Zabíjel tyranosaurus svoji kořist jedem?  
…aneb Zajímavá hypotéza z konce minulého století

Pro obřího, extrémně silného a relativně pohyblivého teropoda, jakým byl Tyrannosaurus rex, by byl jed ve slinách patrně již nadbytečný. Vzhledem k účinnosti jeho drtivého stisku utrpěla kořist obvykle smrtelné zranění dřív, než by jed ze slin vůbec začal působit. Zde kosterní exponát populárního jedince zvaného „Stan“ v expozici Muzea přírodních věd v Bruselu. Kredit: Vlastní snímek autora, únor 2009.
Pro obřího, extrémně silného a relativně pohyblivého teropoda, jakým byl Tyrannosaurus rex, by byl jed ve slinách patrně již nadbytečný. Vzhledem k účinnosti jeho drtivého stisku utrpěla kořist obvykle smrtelné zranění dřív, než by jed ze slin vůbec začal působit. Zde kosterní exponát populárního jedince zvaného „Stan“ v expozici Muzea přírodních věd v Bruselu. Kredit: Vladimír Socha, únor 2009.

Mohl jeden z největších suchozemských predátorů všech dob, více než osmitunový gigant Tyrannosaurus rex[1], zabíjet svoji kořist i pomocí jedovatého kousnutí? Na první pohled je taková myšlenka přinejmenším podivná – ostatně dobře víme, že masivní teropod disponoval extrémně silným čelistním stiskem, kterým dokázal rozdrtit i kosti velkých dinosaurů.[2] Jakmile nějakou část těla svého úlovku do čelistí sevřel, pak už ji sotva něco mohlo zachránit. K čemu by tedy potřeboval ještě relativně pomalu působící jed, když jeho tlama a zuby odvedly stejnou práci mnohem rychleji a efektivněji? Tyranosaura s hlavou o velikosti ledničky si sotva dokážeme představit jako lovce, který triceratopse nebo edmontosaura jemně kousne, a pak se jako jedovatý had rychle stáhne, načež vyčkává, než jed začne působit. Po drtivém zákusu do těla nebohého býložravce možná tyranosauři skutečně krátce vyčkávali (zejména v případě lovu extrémně nebezpečných ceratopsidů), ale nejspíš pouze na to, až poraněného dinosaura udolá šok a vyčerpání, nebo až postupně vykrvácí. Vyvinutí jedových žláz a zubů by u tak efektivního predátora, jakého tyranosaurus nejspíš představoval, bylo tedy poněkud nadbytečné. Ostatně v průběhu jeho asi 2 až 3 miliony let dlouhé evoluce patrně dupaly po Zemi nohy miliard tyranosaurů[3] a i z hlediska míry opanování ekologických nik pro terestrické masožravce na území Laramidie si druh Tyrannosaurus rex vedl přímo extrémně dobře[4]. Za svůj lovecký talent a ekologickou dominanci vděčil nejspíš svým vytříbeným smyslům (zejména čichu a zraku) i své relativně vysoké inteligenci, kterou dalece překonával prakticky všechny ostatní obří teropodní dinosaury, žijící před ním.[5] Jed by tedy byl pro obřího dravce nejspíš jen nadbytečnou kuriozitou, a s takovými (pokud už se z nějakého důvodu objeví) se evoluce obvykle rychle vypořádá.

 

„Dave“ (NGMC 91) z Geologického muzea v Číně, nádherně dochovaná fosilie malého dromeosauridního teropoda druhu Sinornithosaurus milenii. Někteří paleontologové se dříve domnívali, že tento opeřený dravec mohl být vybaven jedovými žlázami a svoji kořist tak vlastně dokázal „uštknout“. Dnes se vědecká obec přiklání k názoru, že schopností vpravovat do těla kořisti jed ve skutečnosti nedisponoval. Kredit: Jonathan Chen; Wikipedia (CC BY-SA 4.0)
„Dave“ (NGMC 91) z Geologického muzea v Číně, nádherně dochovaná fosilie malého dromeosauridního teropoda druhu Sinornithosaurus milenii. Někteří paleontologové se dříve domnívali, že tento opeřený dravec mohl být vybaven jedovými žlázami a svoji kořist tak vlastně dokázal „uštknout“. Dnes se vědecká obec přiklání k názoru, že schopností vpravovat do těla kořisti jed ve skutečnosti nedisponoval. Kredit: Jonathan Chen; Wikipedia (CC BY-SA 4.0)

Žádné prokazatelné anatomické doklady přítomnosti jedového aparátu v čelistech a zubech teropodů zatím nebyly objeveny, ačkoliv v roce 2009 bylo vzneseno podezření v případě čínského dromeosaurida druhu Sinornithosaurus millenii.[6] Vzhledem k tomu, že dutiny v zubech jsou poměrně běžné u mnoha teropodů (aniž by přitom svědčily o přítomnosti jedu či jedových žláz), nejedná se ještě o žádný pevný důkaz. Domnělé výrazně vyčnívající zuby sinornitosaura, podobné zubům jedovatých hadů, byly ve skutečnosti jen zuby poněkud uvolněné z čelistních jamek. A konečně, žádné jedové váčky v horní čelisti opeřeného dinosaura nebyly po opakovaném výzkumu fosilie objeveny – jednalo se pouze o běžně se vyskytující lebeční dutiny.[7] Jakýkoliv prokazatelný nález „jedovatých dinosaurů“ tedy zatím nemáme, a to ani s přihlédnutím k fiktivnímu jed plivajícímu dilofosaurovi z prvního Jurského parku!

 

Tyranosauři byli nepochybně aktivními predátory, schopnými ulovit například i velké rohaté dinosaury rodu Triceratops a Torosaurus. Rozhodně k tomu ale nepoužívali jed. Jejich nejúčinnější zbraní byly extrémně silné zubaté čelisti a možná i mohutné a dlouhé zadní nohy. Kredit: Vladimír Rimbala, ilustrace k autorově knize Legenda jménem Tyrannosaurus rex (Socha, V.; nakl. Pavel Mervart, 2019)
Tyranosauři byli nepochybně aktivními predátory, schopnými ulovit například i velké rohaté dinosaury rodu Triceratops a Torosaurus. Rozhodně k tomu ale nepoužívali jed. Jejich nejúčinnější zbraní byly extrémně silné zubaté čelisti a možná i mohutné a dlouhé zadní nohy. Kredit: Vladimír Rimbala, ilustrace ke knize Legenda jménem Tyrannosaurus rex (Socha, V.; nakl. Pavel Mervart, 2019)

Jak tedy vůbec vznikla na první pohled zcela nesmyslná hypotéza o „jedovatém“ tyranosaurovi? Právě rok před uvedením zmíněného filmu do kin, tedy v roce 1992, ji publikoval paleontolog William L. Abler, zabývající se zejména fosilními zuby dinosaurů.[8] Abler detailně studoval tyranosauří zuby a na základě svých zjištění vyslovil domněnku, že obří dravý dinosaurus zabíjel kořist také pomocí jedu. Ten ale nebyl umístěn v žádných jedových váčcích nebo žlázách, uložených v čelistech, nýbrž v prostorech ohraničených vroubkováním (tzv. serací) na hranách zubů. Podle Ablerových představ se v miniaturních dutinkách okolo úzce natěsnaných vroubků zachytávaly kousky masa obsahující množství bakterií, které pak proměnily tyranosauří sliny v jakousi smrtonosnou substanci, která při kontaktu s krví kořisti způsobila rychlou infekci jejího organismu. V takovýchto případech jsou ložiska infekčních bakterií potenciálně nebezpečná i svému původci, ale někteří současní živočichové tento problém skutečně vyřešili.

 

Ačkoliv nám totiž podobná myšlenka může připadat poněkud nepravděpodobná, rozhodně není pouhým nesmyslem. Přesně takovou strategii lovu totiž využívají i někteří současní plazi, jako je například největší žijící ještěr varan komodský (Varanus komodoensis). Přesněji řečeno, až donedávna se zoologové domnívali, že podobnou strategii využívají.[9] Panovalo totiž přesvědčení, že komodští „draci“ aplikují kousnutím svůj jed (ať již produkovaný vlastními žlázami nebo vytvořený bakteriemi množícími se na hnijícím mase mezi jejich zuby), a že po kousnutí do kořisti vyčkávají, až smrtící substance z jejich slin vykoná své dílo.[10]

 

Dinosauři byli v mnoha ohledech výjimeční. Nikdy před nimi ani po nich se neobjevili tak dlouzí, vysocí či těžcí suchozemští tvorové. Ale celková velikost je jen jedním z fascinujících aspektů těchto druhohorních plazů. Dinosauří rekordmani vynikali například také největšími a nejdelšími krky, ocasy, trupy, končetinami, hlavami, rohy, zuby či drápy. A rozhodně nejde jen o rozměry – z dosud objevených druhů můžeme vybrat také dinosaury nejstarší, nejmladší, nejrychlejší, nejvíce obrněné, nejrozšířenější nebo třeba nejbizarnější. Právě o nich se dočtete v knize Vladimíra Sochy dinosauři – rekordy a zajímavosti.
Dinosauři byli v mnoha ohledech výjimeční. Nikdy před nimi ani po nich se neobjevili tak dlouzí, vysocí či těžcí suchozemští tvorové. Ale celková velikost je jen jedním z fascinujících aspektů těchto druhohorních plazů. Dinosauří rekordmani vynikali například také největšími a nejdelšími krky, ocasy, trupy, končetinami, hlavami, rohy, zuby či drápy. A rozhodně nejde jen o rozměry – z dosud objevených druhů můžeme vybrat také dinosaury nejstarší, nejmladší, nejrychlejší, nejvíce obrněné, nejrozšířenější nebo třeba nejbizarnější. Právě o nich se dočtete v knize Vladimíra Sochy Dinosauři – rekordy a zajímavosti.

Pozorování varanů komodských ve volné přírodě i v zajetí však ukázala, že tito velcí ještěři zabíjejí ve skutečnosti bez použití jedu – jejich kořist, kterou jsou většinou kopytníci, je totiž ochromena spíše šokem a ztrátou krve po útoku predátorů a celý lov obvykle netrvá déle než 30 minut.[11] Varani si kromě toho žádné bakterie na uhnívajícím mase mezi svými zuby nepěstují, jejich sledování totiž ukázalo, že mají naopak velmi dobrou ústní hygienu. Po krmení se totiž po dobu 10 až 15 minut věnují olizování zubů a dásní a zbytky potravy odstraňují také otíráním tlamy o vegetaci.[12]

 

Ani největší dnes žijící ještěr tedy nepoužívá k lovu jed, co nám to ale prozrazuje o tyranosaurech? Samozřejmě se pak představa „jedovatého“ krále dravých dinosaurů jeví ještě méně pravděpodobná. Ostatně již v roce 1993 se proti Ablerově hypotéze postavili paleontologové Jack Horner a Don Lessem, kteří ve své knize The Complete T. rex tuto vizi nejspíš zcela pohřbili.[13] Autoři konstatují, že zatímco varani komodští mají vroubkování zubů kulatého tvaru (vhodnější pro zachycení kousků masa), u tyranosaura jsou tyto „serace“ spíše krychlového tvaru. Navíc už víme, že varani tímto způsobem beztak neloví, takže šance na přítomnost něčeho podobného u tyranosaurů je takřka nulová. Stejně jako v případě živorodých sauropodů, druhých mozků v těle stegosaurů a dalších výstředních hypotéz můžeme i tuto dnes odsunout do kategorie historických kuriozit.[14]


Short Summary in English: In 1992, paleontologist William L. Abler proposed an idea that Tyrannosaurus may have had infectious saliva, which it used to kill its prey. Abler deduced this based on his observations of tooth serrations chambers, which according to his opinion might have trapped pieces of carcass with bacteria, giving Tyrannosaurus a deadly, infectious bite (similar to the one Komodo dragon was thought to have). Since then, this hypothesis was completely rejected.

 

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Feeding_behaviour_of_Tyrannosaurus

https://entirelydinosaur.fandom.com/wiki/Infectious_Saliva_and_Venom_in_the_Dinosauria

https://www.nationalgeographic.com/science/article/t-rex-bite-could-have-crushed-a-car-thanks-to-its-stiff-skull

https://scitechdaily.com/young-tyrannosauru-rex-had-a-powerful-bite-exerting-much-more-force-than-previous-estimates/

http://www.sci-news.com/biology/science-komodo-dragon-bite-saliva-01178.html



[1] Persons, S. W.; Currie, P. J.; Erickson, G. M. (2020). An Older and Exceptionally Large Adult Specimen of Tyrannosaurus rex. The Anatomical Record. 303 (4): 656–672. doi: 10.1002/ar.24118

[2] Bates, K. T.; Falkingham, P. L. (2012). Estimating maximum bite performance in Tyrannosaurus rex using multi-body dynamics. Biological Letters. 8 (4): 660–664. doi: 10.1098/rsbl.2012.0056

[3] Marshall, C. R.; et al. (2021). Absolute abundance and preservation rate of Tyrannosaurus rex. Science. 372 (6539): 284–287. doi: 10.1126/science.abc8300

[4] Schroeder, K.; Lyons, S. K.; Smith, F. A. (2021). The influence of juvenile dinosaurs on community structure and diversity (PDF). Science. 371 (6532): 941-944. doi: 10.1126/science.abd9220

[5] Hurlburt, Grant & C. Ridgely, Ryan & M. Witmer, Lawrence. (2013). Relative Size of Brain and Cerebrum in Tyrannosaurid Dinosaurs: An Analysis Using Brain-Endocast Quantitative Relationships in Extant Alligators. In Chapter 6 in J. M. Parrish, M. Henderson, P. J. Currie, and E. Koppelhus (eds.), Origin, Systematics, and Paleobiology of the Tyrannosauridae. Northern Illinois University Press.

[6] Gong, E.; Martin, L. D.; Burnham, D. A.; Falk, A. R. (2010). Evidence for a venomous Sinornithosaurus. Paläontologische Zeitschrift. 85: 109–111. doi: 10.1007/s12542-010-0076-7

[7] Gianechini, F. A.; Agnolín, F. L.; Ezcurra, M. D. (2010). A reassessment of the purported venom delivery system of the bird-like raptor Sinornithosaurus. Paläontologische Zeitschrift. 85: 103–107. doi: 10.1007/s12542-010-0074-9

[8] Abler, W. L. (1992). The serrated teeth of tyrannosaurid dinosaurs, and biting structures in other animals. Paleobiology. 18 (2): 161–183. doi: 10.1017/S0094837300013956

[9] Fry, B. G.; et al. (2006). Early evolution of the venom system in lizards and snakes (PDF). Nature. 439 (7076): 584–588. doi: 10.1038/nature04328

[10] Montgomery, J. M.; et al. (2002). Aerobic salivary bacteria in wild and captive Komodo dragons (PDF). Journal of Wildlife Diseases. 38 (3): 545–51. doi: 10.7589/0090-3558-38.3.545

[11] Goldstein, Ellie J. C.; et al. (2013). Anaerobic and aerobic bacteriology of the saliva and gingiva from 16 captive Komodo dragons (Varanus komodoensis): new implications for the „bacteria as venom“ model. Journal of Zoo and Wildlife Medicine. 44 (2): 262–272. doi: 10.1638/2012-0022R.1

[12] Weinstein, Scott A.; Smith, Tamara L.; Kardong, Kenneth V. (2009). Reptile Venom Glands Form, Function, and Future. In Stephen P. Mackessy (ed.). Handbook of Venoms and Toxins of Reptiles. Taylor & Francis. (str. 76–84). ISBN 978-1-4200-0866-1.

[13] Horner, J. R.; Lessem, D. (1993). The Complete T. rex. New York City: Simon & Schuster. ISBN 978-0-671-74185-3. (str. 214-215)

[14] Buchholz (née Giffin), E. B. (1990). Gross Spinal Anatomy and Limb Use in Living and Fossil Reptiles. Paleobiology. 16 (4): 448–58. doi: 10.1017/S0094837300010186

Datum: 03.09.2021
Tisk článku


Diskuze:

Jed varanů

Michal Jakeš,2021-09-06 15:03:23

Varan komodský podle všeho jed k lovu používá a šok a ztrátu krve právě tento jed přinejmenším podporuje. Co nám to praví o tyrannosaurech? Počítám, že nic. Rex byl přeborník na kousání, varan má zákus slabý, takže se mu jed hodí. Nevidím tady paralelu. Nebo mi něco uniká?

Odpovědět

Jed u plazů

Tomáš Novák,2021-09-05 16:12:19

Mám dojem, že prokazatelně se jed jako lovecká nebo obranná zbraň vyvinul pouze u skvamátů (šupinatých), ale možná jsou mírně jedovaté i některé želvy?

Odpovědět



Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace