Empedoklés před Darwinem  
Leckdo si vybaví jeho čtyři živly, hlavně však Lásku a Svár, které jimi ve světě vládnou. Navzdory této romantické představě nepovažuje Empedoklés svět za dílo nějaké prozřetelnosti, ale za výsledek působení kombinace příslovečně slepých sil a náhody. I vznik života vyložil v kombinaci exemplárně pavědecké verze samoplození a exemplárně vědecké formulace přírodního výběru, selekce závislé na podmínkách. A Darwin ho cituje!

Využití legendy o Empedokleovi v turistickém průmyslu na přístupné části Etny. Kredit: Wikimedia Commons
Využití legendy o Empedokleovi v turistickém průmyslu na přístupné části Etny. Kredit: Wikimedia Commons.

Empedoklés je Anaxagorův skoro současník, jenže na Sicílii. Je to ale postava zcela jiného typu. Jednak pravý Sicilián, navíc „muž boží“, tedy divotvůrce, zázračný léčitel a člověk, který přináší náboženské zasvěcení. Dokonce víc než člověk, vždyť sám píše: „Já k vám přicházím jako nesmrtelný bůh, ne už jako člověk, a u všech docházím pocty, jak se sluší, zdobí mne kvetoucí věnce a stužky.“ Takhle se dnes ve filosofii neprezentují ani profesoři. Obvyklé to nebylo ani v dávných dobách. Říká se, že Anaximandrovi obřadní roucho nějak nesedlo, a „když zpíval, děti se mu smály“. (Plně chápu.) Zato Pythagorovi a Empedokleovi to přímo seklo!

 

Empedoklés se narodil mezi roky 495 a 490 před n. l. v Akragantu (dnešní Agrigento), řeckém městě na jihu Sicílie, a žil asi 60 let. Legenda popisuje jeho konec skokem do Etny, kterým prý chtěl zamaskovat svou smrtelnost, jenže Etna ho usvědčila, když vyvrhla jeho zlatý sandál. To je nejspíš hloupost, zato podivný zlatý sandál by mohl mít základ v šamanské výstroji z leštěného bronzu, která nebyla v Řecku té doby vůbec obvyklá.

 

Napsal dlouhou uhrančivou báseň, pojednávající o povaze přírody a světaběhu, včetně vzniku života, ale taky o reinkarnaci duší. Přes všechnu náboženskou exaltovanost, navíc heterogenní vůči obvyklému řeckému náboženství, se kupodivu stále ještě obejde bez předpokladu účelovosti ve světě.


Jeho dílo patří k nejlíp zachovaným filosofickým textům z dob před Platónem. Kritizoval je Aristotelés, hojně citoval Lucretius. Nakonec i Darwin, neboť Empedoklés je přes všechny své obzvláštnosti autorem konceptu přírodního výběru! Přitom jej milují romantici nejrůznějšího ražení. Je tedy přinejmenším mužem mnoha podob.


Vznik života

Musíme teď projít cyklem od exemplární pavědy přes bizarnosti k exemplární vědě, neboť právě takto postupuje při výkladu vzniku života Empedoklés. Tou exemplární pavědou je představa samoplození, která bývá často připisovaná Aristotelovi, ale je mnohem starší a patrně dost všeobecná, jasné textové doklady máme právě u Empedoklea. Nevysmívejme se tomu však příliš, neboť až po Spallanzaniho a Pasteura (nevčetně) jde o jednu ze samozřejmostí starého světa. Dnes toho už bahno zase tak moc nezplodí, podle Aristotela třeba komáry, podle krajních optimistů snad i žáby, ale v dobách, kdy svět byl silnější a živější, bylo podle Empedoklea jináč. Ve vlhké zemi se prý mohlo rodit ledacos. Především rostliny.


Teď ta bizarnost: Empedoklés tvrdí, že se primárně rodily jakési cucky, sice nějak živé, ale neschopné trvalého života, zvláště ne reprodukce. V naší terminologii to jsou tu tkáně, tu orgány, někdy údy. Ty se sice líhly ve velkém množství, ale zrovna tak rychle umíraly. Naštěstí se působením Lásky navzájem různě spojovaly, ale stejně z toho v drtivé většině případů nic dlouhodobě životaschopného nevzešlo. Ono když se třeba vepřové koleno potká s volským okem, nevznikne tím organismus schopný přijímání potravy, natož rozmnožování. Ten princip, jemuž Empedoklés říká Láska (a je to snad přímo bohyně), totiž nepůsobí nijak účelně, pouze spojí cokoli s čímkoli, co se zrovna namane. Je takový grupáč potmě.


Bellerofón na Pegasovi bojuje s Chimérou. Řecká picí miska, 575-550 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.
Bellerofón na Pegasovi bojuje s Chimérou. Řecká picí miska, 575-550 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

Teď konečně ta pravá věda: Protože se toho děje strašně moc a hodně dlouho, tak občas mohou i takovýmto slepým spojováním tkání/orgánů/údů vzniknout životaschopné bytosti, které se už samy živí a rozmnožují! To, co vypadá jako účelné uspořádání těl živáčků, vzniklo působením náhodného spojování a selekce, tedy síta životaschopnosti (vlastně fitness) v daných poměrech. Empedoklés předpokládá, že v různých podmínkách mohou přežívat nebo nepřežívat různé bytosti. Vedle nesporně vědeckého pochopení to má u Empedoklea taky další podivný aspekt: V dobách, kdy svět byl živější a silnější, prý mohly přežívat například chiméry a jiné podobné bájné bytosti, které nerespektují dnes obvyklou jednotu organismů. (Tahle možnost uvedla Aristotela do varu.) Empedoklés se přitom nedovolává fosilií, ale vázových maleb a starých příběhů, i když v pozdější antice a ještě v novověku potkáme autory, kteří podobně vyloží dávnou životaschopnost „monster“, do jakých sestavovali nalezené fosilní zbytky. (Chiméra má taky svou fotogalerii, tady.).

 

Chiméra. Etruský bronz z Itálie, kolem 400 před n. l. Kredit: Wikimedia Common.
Chiméra. Etruský bronz z Itálie, kolem 400 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

Empedoklés, Aristotelés a Darwin

Referát o Empedokleově chápání role náhody při konstituci živých organismů najdeme kupodivu také v Aristotelově Fyzice. Přetlumočil to však do své terminologie:

Co tedy brání tomu, aby různé části těla vykazovaly pouze náhodný vztah? Například zuby, které nutně vyrůstají vpředu ostré, uzpůsobené pro řezání, a stoličky ploché, vhodné pro žvýkání jídla, nebyly utvořeny za těmito účely, ale jde o výsledek náhody. Podobně je tomu i s jinými částmi těla, které se nám zdají být uzpůsobeny za nějakým konkrétním účelem. Kdekoliv se tedy všechny části dohromady (tedy všechny části jednoho celku) zdají být určeny k nějakému účelu, byly zachovány proto, že byly vnitřní spontaneitou vhodně uspořádány. Kdekoli naopak všechny části takto uspořádány nebyly či nejsou, zanikly a stále mizí... Jako podle Empodoklea u tvorů s volským tělem a lidskou tváří.“

Samozřejmě, že Aristotelés takový výklad odmítne, neboť náhodě nikdy žádnou roli nepřipisuje! Charles Darwin tuto pasáž cituje v úvodu díla O původu druhů bez oné poslední Aristotelovy věty a bez zmínky o tom, že Aristotelovi samotnému je taková koncepce naprosto cizí, neboť ten hledá ve všem účel (byť kupodivu spíše lokální, a až nakonec globální, celokosmický). Pro Darwina je naprosto klíčové, jak účelně působící jevy v přírodě vyložit bez předpokladu apriorně účelného uspořádání. Náhodnými kombinacemi změn a selekce! Právě tohle měl jako první na mysli Empedoklés. Darwin ho znal taky prostřednictvím Lucretia Cara, který byl v jeho době standardní četbou.

Není jasné, proč Darwin ten citát zamotal tak, že sugeruje, že se dovolává Aristotela. Možná jenom trochu popletl literární odkaz (tehdy se to tak nebralo), možná se chtěl zaštítit citátem z Aristotela (tedy poněkud účelově), ale docela bych vsadil na to, že měl ještě jiný důvod. Nejspíš totiž chápal Aristotela nejen jinak než tehdejší scholastici, ale i vstřícněji, než vlastně Aristotelovo dílo umožňuje.


Opravdu totiž nalezneme jeden společný jmenovatel biologických konceptů Empedoklea, Aristotela a Darwina. Ten sice nezahrnuje nahodilost ani selekci, to by u Aristotela opravdu nešlo, nicméně jde o dost zajímavý poukaz. Dnes tomu říkáme někdy homologie, jindy analogie. Empedoklés píše: „Totéž jsou vlasy a listy i ptáků přehusté peří, jakož i šupiny, které se rodí na silných údech.“ Aristotelés pak provedl a popsal množství pitev řady dost různých živočišných druhů a dospěl k poněkud racionálnějšímu (oproti Empedokleovi) a podrobnějšímu popisu téhož. To je snad důvodem velké Darwinovy úcty k Aristotelovi, přestože v základnějším plánu s ním prostě nejde dohromady ani dost málo. (Darwin sice Aristotelovo zoologické dílo znal nejspíš jenom v náznacích, toto Aristotelovo téma je až výdobytkem bádání v průběhu 20. a 21. století, ale z kontextů toho, co znal, to asi vytušil.)

 

Androgyn (Hermafrodit). 200 před n. l. a 1619 n. l. Kredit: Wikimedia Commons.
Androgyn (Hermafrodit). 200 před n. l. a 1619 n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

Androgyn

Zpátky k Empedokleovým zvláštnostem. Nahodilým spojováním částí obvykle vznikají – s nepatrnou pravděpodobností, ale to nevadí – živočichové, jaké známe. Za zvláště příhodných okolností se však prý mohli spojovat ještě o další stupeň víc, totiž do podoby androgynů. Tak se prý zrodili v jistém smyslu úplní lidé, se dvěma (většinou tedy s oběma) pohlavími. Když se pak rozdělí na dvě bytosti, tak po sobě strašně teskní. Platón v dialogu Symposion pracuje s tímto Empedokleovým motivem převážně komicky, i když jím vykládá taky rozdílné erotické orientace, v závislosti na tom, jakou kombinaci pohlaví ta původní jednotná bytost měla.

 

Androgyn (Hermafrodit). 120-140 n. l. Kredit: Wikimedia Commons.
Androgyn (Hermafrodit). 120-140 n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

Čtyři živly

Empedoklés nepojednal pouze o vzniku života, leč pokud možno o všem. Základem jeho popisů je nauka o čtyřech živlech: oheň, vzduch, voda, země. Ty jsou manifestacemi božských sil, někdy v trochu zastřené podobě, třeba specificky siciliánskými jmény: „Néstis, jež svými slzami prameny živí.“ Rozumíme však, že vodě přiřazuje Démétru nebo Persefonu. Sicilské bohyně totiž prolévají slzy v každé epoše, viz slavný kult zázraků Slzící Madony v Syrakusách.

 

Pozorované změny v přírodě, včetně vznikání a zanikání, Empedoklés vykládá změnou vztahů mezi těmito čtyřmi živly, které jsou věčné, nevznikají, ani nezanikají. Jednou z jeho metafor je mísení barev: „Jako když malíři malují pestře.“ Typičtější je však u něho představa jakéhosi prorůstání až srůstání živlů, málem až představa jejich erotického spojení. Změny v přírodě prostě vykládá proměnami vazeb mezi věčnými živly.

Zbytky antického chrámu bohyně Démétér v interiéru obřího moderního kostela Madonna delle Lacrime v Syrakusách, odkryté při stavbě. Kredit: Wikimedia Commons.
Zbytky antického chrámu bohyně Démétér v interiéru obřího moderního kostela Madonna delle Lacrime v Syrakusách, odkryté při stavbě. Kredit: Wikimedia Commons.

Obvyklá slova pro každý z oněch čtyř živlů jsou samozřejmě v řeckém jazyce odjakživa běžná. Empedoklés je však první, kdo je nazve „živly“, doslova „kořeny“ (rhizómata), ba kdo vůbec přijde s konceptem nějaké živlové nauky. Stačí si projít řeckou literaturu před Aristotelem a vidíme, že koncept nějakých živlů se v ní najde jenom u Empedoklea. Od něho je převezme Aristotelés – a v trochu pozměněné podobě, totiž jako látkové „prvky“ (stoicheia, latinsky pak elementa) je učiní součástí své školní nauky. Dokonce pak dohledává ty či ony živly nebo prvky taky v naukách ostatních starých filosofů v dobách před Sókratem. Tak se v učebnicích vzala ona velice rozšířená podivnost, že všichni ti dávní filosofové dumali o nějakých prvcích nebo živlech (dokonce pralátkách). Omlouvám se ctitelům Aristotelovým, ale my, kdo se zabýváme nejstarší přírodovědou a filosofií, ho právě kvůli tomu většinou zrovna nemusíme. Přidělal nám spoustu práce, musíme odvysvětlovat jeho výklad. (Někdy je to práce málem pro dešifrační oddělení. Častěji to připomíná spíše stav u nás víc jak generaci zpátky, když se každá příčetná nedávná filosofická nauka musela luštit z textu kritické marx-leninské brožůrky o „buržoazní filosofii“.) Podobně je tomu s globální účelností ve světě: Před Aristotelem se najde jen u Platóna a snad u Sókrata. Přitom jak živly, tak účelnost uspořádání světa často chybně považujeme za obecné rysy staré doby. To jen Sókratés, Platón a Aristotelés vyhráli, takže píší dějiny, podstrojili tyto své novinky málem všude.

 

Láska a Svár

Každý z živlů by sám o sobě proměnil svět k obrazu svému. Působením Lásky (Filotés) se však živly vzájemně spojují, a podobně i vše, co z nich vyrůstá. Už jsme si říkali, že se tak neděje nijak plánovitě, ale prostě cokoliv s čímkoli, co je zrovna blízko. Naopak Svár (Neikos) všechno rozděluje a cupuje. Ač je jazyk, užitý při jejich líčení, velice romantický, tak tyto principy působí přesně tak, jako univerzální lepidlo a skartovačka. Láska by vše sjednotila do podoby úplného Sfairu, Svár by vše rozcupoval do Chaosu, ale náš svět je někde mezi tím, je to Kosmos. V něm jsou přítomné obě tendence, navíc v cyklické převaze té či oné tenze.


Koloběh světa a duše

Empedoklés předpokládá, že vždy po část kosmického cyklu převažuje Láska, po zbylou část Svár, i když pouze převažuje, protože tyto síly působí vždy obě současně. Nyní jsme prý v sestupné fázi cyklu, svět už není tak silný a živý jako dřív. V různých fázích kosmického cyklu také převažuje působení toho či onoho živlu, „střídají se o vládu“, byť jsou stále ve hře všechny čtyři. Úměrně tomu se pak rodí spíše ptáci nebo ryby nebo suchozemští živočichové. Samozřejmě se také proměňují klimatické podmínky.


Do tohoto rámce staví Empedoklés také reinkarnační nauku. Nutno předeslat, že v Řecku je výrazně menšinová a staré doklady máme skoro jenom z řecké Sicílie a Jižní Itálie, například o pythagorejcích. Nikterak není součástí obvyklého řeckého náboženství. Podle Empedoklea začíná cyklus duše jakýmsi pádem nebo svárem, „ježto jsem důvěřoval běsnícími Sváru“. Následuje zrození, symptomaticky doprovázené pláčem novorozence: „Naříkal jsem a plakal, když jsem spatřil [toto] nezvyklé místo.“ Celé to silně připomíná barokní kázání a písně typu „Pozvedni se duše z prachu!“ V novoplatónských výkladech Empedoklea je svět „Nevlídné místo, kde Vražda, Hněv i zástupy dalších Pohrom, vysušující nemoci, účinky Hnití i výtoky Zhouby po louce sem a tam bloudí v temnotách.“ Podle jiného antického výkladu Empedoklea (kupodivu křesťanského) je to ovšem „čest a obrovské štěstí,“ přijít na svět a pobývat spolu se smrtelníky.

Empedoklés je ještě neobvyklejší než pythagorejci v tom punktu, že cykly reinkarnace nejdou pouze přes lidi a zvířata, nýbrž i přes rostliny.


Nepatřičný dovětek o návštěvě zahrady Empedokleova bratra

Pardon, ale tohle mi nedá, abych nevylíčil. Roku 2012 jsme s ženou krátce bydleli u starého sicilského básníka, malíře a revolucionáře a jeho ženy; už půl století prý společně a věrně vyznávali volnou lásku, která začala na barikádách. Jejich B@B stál skoro v nejvyšším místě Agrigenta, což je důkladný krpál, jak sám řecký název praví, a patřila k němu zahrada. Vyslechli jsme hrdinské historky o revolučních bojích, ale taky neznámé verze příběhů o Emepedokleovi, včetně literárně nezaznamenaných zázraků. Známý zázrak proměny klimatu města byl zase přesně lokalizovaný do okolí pošty. Ta zahrada pod domkem prý totiž patřívala Empedokleovu bratrovi. Ten byl lékař a pěstoval tam olivy pro výrobu mastí.

Na inkriminované zahradě v Agrigentu: Salvatore stojí vpravo. Kredit: Wikimedia Commons.
Na inkriminované zahradě v Agrigentu: Salvatore stojí vpravo. Kredit: Wikimedia Commons.

 

 

Dělal jsem si z toho šoufky do té doby, než Salvatore vytasil staré fotky, sbírku řecké archaické a klasické keramiky – a než nás provedl po zahradě. Neříkám, že byla Empedokleova bratra, ale působila velice impresivně, včetně zbytků antického lisu na olivy. U zbytků staré zdi nás musela Marie vyfotografovat. Mělo to snad vyjít v nějakém místním plátku, s chystaným titulkem „Dva komunisti: filosof a básník“. Na své protesty jsem obdržel rázný výklad: „Svět se dělí na komunisty a fašisty. Komunisti jsou básníci, malíři, filosofové a filmaři. Fašisti jsou církev, banky, mafie a soudy.“ A je to jasné! Po pouhých dvou týdnech na Sicílii jsem začal tušit, že možná jsou některé lokální pravdy, obtížně přenositelné jinam. Podobně tomu může být i s řadou bizarností u Empedoklea. Tomu my ze severu nerozumíme. Salvatore také vyprávěl, že jeden jeho kamarád je sice dobrej chlap, ale přeci jenom studený čumák, protože je ze severu, až z Mesiny, a ta je skoro u italské pevniny. Pak už jsem se nedivil ani tomu, když jsme v Agrigentu na náměstí před dómem (alias chrámem Athény) potkali mohutného muže v bílém, se zlatými sandály a s pozlaceným auťákem.

 

Literatura

Tomáš Vítek: Empedoklés I, II, III. Praha: Herrmann a synové, 2001, 2006, 2006.

V. Hladký, R. Kočandrle, Z. Kratochvíl: Evoluce před Darwinem: Nejstarší vývojová stadia evoluční nauky. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2013.

G. S. Kirk, J. E. Raven, M. Schofield: Předsókratovští filosofové. Praha: Oikoymenh 2004. – Tradičněji až scholastičtěji laděný výklad, nicméně klobouk dolů před českými překladateli (F. Karfík, P. Kolev, T. Vítek).

Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov 1995. – Roztomilé drby zapsané v 3. století n. l.

http://www.fysis.cz/presokratici/empedokles.htm – Překlady i originály fragmentů Empedokleova díla a testimonií o něm na mém starém webu, v tomto případě z velké části převzaté.

Datum: 09.07.2019
Tisk článku

Stručná historie mého života - Hawking Stephen
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 219 Kč
Stručná historie mého života
Hawking Stephen
Související články:

Kam že to upadl Thalés z Mílétu?     Autor: Zdeněk Kratochvíl (20.05.2019)
Jak si Anaximandros pohrál s gnómónem     Autor: Zdeněk Kratochvíl (22.05.2019)
Hérakleitos, diference a spojitosti     Autor: Zdeněk Kratochvíl (11.06.2019)
Parmenidés, stabilita a Jedno     Autor: Zdeněk Kratochvíl (24.06.2019)
Zénón z Eleje, želva, šíp a nekonečně bodů na úsečce     Autor: Zdeněk Kratochvíl (29.06.2019)
Venus de Milo     Autor: Zdeněk Kratochvíl (01.07.2019)
Anaxagorás a infinitezimální veličiny     Autor: Zdeněk Kratochvíl (04.07.2019)
Anaxagorás jako astrofyzik     Autor: Zdeněk Kratochvíl (05.07.2019)



Diskuze:

Dovetok

Michal Lichvár,2019-07-13 20:36:52

Ten dovetok nemá chybu.
Znie tak, že človek môže prežiť štaštný a plný život aj ako básnik v takmer zabudnutej dedinke niekde na Sicílií.

Inak zaujímavé ako hodil do jednoho vreca cirkev a mafiu. Podobný názor mal jeden starý Chorvát, u ktorého som býval. Zjavne na juhu s ňou majú iné skúsenosti ako u nás.

Odpovědět

Prvni zminka o fosilli v Herodotovi

Tomáš Novák,2019-07-09 21:12:49

Dobry den, nevite neco vic o zmince v Herodotovych dejinach ohledne valky Spartanu s Tegejci kolem r. 560 pr. n. l., kdy Spartane udajne zvitezili az po vykopani hrobu domneleho hrdiny Oresta (na radu Delfske vestirny)? Kostra mela lezet v zemi pod studnou Tegejskeho kovare a byla udajne dlouha 7 kubitu (6 metru). Zrejme se jednalo o fosilii pleistocenniho chobotnatce. Dekuji!

Odpovědět


Re: Prvni zminka o fosilli v Herodotovi

Zdeněk Kratochvíl,2019-07-09 22:48:55

Najdete to v: Hérodotos, Dějiny, I,67–68. Je to i česky, dokonce i na webu.
Dost tomu nerozumím a taky tím nechci tady teď obtěžovat, ale je otázka, jak moc je pravděpodobné, že zrovna v tomhle případě jde o nepochopený nález fosilií nebo spíš o zveličovací historku. Nevím, možná jsem moc kritický a nejsem toho znalec. Další odkazy na přesvědčivější místa textů najdete v té knížce o evoluci před Darwinem v literatuře k článku.

Odpovědět


Re: Re: Prvni zminka o fosilli v Herodotovi

Milan Krnic,2019-07-10 21:01:11

Moc kritický nejste, jste kriticky myslící (alespoň dle článků a diskuze komplexně zde), a u toho míru neurčujeme. Díky!

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni












Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace