Údajné vymírání vápenajících mořských organismů vyvolané CO2  
Klimatičtí alarmisté argumentují vesměs výpočty, modely, hypotézami o vztazích mezi množstvím CO2, globální teplotou a vymíráním druhů. Ale empirické studie naopak zjišťují nárůst kalcifikace korálů při stoupajícím atmosférickém CO2 v protikladu ke Kleypasově modelu, podle něhož se údajný “úbytek” kalcifikace korálů – a tedy jejich vymírání - vypočítal. Živé tvory ale nelze v současné době nahradit chemicko-fyzikálními vzorečky, modely a výpočty.



Souhrn předchozích článků
V předchozích článcích “Co prozradily přílivoměry” a “Koncentrace atmosférického metanu” jsme se dozvěděli, že ačkoliv ve 20. století množství C02 vzrostlo 3,5 krát vůbec se to neprojevilo na výši hladin oceánů. Ve 20. století hladina oceánů sice stoupala rychlostí 35 mm za 100 let. V porovnání s první polovinou 20. století se ale v druhé polovině 20. století nárůst objemu oceánů nezjistil. V důsledku zvýšeného tepla by se totiž měla zvednout jejich hladina. Industrializace se tedy na navýšení teploty v oceánech pravděpdoobně neprojevila. A také jsme se dozvěděli, že množství metanu ve 20. století kontinuálně klesalo. Zdá se, že jak metan, tak CO2 nepůsobí ve smyslu skleníkových plynů, tj. jako příčiny navýšení globální teploty. Co tedy způsobuje nárůst teplot planety v posledních letech? Pokud vůbec k nějakému nárustu vůbec dochází. Podívejme se nejprve jak to bylo s teplotou v minulosti. V článku “Mysterium klimatu v minulosti“ jsme se dozvěděli, že v meziledových dobách za posledních 400.000 let bylo tepleji než dnes. Dokonce i před 900 lety bylo tepleji než dnes. Na polární stanici Vostok v Antarktidě jsou vrtné věže, které se prodírají k velkému tajemství nezamrzlého sladkovodního jezera v hloubce okolo 4 km pod ledovcem. Výsledky výzkumu se snad dozvíme v roce 2008. V článku “Nárůst oxidu uhličitého pomůže uchovat biodiverzitu“ jsme se dozvěděli, že oxid uhličitý je základní “potravou” skoro všech rostlin. Čím více ho ve vzduchu mají, tím lépe se jim žije a jsou produktivnější. Oxid uhličitý se může stát našim spojencem při řešení potravinové krize navozené nárůstem lidské populace. Například topolům se při současném zvýšení teploty a koncentrace oxidu uhličitého daří lépe. Stejně tak se daří všem rostlinám téhož typu – totiž C3 – které reprezentují 95 % veškeré pozemské vegetace. Rostliny migrují dále na sever a výše do hor, aniž by vytlačovaly tam již rostoucí vegetaci. Narůstá tak biodiverzita (druhové bohatství). Za kytičkami táhnou také motýli, poněvadž pro ně představují potravu.

Zvětšit obrázek
Bohatý život na mořských korálových útesech ...

Pokračování článku autorů Idso a Idso (2007):

Zvětšit obrázek
… je na některých místech ničen bezohledným lovem ryb cyanidy nebo dynamitem. Taková činnost korálové útesy poškozuje a ničí. Korále ale také podléhají nemocem jako na tomto snímku z roku 1988

Klimatičtí alarmisté předpověděli, že nějakou dobu již pokračující nárůst koncentrace atmosférického CO2 vyburcuje překyselením světových oceánů (a v důsledku toho snížení úrovně saturace uhličitanu vápenatého v mořské vodě) přírodní katastrofu korálových útesů a jiných vápenajících mořských organizmů. Pro tato zvířata bude stále více obtížnější produkovat jejich uhličito-vápenatou skořápku. Z tohoto pohledu Hansen tvrdí, že “budeme schopni zabránit okyselování oceánů s jejich destrukcí korálových útesů a jiného oceánského života”, jestliže uposlechneme jeho metodická nařízení.

nemoc postoupila
… a týž korál v roce 1998. Jak je vidět nemoc (black band) postoupila.


Zvětšit obrázek
Skončí opravdu za 100 let život kolem korálů jak to prorokují alarmisté? Život vždy našel cestu navzdory velkým vymíráním na konci prvohor, druhohor nebo třetihor.

Nicméně neexistuje přesvědčivý důvod abychom věřili, že “korálové útesy a jiný oceánský život” bude více významně poškozen – než “zničen” – dovolíme-li technice pokračovat ve svém přirozeném vývoji ve smyslu přeměny od spalování fosilních paliv k jiným formám získávání energie; poněvadž stejně jako koncept globálního oteplování vyvolaný CO2, tak i okyselení světových oceánů – a zejména jejich smrtelné důsledky – je nedokázaný teoretický konstrukt, který ignoruje mnoho významných biologických fenomenů.

Zvětšit obrázek
Rozšíření korálů

Míra s jakou byl tento katastrofický koncept „smrt v oceánech vyvolaná CO2” přijat je skoro ohromující, dokonce i vědci, jak to vyjadřuje článek podepsaný 27 badateli z osmi zemí publikovaný v Nature ve vydání z 29. září 2005 (Orr et al., 2005), ve kterém skupina napsala, že budoucí antropogeneticke emise CO2 při současném scénáři “všechno půjde normálně dál”, “klíčové mořské organismy – jako korály a některý plankton – bude mít potíže udržet své externí skořápky z uhličitanu vápenatého” a kde také naznačili, že tyto hrozné podmínky “se mohou vyvinout během desetiletí, nikoliv století jak se naznačovalo dříve.”

Co je zde výmyslem? Existuje nějaké skutečné svědectví, které lze citovat na podporu těchto křiklavých tvrzení? Hansen a Orr et al. rozhodně vyvolávají zdání, že takové existuje, ale trochu vědeckého slídění neukáže nic, co podporuje jejich tvrzení. Ve skutečnosti vlastně naznačuje pravý opak toho co prorokují.

Zvětšit obrázek
Zooxanthelea Anabeana sperica.

Začneme záznamem, že 27 vědců tvrdí, že (1) v odpovědi na růst obsahu atmosférického CO2 “koncentrace vodního CO2 vzroste a koncentrace uhličitanových iónů klesne a tím se ztíží mořským kalcifikujícím organismům vytvářet biogenní uhličitan vápenatý,” a že (2) “přesvědčivé experimentální důkazy naznačuje, že stupeň kalcifikace ubývá v korálech nízkých zeměpisných pásem (Millero, 1995; Dickson, 1990; Dickson and Riley, 1979), které vytvářejí korály z aragonitu [metastabilní forma uhličitanu vápenatého (CaCO3)] a snižuje se stupeň kalcifikace u fytoplanktonu, který vytváří své ulity z vápence (Mucci, 1983; Bischoff et al., 1987), stabilní forma CaCO3.” Avšak posouzením pěti článků, které citují na podporu těchto tvrzení, jsme zjistili, že žádný z nich se nezabývá živými organizmy a proto žádný z nich se nezabývá kalcifikačním procesem tak, jak je v přírodě prováděn živými tvory.

Dříve jsme rozsáhle psali o tom jak je důležité nevyloučit z takových důležitých úvah život. Poznamena-li jsme, že kalcifikace není jen fyzikálně-chemický proces, který lze přesně popsat sadou rovnic. Naopak jsme zdůraznili, opakovaně, že korálová kalcifikace je biologicky poháněný fyzikálně-chemický proces, který zatím není přístupný explicitním matematickým popisům. Vlastně před několika lety jsme (Idso et al., 2000) oznámili –na základě řádné citaci vědecké literatury – že “fotosyntetická aktivita zooxantheleí (jednobuněčné řasy žijící uvnitř tkání korálů) je hlavním zdrojem energie energeticky náročné kalcifikace,” a že značné množství důkazů ukazuje, že “stupně dlouhodobé útesové kalcifikace obecně přímo úměrně narústají s nárůstem primární útesové produkce,” které napovídají, že jestliže lidmi indukovaný nárůst převodu CO2 ze vzduchu do světových oceánů vedl k nárůstu fotosyntézy symbiontů (organismy, které trvale žijí společně s jiným organismem, zde se tím míní zooxanthelae) je pravděpodobné, že nárůsty korálové kalcifikace se rovněž objeví.

Satelitní snímek australského Velkého bariérového útesu. Je největší na světě a táhne se v délce asi 2000 km podél pacifického pobřeží.

Také jsme poznamenali, že úroveň saturace mořské vody uhličitanem vápenatým se dokonce zvedá s nárůstem teploty, čelící důsledkům opačné oceánské chemie, totiž nárůstu vodní koncentrace CO2, což je záležitost o které uvažují také Orr et al., ale které se vzdali, poněvadž prý má malý efekt, který “typicky protipůsobí méně než 10ti% z celkového úbytku následkem geochemického vlivu.” S tímto malým, snadno a rychle vyřízeným problémem – a ignorujíce množství cest jimiž síly života mohou vstoupit do obrazu - se domnívají, že “relativně k preindustriálním podmínkám, invaze antropogenetického CO2 již redukovala novodobou povrchovou koncentraci uhličitanových iónů více než z 10 % a navíc spočítali – “v souhlase s předchozími předpovědmi (Kleypas et al. 1999)” -- že relativně k preindustriální úrovni může být dosažena 45 % redukce koncem století, a že nakonec “stupně kalcifikace mohou dále klesnout dokonce k nule.”

Zvětšit obrázek
Stromatoliti jsou výsledek činnosti fotosyntetizujících cyanobakterií a vytvářeli první útesy na Zemi před 3,5 miliardami let. Některé přežili až do dnešních dnů jako ty na obrázku ze Žraločí zátoky v Australii a hovoříme o nich jako o živoucích fosiliích. Korály byly nalazeny ve fosilních útesech starých okolo 500 miliónů let. Současné korály jsou ale pouze okolo 60 miliónů let staré.

My ale podotýkáme, že tato tvrzení jsou hrubým nedopatřením.
Co tedy odhalují reálné studie živých a fosilních korálů a fytoplanktonu o těch různých tezích a antitezích vířící okolo tohoto tématu? Zkomplikovaly nárůsty teploty vzduchu a koncentrace atmosférického CO2, které se objevily od počátku industriální revoluce, závažně stupně kalcifikace -korálů a fytoplanktonu ? Prohlédněme si co některá skutečná pozorování k tomu mají co říci.




Ve studii stupňů kalcifikace masivních kolonií korálů Porites na australském Velkém barierovém útesu (VBÚ) (Great Barrier Reef, GBR) Lough a Barnes (1997) zjistili, že “20. století bylo svědkem druhé největší kalcifikace za posledních 237 let.” Zaujati tímto pozorováním, oba výzkumníci analyzovali kalcifikační vlastnosti 245 podobně dimenzovaných masivních kolonií poritských korálů získaných z 29 míst lokalizovaných podélně a na šířku VBÚ. Údaje z těchto míst překlenuly přibližně 9° zeměpisné šířky a měly průměrný mořský roční povrchový teplotní rozsah mezi 25 – 27 °C. K těmto údajům přidali další publikovaná data z havajského souostroví (Grigg, 1981, 1997) a thajského Phuketu (Scoffin et al., 1992). Svými daty rozšiřili zeměpisnou šířku na 20° a průměrnou roční povrchovou teplotu na 23-29°C.

Zvětšit obrázek
Vyhynulé korály rugosa (vrasčité, krabaté).

Thajsko

Phuket, Thajsko

Loughova a Barnesova analýza ukazuje, že stupně kalcifikace VBÚ jsou linearně vztaženy k průměrné roční povrchové teplotě moře (PTM), takže “průměrný nárůst roční PTM o 1°C zvýšil průměrnou roční kalcifikaci kolem 0,39 g cm-2 rok-1.” Výsledky byly bezmála takové jako pro rozšířený soubor dat, který vytvořili a oznámují, že “regresní rovnice vysvětlují 83,6 % variance roční kalcifikace,” navzdory bezpříkladnému současnému nárustu koncentrace atmosférického CO2.

Porites

Korály Porites.


Lough a Barnes vypočetli, že jejich výsledky mezi dvěmi 50letými periodami 1780-1829 a 1930-1979 “umožňují určit možný dopad na globální klimatickou změnu na ekosystémech korálových útesů” a že průměrný nárůst kalcifikace byl 0,06 g cm-2 rok-1”. Poznamenávají, že “tento 4 % přírůstek kalcifikace je v protikladu k odhadnutému 6-14 % úbytku kalcifikace v tomtéž údobí naznačený Kleypasem et al. (1999) jako odpověď na změny oceánské chemie.”

Satelitní snímek ostrova Moorea ve Francouzské Polynesii.

Ještě více ohromující bylo jejich pozorování, že mezi dvěma 20. letými periodami 1903-.1922 a 1979-1998 byl oteplováním navozený přivozený nárůst kalcifikace okolo 12 % v centrálním VBÚ a dokonce až 50% na jihu VBÚ.

Zvětšit obrázek
Pobřeží ostrova Moorea – Hotel Hibiscus.

Proto ve světle těchto empirických pozorování a v ostrém protikladu k předpovědím Kleypase et al. (1999), Orra et al. (2005) a Hansenova desatera, oba vědci uzavřeli, že míry korálové kalcifikace „se podél VBÚ možná již podstatně zvedly v odpovědi na globální klimatické změny.“




Jiní dva vědci zkoumající tuto věc prostřednictvím reálných pozorování byli Bessat a Buigues (2001), kteří pracovali s jádrem získané z masivního Porites korálu ve ostrově Moorea ve Francouzského Polynésii, který pokrýval periodu 1801-1990 a kteří řekli, že se výzkumu ujali proto, poněvadž se domnívali, že „to může poskytnout informaci o dlouhodobé variabilitě výkonu korálových útesů, umožňující odlišit nepřirozené změny od přirozené variability.“ Toto úsilí ukázalo, že 1°C nárůstu teploty vody zvýšil stupeň korálové kalcifikace o 4,5% a že „namísto 6-14% úbytku kalcifikace během posledních 100 let vypočítaných Kleypasovou skupinou, kalcifikace vzrostla.“ Ke zdůraznění věci zopakovali, že jejich výsledky „nepotvrzují předpovědi modelu Kleypas et al. (1999), který je pouze dřívější verzí modelu Orr et al.

Zvětšit obrázek
Svažující se korál Montastrea faveolata. Ryby uprostřed s největší pravděpodobností Acanthurus coeruleus.

Navzdory těmto reálným pozorováním, která vyvracejí „mrtvý“ světový názor Kleypase et al. a Orra et al., určití vědci jako Buddemeier et al. (2004) nadále tvrdí, že postupující nárůst obsahu CO2 ve vzduchu a jeho předpovězená schopnost snížit povrchovou kyselost oceánů, může dramaticky snížit kalcifikaci koralových útesů. Což, jak tvrdí, může vést k „pomalému úpadku nebo obratu v budování útesů a k potencionální ztrátě útesové struktury v budoucnu.“

Zvětšit obrázek
Montastrea annularis

Nicméně byli nuceni připustit – a právě v téže publikaci – že „teplota a stupně kalcifikace korelují,“ a že korály skutečného světa až dosud více odpovídaly na nárůst teploty vody (rostouce rychleji nárustem metabolizmu a zvýšeným stupněm fytosyntézy jejich zooxanthelleí) než na úbytek koncentrace uhličitanových iónů.

Montastrea annularis



Přibližně ve stejnou dobu, a následujíce šlápěje Lougha a Barnese, kteří pracovali v Indickém Pacifiku, Garricart-Ganiver (2004) vytvořil vztahy mezi stupni koralové kalcifikace a roční PTM založené na datech sebraných z kolonií útesových staveb korálů Montastraea annularis na dvanácti lokalitách v Mexickém zálivu a Karibksého moře.

Zvětšit obrázek
Uprostřed Dendrogyra cylindricus, vlevo Montastrea annularis.

Zvětšit obrázek
Korálový mix.

Práce ukázala, že „stupeň kalcifikace stoupl v Mexickém zálivu o 0.55 g cm-2 rok-1 na každý zvýšený 1°C, zatímco v Karibském moři stoupla o 0.58 g cm-2 rok-1 na každý zvýšený 1°C.“ Výsledek, který byl skoro dvakrát tak velký jako obdržený Loughem a Barnesem u korálů Porites. Dalším sdružením údajů „s údaji o M. Annularis a M. Faveolata, které rostou v desetimetrové hloubce v Carrie Bow Cay, Belize, oznámený Grausem a MacIntyrem (1982), údaje od Dodge a Brasse (1982) všech útesů, které studovali na Sv. Kříži, americké Virgin ostrovy, a údaje o M. Foveolata, které rostou do hloubky 10 m na Curacao, Holandsko, Antily, oznámené Bosscherem (1993),“ Caricart-Ganivet získala vztah ~0.5 g cm-2 rok-1 na každý zvýšený 1°C v ročním průměru PTM.

lokalizace

Lokalizace ostrova Carrie Bow Cay


Zvětšit obrázek
Letecký snímek mořské laboratoře Carrie Bow Cay, Florida State University.

K těmto článkům lze připojit celou řadu dalších, které také vykreslují rostoucí kalcifikaci korálů navzdory rostoucí telotě a/nebo koncentrací atmosférického CO2, včetně dat od Clausena a Rotha (1975), Coles a Coles (1977), Kajiwara ae al. (1995), Nie et al. (1997)m Reynaud-Vaganay et al. (1999) a Reyanud et al. (2004).

Zvětšit obrázek
Měření H2S a O2 na útesu ostrova Carrie Bow Cay, Beliza, Florida State University

Ohledně proč pozemské korály tímto způsobem reagují McNeil et al. (2004) tvrdí, že ;“pozorovaný nárůst kalcifikace korálových útesů s oteplováním oceánů jsou nejpravděpodobněji v důsledku zlepšení metabolismu korálů a/nebo nárůstů intenzity fotosyntézy symbiotických vodních řas,“ jak jsme konzistetně donekonečna tvrdili, že kalcifikace korálů je biologicky poháněný proces, který je schopen překonat fyzikálně-chemické hranice, které by při absenci života byly nepřekonatelné.

Jiným důvodem abychom nevěřili, že pokračující nárůst atmosférického obsahu CO2 povede k redukci oceánského pH a z toho důvodu k nižší kalcifikaci na světových korálových útesech a jiných kalcifikujících organismech je, že týž fenomen, který posiluje zdvojené procesy korálové kalcifikace a růstu fytoplanktonu (tj. fotosyntézy) má tendenci ke zvýšení pH mořských vod (Gnaiger et al, 1978, Santhanam et al. 1994, Brussaard et al. 1996, Lindholm an Nummelin, 1999, Macedo et al., 2001, Hansen, 2002) a tento fenomén má schopnost dramaticky zvýšit pH mořských zátok, lagun a přílivových jezer (Gnaiger et al., 1978, Santhanam, 1994, Macedo et al. 2001, Hansen 2002) a rovněž významně rozšířit pH povrchové vody velikosti Severního moře (Brussaard et al., 1996).


Zvětšit obrázek
Coccolithophorid Emiliania huxleyi


Zvětšit obrázek
Coccolithophorid Gephyrocapsa oceanica.


Avšak než uzavřeme naši diskusi na toto důležité téma, krátce přepneme naši pozornost z korálů na fytoplankton. Začněme recenzí práce Riebesella (2004), který poznamenal: „prorokuje se, že zdvojení současné koncentrace atmosférického CO2 způsobí 20-40% redukci biogenní kalcifikace převládajících kalcifikujících organismů, korálů, coccolithophoridů a foraminifer.“ V důležité výzvě na toto dogma klimatických alarmistů, Riebesell poznamenává, že mírný nárůst CO2 ve skutečnosti ulehčuje zachycení fotosyntetického uhlíku určitého fytoplanktonu jako např. coccolithophoridi, zastoupený Emiliania huxleyi a Gephyrocapsa oceanica. Riebesell vlastně píše, že „druhy citlivé na CO2, jako např. kalcifikující coccolithoforidy, by měly ze současného nárůstu atmosférického CO2 mít více užitku v porovnání k nekalcifikujícím rozsivkám.“

Foraminifera

Foraminifera


Velmi nedávno Crabbe et al (2006) použili digitální fotografie, analýzu obrazů a polní měření na určení nejstarších růstových měr dávno odumřelých čtvrtohorních korálů nalezených na odkrytých (nechráněných) pobřežních vápencových usazeninách poblíž okrajů ostrovů Hoga a Kaledupa ve Wakatobi mořském národním parku v Indonesii. Načež je porovnali s růstovými měrami současných korálů týchž druhů (Porites a Favites), které žijí v téže oblasti.

Zvětšit obrázek
Wakatobi, mix korálů

Zdá se, že tato práce odhalila, že čtvrtohorní korály rostly „ve srovnatelném prostředí s moderními útesy v Kaledupa a Hoga,“ pochopitelně výjma koncentrace CO2 ve vzduchu, která je v současné době vyšší než kdykoliv předtím ve čtvrtohorách, tj. za posledních 1,8 miliónu let.

Zvětšit obrázek
Oculina patagonica

Nadto jejich měření naznačují, že míry radiálního nárůstu moderních korálů jsou o 31 % vyšší než jejich blízkých příbuzných ze starších čtvrtohor v případě druhu Porites a o 34 % vyšší u druhů Favites. Proto tedy zřejmě nebyl dopad historického nárůstu koncentrace atmosférického CO2 na zmíněné korály tak katastrofický jak Hansen naznačoval. Po pravdě, nárůst obsahu CO2 v moderní atmosféře se nezdá být negativní. Ve skutečnosti byl pozitivní.

Možná ze všeho nejzajímavější, Maoz Fine a Dan Tchernov (2007) pěstovali 30 úlomků korálů z pěti kolonii korálů šestičetných (Scleractinia) Středozemního moře druhů Oculina patagonica a Madracis pharencis v rámci laboratorního průtokového systému při středozemní mořské teplotě a světelných poměrech ve vodě udržované při pH hodnotách 7,3-7,6 (okyselené) a 8,0-8,3 (okolní) po dobu 12ti měsíců. Uvádějí, že po jednom měsíci došlo v kyselém prostředí k prodloužení korálových polypů (jednotlivý korálový živočich se nazývá polyp, jejich velké množství kolonie), které bylo „následované rozkladem tvaru kolonie a kompletním rozpuštěním kostry.“ Nicméně pozorovali, že „polypi zůstali přisedlí k nerozpuštěnému tvrdému skalnatému podkladu.“ Ve skutečnosti, zjistili, že „biomasa jednotlivých polypů v kyselém prostředí byla třikrát vyšší než biomasa polypů v kontrolních koloniích, které pokračovaly v kalcifikaci.“ Navíc říkají, že jak „kontrolní tak experimentální úlomky udržovaly své symbiotické řasy během celého experimentu výjma 6 úlomků (10%) O. Patagonica, které své symbionty částečně v červenci ztratili (zběleli), ale znovuobnovili se během 2 měsíců. A podávají také zprávu, že „po 12ti měsících když je přemístili do pH podmínek prostředí, tak experimentálně změkčelí (soft-bodied) polypi zkalcifikovali a kolonie opravili.“ Po reformulaci svých hlavních nálezů, že „při nepřítomnosti podmínek podporující tvorbu kostry, oba druhy udržovaly základní životní funkce jako bezkosterní ekofenotyp.“ Fine a Tchernov usoudili, že „koráli mohou přežít rozsáhlé změny prostředí, jako například takové očekávané pro příští století.“ A proč ne? Jestliže tak činili i předtím – jak mnozí teoretizovali (Stanley a Fautin, 2001, Stanley, 2003, Medina et al. 2006) a jak Fine a Tchernov dokonce vpravdě předvedli – mají asi schopnost dělat to znovu ... a znovu ... a znovu.

Fotografie


Fotografie O. Patagonica. Jednotka stupnice označuje 2 mm. (A) Kontrolní kolonie. (B) Mořská sasanka – podobně jako koráloví polypi po rozpuštění kostry za podmínky nízkého pH. (C) Solitérní polypi rekonstruující kolonii a kalcifikují po přenesení zpět do normální mořské vody po 12 měsících existence jako měkký polyp za podmínky nízkého pH. (D) Časová řada ilustrující percentuální změnu (průměr ± standartní chyba) proteinů per polyp (biomasa) a celková živá váha po 12 měsících v experimentální (pH=7,4) a kontrolní (pH=8,2) mořské vodě (počet=20). Dvoustranná analýza variance (čas x pH) odkryla signifikantní změny (P < 0.001) mezi postupy v průběhu času.



Předchozí díly čánku Idso a Idso Carbon Dioxide and Global Change: Separating Scientific Fact from Personal Opinion
Co prozradily přílovoměry
Koncentrace atmosférického metanu

Mysterium klimatu v minulosti
Vymírání pozemských rostlin a zvířat způsobené klimatickým oteplováním?
Nárůst oxidu uhličitého pomůže uchovat biodiverzitu

Zdroje:
www.co2science.org
http://www.redcafe.net/showthread.php?p=3980811
a další

Datum: 21.12.2007 13:49
Tisk článku

Paralelní světy - Kaku Michio
 
 
cena původní: 499 Kč
cena: 419 Kč
Paralelní světy
Kaku Michio

Diskuze:

Ale to nie je podstata problemu

mikjs,2007-12-28 22:37:49

Je síce poľutovaniahodné že sa na ekologických problémoch priživujú aj vedci, ktorý vysúkajú nejakú teóriu z rukáva bez toho aby si ju poriadne overili, ale to nie je podstatné. Robia aj politici, keď potrebujú pred voľbami
nachytať pár hlasov navyše alebo poprípade získať nejakú cenu - najlepšie nobelovu.
Podstatné je že koraly vymierajú.Či to spôsobuje CO2 alebo niečo iné z ľudskej činnosti je jedno. A že je to ľudská činnosť je takmer isté(to takmer som ta dal len z filozofických dôvov, pretože "nikdy nikdo nema mit neco za definitivni"). A nikto s tým nič neuorbí - ani ten horeuvedený politik.

Odpovědět


Že koráli vymírají

Bikkhu,2007-12-31 15:57:35

To že koráli vymírají jim zjevně nikdo neřekl. Jinak by si nerostli a neprospívali líp než v minulosti, jak je z článku zdřejmé. Zkuste myslet vlastní hlavou a bez paniky. Nebo vymřete na oteplení o dva stupně, jak se snaží vsugerovat Al Gore.

Odpovědět

zajímavé, leč...

mag,2007-12-26 16:09:01

Je mi líto, že je ten článek napsán tak zdivočelým slohem. Místy to vypadá úplně jako automatický překlad. Škoda. Jinak informace jsou to zajímavé, díky za ně.

Odpovědět

k rovnicím o x neznámých je dobré znát alespoň

kněžna,2007-12-21 18:50:50

X-1 neznámých jinak jsou to jen úvahy.
CaCO3+ H2O + CO2 tam i zpět Ca(HCO3)2 uzazuje se, že korál není krápník

Odpovědět


Problém je...

Tropic,2007-12-23 02:15:13

..že v článku citované studie se snaží dokázat, že v kyselé vodě by se mělo korálům dařit lépe, ačkoliv se celosvětově ukazuje pravý opak. Bylo by dobré si uvědomit, že to že se v nějakém experimentu okyselením vody zvedne celkový objem biomasy ještě neznamená, že v dlouhodobějším měřítku taková biomasa bude vitálnější, než koráli, kteří za normálních podmínek kalcifikují. Ony i smrky v kyselých deštích napřed rychleji rostou a dokonce maji více šišek, pak ale najednou rychle uschnou a je po nich. Je trochu podivné tvrdit, že korálům, kteří v dobách svého největšího rozkvětu vybudovali obrovské útesy se ve skutečnosti bez kalcifikace vede lépe. Pokud by tomu tak skutečně bylo, neměli by nekalcifikující koráli už dávno své zvápenatělé kolegy dávno vytlačit?

Odpovědět


Nárůst CO2 ve vodě není okyselení

Medvědovič,2007-12-25 16:40:04

CO2 ve vodě sice vytváří kyselinu uhličitou HCO3 ale ta není pro organisny škodlivá jak vědí všichni vinaři. Kvašení ukončuje až koncentrace alkoholu nad 15%, koncentrace HCO3 kvasu nezabrání sycení kapaliny kyslíkem - výroba octa kvašením. Potud učivo pro 6.ročník ZŠ.
Smrky při kyselých deštích ničil především SO3 a NO2 t.j. následně vnikající kyselina siřičitá a dusná a z NOx vzniklý přízemní ozon. Učivo 7. ročníku.
Při pěstování rostlin byla dokonce zkoušena koncentrace CO2 i více než 10% při obsahu kyslíku pod 5%,takže atmosféra, byla již pro člověka jedovatá ale rostliny rostly jak za dinosaurů.
Jsem si ale jist že ekologisti jsou ochotni pro podporu svých tvrzení hubit korály rozléváním průmyslových odpadů na korálové útesy.

Odpovědět


Koráli

Bikkhu,2007-12-31 16:00:58

Koráli ty útesy především budovali v dobách kdy bylo CO2 i tepla mnohem víc než dnes. A nezdá se že by jim to nějak vadilo.

Odpovědět

morská voda...

Martin,2007-12-21 18:45:38

Skúmal vôbec niekto z alarmistov pufrovaciu schopnosť morskej vody? Nech mi nikto netvrdí, že nárast obsahu CO2 o niekoľko stotín percenta by mohol mať taký dopad. Veď dokonca aj počas striedania dňa a noci, keď organizmy s rôznou intenzitou asimilujú a dýchajú, prijímajú a vylučujú rôzne plyny, sa musí aspoň čiastočne meniť pH morskej vody.

Okrem toho, ak sa morská voda oteplí, tak logickým dôsledkom by malo byť to, že sa v nej rozpustí menej plynov, čiže aj menej CO2.

Odpovědět


Poruchy klimatu se nemusejí

Koral,2007-12-21 23:47:32

hned projevit snížením teploty oceánu. Napřed musejí roztát ledovce podobně jako když necháte v místnosti sklenici vody s kostkami ledu. Dokud led neroztaje, teplota vody se nezvýší.

Odpovědět

Impacts of Ocean Acidification

Impacts of Ocean Acidification,2007-12-21 17:57:38

Dokument ve formátu pdf si můžete stáhnout zde (velký formát, 286,13 MB)

http://www.isse.ucar.edu/florida/report/Ocean_acidification_res_guide.pdf

nebo zde (malý formát, 9,48 MB).

http://www.isse.ucar.edu/florida/report/Ocean_acidification_res_guide_compressed.pdf

Odpovědět

Z toho tedy vyplývá

Klasika,2007-12-21 14:21:27

Že koráli nevymírají, když se pořád píše, jak korálové útesy z nejrůznějších příčin mizí?

http://www.iabc.cz/scripts/detail.php?id=5166

Odpovědět


Z toho vyplývá,

Igor Tureček,2007-12-21 15:50:11

že CO2 není příčinou vymírání vápenajících mořských organismů jako jsou korály nebo fytoplankton. Což je také název článku. Článek se nezabývá tím, zda vápenající mořské organismy vymírají ani tím, zda jsou ničeny člověkem. Nebo jinak řečeno, pokud je pravda, že vápenající mořské organizmy vymírají nebo jsou masově ničeny člověkem – což by se nejprve muselo zjistit – pak s tím CO2 nemá nic společného. Pouze na začátku článku je obrazová informace, která v textové části přeloženého originálu obsažena není, totiž, že koráli podléhají jak nemocem, tak důsledkům lovu ryb kyanidem nebo dynamitem.

Odpovědět


Pane Turečku,

karpinus,2007-12-21 18:16:50

souhlasím s Vámi, resp. se závěry Vašeho článku, i když byl podán trochu moc podrobně a odborně. Já jsem ale dospěl k podobným závěrům jinou logikou. Vraťme se virtuálně do doby, kdy vznikal na planetě život, objevily se první koráli a jiné breberky vyrábějící vápenaté schránky a kdy ještě CO2 nebylo uloženo ve vápencích na dně oceánů. Řasy a rostliny již existovaly, ale ložiska ropy a uhlí ještě asi ne, a i kdyby, těžko by jich bylo (hmotnostně) tolik jako je dnes vápencových pohoří. Takže kde byla ta spousta CO2, která je dnes ve vápencích ? Asi ve vzduchu, a bylo ho víc než dnes. Logikou teorie okyselování moří tedy byly oceány v té době mnohem kyselejší než dnes. Tak jak sakra mohly vznikat ty vápence, když se v kyselé vodě rozpouštěj a koráli chcípaj ?...

Odpovědět


jak sakra mohly vznikat ty vápence

Koral,2007-12-21 23:42:34

Nechápu, proč předpokládáte, že na začátku byl veškerý CO2 v atmosféře. Mohl se přece uvolňovat postupně, sopečnou činností. Tak mohly postupně vzniknout rozsáhle masy křídových usazeni.

Odpovědět


Koralovi

Martin,2007-12-22 08:28:31

V období, kedy vznikala Zem, asi na nej nebolo veľa CO2 a väčšina uhlíka sa asi vyskytovala v podobe uhľovodíkov, pričom veľké množstvo ich mohli na Zem dopratať kométy. Totiž jediné horniny, v ktorých sa vyskytuje významné množstvo uhlíka, sú sedimentárne, vrátane organických sedimentov (uhlie, ropa) a premenené, ktoré vznikli premenou sedimentov (mramor atď.), zatiaľ čo v sopečných horninách sa uhličitany takmer nevyskytujú, tie sú tvorené prevažne kremičitanmi.

Na vysvetlenie, odkiaľ sa potom v sopečných plynoch berie CO2, je tu jedna teória, ktorá upozorňuje na to, že sopečné oblasti sa nachádzajú v blízkosti mora. Tam, kde sa pod seba podsúvajú tektonické dosky. Pri ich podsúvaní sa do podzemia dostanú aj hlbokomorské sedimenty (s obsahom uhličitanov) v subdukčnej zóne a postupne sa roztavia a presunú so magmatického krbu. Netreba si robiť ilúzie, že labilné uhličitany by to prečkali bez rozpadu. Do magmatického krbu sa takto dostane aj morská voda, obsiahnutá v týchto sedimentoch a podľa príslušnej teórie sú sopky vo veľkej miere poháňané práve vodnou parou. Tento predpoklad potvrdzuje aj porovnanie izotopového zloženia morskej vody a sopečnej vodnej pary.
Keď sa sopečné pásmo nejakým spôsobom dostane do väčšej vzdialenosti od mora, do vnútrozemia, dostane sa aj z dosahu subdukčnej zóny a sopeky vyhasnú.

Asi pred dvoma rokmi som v telke videl zaujímavý dokument na túto tému, takže nič z toho, čo tu píšem, nie je môj výmyslel. Je to seriózna vulkanologická teőria, len zatiaľ nedokázala preniknúť do povedomia verejnosti, ani tej odbornej.

Odpovědět


Bravo Martinovi

Medvědovič,2007-12-25 16:53:58

Alespoň jeden rozumný názor, uhlovodíky byly přirozenou součástí prvotní atmosféry stejné jaká je na dosud Neptunu. Existuje dokonce teorie že ropa a zemní plyn je vytvářen tepelnou syntézou z CO2 a H2O při rozkladu CaCO3 ve vrstvách magnatu. Methan je stejně součástí sopečných plynů jako CO2.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni




Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace