Obsidián – dávná materiálová inovace  
Zpracování obsidiánu bylo jedním z významných stupňů po cestě od pazourku k bronzu a dalo také vznik řadě pozoruhodných kulturních forem. Příkladem je poměrně nedávný objev mezolitických obsidiánových nástrojů v egejské oblasti a pozdější rozvoj kamenných technologií. Skončíme nespolehlivou úvahou o materiálních předpokladech civilizací.

Od hlubokého paleolitu používali lidé jako materiál pro výrobu nástrojů a zbraní především pazourek. Díky lasturovitému lomu se tato poněkud sklovitá (kryptokrystalická) forma křemene relativně snadno opracovává, alespoň v poměru ke své tvrdosti. Trvalo celkem dlouho, než se pro pazourek objevila významnější konkurence. Nakonec se našla v podobě kovů, avšak ani tehdy pazourek dlouho nevymizel z materiálového rejstříku, i když se škála jeho použití zásadně zúžila, např. na křesací kamínky a šperky. (Říká se, že v severovýchodních Čechách, hlavně v oblasti Broumovského výběžku, se nebohým archeologům pletou do pozdně paleolitických nálezů pazourky z křesadel pušek z doby oné patálie roku 1866.)

Na některých místech Eurasie začali v pozdním paleolitu lidé používat k výrobě nástrojů a zbraní také obsidián. Tato materiálová inovace se pak v průběhu neolitu značně rozšířila, takže v řadě kultur se obsidián stal pozoruhodným mezistupněm mezi pazourkem a bronzem.


Obsidián je sopečné sklo, které vzniklo při kontaktu žhavé lávy s mořskou vodou. Je rozumně tvrdý, má jemnou strukturu a výrazně lasturovitý lom s velmi ostrými hranami, což umožňuje tomu, kdo to umí, vytvářet jemná ostří různých tvarů a použití. V prehistorických kulturách se proto používal jako materiál hrotů a čepelí. Je to mnohem jemnější materiál než pazourek. Jakožto surovina, která byla důležitá pro technologickou úroveň starých civilizací, se dopravoval i na relativně velké vzdálenosti. Jako kdyby nestačilo, že obsidián má vynikající užitné vlastnosti, připisovaly se mu přinejmenším do renesance i vlastnosti magické. Vlastně se moc nedivím, působí dost uhrančivým a nepravděpodobným dojmem.


Japonský obsidián, starý prý 20 tisíc let. Kredit: Wikimedia Commons
Japonský obsidián, starý prý 20 tisíc let. Kredit: Wikimedia Commons.

Nejstarší nálezy obsidiánových nástrojů, které jsem v literatuře nebo na věrohodně popsaných fotkách potkal, pocházejí z Japonska a z Koreje doby pozdního paleolitu. Dokonce i ze střední Evropy, např. z jihovýchodního Slovenska (vrstva epigravettien). Pro kulturní oblast východního Středomoří je pak důležitá všestranně „pokroková“ epipaleolitická kultura Natúfien (13. až 10. tisíciletí před n. l. v oblasti Syropalestiny). V neolitu se přidává hlavně Anatolie (Malá Asie), Mezopotámie (anatolský zdroj obsidiánu), Egypt (saharský obsidián), Ethiopie, ale také Kalifornie, nebo u nás na jižní Moravě pozdně neolitická kultura s moravskou malovanou keramikou (bohužel se z nějakých záhadných důvodů nesmí v archeologické expozici Moravského zemského muzea v Brně fotografovat).

 

Pozdně paleolitický obsidián z jihovýchodního Slovenska. Kredit: Wikimedia Commons.
Pozdně paleolitický obsidián z jihovýchodního Slovenska. Kredit: Wikimedia Commons.

V době bronzové obsidián ještě chvíli vzdoruje možnostem nového kovu, zvláště tam kde byla nouze o měď nebo cín (mnohde se starší bronzy stejně dělaly jenom arzénové), a pak se přesouvá na pomyslnou vedlejší kolej dějin. Na dlouhou dobu si však podržuje roli materiálu pro rozličná speciální použití, od nástrojových po zdobné, rituální až magické. Ostří obsidiánové břitvy nebo chirurgického nástroje se něčím jiným dlouho nenahradí plnohodnotně. Tmavá barva obsidiánu, většinou přímo černá, někdy s nazelenalým, namodralým nebo zase okrovým leskem, působí přitažlivě. Zvláště průsvitné až skoro průhledné formy jsou vlastně polodrahokamy, jak v Arménii (z výtečných vlastních nalezišť), tak v Egyptě a později i v předkolumbovské Střední Americe.

 

Na samostatné téma by vydala obsidiánová zrcadla. Typická jsou pro anatolský neolit, takže jejich koncentraci potkáme v Muzeu anatolských kultur v Ankaře. Vedle technického a kosmetického použití připadá v úvahu i jejich role magická. Navíc je rozlišení mezi šperkem a amuletem nebo magickým nástrojem přinejmenším zčásti až jednou z novinek naší kultury. Lesklé černé zrcadlo je přece zvláštní předmět! Později prodělá boom obsidiánových zrcadel Střední Amerika. Ještě John Dee používal při svých magických operacích obsidiánové zrcadlo aztécké výroby.


Obsidiánová zrcadla, neolit (6000-5500 před n. l.). Muzeum anatolských kultur v Ankaře. Kredit: Wikimedia Commons.
Obsidiánová zrcadla, neolit (6000-5500 před n. l.). Muzeum anatolských kultur v Ankaře. Kredit: Wikimedia Commons.

Tak, a teď bych se měl čtenářům Osla omluvit za pouhé pasivní referování o tématu, jež mi odborně vzato vůbec nenáleží, a raději skončit. Jenže já chci to hlavní teprve říct! Bude to příklad z centra egejské oblasti, přímo ze souostroví Kyklady, kde sice taky nejsem profík na archeologii, ale jsem aspoň důvěrně obeznámený s tamním prostředím. A dojde i na novinku, protože od její publikace uběhlo teprve pět let, což v těchto oborech není žádná doba!

 

Mapa Kyklad. Kythnos leží přibližně v třetině cesty od mysu Súnion (Sounion) na Mélos (Milos). Kredit: Wikimedia Commons.
Mapa Kyklad. Kythnos leží přibližně v třetině cesty od mysu Súnion (Sounion) na Mélos (Milos). Kredit: Wikimedia Commons.

Kyklady

Ke specialitám tohoto svébytného světa, dnes bohužel ničeného turistickým průmyslem, patří také extrémně precizní práce s kamenem, a to od pozdního neolitu po současnost. Zdejší příroda nabízí širokou paletu materiálů, od steatitu (ušlechtilá forma mastku) a nejjemnějších mramorů, přes různobarevné a různě tvrdé břidlice a granodiority, po kvalitní smirek. A je zde i několik nalezišť obsidiánu, mezi nimi vynikají dvě na ostrově Mélu (Milosu). Kámen dokázal na Kykladách dlouho konkurovat i skvělé místní keramice a metalurgii. A obsidián v tom hraje velkou roli. Kdo by se chtěl podívat na doklady technologické i výtvarné potence kykladských kultur (přitom v nepatrné populační hustotě), může klikat na linky obsažené v závěrečném přívěšku o periodizaci kykladské prehistorie. Teď chci ukázat příklad určité tendence technologického (i obecně kulturního) vývoje. Díky insulárním efektům je na ostrovech na leccos líp vidět, což ostatně využil i sám Darwin.


Mezolitické sídlo v Maroulas

Na severovýchodě ostrova Kythnu (Kythnosu) bylo na maličkém poloostrůvku odkryto mezolitické sídliště, to je ta slíbená novinka. V řeckých a zvláště v ostrovních poměrech je mezolit už sám o sobě skoro vzácnost. Nemám žádnou představu o možnostech mezolitické mořeplavby, ale k nejbližšímu místu řecké pevniny je to vzdušnou čarou 50 km. Hladina moře se už od té dnešní zase tak moc nelišila. Pravda, po cestě je taky ostrov Kea (v antice Keós, u Athéňáků Tzia), jenže i dost obávaný mořský proud Cavo d’ Oro.

A teď to hlavní: Mezolitici v Maroulas používali obsidián, byť prý jen na 17 % svých nástrojů! Jejich obsidián není místní, pochází z naleziště na jiném kykladském ostrově, na Mélu (Milosu), který leží o 80 km jižněji. Možná jenom měli málo pořádného pazourku, používali prý místní křemen a křišťál, ale jejich přičiněním začala tato materiálová inovace i na Kykladách. Podle radiouhlíkové datace řady pozůstatků bylo místo obydlené v době od přibližně 9 tisíc let do 8600 před n. l. Kostry z hrobů prý ukazují na dost gracilní konstituci těchto lidí, na kavkazský nebo východomediteránní typ. Vypadají tedy velice podobně jako pozdější Kyklaďáci slavné rané doby bronzové, vlastně i jako většina dnešních obyvatel Kyklad. Z toho ovšem neplyne žádný důkaz kontinuity, jen ta podobnost, která je sama o sobě zajímavá. Vůči starší a východnější kultuře Natúfien to byli chudí příbuzní v zapadákově, ale první krok byl učiněn a s ním další drobný příspěvek k příslovečně ostrůvkovitému šíření těch výdobytků, které předjímají neolit.

Kdo by toužil po epičtějším popisu této půvabné lokality, najde jej i s vícero fotkami tady.

Velice podobné sídlo bylo o tisíc let později také v řeckém souostroví Severní Sporady, v tzv. Kyklopově jeskyni na ostrově Gioura. Tamní mezolitici žili 300 km severně od Mélu, vzdušnou čarou, a přitom taky používali mélský obsidián.


Mélský obsidián

Pahorek Nychia na Mélu (Milosu). Kredit: Wikimedia Commons.
Pahorek Nychia na Mélu (Milosu). Kredit: Wikimedia Commons.

Ostrov Mélos (novořecky Milos) najdeme na jihozápadě Kyklad. Když jej člověk vidí z moře, tak se ani nediví, že tady už kdysi lidé hledali zajímavé materiály. Pobřeží je nečekaně pestrobarevné díky tufu, železným rudám, zvětralé manganové rudě, kaolínu, síře...

 

Přírodní obsidián na pahorku Nychia na Mélu (Milosu). Kredit: Wikimedia Commons.
Přírodní obsidián na pahorku Nychia na Mélu (Milosu). Kredit: Wikimedia Commons.

Něco přes kilometr (vzdušnou čarou) západně od přístavu Adamas (Adhamandas) ční mys Bobarda (Bombardha) a nad ním pahorek Nychia. Ten skrývá jedno z největších nalezišť obsidiánu. Jen za období pozdního neolitu a rané doby bronzové se ho tu prý vytěžilo 13 tisíc tun! To je v průměru skoro 5 tun ročně! Při tehdejší velice malé populační hustotě je strašně moc. Zčásti se exportovaly už hotové výrobky, většinou ostří nebo hroty, zčásti se vyvážela přírodní obsidiánová jádra, ze kterých se na dalších kykladských ostrovech teprve vyrábělo nářadí, část se ho pak exportovala třeba na Krétu i leckam dál. Kykladská práce byla považovaná za špičkovou.

 

Opracovaný obsidián, pozdní neolit a raná doba bronzová. Muzeum hornictví v Adamas na Mélu (Milosu). Kredit: Wikimedia Commons.
Opracovaný obsidián, pozdní neolit a raná doba bronzová. Muzeum hornictví v Adamas na Mélu (Milosu). Kredit: Wikimedia Commons.

Dnes je pahorek Nychia vycházkovým místem s geologickou naučnou stezkou. Nutno však dávat pozor na to, že úlomek přírodního obsidiánu dokáže být překvapivě ostrý a dá se o něj docela ošklivě pořezat. Malinko víc jsem toho o pahorku Nychia napsal tady. Na východě ostrova je v horách ještě další významné naleziště obsidiánu: Demenegaki.

 

V Adamas sídlí i Muzeum hornictví na Mélu (Milos Mining Museum). Kromě památek na antickou i novověkou těžbu síry a řady dalších pozoruhodností věnuje skoro celé jedno patro své moderní budovy sbírce obsidiánu.

Obsidián z Mélu na Krétě, raná doba bronzová. Kredit: Wikimedia Commons.
Obsidián z Mélu na Krétě, raná doba bronzová. Kredit: Wikimedia Commons.

Na Mélu (Milosu) se tvrdí, že je to vůbec největší sbírka zpracovaného obsidiánu z takto staré doby. Za to neručím, možná ano. Každopádně je to však největší taková evropská sbírka a hlavně tuze pěkná. Podrobnější popis s fotkama a dalšími odkazy nabízím zde.

 

Máme tedy názorný příklad, jak se z dávného zapadákova stalo významné centrum, které si navzdory svým miniaturním rozměrům po dost dlouho dobu celkem úspěšně hrálo málem na velmoc! Formálně podobná struktura děje – přijetí výdobytků velkých civilizací a jejich následná zásadní úprava po svém a z místních zdrojů – se bude na Kykladách, resp. v antickém Řecku jako kulturním celku, ještě několikrát opakovat.


Svědectví z Fylakopi

Prastarým centrem Mélu bývalo Fylakopi, pahorek nad mořem, osídlený od samého začátku doby bronzové. Pěkně se tu vystřídaly všechny vrstvy kultur doby bronzové, takže dojde i na památky achájské, tedy mykénské kultury Řecka pozdní doby bronzové. Kupodivu se ještě i mezi nimi najde něco málo obsidiánu. Zčásti jde o nějaké speciální nástroje, ale většinou o nástroje rituální (vlastně také svým způsobem speciální). Vskutku názorná ilustrace historického vývoje obsidiánové industrie.


Závěrečné opatrné poučení o vývoji kultur

Jsem dalek toho, abych důvěřoval nějakým zákonitostem dějin. Nicméně je to také příklad evolučního dění, a to má vedle fyzických limitací povahu kombinací inovace a selekce. Nehodlám zasahovat ani do oblíbených sporů o to, zda novinky, ať už technologické nebo jiné, mají unikátní zdroj, z něhož se šíří, nebo zda vznikají na mnoha místech naráz. V těch poměrně vzácných případech, kdy o tom něco víme, to vypadá, jako kdyby problémem nebyl ani tak vznik, jako spíše kvantitativní rozšíření a udržení novinky, případně její další vývoj. Import může inspirovat nejen k přijetí nové technologie, ale taky k zájmu o její plody, často i k zájmu o plody technologie, kterou jsme sice měli, ale nedoceňovali a nerozvíjeli. „Opičení se“ po určitém kulturním stylu může zesílit zájem o něco, co sice máme, ale bídné a málo, protože jsme o to zatím moc nestáli. Jindy vede naopak k zániku unikátních technik, o které přestane být zájem.

Dalším oblíbeným sporem na způsob vajíčka a slepice bývá otázka o materiálních předpokladech civilizací. Samozřejmě, že kde nic není, tak ani smrt nebere. Ale nešikovný hlupák nic kloudného neudělá ani ze sebelepšího materiálu, navíc se ani nedozví, že ho má za humny. Jde spíš o sladění nabídky a poptávky, tužeb a schopností, přírodních zdrojů a nároků přírodních podmínek; o vyladění stylu kultury v daných podmínkách.


Přívěšek – Hrubá periodizace prehistorie na Kykladách:

Neolit 6500 až 3200 před. l. – viz album fotek

Raná doba bronzová 3200 až 2000 před. l., nejslavnější epocha dávných Kyklad – viz album fotek

Střední doba bronzová 2000 až 1650 před. l., pod vlivem mínójské Kréty – viz album fotek

Pozdní doba bronzová 1650 až 1100 před. l., achájská, tedy už řecká, kolonizace Kyklad – viz album fotek

Pak už je zde kontinuální řecká historie, počínaje příchodem dalších řeckých kmenů ponejvíce Iónů počátkem doby železné, v 11. století před n. l. – viz album fotek

 

Literatura:

A. Sampson: The Mesolithic in the Aegean, in Manen C., Perrin T. & Guillaine J. et al. (eds), The Neolithic transition in the Mediterranean. Errance, 2014, p. 193 -212. (Online

Colin Renfrew: The Emergence of Civilisation. The Cyclades and the Aegean in the Third Millenium BC. Oxford: Oxbow Books, 2011.

Z. Kratochvíl: Pouť na Kyklady. Rozsáhlá online publikace na doméně www.keros.cz.

Archaeological objects made from obsidian – kategorie fotek na Wikimedia Commons

Datum: 17.06.2019
Tisk článku

Budoucnost lidstva - Kaku Michio
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 397 Kč
cena: 333 Kč
Budoucnost lidstva
Kaku Michio

Diskuze:

Alexander Németh,2019-06-24 10:31:32

Z vychodneho slovenska boli roznasane obsidiany a nastroje z obsidianov minimalne do vzdialenosti 800-1000 kilometrov vsetkymi smermi, v oblastiach dnesneho juzneho madarska boli vymienane za kamennu sol. Koncom maja bola v madarsku konferencia o obsidianoch aj s vystavou nastrojov z nich (ioc-2019, web konferencie). Na vychodnom slovensku je niekolko lokalit kde obsidiany vznikly a vela lokalit kde boli osady s dielnami na opracovavanie. Mne sa podarilo najst jednu taku lokalitu, ktora doposial nebola znama ani v odbornych kruhoch. Nahodny nalez pri hladani mineralov

Odpovědět


Re: Východní Slovensko

Zdeněk Kratochvíl,2019-06-24 16:05:59

Díky za zprávu. Asi jsem jihovýchodní Slovensko podceňoval, tedy myslím stran obsidiánu. Inu, tokajská oblast, i když tenkrát to ještě neocenili, taky na to ani nebylo klima.

Odpovědět

13 tisíc tun a pět denně

Ludvík Urban,2019-06-18 10:30:01

Ehm, článek pěkný, jen ta čísla...
Vytěžit 13 tisíc tun rychlostí pět tun denně znamená 2600 těžebních dní, tedy SEDM let a kousek.
Osel by neměl být bulvár...

Odpovědět


Re: 13 tisíc tun a pět denně

Zdeněk Kratochvíl,2019-06-18 11:37:54

Moc se omlouvám za trapné přeřeknutí a děkuju za upozornění.
Má tam být samozřejmě: pět tun ročně.

Nějakých 14 kg denně sice nevypadá jako nijak moc, jenže jednak těžko cokoli dělat v zimních lijácích, jednak je potřeba hledat kvalitní obsidiánová jádra. Při tehdejší nepatrné populační hustotě je to i tak hodně. Pokud je správný odhad, že tehdejší Mélos mohl mít tak max. 1 tisíc obyvatel (celé Kyklady asi 10 tisíc nebo o málo víc), tak jenom těžba by plně zaměstnala přes 1% mélské dospělé populace - a zpracování určitě víc, i když část se vyvážela jen jako surovina.

Odpovědět


Re: Re: 13 tisíc tun a pět denně

Milan Krnic,2019-06-18 18:09:53

Kolik se skutečně vytěžilo (bokem ukradlo), dnes neví nikdo. Styďte se, jak naše předky podceňujete!
Díky, jako vždy, za článek, máte opravdu široký přehled (jen ta víra v poctivost je trochu naivní .. tuna vám, dvě mě, zbytek na platy a úplatky, šéfoi vykážeme 14 kilo, a jsme na svém, ts).

Odpovědět


Re: Re: Re: 13 tisíc tun a pět denně

Zdeněk Kratochvíl,2019-06-18 18:55:24

Je to jak píšete. Chtěl jsem jenom nastínit dolní limit. Vždyť i to číslo pro početnost populace je horním limitem odhadů a taky intenzita těžby se v různých dobách lišila. Navíc je na Mélu ještě druhé naleziště obsidiánu: Demenegaki.
Ale s tou početností to může být docela komplikované. Nedělám si iluze, ale každá kultura má své vlastní limity poctivosti, někdy překvapivě různé - a s tím se pojí specifické způsoby nepoctivosti. To je samo o sobě téma.

Odpovědět

Obsidián jako obchodní artikl

Zdeněk Kratochvíl,2019-06-17 16:14:39

Samozřejmě, i když tak do 7. století před n. l. letopočtem to byl i ve Středomoří obchod výměnný.
Nějaké směny se předpokládají už v pozdním paleolitu, i když na druhé straně bylo na některých územích až do raného neolitu asi možné tam prostě přijít a nasbírat si.
V neolitu a v rané době bronzové to byl vlastně strategický materiál, který si těžaři a zpracovatelé určitě chránili a nedávali lacino. Přinejmenším na Krétě a na řecké pevnině byly zhotovené kykladské obsidiánové nástroje ceněny asi tak, jako v 20. století švédská ocel nebo švýcarské hodinky. Ony se ty kykladské čepele i od oka poznají od jiných.
Od střední doby bronzové je to až na několik výjimek spíš záležitost magie a šperku (dodnes). Zvláštní formy obsidiánu jsou prostě polodrahokamy. I obyčejný přírodní obsidián mívá dnes statut přírodní památky a na nalezištích platí zákaz sběru a zákaz volného exportu neúplatně nasbíraného obsidiánu ze země.
Na našem uzemí vím ze staré doby jen o těch pozdně neolitických nálezech na jižní Moravě - a nevím, odkud ten obsidián byl. Nevím, nakolik je to jen můj optický klam (opravdu to není můj obor) - a nakolik je ta naše obsidiánová chudoba dána tím, že jsme tady na takovém zvláštním rozhraní různých kulturních prostorů. V neolitu i v době bronzové tady byla na velice slušné úrovni spíš keramika (ostatně, dokonce už v paleolitu). A Kelti pak na černé šperky používali sapropelit (švartnu).

Odpovědět


Re: Obsidián jako obchodní artikl

David Novák,2019-06-21 23:03:41

Na jižní Moravě byl obsidián importován z východního Slovenska, to je jisté. Dost byly využívány po celá období lokální zdroje surovin - rohovce, ale i z větších vzdáleností tahané kameny, např. radiolarit ze Slovenska, silicit glacigenních sedimentů ze severu Moravy a jistě i vyšších geografických souřadnic (ten byl asi nejlepší svojí dostupností a kvalitou), pak různé polské suroviny, které jsou vizuálně zajímavější, dá se ale vyjmenovat spousta surovin. Mě přijde ještě dost zajímavý křišťál, ze kterého je tu a tam vytvořený nějaký drobný artefakt, jinde v Evropě i dýky, který musel být jistě pro svoji výjimečnost dost cenný.
Jinak děkuji za pěkné články s archeologickou tématikou, rád si přečtu i další.

Odpovědět


Re: Re: Obsidián jako obchodní artikl

Zdeněk Kratochvíl,2019-06-21 23:46:00

Rád jsem se poučil, díky.
Prosím vás, kdybych se dopustil nějakého lapsu, tak mě směle opravte.

Odpovědět

Obsidián jako obchodní artikl

Tomáš Novák,2019-06-17 15:21:54

Stal se prosím obsidián žádaným obchodním artiklem? Byl dovážen i na naše geografické území? Děkuji!

Odpovědět


Re: Obsidián jako obchodní artikl

David Novák,2019-06-21 22:44:42

V době kamenné určitě. Viděl jsem dokonce data, v jakém množství a na jaké ostrovy v Řecku byl distribuován. Dokonce obsidián z Milosu celkem začal válcovat jiné zdroje, takže určitě byl žádaný, nicméně na naše geografické území se dle dnešních výzkumů a zjištění určitě nedostal. Víceméně se jednalo jen o středomoří. Obsidián na našem území (z období lengyelské kultury - u nás odnož s moravskou malovanou keramikou)pocházel ze zdrojů z východního Slovenska, což je ovšem taky slušná vzdálenost poukazující na slušné obchodní styky.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni
















Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace