Daspletosauři v argentinském miocénu  
…aneb Přežili neptačí dinosauři v Jižní Americe až do neogénu?

Částečně dochovaná fosilní lebka eocénního až miocénního sebekosuchida druhu Barinasuchus arveloi. Jedná se o holotyp tohoto druhu, objevený v sedimentech souvrství Parángula na území Venezuely. Fragment má délku 70 cm, v kompletním stavu by lebka měřila na délku rovný metr. Při hmotnosti menšího nosorožce byl tento suchozemský dravec největším terestrickým predátorem své doby a stal se tak nevědomým „nositelem slavného odkazu“ dřívějších dominantních plazů – druhohorních dinosaurů. Kredit: Museo A.A.T Barinas; Wikipedie (CC BY-SA 3.0)
Částečně dochovaná fosilní lebka eocénního až miocénního sebekosuchida druhu Barinasuchus arveloi. Jedná se o holotyp tohoto druhu, objevený v sedimentech souvrství Parángula na území Venezuely. Fragment má délku 70 cm, v kompletním stavu by lebka měřila na délku rovný metr. Při hmotnosti menšího nosorožce byl tento suchozemský dravec největším terestrickým predátorem své doby a stal se tak nevědomým „nositelem slavného odkazu“ dřívějších dominantních plazů – druhohorních dinosaurů. Kredit: Museo A.A.T Barinas; Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

Pokud už o dinosaurech a paleontologii něco víte, zmíněná otázka vám nejspíš připadne nemístná. Jak by mohli neptačí dinosauři přežít kdekoliv až do neogénu, tedy do doby více než čtyřicet milionů let vzdálené od velkého vymírání na konci křídy před 66 miliony let? Hned na začátku musíme případné optimisty zklamat a konstatovat, že jde skutečně jen o zbožné přání, nemající s realitou prakticky nic společného. Kde se tedy tato podivná hypotéza vzala? A co mají s touto problematikou do činění zmínění daspletosauři, tedy tyranosauridní teropodi, žijící asi před 77 až 73 miliony let na území Severní Ameriky?[1] V první řadě je dobré zmínit, že zatím opravdu nevíme, jak rychlé bylo vymírání neptačích dinosaurů v průběhu zmíněné katastrofy na konci křídové éry. Ačkoliv otázka paleocénních dinosaurů bývá obvykle odmítána s poukazem na to, že potenciální dinosauří fosilie z období kenozoika jsou druhotně uložené, nemůžeme rozhodně popřít možnost, že na některých místech světa velcí dinosauři po nějakou dobu nadále přežívali.[2] Mohlo jít o pouhé měsíce až roky, možná ale také stovky tisíciletí. Jak tomu bylo na území Jižní Ameriky, to v současnosti skutečně nevíme, protože dosud nebyla objevena dostatečně kvalitní sekvence sedimentů z kritického období kolem data 66 milionů let před současností.[3] Je tedy docela dobře možné, že menší populace hadrosauridů, sauropodů nebo neptačích teropodů existovaly například ještě před 65 nebo 63 miliony let. Zatím ale nic takového nemůžeme dokázat. Víme jen tolik, že v průběhu paleogénu (starších třetihor, asi před 66 až 23 miliony let) již dinosauři nepředstavovali dominantní skupinu jihoamerické megafauny, nahradili je totiž velcí savci a zároveň i terestričtí krokodýlovití plazi (krokodylomorfové) z evolučně úspěšné skupiny Sebecosuchia.[4]

 

Sebekosuchidi byli menší až velcí krokodylomorfové (krokodýlovití plazi), vzdáleně příbuzní dnešním krokodýlům. Objevili se již koncem křídové periody a byli tedy současníky posledních neptačích dinosaurů. Na rozdíl od nich ale velké vymírání na konci křídy přežili a vyhynuli až v pozdním miocénu, asi před 11 miliony let. Na obrázku eocénní druh Sebecus icaeorhinus, žijící před asi 48 až 37 miliony let na území dnešní argentinské Patagonie (a možná také současné Kolumbie a Bolivie). Kredit: FunkMonk; Wikipedie (CC BY-SA 3.0)
Sebekosuchidi byli menší až velcí krokodylomorfové (krokodýlovití plazi), vzdáleně příbuzní dnešním krokodýlům. Objevili se již koncem křídové periody a byli tedy současníky posledních neptačích dinosaurů. Na rozdíl od nich ale velké vymírání na konci křídy přežili a vyhynuli až v pozdním miocénu, asi před 11 miliony let. Na obrázku eocénní druh Sebecus icaeorhinus, žijící před asi 48 až 37 miliony let na území dnešní argentinské Patagonie (a možná také současné Kolumbie a Bolivie). Kredit: FunkMonk; Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

A právě zde je zakopaný pes, nebo lépe řečeno, domnělý dinosaurus. Fosilní čelist sebekosuchidních krokodýlů nesla zuby, poměrně značně podobné zubům teropodních dinosaurů. Již koncem 19. století se tedy objevily názory, že dinosauři zde možná koncem druhohor nevyhynuli, ale přežívali hluboko do „éry savců“. Ačkoliv bylo brzy zřejmé, že rod Sebecus i jeho příbuzní patří mezi specializované krokodýlovité plazy[5], mýtus o třetihorních jihoamerických dinosaurech začal žít vlastním životem. Australský paleontolog Ralph E. Molnar, který na toto téma publikoval odbornou studii v roce 2016, pak konstatuje, že v metaforickém smyslu dinosauři skutečně přežili – právě v podobě sebekosuchidních krokodylomorfů.[6] Ti sice taxonomicky nespadají mezi dinosaury, z hlediska potravně-ekologického a fyziologického jsou jim ale značně podobní. V podstatě je tedy můžeme považovat za jakési trofické a ekologické ekvivalenty druhohorních teropodů. Na jiných místech světa už ve stejné době dominovali draví savci (a případně i draví nelétaví ptáci, například právě jihoameričtí forusracidi), jinak ale v mnoha jihoamerických ekosystémech stále „vládli“ velcí draví plazi. V tomto smyslu skutečně éra plazů v Jižní Americe před 66 miliony let neskončila. Nejednalo se přitom o malé tvory, kteří za teropody velikostně zaostávali – s největšími karcharodontosauridy nebo obřími tyranosauridy se samozřejmě měřit nemohli, vyrovnali se ale středně velkým teropodům, jako byla například většina abelisauridů.[7] Zatímco samotný druh Sebecus icaeorhinus měl lebku dlouhou kolem 46 cm a dosahoval celkové délky asi 2,7 metru[8], jeho podstatně větší příbuzný Barinasuchus arveloi byl dlouhý (podle odhadů založených na různých modelech) asi 6,3 až 10 metrů. Hmotnost tohoto mohutného suchozemského krokodýla pak vědci odhadují na 1,6 až 1,7 tuny.[9]

 

Porovnání velikosti člověka a dospělého jedince tyranosaurida druhu Daspletosaurus torosus. Od vyhynutí neptačích dinosaurů před 66 miliony let už se na suché zemi (mimo sladkovodní ekosystémy osídlené obřími krokodýly) tak velcí predátoři nevyskytovali. V Jižní Americe však ještě velcí terestričtí krokodylomorfové představovali poslední dravé obry s hmotností přes 1 tunu a lebkou dlouhou až kolem 1 metru. Není divu, že si jejich fosilie badatelé v 19. století občas pletli se zkamenělými pozůstatky velkých teropodů. Kredit: Steveoc 86; Wikipedie (CC BY-SA 4.0)
Porovnání velikosti člověka a dospělého jedince tyranosaurida druhu Daspletosaurus torosus. Od vyhynutí neptačích dinosaurů před 66 miliony let už se na suché zemi (mimo sladkovodní ekosystémy osídlené obřími krokodýly) tak velcí predátoři nevyskytovali. V Jižní Americe však ještě velcí terestričtí krokodylomorfové představovali poslední dravé obry s hmotností přes 1 tunu a lebkou dlouhou až kolem 1 metru. Není divu, že si jejich fosilie badatelé v 19. století občas pletli se zkamenělými pozůstatky velkých teropodů. Kredit: Steveoc 86; Wikipedie (CC BY-SA 4.0)

A zde už se konečně dostáváme i k tyranosauridovi druhu Daspletosaurus torosus, žijícímu o desítky milionů let dříve a tisíce kilometrů severněji. Lebka holotypu tohoto dinosaura (CMN 8506) totiž měří na délku rovných 1000 mm, stejně jako lebka barinasucha.[10] Tvarově si jsou na první pohled rovněž podobné, a tak není divu, že paleontology v 19. století podobné objevy poněkud zmátly. Podstatné je, že velký suchozemský plaz dlouho po vyhynutí dinosaurů stále představoval dominantního predátora z kategorie plazů, což nás opět vrací k metaforickému potvrzení „přežití dinosaurů“ do třetihor. Skuteční dinosauři s výjimkou ptáků samozřejmě v této době již neexistovali, ale jejich ekologické a potravní ekvivalenty ano. Žádný dravý savec v této době neměl lebku dlouhou jeden metr a nebyl celkově tak velký jako barinasuchus a jeho příbuzní (nabízí se například ještě mnohem větší sladkovodní kajman Purussaurus).[11] Tyranosaurid Daspletosaurus byl sice celkově delší (měřil kolem 9 metrů) a těžší (pravděpodobně vážil v rozmezí 2500 až 4000 kg)[12] než drtivá většina sebekosuchidních krokodylomorfů, ještě v období miocénu však stále velcí plazi děsili a ohrožovali všechny velké savce ve svých ekosystémech. Žili mimochodem již mnohem dříve, na konci éry dinosaurů, a na rozdíl od nich vymírání na konci křídy přežili, aby mohli nést pomyslný prapor ekologického úspěchu velkých terestrických archosaurních plazů po dobu dalších desítek milionů let.[13] Stejně jako v případě velkých dravých forusracidů tak jakýsi odkaz a živá vzpomínka na druhohorní ekosystémy, ovládané dinosauří megafaunou, přežíval po desítky milionů let na pevninách Jižní Ameriky. Ačkoliv se tedy domněnky některých paleontologů o přežití jihoamerických dinosaurů do kenozoika nepotvrdily, v jistém smyslu nejsou zcela nepravdivé. A kdo ví, možná zde jednou skutečně objevíme i prokazatelné fosilie nefalšovaných paleocenních neptačích dinosaurů.


Napsáno pro DinosaurusBlog a Osel.


Short Summary in English: Although big non-avian theropods went extinct around 66 million years ago, there were still large terrestrial reptilian predators in South America living during Cenozoic era. These were crocodylomorphs sebecosuchians, reaching lengths over six meters and weighing up to around 1700 kg. From the ecological and trophic perspective, the „reptilian era“ (at least in South America) thus didn’t end with the terminal Cretaceous mass extinction event.


Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Sebecosuchia

https://en.wikipedia.org/wiki/Barinasuchus

https://en.wikipedia.org/wiki/Daspletosaurus

https://www.nationalgeographic.com/science/prehistoric-world/dinosaur-extinction/

https://zh.mindat.org/taxon-8542238.html

 


 

[1] Farlow, James O.; Pianka, Eric R. (2002). „Body size overlap, habitat partitioning and living space requirements of terrestrial vertebrate predators: implications for the paleoecology of large theropod dinosaurs“. Historical Biology. 16 (1): 21–40. doi: 10.1080/0891296031000154687

[2] Sloan, R. E.; Rigby, K.; Van Valen, L. M.; Gabriel, D. (1986). „Gradual dinosaur extinction and simultaneous ungulate radiation in the Hell Creek formation“. Science. 232 (4750): 629–633. doi: 10.1126/science.232.4750.629

[3] Stilwell, J. D.; Consoli, C. P.; Sutherland, R.; Salisbury, S.; Rich, T. H.; Vickers-Rich, P. A.; Currie, P. J.; Wilson, G. J. (2006). „Dinosaur sanctuary on the Chatham Islands, Southwest Pacific: First record of theropods from the K–T boundary Takatika Grit“. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 230 (4): 243–250. doi: 10.1016/j.palaeo.2005.07.017

[4] Turner, A. H.; Calvo, J. O. (2005). „A new sebecosuchian crocodyliform from the Late Cretaceous of Patagonia“ (PDF). Journal of Vertebrate Paleontology. 25 (1): 87–98. doi: 10.1671/0272-4634(2005)025[0087:ANSCFT]2.0.CO;2

[5] Colbert, E. H. (1946). Sebecus, representative of a peculiar suborder of fossil Crocodilia from Patagonia. Bulletin of the American Museum of Natural History, 87(4): 221-270.

[6] Molnar, R. E.; De Vasconcellos, F. M. (2016). Cenozoic dinosaurs in South America – revisited (PDF). Memoirs of Museum Victoria, 74: 363-377.

[7] Grillo, O. N.; Delcourt, R. (2016). „Allometry and body length of abelisauroid theropods: Pycnonemosaurus nevesi is the new king“. Cretaceous Research. 69: 71–89. doi: 10.1016/j.cretres.2016.09.001

[8] Diego Pol, Juan M. Leardi, Agustina Lecuona and Marcelo Krause (2012). „Postcranial anatomy of Sebecus icaeorhinus (Crocodyliformes, Sebecidae) from the Eocene of Patagonia“. Journal of Vertebrate Paleontology. 32 (2): 328–354. doi: 10.1080/02724634.2012.646833

[9] Paolillo, Alfredo; Linares, Omar J. (2007). „Nuevos cocodrilos Sebecosuchia del Cenozoico Suramericano (Mesosuchia: Crocodylia)“ (PDF). Paleobiologia Neotropical. 3: 1–25.

[10] Russell, Dale A. (1970). „Tyrannosaurs from the Late Cretaceous of western Canada“. National Museum of Natural Sciences Publications in Paleontology. 1: 1–34.

[11] Aureliano, Tito; Ghilardi, Aline M.; Guilherme, Edson; Souza-Filho, Jonas P.; Cavalcanti, Mauro; Riff, Douglas (2015). „Morphometry, Bite-Force, and Paleobiology of the Late Miocene Caiman Purussaurus brasiliensis. PLOS ONE. 10 (2): e0117944. doi: 10.1371/journal.pone.0117944

[12] Therrien, F.; Henderson, D. M. (2007). „My theropod is bigger than yours … or not: estimating body size from skull length in theropods“. Journal of Vertebrate Paleontology. 27 (1): 108–115. doi: 10.1671/0272-4634(2007)27[108:MTIBTY]2.0.CO;2

[13] Sellés, A. G.; Blanco, A.; Vila, B.; Marmi, J.; López-Soriano, F. J.; Llácer, S.; Frigola, J.; Canals, M.; Galobart, À. (2020). „A small Cretaceous crocodyliform in a dinosaur nesting ground and the origin of sebecids“. Scientific Reports. 10 (1): Article number 15293. doi: 10.1038/s41598-020-71975-y

Datum: 03.11.2020
Tisk článku

Paralelní světy - Kaku Michio
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 419 Kč
Paralelní světy
Kaku Michio

Diskuze:

Převeliké díky

Zdeněk Kratochvíl,2020-11-03 23:12:34

za Vaše články!
Já se to dlouho styděl napsat, aby to nevypadalo málem jako urážka, a taky to sem vlastně nepatří.
Přiznávám se, že sám se jen občas na něco z toho podívám. Ale mám vnuka, budee mu 5 let, a už delší dobu je blázen do dinosaurů, jak to teď bývá. On se v těch potvorách vyzná o moc líp než já a je Vaším pravidelným čtenářem, byť zatím mým prostřednictvím.

Teď to vyvrcholilo, protože je se svými rodiči v karanténě, takže provádím distanční výuku Zoomem jako náhradu mateřské školky, mezi panelákama 3 km od sebe. Ukazuju mu všechny obrázky a trochu je komentuju podle Vašeho textu. Je z toho úplně blažený a naši mladí mají chvilku pohov.

Tak pardon, nepatří to sem, ale doba je, jaká je, a snad i tohle patří k popularizaci vědy.
Mějte se!

Odpovědět

Zajímavá úvaha

Tomáš Novák,2020-11-03 14:11:50

I když děsivost představy útočícího megateropoda je nejhorší ze všech, i útok obřího terestrického krokodylomorfa má něco do sebe :-) Ještě že už vyhynuli a nevyvíjeli se společně s našimi africkými hominidními předky.

Odpovědět



Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace