Nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis) patří k symbolům megafauny dob ledových, podobně jako mamut srstnatý nebo medvěd jeskynní. A stejně jako tito savci, i nosorožec srstnatý byl kdysi nedílnou součástí zvířeny našeho území. Protože si dne 15. listopadu připomínáme již 125. výročí objevu jednoho z nejkompletněji zachovaných jedinců tohoto pravěkého lichokopytníka na našem území – tou je téměř kompletní kostra, objevená v Blatě-Mikulovicích nedaleko Pardubic – není jistě od věci si tohoto nosorožcovitého savce představit blíže. Nosorožci srstnatí obývali severní části Eurasie během středního až pozdního pleistocénu, zhruba před 550 000 až 10 000 let.[1] Rozbor mitochondriálních genomů ukázal, že poslední mitochondriální předek pozdně pleistocenního nosorožce srstnatého žil asi před 570 000 lety a jejich evoluční původ lze spatřovat na území dnešní Číny.[2] Ještě starší fosilie ukazují, že první dnes známý zástupce rodu Coelodonta (C. thibetana) žil na území Tibetu před 3,7 milionu let (období pozdního pliocénu).[3] Nejbližším dosud žijícím příbuzným nosorožce srstnatého je nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis), obývající oblasti jižní, východní a jihovýchodní Asie. Předkové obou těchto druhů se podle biomolekulárních rozborů vzájemně oddělili asi před 9,4 milionu let, tedy v době pozdního miocénu.[4] S ještě bližším vývojovým příbuzným, již vyhynulým rodem Stepanorhinus, se vývojově oddělil asi před 5,5 miliony let, na začátku pliocénu.
Nejstarší potvrzený výskyt nosorožce srstnatého v Evropě je datován zhruba do doby před 450 000 lety. Jednalo se o mohutného nosorožcovitého lichokopytníka, blížícího se velikostí největším současným nosorožcům, tedy nosorožcům bílým (Ceratotherium simum). Dospělý samec byl v průměru dlouhý 3,2 až 3,8 metru, v kohoutku dosahoval výšky 1,45 až 1,60 metru a hmotnosti asi 1,5 až 2 tuny. Podle jiných pramenů však mohli odrostlí jedinci měřit na délku až 4,4 metru a dosahovat hmotnosti v rozmezí 2,4 až 2,9 tuny.[6] V porovnání s většinou jiných nosorožců měl nosorožec srstnatý relativně delší hlavu a trup a naopak kratší nohy, což pravděpodobně odpovídá anatomickým adaptacím pro život ve velmi chladném klimatu. Stejně jako dnešní nosorožci měli obvykle nad plecemi výrazný hrb, který obsahoval především bílé tukové vazivo a sloužil jako prvek termoregulace a zároveň i úložiště energie pro celý organismus.
Lebka byla dlouhá 70 až 90 cm a samotná robustní dolní čelist měřila na délku 60 cm a na výšku 10 cm. Dva výrazné lebeční rohy byly při hmotnosti kolem 6 kg (a maximální až 11,4 kg) extrémně dlouhé, nasální měřil u jedinců starých 25 až 35 let v průměru 100 až 135 cm a rekordní exemplář, popsaný z Jakutska v letošním roce, měřil dokonce necelých 165 cm.[7] Kratší frontální roh měřil až kolem 47,5 cm. Ocas byl dlouhý asi 45 až 50 cm a zakončoval jej chomáč srsti.[8] Kvůli mrazivým teplotám byl kratší, podobně jako uši (délka do 24 cm, zatímco u afrických nosorožců jsou dlouhé i přes 30 cm). Tloušťka kůže činila asi 1 až 1,5 cm, podkožní tuk pak vytvářel vrstvu o tloušťce 1,5 až 3 cm (nejsilnější byla na hrudníku).[9] Podle objevů velmi dobře dochovaných jedinců (včetně mláďat starých 1 měsíc, dlouhých 1,2 metru a vysokých kolem 72 cm) víme, že první růstový spurt u nich nastával ve věku tří až čtyř let a ve věku 14 let dosahovali plné pohlavní dospělosti.
Podobně jako dnešní nosorožci se pak dožívali věku kolem 40 let.[10] V období pozdního paleolitu již byli i tito poměrně nebezpeční savci loveni pravěkým člověkem a stávali se také objektem jeho uměleckého a snad i rituálně-magického zájmu. Dokládají to mimochodem i objevy z Dolních Věstonic, kde bylo odkryto mnoho stovek figurek zvířat, včetně srstnatých nosorožců.[11] Pozůstatky těchto pravěkých nosorožců jsou objevovány v Asii i Evropě již od druhé poloviny 18. století a jako jeden z prvních vědců je již kolem roku 1770 zkoumal pruský zoolog a botanik Peter Simon Pallas.[12] Jejich fosilie však byly náhodně nalézány již dlouho před vznikem geologických věd, například v roce 1335 byla odkryta lebka domnělého „draka“ v korutanském Klagenfurtu (Celovci). Roku 1590 byla tato lebka použita jako podklad pro hlavu mytického stvoření jménem lindwurm. Ještě na začátku 19. století pak německý přírodovědec Gotthilf Heinrich von Schubert považoval rohy druhu C. antiquitatis mylně za drápy obřích ptáků a stanovil pro ně dokonce jméno Gryphus antiquitatis.[13] Později byly objeveny skvěle dochované „mršiny“ srstnatých nosorožců v sibiřském permafrostu i jinde – například na nalezišti nedaleko obce Starunia (tehdy území Polska, dnes západní Ukrajina) v roce 1929. Díky podobným skvěle dochovaným nálezům víme například i to, že srst dospělých jedinců byla tmavěji hnědá, zatímco u mláďat měla světle hnědé zbarvení.
Mláďata byla někdy napadána jeskynními lvi a hyenami, v dospělosti už téměř neměli přirozeného nepřítele. Samci však mohli být výrazně teritoriální a bojovat o území i samice.[14] Živili se travinami, sítinovitými a šáchorovitými porosty na tehdejší mamutí stepi, jídelníček si zřejmě doplňovali mechorosty, olšemi, vrbinami a jehličinami.[15] Kdy a proč ale tento pozoruhodný zástupce pleistocenní megafauny vyhynul? V době před zhruba 30 000 lety se u nosorožců srstnatých podle výzkumu jaderného genomu odehrála významná populační expanze a ještě před 18 500 lety na území severovýchodní Sibiře byla jejich populace navzdory dlouhodobé přítomnosti člověka početně stabilní.[16] Projevovat se ale začala i globální klimatická změna a někdy před 17 000 až 15 000 lety už tito savci prakticky zcela mizí z území Evropy. Na území Uralu jsou prokazatelně přítomni ještě před 14 200 lety a v jihovýchodní Sibiři před 14 000 lety.[17] Zatím zcela poslední prokazatelný výskyt nosorožce srstnatého byl zjištěn na Dálném Východě v regionu Kolyma, a to se stářím 9800 (± 200) let.[18] Je jistě možné, že malé populace přežívaly ještě o nějaké to tisíciletí dál, pravděpodobně se ale nedožily například stavby egyptských pyramid v Gíze, tak jako poslední populace mamutů na Wrangelově ostrově. Důvodem vyhynutí nosorožců srstnatých byla zřejmě kombinace faktorů, především globální environmentální změna, související s koncem poslední doby ledové a zároveň s interakcí s člověkem.
Ačkoliv podle dosavadních odhadů odlovili lidští lovci asi jen 10 % jedinců každé jejich populace, mohlo se jednat o rozhodující faktor při konečném „přepadnutí“ přes pomyslný okraj propasti, vedoucí k vyhynutí. Odlov člověkem nejspíš znamenal snížení schopnosti populací nosorožců srstnatých kolonizovat nově utvořené habitaty, což vedlo k ještě větší fragmentaci jejich výskytišť a nakonec i kompletnímu vyhynutí.[19] Nepochybně tyto události souvisely s globálním jevem velkého vymírání megafauny na konci poslední doby ledové, kdy vyhynulo například i 80 % druhů s dospělou hmotností nad 1 tunu.[20] V současnosti se většina badatelů v podstatě shoduje na tom, že za vymírání na konci pleistocénu jsou zodpovědné dva společně účinkující faktory – změna klimatu a lovecká činnost člověka.[21] Právě tyto okolnosti jsou také důvodem zmizení posledních nosorožců, žijících přirozeně na území dnešní České republiky.
Napsáno pro Dinosaurusblog a OSEL.
Short Summary in English: The woolly rhinoceros (Coelodonta antiquitatis) is an extinct species of rhinoceros that inhabited northern Eurasia during the Pleistocene epoch. The woolly rhinoceros was large, comparable in size to the largest living rhinoceros species, the white rhinoceros (Ceratotherium simum), and covered with long, thick hair that allowed it to survive in the extremely cold, harsh mammoth steppe. It had a massive hump reaching from its shoulder and fed mainly on herbaceous plants that grew in the steppe. A rhinoceros skull was found in Klagenfurt Austria, in 1335, and was believed to be that of a dragon. In 1590, it was used as the basis for the head on a statue of a mythical dragon-like beast called lindwurm. The woolly rhinoceros went extinct about 10 000 years ago.
Prameny:
https://en.wikipedia.org/wiki/Woolly_rhinoceros
https://www.prehistoric-wildlife.com/species/coelodontawoolly-rhino/
https://lewisrhystwiby.wordpress.com/2021/01/10/paleo-profiles-coelodonta-woolly-rhinoceros/
https://www.nationalgeographic.com/science/article/woolly-rhino-horn-longest-permafrost
https://www.extinctanimals.org/woolly-rhino.htm
[1] Yuan, J.; et al. (2023). Ancient mitogenomes reveal a high maternal genetic diversity of Pleistocene woolly rhinoceros in Northern China. BMC Ecology and Evolution. 23 (1): 56.
[2] Stefaniak, K.; et al. (2023). Chronology and distribution of Central and Eastern European Pleistocene rhinoceroses (Perissodactyla, Rhinocerotidae) – A review. Quaternary International. 674–675: 87–108.
[3] Deng, T.; et al. (2011). Out of Tibet: Pliocene Woolly Rhino Suggests High-Plateau Origin of Ice Age Megaherbivores. Science. 333 (6047): 1285–1288.
[4] Liu, S.; et al. (2021). Ancient and modern genomes unravel the evolutionary history of the rhinoceros family. Cell. 184 (19): 4874–4885.e16.
[5] Uzunidis, A.; Antoine, P.-O.; Brugal, J.-P. (2022). A Middle Pleistocene Coelodonta antiquitatis praecursor Guérin (1980) (Mammalia, Perissodactyla) from Les Rameaux, SW France, and a revised phylogeny of Coelodonta Bronn, 1831. Quaternary Science Reviews. 288 (107594).
[6] Ma, J.; Wang, S.; Deng, T. (2024). When the woolly rhinoceroses roamed East Asia: a review of isotopic paleoecology of the genus Coelodonta from the Tibetan Plateau to northern Eurasia. Frontiers in Ecology and Evolution. 12 (1377000).
[7] Boeskorov, G. G.; et al. (2025). The longest known rhino horn from the permafrost of Yakutia offers insights into woolly rhinoceros morphology, palaeoecology and sexual dimorphism. Journal of Zoology.
[8] Boeskorov, G. G. (2012). Some specific morphological and ecological features of the fossil woolly rhinoceros (Coelodonta antiquitatis Blumenbach 1799). Biology Bulletin. 39 (8): 692–707.
[9] Boeskorov, G. G.; et al. (2024). Reshaping a woolly rhinoceros: Discovery of a fat hump on its back. Quaternary Science Reviews. 345 (109013).
[10] Garutt, N. V. (1997). Traumatic skull damages in the woolly rhinoceros, Coelodonta antiquitatis Blumenbach, 1799 (PDF). Cranium. 14 (1): 37–46.
[11] Svoboda, J. (2005). Pavlov I – Southeast : a window into the Gravettian lifestyles. Academy of Sciences of the Czech Republic, Institute of Archaeology at Brno, Polish Academy of Sciences, Institute of Systematics and Evolution of Animals. Brno 2005.
[12] Pallas, P. S.; Blagdon, F. W. (1812). Travels Through the Southern Provinces of the Russian Empire, in the Years 1793 and 1794. John Stockdale, Piccadilly.
[13] Schubert, von, G. H. (1823). Die Urwelt und die Fixsterne: eine Zugabe zu den Ansichten von der Nachtseite der Naturwissenschaft. Arnoldischen Buchhandlung, Dresden.
[14] Diedrich, C. G.; Žák, K. (2006). Prey deposits and den sites of the Upper Pleistocene hyena Crocuta crocuta spelaea (Goldfuss, 1823) in horizontal and vertical caves of the Bohemian Karst (Czech Republic). Bulletin of Geosciences. 81 (4): 237–276 (25 figures). Czech Geological Survey, Prague.
[15] Boeskorov, G. G.; et al. (2011). Woolly rhino discovery in the lower Kolyma River. Quaternary Science Reviews. 30 (17–18): 2262–2272.
[16] Lord, E.; et al. (2020). Pre-extinction Demographic Stability and Genomic Signatures of Adaptation in the Woolly Rhinoceros. Current Biology. 30 (19): 3871–3879.e7.
[17] Stuart, A. J.; Lister, A. M. (2012). Extinction chronology of the woolly rhinoceros Coelodonta antiquitatis in the context of late Quaternary megafaunal extinctions in northern Eurasia. Quaternary Science Reviews. 51: 1–17.
[18] Wang, Y.; et al. (2021). Late Quaternary dynamics of Arctic biota from ancient environmental genomics. Nature. 600 (7887): 86–92.
[19] Fordham, D. A.; et al. (2024). 52,000 years of woolly rhinoceros population dynamics reveal extinction mechanisms. Proceedings of the National Academy of Sciences. 121 (24): e2316419121.
[20] Svenning, J.-C.; et al. (2024). The late-Quaternary megafauna extinctions: Patterns, causes, ecological consequences and implications for ecosystem management in the Anthropocene. Cambridge Prisms: Extinction. 2 (e5).
[21] Boeskorov, G. (2001). Woolly rhino (Coelodonta antiquitatis) distribution in Northeast Asia. Deinsea. 8 (1).
Diskuze:
