![](https://www.osel.cz/_popisky/142_/s_1421646286.jpg)
Drouot Catalogue
Bledost vyžene barvu z tváří; končetiny jsou studené; síla a duševní energie se vytrácejí; tělo je neklidné; trvá nespavost a letargie; běžná je bolest břicha, ztráta chuti k jídlu, říhání a zvracení (zvratky mají barvu pórku či měděnky); nedojde-li ke včasné úlevě, nešťastník zasažený nemocí mnohdy propuká v hořký pláč; chorobný stav doprovází neuhasitelná žízeň, potíže s močením, které jsou zdánlivě vyvolány močovým kamenem, palčivá bolest v nadbřišku – někdy bez horečky, častěji však s krátkou horečkou a s velmi ostrou bolestí žaludku, ledvin, třísel a střev…… v předloktí, prsou a celé hrudní oblasti je cítit škubání a píchání, jako by byly probodávány jehlami; brzy jsou zasaženy celé ruce i nohy; existují rovněž tací, u nichž jsou nejkrutější bolesti chodidel, jež však nevedou k omezení hybnosti, následovány strašlivými bolestmi žaludku a vrací se s čím dál větší intenzitou…..je překvapivé, že po tolikeré bolesti, když se pacient konečně začne cítit lépe, neboť žaludeční potíže ustupují, dochází ke ztrátě hybnosti končetin a veškerá síla k nim vysílaná vychází naprázdno…… navzdory nemožnosti ovládat ruce a nohy, cit v nich zůstává nedotčen a šíří se v nich bodavá bolest; v mnoha případech je paralýza následována množstvím epileptických křečí, jejichž nástup může doprovázet několikahodinová slepota, přičemž mysl zůstává nezkalena…… ti, kteří díky pečlivé práci doktorů přežijí takto závažné a četné obtíže, jsou dlouhodobě upoutáni na lůžko a síla do jejich končetin se vrací jen pozvolna; po několika měsících mohou být tito pacienti spatřeni, jak se podobni duchům či sochám mechanicky plouží po ulicích a jsou bledí, vychrtlí a zbídačelí, jejich nepřirozeně zkroucené paže bezvládně visí přemožené vlastní vahou a bez cizí pomoci se nejsou schopné zvednout k ústům či jiné výše položené části těla; jejich chodidla se nepohybují působením vlastních svalů, ale díky svalům nohou a tak chůze těchto zoufalců vypadá velmi směšně……….
![](https://www.osel.cz/_popisky/142_/s_1421646417.jpg)
Francois Citois dal kolice z Poitou jméno, které přetrvalo věky. Mnohem kratší život však mělo jeho vysvětlení příčin oné nemoci. Boží hněv stíhající zpupné hříšníky a zhoubný vliv nové hvězdy náhle se objevivší v souhvězdí Kassiopeii – to sice byly teorie, které snad mohly uspokojit Citoisova chlebodárce, méně věrohodně však musely působit na kolegy lékaře. A to dokonce i v případě, že byl tímto kolegou člověk, který nechvalně proslul autorstvím spisku o kohoutovi prokazatelně (sic) snášejícím vejce…..
Ano i takového poklesku se dopustil praktický lékař z německého Ulmu Dr. Eberhard Gockel (1636 – 1703). S nemocí, jejíž příznaky se nápadně podobaly kolice z Poitou, se poprvé setkal na vánoce roku 1694. Postiženými byli obyvatelé a hosté kláštera Řádu německých rytířů v Ulmu. Čtyři z nich – prelát řádu hrabě Franz Ludwig Leibelfingen, sekretář řádu, kaplan a jeho osobní sluha krátce po prudkém nástupu prvních symptomů zemřeli. Skutečnost, že se nemoc objevila mezi lidmi, kteří žili a jedli pohromadě a že až na výjimky nedocházelo k jejímu přenosu na osoby mimo klášter, jasně ukazovala na možnost otravy. Dr. Gockel proto nejprve nechal vyčerpat obě klášterní studny a osobně provedl jejich průzkum. Bohužel bezvýsledně. Při dalším šetření ho pak zaujal příběh dvou františkánských mnichů z Ehingenu, kteří sice v průběhu návštěvy kláštera v Ulmu onemocněli, ale po návratu domů se rychle a bez následků uzdravili. Tito svatí mužové však své hostitele nepřipravili ani o kapičku vody. Pili totiž jen a pouze víno. Stejným nápojem byl uctěn i sám doktor, kdykoli přišel navštívit své trpící pacienty. A čím déle chodil, tím více příznaků jejich onemocnění na sobě pozoroval. A tak došlo i na průzkum vinného sklepa. Po vylití jednoho ze sudů byl na jeho dně nalezen vazký a lepkavý sediment. Následný rozhovor Dr. Gockela s kupcem z Göppingenu, který klášter vínem zásoboval, vnesl do celého případu nové světlo.
„Do nádoby vhoď 6 uncí (1oz ? 28,5 g) nebo 12 lotů (1 lot ? 14 – 18 g) klejtu (angl. Litharge – oxid olovnatý PbO - krystalizovaný v tetragonální soustavě - četvený) - jiní užívají i dvojnásobné množství a přidávají bismut nebo kyz – FeS2 - a přidej 3 libry (1 lb ? 12 až 16 oz ? 328 až 467 g) a 4 unce dobrého octa, na mírném ohni odpař čtvrtinu objemu, přelij do glazované nádoby a přidej máz (1,4 L) nejlepšího vína či malvazu a dále odpařuj. Filtruj a skladuj v dobře utěsněné nádobě. 10, 15 až 20 kapek této směsi přidej do 3 – 4 uncí vína, míchej brkem či dřívkem a nech odstát, dokud se víno nevyčeří……“
Tento návod na přislazování kyselého a trpkého vína měl zřejmě svůj původ ve dvanáctisvazkovém latinském díle Res Rustica, jehož autorem byl starořímský „agrární expert“ Lucius Junius Moderatus Columella (4-70). Uvedené dílo bylo často překládáno do mnoha evropských jazyků a nepochybně ho znali i vinaři v Poitou. Obchodník, který Dr. Gockelovi objasnil, jakým způsobem z kyselých patoků připravuje nápoj vybrané chuti, si v roce 1696 při pádu z koně zlámal vaz. Jeho zákazníci to prý považovali za nezvratný důkaz existence boží spravedlnosti. Dr. Gockel si dal podezření týkající se přítomnosti PbO v klášterním víně dohromady se znalostmi, jež načerpal četbou prací svého kolegy Samuela Stockhausena. Lékař z důlního města Goslaru psal o nemoci zvané ”Die Hütenkaze“. Tato nemoc měla mnohé příznaky shodné s kolikou z Poitou a postihovala hutníky exponované dýmům s vysokým obsahem olova. Nebylo již dále pochyb, že záhadná kolika z Poitou stejně tak jako „Die Hütenkaze“ jsou dva názvy pro podobný chorobný stav, známý ještě i jako colica Saturnica – tedy stav vyvolaný subakutní a chronickou otravou olovem. Aby ochránil své pacienty, vypracoval Gockel návod na detekci olova ve víně. Podstatou testu bylo přidání 3-4 kapek koncentrované kyseliny sírové (oleum vitrioli) do sklenice s podezřelým nápojem a sledování vzniku bílé sraženiny síranu olovnatého. Dále se tento lékař zasadil i o přijetí zákonné úpravy, která postavila doslazování vína sloučeninami olova mimo zákon. Podle ediktu Eberharda Ludwiga, vévody z Württembergu z 10. března 1696 byla trestem za takové praktiky ztráta hrdla, majetku a cti. Stejný trest měl pak postihnout i ty, kdo o zmíněných praktikách věděli a opomněli uvědomit příslušné úřady. Gockelovo dílo „De vini acidi per acetum lithargyri cum maximo bibentium damno dulcificatione“ z roku 1697 pak pomohlo k vyřešení dalšího neméně závažného problému.
V hrabství Devon na jihozápadě Anglie neholdovali vínu, nýbrž cideru. Ale břichabol a paralýza končetin je trápily zrovna tak. Lékař a antikvář William Musgrave (1655 – 1721), jehož odbornou vášní byly právě všemožné koliky, to popsal následovně:
„V Devonshiru se vyskytuje jiný typ koliky, kterou způsobuje pití velkého množství trpkého a kyselého cideru. Důkazem, že právě cider způsobuje toto onemocnění je, že nemoc postihuje jen a pouze ty, kteří holdují zmíněnému nápoji a závažnost příznaků je přímo úměrná jeho spotřebovanému množství. Nejzávažnější epidemie propukají zejména v těch letech, kdy je vysoká produkce cideru; naopak v letech, kdy je Pomona skoupá a odepře hojnost úrody, uvedená nemoc se vyskytuje jen zřídka…..“
Jiný slovutný lékař té doby John Huxham (1692-1762) vsadil svou odbornou reputaci na teorii, že příčinou endemické Devonshirské koliky je kyselost a trpkost nápoje. Tato teorie měla mnoho zastánců a velice se hodila do krámu i producentům cideru. Byla totiž pro případné zákazníky mnohem méně odrazující, než názory dalšího ve věci zainteresovaného doktora medicíny sira George Bakera (1722 – 1809). Ten se k věci stavěl takto:
„…..pokud je kyselost Cideru příčinou Devonshirské koliky, proč je kolika z Poitou tak málo známa v západních zemích, kde Turci, jimž víra zakazuje konzumaci vína, pijí každý den obrovská množství kyselého šerbetu? Podporuje snad tuto hypotézu zkušenost žokejů, kteří potřebují snížit váhu, aby vyhověli nastaveným standardům, a jimž je doporučováno pít velké množství octa jako prostředku podporujícího pocení? Shledáváme pravdivým, že děti a churaví lidé a zejména anemické dívky, jejichž útroby jsou přeplněné kyselinami, častěji než jiní trpí touto nemocí? ……
Při vysvětlení možné příčiny Devonshirské koliky se pak opírá o znalost díla Eberharda Gockela a jeho německých následovníků, kteří např. prováděli experimenty na psech.
„….když jsem si uvědomil, že jablečná šťáva a jedy na bázi olova nemají nic společného, a že Devonshirká kolika a otrava olovem mají tolik shodných příznaků, přišlo mi nepravděpodobné, že dva tak odlišné prostředky by mohly mít tak podobný vliv na lidské tělo……….
![](https://www.osel.cz/_popisky/142_/s_1421646611.jpg)
Podle Bakera se toxický prvek do nápoje dostával z kamenných lisů, které se používaly k lisování jablek. Olovo bylo oblíbeným konstrukčním materiálem, který sloužil k sesazování jednotlivých částí lisů dohromady, a byly z něho vyráběny i žlábky na odvod vylisované šťávy. Pozdější autoři pak dávali vinu spíše glazuře na tradiční devonské keramice, v níž se hotový nápoj uchovával.
O tom, že to alkoholici mají na světě tradičně těžké, svědčí i existence další koliky - a to koliky západoindické suché (West Indian dry-gripes). Tímto onemocněním zase trpěli američtí pijáci jamajského rumu. Opět šlo o otravu olovem a to tentokrát pocházelo z chladičů destilačních přístrojů. V boji se zmíněnou kolikou se velice angažoval slavný americký vědec a politik Benjamin Franklin. Jeho nákladem vyšla v roce 1745 kniha Thomase Caldawatera „An essay on the West India dry-gripes“, která ve své době patřila k základním osvětovým materiálům vztahujícím se k dané problematice………
Literatura:
1. Eisinger J., Medical History 1982, 26, 279 – 302
2. McConaghey R.M.S, Med Hist. Oct 1967; 11(4): 345–360.
3. Skovenborg E., Journal of Wine Research, 1995, 6 (1), 49-64
Poznámka redakce: Autorovi článku vyšla před časem kniha "plná jedů": Kalich hořkosti.
Diskuze: