Anaxagorás jako astrofyzik  
Tento osvícenec v době řecké rané klasiky vymyslel první předlohu Kant-Laplaceovy hypotézy o prachoplynovém protoplanetárním disku, zatím ještě geocentrickou. K tomu další novinky: Slunce je rychle se pohybující žhavý objekt, z nebe mohou padat zbylé kameny – a některá nebeská tělesa mohou být obydlená!

Anaxagorás není dalším z řady dávných praktických astronomů, jako byli třeba Thalés nebo Kleostratos (jeho texty), ba i Anaximandros. Na rozdíl od nich toho na obloze nejspíš tak moc nenaměřil. Je ryzí teoretik, který na astronomické jevy aplikuje přístup nejen geometrický, ale také fyzikální. Málem by se člověku chtělo říct, že od něho pochází představa o materiální jednotě světa, nebýt toho, že v takto staré době se slovo pro látku nebo hmotu (hylé) ještě nepotká. (Tedy krom běžných a zhola neteoretických významů toho slova, jako je bláto, dříví v lese nebo špína za nehty.) Leckdo možná slyšel, že Slunce považoval za veliký žhavý kámen. To je však jen střípek jeho obecného pohledu na uspořádání kosmu.

Napřed tedy něco málo o něm a jeho spisu, pak už o meteorech, Slunci, Měsíci a mnohých obydlených světech. Hned v souvislosti s jeho životem však nutno zmínit pád velikého meteoritu u Kozích říček a pozorování Halleyovy komety. Celkovým rámcem nakonec bude nejstarší předloha Kant-Laplaceovy hypotézy o prachoplynovém protoplanetárním disku, zatím ovšem představeném geocentricky. Velice racionálně vyloží i pozemské děje, zvláště meteorologické a geologické.

Halleyova kometa při svém slavném návratu roku 1910, nikoli tedy 466 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.
Halleyova kometa při svém slavném návratu roku 1910, nikoli tedy 466 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

 

Život a dílo

Anaxagorás se narodil roku 500 nebo 499 před n. l. ve východním Řecku, v iónském městě Klazomenai (dnes Urla na západním pobřeží Turecka). V dospělém věku přišel do Athén, kde prožil velkou většinu života. Rčení, že Anaxagorás „přinesl filosofii do Athén“, se stalo příslovečným. Jakožto přítel athénského vládce Periklea se však po oslabení jeho moci stal zástupným terčem útoků: v sedmdesáti letech byl účelově obžalován z nezbožnosti. Raději se tedy odstěhoval zpátky do Malé Asie, do Lampsaku, kde roku 428 nebo 427 před n. l. pokojně zemřel.

V Athénách se vyprávělo mnoho historek o Anaxagorově novátorství a zvláště o jeho naprosté odtažitosti. Když mu prý soudci nevhodně (asi posunky) naznačovali, že stojí před soudem hrdelním, tak údajně odpověděl: „Nade mnou i nad vámi příroda už dávno vynesla rozsudek. Ve vaší moci je pouze určit den.“ A na zprávu, že oba jeho dospívající synové zahynuli při námořním neštěstí, prý reagoval klidnými slovy: „Věděl jsem, že jsem zplodil smrtelné syny.“

Z Anaxagorova spisu se v doslovném znění zachovalo relativně dost textu. Není snadný, ale není nijak záludný. Žánrem je to iónská naučná próza, avšak na rozdíl od Hérakleitovy téměř básně v próze představuje Anaxagorovo dílo veliký krok směrem k sice náročně – leč racionálně průhledné – argumentaci. Svým stylem je předchůdcem traktátu, ba téměř moderního vědeckého příspěvku. (Pro fajnšmekry detailů je na konci tohoto článku Dodatek.)


Babylonská tabulka, prý se záznamem o pozorování Halleyovy komety roku 164 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.
Babylonská tabulka, prý se záznamem o pozorování Halleyovy komety roku 164 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

Meteorit u Kozích říček a Halleyova kometa
Na Anaxagoru nejspíš hluboce zapůsobila svědectví o pádu velkého meteoritu roku 466 (nebo 467) před n. l. u Aigios Potamoi v oblasti Dardanel. Bylo to ve dne, za letu se z něj odštěpovaly úlomky a na zem dopadl kus „velký jako vůz“. Prý byl ještě horký, když k němu obyvatelé této zapadlé končiny přišli. Na místě se ukazoval celých pět století. Velké meteority se ukazovaly a často také uctívaly leckde na světě, včetně Řecka. Tento případ je však výjimečný zachycením svědectví o pádu. Lidová tradice spojila Anaxogoru s pádem meteoritu do té míry, že mu dost absurdně připsala i jeho předpověď.

 

V té době byla v noci vidět také velká kometa, pozoroval ji prý i Anaxagorás. Souvislost s pádem velkého meteoritu je v tomto případě asi jenom náhodná, i když, kdo ví. Velká část meteorů samozřejmě s kometami souvisí, ale v tomto případě většina astronomů sází spíš na náhodný souběh. Těžko však bude náhoda, že Halleyova kometa měla být podle současných výpočtů dobře viditelná právě v létě roku 466 před n. l. Novodobé rozpletení těchto svědectví posouvá její nejstarší známé pozorování o tři její oběhy zpátky do minulosti. Formální důkaz sice nemáme, mohla to být jiná jasná kometa, ale to je málo pravděpodobné. Zatím nejstarší známý údaj o pozorování Halleyovy komety pocházel z roku 240 před n. l., a to z Číny. V soutěži o nejstarší pozorování této komety tedy momentálně vede Řecko, i když Číňané a Babylóňané doplnili pozorování komety řadou cenných astronomických údajů, které určují i její polohu.

 

(Starší vrstva čtenářů Osla si zajisté pamatuje její návrat roku 1986, i když nepůsobil nijak mohutně, zvláště ne ve srovnání s předchozím návratem roku 1910.)


Slunce
Slunce je pro Anaxagoru velký a žhavý fyzikální objekt, ne už bůh Hélios. Hlubinní (tedy ne zcela vědečtí) psychologové by řekli, že Anaxagorás provedl příkladné „stažení projekcí“, když už na obloze nevidí zářícího boha, ale objekt hodný zkoumání. Protože však ještě nemá termín fyzikální objekt, tak jej různě opisuje. Tu přirovnáním Slunce ke žhavému kameni, tu k rozžhavenému kusu kovářského železa. Takto pochopené Slunce ovšem pořád ještě obíhá kolem Země. Nespadne buď proto, že je nese vzduch, jehož odporem se také rozžhavuje – nebo proto, že rychlost jeho oběhu je udržuje v dráze, dnes bychom řekli, že odstředivou silou. Obě verze Anaxagorás nabízí, převažuje však ta druhá.

Ve srovnání s běžnými předměty naší zkušenosti je Slunce nesmírně velké. Anaxagorás říká, že je mnohem větší než Peloponnés. To měl pravdu. Přesto se dnes nad touto větou usmějeme. Jenže toto srovnání není tak naivní, jak vypadá! Byl to pokus o spolehlivé stanovení dolní meze rozměru Slunce, a to s vědomím, že je nejspíš mnohonásobně větší. Podle jednoho výkladu se do tohoto výroku Peloponnés dostal jako narážka na tehdy památné prstencové zatmění Slunce roku 478 před n. l., které bylo právě z plochy tohoto poloostrova dobře pozorovatelné.


Měsíc
Anaxagorovi bývá připisován také objev, že Měsíc svítí světlem odraženým od Slunce. Spíš ale jenom popularizoval Parmenidův objev, aby o něm věděli i v Athénách, i když jistotu těžko mít. Důležitější novinkou je, že Anaxagorás považoval Měsíc za kamenné a zemité těleso. Jsou na něm hory, pláně a rokle. Když není žhavý, mohl by třeba být obydlený, nebo aspoň oživený. Spíše jako vtip asi pronesl, že slavný nemejský lev, kterého přemohl mytický hrdina Héraklés, skočil na Peloponnés z Měsíce.

Zásadní je, že takových podobných těles, které nesvítí vlastním světlem, může být podle Anaxagory velice mnoho a mohou být obydlené, ale my většinu z nich na rozdíl od Měsíce nevidíme.

Měsíc obíhá Zemi samozřejmě níže než Slunce, v tom se všechny známé staré i nové kosmologické modely shodnou.


Hvězdy
Hvězdy jsou podle Anaxagory naopak mnohem výše než Slunce. Z archaické pozice pod Měsícem je nad Slunce povýšil už Parmenidés, ba možná už Xenofanés. Oproti jejich zdůvodnění ovšem Anaxagorás přináší nový a mnohem modernější argument: Hvězdy svítí vlastním světlem, jsou tedy velice žhavé, ale pro jejich obrovskou vzdálenost jejich teplo nevnímáme.


Obydlené světy
Doslovně vzato Anaxagorás nemluví o světech, ale pracuje s rozdílem mezi „u nás“ a „jinde“. „U nás“ je opozitum k „jinde“. Jak moc jinde? V Anaxagorově astronomické představě ono „u nás“ odpovídá naší Zemi a tomu uspořádání nebeských oběhů, které známe, – zatímco „jinde“ odkazuje k analogiím podobného lokální kosmického uspořádání, jenže opravdu jinde. Novodobě řečeno: situaci „u nás“ odpovídá naše sluneční soustava, byť chápaná geocentricky, zatímco velmi daleko „jinde“ jsou nějaké její analogie. Ve skromnějším měřítku může jít také o Zemi a Měsíc.

Anaxagorás si dokonce představuje, že i jinde je vše velmi podobné stavu u nás, byť asi ne stejné. Píše doslova:

[Je třeba se domnívat, že tam] lidé staví města a konají díla jako u nás a mají Slunce, Měsíc i ostatní, jako je tomu u nás; a země jim rodí mnohé a rozmanité [plody]. Ty nejprospěšnější z nich shromažďují doma a užívají je. Toto jsem řekl o vydělování, neboť k vydělení nemusí dojít pouze u nás, ale i jinde.“

Ono „vydělování“ je Anaxagorův termín pro strukturaci kosmu.


Otáčení a strukturace kosmu
Anaxagorás vidí vše jako směs. „Všechno je obsaženo ve všem“. Vtip je však v tom, že ne rovnoměrně a ne všude stejně. Někde je něčeho více, jinde zas převažuje něco jiného, ale nikdy to není vydělené úplně, vždycky zůstávají přimíseniny nebo zbytky, tu stopově nepatrné, tu dost značné.

Co je příčinou takovéto diferenciace, která působí, že svět není jen amorfní vlčí mlha? Anaxagorás to svádí na tenzi svůj k svému, např. při růstu zárodku z mateřských živin, ale ve velkém měřítku především na třídící roli otáčení, podobnou odstředivce. Děje se tak „silou otáčení“. Přitom upozorňuje, že v kosmu může jít o rychlosti neporovnatelně větší než jaké potkáváme „u nás“, v našem okolí.

Každá z oblastí analogických naší sluneční soustavě se ustavuje stratifikačním působením otáčení. Ze směsi vzduchu (plynu) a drobných zemitých částeček (prachu) se tvoří disk, v němž se těžké dostává dovnitř a lehké směrem k okrajům. Uprostřed se tak konstituuje Země, z lehčích složek jednotlivá kosmická tělesa, například Měsíc a nad ním Slunce. Hvězdy jsou spíše případy jiných podobných soustav, a to nesmírně vzdálených.

Protože se v přírodě nic nevyděluje úplně čistě, obsahuje i zbylý prostor v okolí Země, Měsíce a Slunce také zbytky vzduchu (plynu) a hlavně prachu, včetně větších pevných kusů, tedy kamenů různé velikosti. Některé z nich občas spadnou na Zem jako meteority, pokud byly dost velké. Zčásti je chápe jako zbytky po strukturaci soustavy, zčásti také jako druhotné odštěpky odlétající „jako jiskry z kovářského železa“.


Děje v pozemské přírodě
Anaxagorás velice přesně popisuje řadu meteorologických jevů. Například tvrdí, že kroupy vznikají tehdy, když mrak vystoupá hodně vysoko, kde je velice chladno. To se nebude ani trochu líbit Aristotelovi. Anaxagorás totiž tvrdí, že vzduch ve velké výšce je jen málo ohříván teplem zemského povrchu zahřívaného Sluncem; že představa o jeho blízkosti Slunci je bláhová, jde o úplně jiné měřítko.

Anaxagorás podal i nejstarší dnes známý výklad letních záplav v Egyptě. Ty byly příslovečnou záhadou, protože Nil tekoucí pouští se rozvodní vždy uprostřed nejsuššího léta. Anaxagorás tvrdil, že při těchto záplavách „voda pochází z tajícího sněhu na vysokých horských hřebenech v Ethiopii“. Tuto myšlenku sice kritizoval historik Hérodotos, ale postupně se ujala díky popularizaci v dílech tří nejvýznamnějších athénských tragiků (Aischylos, Sofoklés, Eurípidés) a nakonec díky své rozumnosti.

Střízlivě působí i tradice o Anaxogorových moudrých odpovědích na rozličné otázky. Například, zda se hory nad Lampsakem mohou stát mořem.: „Ano, pokud k tomu bude dostatek času.“ Působení eroze prostě popsal v duchu principu aktualismu. Proměny krajiny se nemusí dít katastroficky, stačí velice dlouhodobé působení těch sil, které pozorujeme.


Různé astronomické tradice
Na začátku článku jsem Anaxagoru uvedl jako zvláštního teoretika a fyzika mezi dávnými řeckými astronomy. Z části je jeho předchůdcem už Anaximandros, který se ovšem intenzivně věnoval také skutečnému pozorování. Tudy povede hlavní linie evropské astronomie: teorie se vztahem k pozorování a měření. Anaxagorás je předchůdcem těch extrémních teoretiků mezi astronomy, kteří na skutečné hvězdy příliš často nepohlédnou, ale přinášejí převratné myšlenky.

Lykabétos (novořecky Lykavitos, anglicky Lycabettus) v Athénách. Kredit: Wikimedia Commons
Lykabétos (novořecky Lykavitos, anglicky Lycabettus) v Athénách. Kredit: Wikimedia Commons.

Jinou a mnohem starší linii představují astronomická měření k účelům kalendářním a navigačním, mnohdy navazují na prehistorické tradice. V Řecku je to Thalés, Kleostratos, Anaximandros... V Anaxagorově době působil přímo v Athénách Faeinos, jehož žákem bude Metón, autor athénské kalendářní reformy. Měl observatoř na vršku Lykabétos, který tehdy ještě nebyl obklopený velkoměstem. Nic však nenasvědčuje kontaktům mezi Anaxagorou a Faeinem, nejspíš měl každý z nich jiné starosti.

 

Další starou linií je svérázná „epická astronomie“, která jednotlivá souhvězdí i periodické jevy na obloze spojuje s mýty. V Řecku začíná poetickými pohledy na hvězdné nebe v homérských eposech, pak přijde Epimenidés, Arátův spis Fainomena (Jevy na obloze), barokní hvězdné atlasy – a nakonec tato tradice ústí v poetických odlehčeních a mnemotechnikách při popisu souhvězdí v novodobé popularizaci astronomie.

Nemluvě o tom, že od 4. století před n. l. přichází do Řecka babylonská i jiná astrologie.

Tohle by však bylo téma na samostatný článek.


Dodatek: Dílo o dvou knihách
Zatímco Hérakleitovo dílo, napsané také v žánru iónské naučné prózy, představovalo spletité významové klubko, tak Anaxagorův styl je skoro lineárně přímočarý. Výklad sice není zrovna jednoduchý, ale nejde o problém rozmotávání téměř bezbřehé sítě významů. K porozumění stačí elementární návyk na čtení odborného textu.

Z Anaxagorova spisu se zachovalo v doslovném znění 18 odstavců, některé i dost dlouhé. Ocitoval je pozdně antický filosof Simplikios, když uváděl na pravou míru Aristotelův výklad Anaxagory. Simplikios nazývá Anaxagorovo dílo Fyzika a tvrdí, že mělo rozsah dvou knih. Takový titul není vyloučený, ale zrovna tak může být jenom prolongováním drbů římské doby, které všem dávným myslitelům připisují dílo s názvem O přírodě (Peri fyseós), aniž by to mělo jakýkoli důvod. Zajímavější je údaj o rozsahu. (Knihou se v té době myslí přibližně to, co u nás větší kapitola.) Prakticky všechny zachované citáty Simplikios uvádí jako části 1. knihy, zatímco mnoho antických referátů o Anaxagorově nauce odkazuje na méně specificky filosofická témata, která v dochovaných doslovných citátech nemáme. Z toho je možné dedukovat, že 2. kniha Anaxagorova spisu pojednávala spíše o konkrétních přírodovědných problémech. Pozdější filosofy totiž přírodozpyt zajímal méně, takže o něm jenom stručně referovali a nepárali se s přesnou a dlouhou citací.


Literatura
Zdeněk Kratochvíl: Anaxagorás. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2014.

Patricia Curd: Anaxagoras of Clazomenae. University of Toronto Press 2007.

David Sider: The Fragments of Anaxagoras. Sankt Augustin 2005.

Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov 1995. – Roztomilé drby zapsané v 3. století n. l.

http://www.fysis.cz/presokratici/anaxagoras.htm – Překlady i originály fragmentů Anaxagorova díla a testimonií o něm na mém starém webu.

http://journalofcosmology.com/AncientAstronomy106.html – Rekonstrukce dráhy komety.

 

Poznámka redakce

Omlouváme se autorovi i čtenářům. Články Anaxagorás a infinitezimální veličiny a  Anaxagorás jako astrofyzik, se nám podařilo vložit v opačném pořadí. K chybě se nechce nikdo přiznat. Doufáme, že se našemu mágovi je podaří prohodit.

Datum: 05.07.2019
Tisk článku

Testy 2018 z matematiky pro žáky 5. a 7. tříd ZŠ -
 
 
cena původní: 99 Kč
cena: 94 Kč
Testy 2018 z matematiky pro žáky 5. a 7. tříd ZŠ

Související články:

Anaxagorás a infinitezimální veličiny     Autor: Zdeněk Kratochvíl (04.07.2019)



Diskuze:

Velikost Slunce

Tomáš Novák,2019-07-06 09:50:27

Děkuji za další skvělý článek! Rozměry Slunce tehdy tuším přirovnávali k polovině průměru Peloponésu, je to tak? Děkuji, TK

Odpovědět


Re: Velikost Slunce

Milan Krnic,2019-07-06 10:34:52

Je to poloostrov, takže k polovině, to je jasný. Při snídani nejčastěji.
Zajímavé jsou rozdílné informace, např. zde:
https://clanky.rvp.cz/clanek/t/GM/1497/HISTORIE-MERENI-ZEME-A-VESMIRU.html/
Podle uvedených zdrojů bych řekl, že s Anaxagorásem dělali rozhovor. :)
Připojuji se k poděkování.

Odpovědět


Re: Re: Velikost Slunce

Zdeněk Kratochvíl,2019-07-06 13:30:10

Text v tomle odkazu znám už ze dřív. Je symtomatický. Patří ke světlejším stránkám popularizace dějin vědy, což není zase tak moc pochavla, protože průměr bývá dost šílený. Většinou se za zdroj považuje předchozí opis čehosi. Tady mají aspoň mezi ostatní literaturou Zdeňka Horského, a to byl opravdu pan znalec. Navíc je to celé číselně vzato celkem dobře, aspoň v mezích možných diskuzí.
Problém je "jenom" neorientovanost v dobových kontextech. Tak se např. z protiperikleovské kliky udělá "athénský dvůr".
Důležitější je, že stará astronomie se většinou držela míry úhlové. Dobře věděli, že s mírou délkové jsou mimo Zemi potíže. Tam představené příklady jsou vlastně jakési výboje, které se snaží tu délkovou míru vydobýt. Krom jasného úspěchu ve fyzikální geografii to spíš příspívalo k jednotnému popisu Země a nebeských těeles, mnohdy na potvoru Aristotelovu rozdělení kosmu na dvě nepoměřitelné oblasti.

Odpovědět


Re: Velikost Slunce

Zdeněk Kratochvíl,2019-07-06 13:08:54

Nevím, jak se objevila ta polovina Peloponnésu, je to nesmysl, možná se opravdu zatoulal z nějakého překladu překladů, když je to poloostrov.
Přímo Anaximandrův text o tom se bohužel nezachoval. To, co jsem v odstavci "Slunce" napsal, je výsledek pitvání antických zvěstí o Anaxagorovi, naštěstí u autorů, kteří jsou známými firmami, takže lze tušit, jak co komolí nebo ne. Výsledek oné textové pitvy je navíc hodně konsenzuální. Pokud kdo z učenců vůbec o něčem z toho pochybuje, tak výjimečně o slově "mnohem". Takže:
"Slunce je mnohem větší než Peloponnés."
Kontext jsem trochu vyložil v článku.

Pokud jste ovšem slovy "tehdy přirovnávali" myslel obecné mínění lidí, ne Anaxagorovo, tak nutno říct, že moc nevíme, a to kvůli jejich úplně jinému vztahu ke Slunci. Skoro pro nikoho to totiž nebyl fyzikální objekt. Lidově to byla tvář Héliova. U astronomů ohnivý disk, jehož velikost moudře popisují pouze v míře úhlové jako půl stupně. Jeho fyzikální povahu většinou moc neřešili.
Pro srandu jsem dal hledat výraz "půl Peloponnésu" v Thesauru linguae Greecae (4 tisíce antických autorů elektronicky), jestli se neobjeví něco zajímavého. Nic, jenom několik užití v kontextu čistě politických problémů.

Odpovědět


Re: Re: Velikost Slunce

Milan Krnic,2019-07-06 13:54:44

Ono je moc důležité, co si u snídaně tenkrát lidé mysleli, když skutečné rozměry Slunce přes veškerou techniku nikdo nezná ani dnes, nehledě na to musíme vždy v kontextu určit, co myslíme tím "průměr Slunce".
PS: Divný, že Vám to česky nic nenašlo :) :)

Odpovědět


Re: Re: Velikost Slunce

Tomáš Novák,2019-07-07 09:52:43

Omlouvam se za moznou dezinterpretaci, ale opravdu jsem cetl v nejake popularizacni astronomicke literature, ze Spartane(?) odhadovali prumer Slunce asi na polovinu prumeru Peloponesu, coz melo byt tusim v prepoctu asi 500 km.

Odpovědět


Re: Re: Re: Velikost Slunce

Zdeněk Kratochvíl,2019-07-07 11:01:54

O tom, že jste něco takového četl, nemám pochybnosti, ale o jakýchkoli pramenech onoho čtení ano. Nelekejte se, najdou se horší nesmysly, za to vy nemůžete. Řetěz opisování a překládání fnguje jako tichá pošta. Občas se někdo projeví invenčně a domotá to.
Půlka Peloponnésu by byla přibližně 100 km.
Je celkem obvyklé, že i poměrně kvalitní přehledové texty o nějakém oboru začínají z jakési představy povinnosti antikou, protože "už staří Řekové...". Velice často by udělali líp, kdyby začali až v 16. nebo 17. století, odkdud dál tomu už většinou rozumí, a na tu antiku jenom někam odkázali. Pokud jde o novověk, tak rozumní autoři většinou vědí, kam se obrtátit, navíc ztam funguje spousta zavedených korektivů, včetně prosté konkurence, zatímco pro starší doby ne, tam si mimo úzce odborný okruh můžete dovolit leccos.
Další problém je, že doba před Aristotelem (což je moje pole zájmu) byla dlouho hrubě zanedbaná i v odborném prostředí. Zhruba do poloviny 20. století se nejstarší dějiny vědy i filosofie dělaly podle Aristotela. Pak to prolomili filosofové, když jim došlo, jak svévolně Aristotelés vykládá všechno starší. V dějinách vědy se to lámalo až v pokročilejším 20. století. To se ale netýká takovýchhle číselných údajů, protože Aristotelés byl pečlivý a nebyl hlupák. Nicméně ty novinky některé popularizátory dezorientují a oni se pak ptají, čemu že věřit, protože jim chybí ta kultura, která je obvyklá při popularizaci současné vědy (ta má samozřejmě taky své problémy, ale naštěsí o ligu výš).
V Čechách je to umocněno tím, že místní kultura je kandidátem na nejmenší vztah k antice v rámci Evropy. Místní středověk se k antice nevztahoval a přemazalo ho husitství, renesance zde byla slabá a přemazalo ji baroko, z obrozenců to zajímalo jen některé, protože antika byla oblibená u Němců... Jeden kamarád z Wikimedia Commons srovnával čistě kvantitativně (počet web stran plus počet normostran textu plus počet fotek) různá jazyková prostředí na webu a s velkým překavapením zjistil, že v oboru řecké antiky se čeština dostala před albánštinu až díky mým webům. Se smutným okem mi k tomu gratuloval. S kvalitou to bude ještě horší než s kvantitou. Nejvíc k antice u nás v našem stoleí kupodivu publikují cestovky.

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Velikost Slunce

Tomáš Novák,2019-07-08 10:30:59

Děkuji za podrobné vysvětlení, pane docente! S tou pojednaností antiky na českém webu je to skutečně tristní. Napadá mě ještě jeden nesouvisející dotaz - existovaly už v antickém Řecku (nikoliv Římě, kde šlo např. o sbírky císaře Augusta) jakési kabinety kuriozit coby dávní předchůdci dnešních muzeí (byť se zcela jinou filozofií a účelem)? Děkuji!

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Re: Velikost Slunce

Zdeněk Kratochvíl,2019-07-08 18:07:42

Toho docenta nechte stranou, na to se tady snad nehraje, nejsme u akreditací ani v nemocnici.
Ve slovním smyslu bylo předchůdcem muzeí obří alexanrijské Músaion, což nebyla jenom knihovna s milionem svazků, ale taky cosi na způsob akedemie vědectví a kdo ví, co ještě. Ale o tom, že by tam měli nějaké větší sbírky, se většinou pochybuje.
Nechtěnou roli muzeí měly totiž alespoň pro sochy chrámy. Máme dost svědectví, že zatímco antika neznala novodobou úctu ke stavebním památkám, tak chrámy uchovávaly jako posvátné právě staré sochy, které byly co do výtvarného vkusu dávno z módy. To by bylo extra téma.

Odpovědět


Re: Re: Re: Velikost Slunce

Pavel Nedbal,2019-07-08 21:47:04

Ne, starověcí astronomové přece jen dle svých možností byli dobří. Nevím přesně jména dotyčných, ale v literatuře je to popsáno: Například podle výšky stínu na různých místech poledníku a vzdálenosti mezi dvěma měřenými místy byl odhad velikosti Země docela dobrý. Tolik za a). Velikost měsíce podle velikosti stínu vrženého Zemí při zatmění téhož, asi na třetinu Země. Z jeho úhlového rozměru i jakžtakž vzdálenost Měsíce. A vzdálenost Slunce - to byl geometrický oříšek, ale přece jen jeden na to šel následující cestou: Když je měsíc v polovině, je úhel Země - Měsíc - Slunce pravý úhel. Takže změřil úhel Měsíc - Země - Slunce a vyšlo z toho s velkou nepřesností, protože se to špatně odečítá, že Slunce je asi 30x vzdálenější, než Měsíc, což je samozřejmě velká chyba. Ale toto bylo v možnostech antické astronomie. Jinak podstatným nedostatkem bylo, že neuměli se slušnou přesností měřit čas, takže i to určení, že Měsíc je v polovině, bylo nepřesné

Odpovědět


Re: Re: Re: Re: Velikost Slunce

Zdeněk Kratochvíl,2019-07-08 23:27:24

Ano, jenže to, co správně popisuje, se týká výrazně pozdější doby, než polovina 5. století před n. l., kdy působil Anaxagorás. Věsměs jde o výdobytky astronomie alexandrijské doby, tedy přibližně 3. a 2. století před n. l. Zatím se na Oslovi snažím pojednávat přírodovědu archaické a klasické doby, protože pro dobu zhruba počínaje Aristotelem (pozdní 4 století před n. l.) je už odborná i populární literatura docela bohatá. To starší se většinou popularizuje málo, často i špatně. Navíc jsou dějiny vědy před Aristotelem jedním z typických současných témat.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni












Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace