mohla navštěvovat prestižní školy. Další nepříznivou okolností bylo i to, že rodina nepatřila k anglikánské církvi, ale k tzv. disenterům, či rozkolníkům. Její vzdělání bylo proto velmi omezené, navštěvovala pouze kongregacionalistickou Nedělní školu, kde se spolu s ostatními dětmi z chudých rodin mohla alespoň naučit číst a psát. Už v útlém věku na ni však zapůsobil článek místního pastora, reverenda Jamese Wheatona, o užitečnosti studia tehdy nového vědního oboru geologie. K té měla ostatně Mary blízko i v praktické rovině, protože její otec si dlouhodobě přivydělával sběrem pohledných a vizuálně působivých zkamenělin v okolních útesech. Zmíněné činnosti napomáhala i tehdejší situace, k níž nepřímo zavdal podnět také sám Napoleon I. Když totiž koncem 18. století kontinentální Evropu zahalila mračna francouzských revolučních a posléze napoleonských válek, britská šlechta považovala své cesty do Evropy za nebezpečné a mnozí dali raději přednost klidnému anglickému jihu a jeho malebnému pobřeží. Díky tomu se v okolí města stále objevovalo množství poměrně movitých osob, které byly za přírodní kuriozity ochotni dobře zaplatit.


V té době ještě málokdo věděl, že kdysi dávno vypadala naše planeta jinak, a že zde žila jiná společenství organismů než dnes. Málokdo byl také ochoten zpochybňovat náboženské doktríny o stvoření světa a jeho relativně krátkodobém trvání v řádu pouhých tisíciletí (jak vyplývalo z doslovné interpretace Písma). To ale nebránilo nikomu v prodeji či naopak zakoupení zkamenělin, o kterých tehdy nikdo s jistotou nevěděl, čeho jsou pozůstatkem či jaký je jejich význam. Dnes víme, že zdejší vrstvy tzv. modrého liasu zachovávají svědectví o mořském životě v době počínající jury, období vzdáleného asi 200 milionů let. Tyto zkameněliny otec Mary sbíral a následně prodával rozložené na dřevěném stole přímo před domem Anningových. Bral přitom často sebou i své děti, ačkoliv sestupování po útesech bylo především v zimních měsících životu nebezpečné. Richard Anning na tento hazard později skutečně doplatil, když po pádu z útesů utrpěl těžká zranění, která po onemocnění tuberkulózou uspíšila jeho smrt v pouhých 44 letech věku (došlo k tomu v listopadu roku 1810). Mary pak pokračovala ve sběru zkamenělin se svým bratrem a oba brzy jevili pro tuto činnost velké nadání. Společně s matkou si oba sourozenci zařídili obchůdek s přírodními kuriozitami nedaleko místního hostince.


Největší objevitelský úspěch Mary se dostavil, když jí bylo pouhých 12 let, tedy rok po smrti otce. Tehdy nejprve Joseph objevil obří lebku neznámého děsivého plaza o délce asi 120 centimetrů, zatímco Mary o několik měsíců později odkryla zbytek jeho kostry. Celá délka kostry přitom činila víc než pět metrů. Mary sama údajně najala několik dospělých mužů, aby jí pomohli zkamenělou kostru vyprostit. Rodina cennou fosilii prodala a ta se nakonec dostala do Britského přírodovědeckého muzea v Londýně, kde byla popsána jako Ichthyosaurus (česky „ryboještěr“), dnes se nicméně jmenuje Temnodontosaurus. Kostra podivného tvora z hlubin dávnověku vyvolala hotové pozdvižení, protože paleontologie byla ještě v plenkách a například do objevu slavných dinosaurů zbývalo dalších deset let. V následujících letech se rodina Anningových dále živila především sběrem zkamenělin, přičemž Mary postupně překonávala svými zkušenostmi i odhodláním svou matku a bratra, který se mezitím vyučil čalouníkem a měl již na tuto aktivitu méně času. Po roce 1820 už tak byla vedoucí postavou rodinného obchodu právě mladá Mary.


V té době už měla rodina Anningových celou síť odběratelů, kteří jim za cenné nálezy poměrně dobře platili. Jedním z nich byl důstojník britské armády Thomas James Birch, který chudé rodině všemožně pomáhal a v jednom na objevy chudém roce uspořádal dokonce dražbu cenných fosilií, aby pro ně shromáždil dostatek finančních prostředků. Na třídenní aukci pak přijeli nejen mnozí angličtí sběratelé, ale také zájemci až z Paříže a Vídně, což významně zlepšilo postavení Anningových mezi vznikající geologickou komunitou. Mary dál získávala obživu sběrem fosilií, přičemž jejími nejčastějšími úlovky byly zkamenělé schránky pravěkých hlavonožců – amonitů a belemnitů. Fosilie obratlovců jí vydělaly mnohem víc, ale byly také mnohem vzácnější a obtížněji se vyprošťovaly. Velké bylo i nebezpečí úrazu nebo smrti při zimním slézání útesů (v zimě je šance na objev zkamenělin díky sesuvům nejvyšší). Například v roce 1833 Mary jen těsně unikla smrti pod padající skálou, která zabila jejího věrného psího průvodce, černobílého teriéra Traye. Až do své smrti byla sběratelka tomuto nebezpečí vystavována opakovaně, se štěstím sobě vlastním se mu ale vždy vyhnula.


Druhým nejvýznamnějším objevem její kariéry se stal mořský plaz plesiosaurus, dlouhokrký obyvatel dávných druhohorních moří. Zkamenělou kostru tohoto predátora objevila v prosinci roku 1823. O pět let později pak přidala první v Anglii objevenou kostru létajícího plaza (ptakoještěra). Následovaly objevy paryb, hlavonožců a dalších tvorů, zachovaných v okolí Lyme Regis v podobě zkamenělin. Vědecký svět se začal této formálně nevzdělané, ale velmi pilné a houževnaté dámě klanět. V jejím domově ji brzy navštěvovali významní soudobí přírodovědci, jako byl Richard Owen, Gideon Mantell nebo William Buckland, dnes spojovaní například s objevy prvních dinosaurů. To ale nic neměnilo na smutném faktu, že Mary jako příslušnice nižší společenské třídy měla vstup do akademické obce odepřen (ostatně nepomáhal ani fakt, že byla ženou). Geologická společnost v Londýně, založená roku 1807, neumožňovala ženám členství a převažující pohled na postavení ženy v té době počítal spíše s kuchyní a maximálně pak prací v nově zakládaných továrnách. Smutným faktem se tak stalo, že Anningová prodávala fosilie mužům, často členům učených společností, kteří o nich nevěděli ani zlomek toho, co ona sama. Když přírodovědec William Conybeare představoval v roce 1824 světu poprvé dlouhokrkého plesiosaura, o jeho objevitelce se ani slovem nezmínil. Amatérská paleontoložka se ale nevzdávala a snažila se opatřit si dostupnou odbornou literaturu a průběžně se vzdělávat.


Ilustrace fosilní lebky jurského ichtyosaura druhu Temnodontosaurus platyodon, objevené v roce 1811 teprve dvanáctiletou Mary Anningovou. Dalším jejím objevem byla například také první známá fosilní kostra jiného mořského plaza, plesiosaura. Kredit: Everard Home (1814); Wikipedie (volné dílo)
Ilustrace fosilní lebky jurského ichtyosaura druhu Temnodontosaurus platyodon, objevené v roce 1811 teprve dvanáctiletou Mary Anningovou. Dalším jejím objevem byla například také první známá fosilní kostra jiného mořského plaza, plesiosaura. Kredit: Everard Home (1814); Wikipedie (volné dílo)

Finanční těžkosti ale přetrvávaly, protože zájem o běžné exempláře zkamenělin se začal postupně snižovat a stále častější byly také méně úspěšné roky, ve kterých Mary neobjevila žádnou pozoruhodnou zkamenělinu. O část majetku také přišla špatnou investicí. Nakonec se Mary i pod tlakem svých přátel z geologických kruhů rozhodla konvertovat k anglikánské církvi, kterou jako hluboce věřící osoba následně velmi horlivě podporovala. Protože se ale její finanční situace stále nelepšila, její přítel William Buckland (reverend a přírodovědec, který roku 1824 pojmenoval prvního známého dinosaura – megalosaura) jí svojí autoritou vymohl každoroční peněžní subvenci ve výši 25 liber, což jí její starosti o živobytí výrazně ulehčilo. Britská asociace pro rozvoj vědy a britská vláda poskytly finanční prostředky s odůvodněním, že Anningová se výrazně zasloužila o geologickou vědu. To bylo nejspíš to nejmenší, co pro ni mohl tehdejší vědecký svět udělat. Krátce před svým skonem pak ještě byla zvolena členkou rady nově otevřeného Dorsetského muzea. Když dne 9. března 1847 ve svých 47 letech zemřela na rakovinu prsu, byla už Mary Anningová slavnou osobností. Roku 1856 jí vzpomínku v podobě článku věnoval například i romanopisec Charles Dickens, který pro ni, její těžký život i dosažené úspěchy nacházel jen slova chvály. Místní na ni ovšem dlouho vzpomínali jako na shrbenou postavu v plášti, která obcházela útesy a neustále pátrala po nových zkamenělinách.

 

Význam Mary Anningové spočívá zejména v jejích příspěvcích k tehdy nově se rodící vědecké disciplíně paleontologie. Právě její objevy patřily k prvním, jenž prokázaly fakt vymírání druhů (kterému do té doby nikdo nevěřil, zejména proto, že odporoval učení Písma) a názorně doložily, že Země nebyla vždy stejná jako dnes. Zkameněliny velkých plazů, jako byl plesiosaurus nebo ichtyosaurus, dokazovaly, že před příchodem člověka existovaly jiné světy, osídlené odlišným živočišstvem a rostlinstvem, a že život na Zemi musí být ve skutečnosti mnohem starší, než si kdokoliv dokázal do té doby představit. Anningová tak hrála zásadní roli v objevu „Věku plazů“, dnes nazývanému obdobím druhohor. Ačkoliv sama se nikdy profesionální vědkyní nestala – ostatně v její době to ještě společenské poměry ani neumožňovaly – její příspěvek a odkaz zůstal nezapomenutelným. Stačí uvést několik příkladů – v roce 2012 byl třeba jeden druh mořského plaza plesiosaura pojmenován na její počest jako Anningasaura lymense. Ještě dalších šest druhohorních tvorů je ale dnes pojmenováno právě s využitím jejího příjmení a jisté oslavné ódy a zmínky v beletrii můžeme dohledat i ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století.


V roce 1999 se v jižní Anglii konalo sympózium u příležitosti dvoustého výročí narození této významné ženy, přičemž zde byla otevřena její výstava a vyšlo množství odbornějších historických i paleontologických statí a článků o jejím životě a působení. V roce 2007 pak následovala také divadelní hra na motivy životního příběhu Mary Anningové a postupně bylo vydáno několik románů, oslavujících její těžký životní úděl. Není divu, že když byla v roce 2010 u příležitosti 350. výročí založení Královské společnosti svolána komise k sestavení žebříčku deseti nejvlivnějších britských ženských osobností v dějinách vědy, také Mary Anningová zde našla své čestné místo. V roce 2017 od jejího předčasného úmrtí uplynulo právě 170 let a koncem stejného roku bylo oznámeno dokončení první části hraného biografického filmu o jejím životě. Jeho název mnohé napovídá a je i tak trochu symbolický – v překladu zní Mary Anningová a lovci dinosaurů. Ve filmu Ammonite (Amonit) s premiérou plánovanou na letošní září má zase Anningovou ztvárnit slavná herečka Kate Winsletová. V poslední době jsou pod vlivem aktuálních událostí chystány i další pocty, které význam Mary Anningové nadále vyzdvihují a zdůrazňují. Tato ve své době nedoceněná pionýrka paleontologického výzkumu si to nepochybně zaslouží.

 

Napsáno pro DinosaurusBlog a OSEL.cz (článek je zčásti založen na textu, který autor sepsal pro časopis Živá Historie).

Datum: 18.08.2020
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz