Zdobená hlava z Mongolska  
…aneb Představuje se Goyocephale

Horní část lebky s výraznou ornamentací, která tomuto pachycefalosaurovi vynesla jeho vědecké rodové jméno. Goyocephale lattimorei byl jedním z několika známých mongolských tlustolebých dinosaurů, žijících v období pozdní křídy na území dnešní pouště Gobi. Kredit: Eduard Solà, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)
Horní část lebky s výraznou ornamentací, která tomuto pachycefalosaurovi vynesla jeho vědecké rodové jméno. Goyocephale lattimorei byl jedním z několika známých mongolských tlustolebých dinosaurů, žijících v období pozdní křídy na území dnešní pouště Gobi. Kredit: Eduard Solà, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

S články o pachycefalosauridech, pozoruhodných ptakopánvých dinosaurech se zesílenou lebeční klenbou, se na blogu setkáváme spíše zřídka. Obvykle jde přitom o zmínku o samotném druhu Pachycephalosaurus wyomingensis a jeho nejbližších příbuzných. Pachycefalosauři však byli mnohem rozšířenější skupinou dinosaurů a zaslouží si podrobnější pohled. Jedním z méně známých zástupců těchto dinosaurů byl také mongolský druh Goyocephale lattimorei. Navzdory nadšenému očekávání příznivců umělecké tvorby není tento dinosaurus pojmenován po španělském malíři Goyovi, skutečnost je poněkud pragmatičtější. Slovo goyo totiž v mongolštině znamená „zdobený“, kephale je zase řecky hlava. Tedy doslova „zdobená hlava“, i s druhovým jménem pak „Lattimoreova zdobená hlava“. Owen Lattimore (1900-1989), po kterém je dinosaurus zčásti pojmenován, byl americký spisovatel a učenec, který zanechal v Mongolsku a Číně významný odkaz. A jaký odkaz nám zanechal sám pachycefalosaurid? Samozřejmě svoje fosilie, a to v podobě disartikulované kostry skládající se z větší části lebky, kostí přední i zadní končetiny, fragmentu pánevního pletence a několika obratlů. Fosilie byly objeveny v roce 1977 na jihu mongolské Gobi, na lokalitě zvané Boro Chovil. Zkameněliny holotypu (dnes s katalogovým označením GI SPS 100/1501) byly součástí sedimentů dosud nepojmenovaného souvrství na území Jihogobijského ajmagu o stáří asi 76 milionů let.[1] Goyocephale tak patřil k dinosaurům, žijícím v průběhu období geologického stupně kampán. Formálně pak tohoto pachycefalosaurida popsala trojice paleontologů v roce 1982 – kromě mongolského badatele Altangerla Perleho to byly polské paleontoložky Teresa Maryańska a Halszka Osmólska.[2]

 

Nápadným znakem tohoto pachycefalosaurida byla jeho plochá lebka, která nevykazovala výraznou lebeční kupoli, typickou pro některé vývojově vyspělejší zástupce skupiny. Goyocephale byl menší druh, dosahující podle amerického paleontologa Thomase R. Holtze, Jr. délky asi 1,8 metru a hmotnosti menšího psa nebo bobra.[3] Původně byl tento dinosaurus řazen do blízké příbuznosti k rodu Homalocephale, dalšího mongolského pachycefalosaurida, který byl s délkou asi 3 metry[4] podstatně větším zástupcem a podle některých paleontologů mohl představovat dokonce dospělce, jehož byl G. lattimorei ve skutečnosti mládětem. Byla proto stanovena čeleď Homalocephalidae[5], do níž patřily oba rody a podle pozdější fylogenetické analýzy také čínský rod Wannanosaurus.[6]

Kosterní diagram, zachycující přibližný tvar těla a dochovaný kosterní materiál druhu G. lattimorei. Tohoto dinosaura formálně popsal v roce 1982 tříčlenný vědecký tým, jehož součástí byly i dvě polské paleontoložky. Kredit: Jaime A. Headden, Wikipedie (CC BY 3.0)
Kosterní diagram, zachycující přibližný tvar těla a dochovaný kosterní materiál druhu G. lattimorei. Tohoto dinosaura formálně popsal v roce 1982 tříčlenný vědecký tým, jehož součástí byly i dvě polské paleontoložky. Kredit: Jaime A. Headden, Wikipedie (CC BY 3.0)

Dnes paleontologové spíše předpokládají, že Goyocephalebyl sice rod příbuzný zmíněným taxonům, avšak netvořil s nimi vlastní skupinu. Nejspíš představoval bazálního zástupce podčeledi Pachycephalosaurinae a jeho blízkými příbuznými byli také rody Tylocephale, Foraminacephale, Amtocephale nebo Prenocephale.[7] Tito malí dinosauři s heterodontní denticí se pravděpodobně živili rostlinnou stravou, mohli si ale přilepšovat i lovem drobných živočichů. Stavba kostí nohou nasvědčuje tomu, že šlo o velmi rychlé běžce, kteří se před hrozícím nebezpečím dokázali spasit útěkem. Jejich přirozenými nepřáteli mohli být menší a středně velcí teropodi, včetně smeček velociraptorinních dromeosauridů nebo mláďat velkých tyranosauridů. Pravděpodobně šlo o stádní tvory, kteří si ve skupinách udržovali jistý stupeň hierarchie a mohli se utkávat ve vnitrodruhových soubojích. Samci se například mohli prát o přístup k samicím, kontrolu nad skupinou nebo teritoriem či o přístup ke kvalitnějším zdrojům potravy a vody. Zda se ale při tom sráželi svými plochými lebečními „kovadlinami“, to zůstává dosud nevyřešenou otázkou.[8]

 

Napsáno pro Dinosaurusblog a osel.cz

 

Short Summary in English: Goyocephale was a genus of small pachycephalosaurian ornithischian dinosaur that lived in southern Mongolia during the Late Cretaceous about 76 million years ago. It was a small dinosaur with flat skull roof.


Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Goyocephale

http://fossilworks.org/bridge.pl?a=taxonInfo&taxon_no=38794

http://www.prehistoric-wildlife.com/species/g/goyocephale.html

http://dinodata.de/animals/dinosaurs/pages_g/goyocephale.php

 

 

[1] Sullivan, R.M. (2006). „A taxonomic review of the Pachycephalosauridae (Dinosauria: Ornithischia)“. In Lucas, Spencer G.; Sullivan, Robert M. Late Cretaceous vertebrates from the Western Interior (PDF). New Mexico Museum of Natural History and Science Bulletin. 35. pp. 347–366.

[2] Perle, A.; Maryańska, T.; Osmólska, H. (1982). Goyocephale lattimorei gen. et sp. n., a new flat -headed pachycephalosaur (Ornithlschia , Dinosauria) from the Upper Cretaceous of Mongolia“ (PDF). Acta Palaeontologica Polonica. 27(1–4): 115–127.

[3] Holtz, Thomas R., Jr.; Rey, Luis V. (2007). Dinosaurs: The Most Complete, Up-to-Date Encyclopedia for Dinosaur Lovers of All Ages (Aktualizovaný internetový dodatek, str. 48). New York: Random House. ISBN 978-0-375-82419-7.

[4] Nicolás E. Campione, David C. Evans, Caleb M. Brown, Matthew T. Carrano (2014). Body mass estimation in non-avian bipeds using a theoretical conversion to quadruped stylopodial proportions. Methods in Ecology and Evolution.doi:10.1111/2041-210X.12226

[5] Mahito Watabe, Khishigjaw Tsogtbaatar and Robert M. Sullivan (2011). „A new pachycephalosaurid from the Baynshire Formation (Cenomanian-late Santonian), Gobi Desert, Mongolia“ (PDF). Fossil Record 3. New Mexico Museum of Natural History and Science, Bulletin. 53: 489–497.

[6] Longrich, N.R.; Sankey, J.; Tanke, D. (2010). „Texacephale langstoni, a new genus of pachycephalosaurid (Dinosauria: Ornithischia) from the upper Campanian Aguja Formation, southern Texas, USA“. Cretaceous Research. 31(2): 274–284. doi: 10.1016/j.cretres.2009.12.002

[7] Schott, R. K.; Evans, D. C. (2016). „Cranial variation and systematics of Foraminacephale brevis gen. nov. and the diversity of pachycephalosaurid dinosaurs (Ornithischia: Cerapoda) in the Belly River Group of Alberta, Canada“. Zoological Journal of the Linnean Society. doi: 10.1111/zoj.12465

[8] Peterson, J. E.; Dischler, C.; Longrich, N. R. (2013). „Distributions of Cranial Pathologies Provide Evidence for Head-Butting in Dome-Headed Dinosaurs (Pachycephalosauridae)“. PLoS ONE. 8 (7): e68620. doi: 10.1371/journal.pone.0068620

 



 

Titulní strana knihy „Dinosauří kacířství“. Toto dílo určené zejména poučené neodborné veřejnosti znamenalo velký zlom v chápání podstaty druhohorních dinosaurů. Bakker je vykreslil tak, jako v podobném rozsahu ještě nikdo před ním. Kredit: Wikipedie
Titulní strana knihy „Dinosauří kacířství“. Toto dílo určené zejména poučené neodborné veřejnosti znamenalo velký zlom v chápání podstaty druhohorních dinosaurů. Bakker je vykreslil tak, jako v podobném rozsahu ještě nikdo před ním. Kredit: Wikipedie

Dinosauří kacířství
Poznámka o knize Roberta T. Bakkera

 

Kniha Dinosauří kacířství (v originále Dinosaur Heresies, česky tento titul nevyšel) byla poprvé publikována v roce 1986 a znamenala poměrně výrazný převrat v pohledu vědecké i laické veřejnosti na druhohorní dinosaury.[1]Protože jsem právě před několika dny toto dnes již klasické dílo kontroverzního paleontologa Roberta T. Bakkera dočetl, dovolím si podat o něm krátkou úvahu zde na blogu. Kniha je skutečně kultovním kouskem, který již na počátku 90. let inspiroval například i Jaroslava Mareše při psaní jeho Záhady dinosaurů.[2]Bakker samozřejmě nebyl první, kdo přišel s myšlenkou teplokrevných a agilních dinosaurů (což o sobě rozhodně ani netvrdí), v době vydání knihy už se pohled odborníků na dinosaury pomalu začínal měnit. Něco jiného však byla populární kultura, která přijala dynamické a moderní dinosaury až s globálním úspěchem Jurského parku téměř o desetiletí později. Bakker stál nicméně u tohoto převratu již podstatně dříve, prakticky od počátku 70. let, kdy jako jeden z prvních vědců po dlouhém století od viktoriánských objevů Thomase Henryho Huxleyho[3]společně se svým mentorem Johnem H. Ostromem (1928 – 2005) blízkou příbuznost ptáků a dinosaurů začali naplno prosazovat.[4] Této malé vědecké revoluci se později začalo přezdívat dinosauří renesance. Bakker tak v knize s odstupem patnácti let tak trochu i glosuje, k jakým závěrům při svém předchozím výzkumu dospěl a jak výrazně se pohled na dinosaury v tomto mezidobí změnil (nebo alespoň jak se měl změnit). V obsáhlém díle, které zahrnuje 462 stran textu, se věnuje mnoha různým aspektům „pokrokovosti“ druhohorních dinosaurů – jejich fyziologii, komplexnímu chování, reprodukci, excesivním anatomickým strukturám, histologii kosterního aparátu, fylogenezi a příbuznosti s ptáky, evolučnímu rozmachu i ekologickým adaptacím. Ať se ale na otázku vývojové a fyziologické vyspělosti dinosaurů dívá z jakéhokoliv úhlu, stále dochází ke stejnému závěru – dinosauři byli mnohem pokrokovější, lépe adaptovaní a evolučně úspěšnější, než si kdokoliv v době před publikováním knihy mohl vůbec představit.

 

Dnes s odstupem 32 let od publikování Dinosauřího kacířství máme k dispozici mnohem větší objem informací i nových nálezů, než měl Bakker v době přípravy textu. Nicméně až na některé drobnosti či méně významné detaily bychom mohli většinu jeho úvah a závěrů takříkajíc okamžitě podepsat. Od doby vydání knihy bylo navíc objeveno asi padesát prokazatelně opeřených druhohorních dinosaurů a původ ptáků mezi maniraptorními teropody je již věcí zcela uspokojivě doloženou.[5]

Autor knihy Robert T. Bakker při jedné ze svých přednášek v roce 2011. Bakker dlouhodobě využívá své výborné ilustrátorské schopnosti, aby podpořil své často poněkud neobvyklé názory. Mezi ty patří například i představa živorodých sauropodů. Kredit: etee, Wikipedie (CC BY-SA 2.0)
Autor knihy Robert T. Bakker při jedné ze svých přednášek v roce 2011. Bakker dlouhodobě využívá své výborné ilustrátorské schopnosti, aby podpořil své často poněkud neobvyklé názory. Mezi ty patří například i představa živorodých sauropodů. Kredit: etee, Wikipedie (CC BY-SA 2.0)

To samé se pak dá říci o dinosauří teplokrevnosti, metabolismu, evoluční úspěšnosti a dalších pojednaných tématech. Výjimkou je snad jen kapitola o vyhynutí dinosaurů, která odpovídá Bakkerově odmítavému přístupu k Alvarezově impaktní teorii.[6] Bakker byl v 80. letech jedním z jejích hlavních oponentů a v knize se přiklání k myšlence pandemií závažných chorob, které měly výrazně oslabit populace dinosaurů, mísící se navzájem při přechodu z východní Asie do Severní Ameriky a opačným směrem v období končící křídové periody. Podle Bakkera to byly právě tyto globální epidemie, které dinosaury buď zcela vyhubily, nebo alespoň oslabily natolik, že při dopadu planetky Chicxulub se už nedokázali vzpamatovat. Nesouhlasili bychom nejspíš ani s Bakkerovou navrhovanou systematikou dinosaurů, zejména pak zařazením ptakoještěrů (skupiny Pterosauria) mezi dinosaury. A konečně – představa dospělého tyranosaura, řítícího se krajinou rychlostí 45 mil za hodinu (72,4 km/h) je také poněkud fantastická. Nepřesné označení sauropodních dinosaurů slovem „brontosauři“ je pro autora typické v celém rozsahu knihy, takže po nějaké době už není ani příliš otravné. Dá se každopádně říci, že Bakker udělal pro popularizaci tematiky dinosauří paleontologie a zejména pak pro změnu pohledu na dinosaury obrovský kus práce, a už za to si zaslouží úctu a obdiv. A ačkoliv jeho kniha není prosta jistých nedostatků a chyb, patří přesto ke zlatému fondu tohoto žánru. Pokud budete mít možnost, určitě si knihu přečtěte, nebudete zklamáni.

 

Short Summary in English: The Dinosaur Heresies: New Theories Unlocking the Mystery of the Dinosaurs and Their Extinction is a 1986 book written by paleontologist Robert T. Bakker. The book sums up the evidence indicating that dinosaurs, rather than being cold-blooded lizard-like creatures, were in fact warm-blooded, quite agile creatures much more similar to modern birds than to extant reptiles.

 

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/The_Dinosaur_Heresies

https://www.nytimes.com/1986/11/08/books/books-of-the-times-dinosaur-mysteries.html

https://www.kirkusreviews.com/book-reviews/robert-t-bakker-3/the-dinosaur-heresies-new-theories-unlocking-th/

http://discovermagazine.com/2017/may-2017/when-dinosaurs-went-bad

 


 

[1] Bakker, R. T. (1986). The Dinosaur Heresies: New Theories Unlocking the Mystery of the Dinosaurs and Their Extinction. Zebra Books, New York. ISBN 978-0821756089

[2] Mareš, J. (1993). Záhada dinosaurů. Svoboda-Libertas, Praha. ISBN 80-205-0374-9

[3] Prum, R (2003), „Are current critiques of the theropod origin of birds science? Rebuttal To Feduccia 2002“. The Auk, 120 (2): 550–561, doi: 10.1642/0004-8038(2003)120[0550:ACCOTT]2.0.CO;2

[4] Bakker, R. T. (1971). “Dinosaur Physiology and the Origin of Mammals.” Evolution 25: 636-658. doi: 10.1111/j.1558-5646.1971.tb01922.x

[5] Lee, Michael S. Y.; Cau, Andrea; Naish, Darren; Dyke, Gareth J. (2014). „Sustained miniaturization and anatomical innovation in the dinosaurian ancestors of birds“. Science. 345 (6196): 562–566. doi: 10.1126/science.1252243

[6] Alvarez, L. W.; Alvarez, W.; Asaro, F.; Michel, H. V. (1980). „Extraterrestrial Cause for the Cretaceous-Tertiary Extinction: Experiment and Theory“. Science.208 (4448): 1095–1108. doi: 10.1126/science.208.4448.1095


Datum: 24.09.2018
Tisk článku


Diskuze:

Pachycefalosauridi

Tomáš Novák,2018-09-25 13:17:12

Je zajímavé, že menší druhy těchto dinosaurů se možná ve vnitrodruhovém soupeření utkávali "head on" - u plně dorostlých půltunových pachycefalosaurů by ale takové srážky mohly být opravdu životu nebezpečné. Asi to dělaly jen menší druhy.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni












Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace