Chrámy v roli muzeí  
Antickými předchůdci muzeí jsou chrámy, neboť i přes četné modernizující přestavby uchovávaly velice stará výtvarná díla; trochu podobně jako mnohem později křesťanské kostely.

Roli chrámů jako prostoru pro deponování a prohlížení starého umění by bylo možné sledovat podle pozdně antického Pausaniova cestopisu nebo podle moderních databází památek. Chci teď zkusit popis z jiného začátku, který snad bude méně nudný. Literárním příkladem bude bizarní příběh Parmiskův, hmatatelnými doklady pak plastiky ze starých vrstev řecké kultury, nalezené v chámech a jejich těsném okolí, dnes vystavované v archeologických muzeích. Tady samozřejmě jenom na fotkách. K tomu musím předeslat něco o chrámech a vůbec o řeckém náboženství.

 

Muzea, galerie, knihovny, chrámy

Archeologická muzea a galerie patří mezi specifika posledních několika století. Své předchůdce měly v kabinetech kuriozit renesančních zámků, ale taky v různých sbírkách cenností, šlechtických i při významných kostelích. Myšlenka kabinetů kuriozit navazovala na počiny některých magnátů římské antiky. Pokud jde o galerie, tak se z římské císařské doby fragmentárně zachoval popis obrazů v neapolské galerii od Filostrata staršího (rané 3. století n. l.).

O tom, zda něco na způsob muzea bylo už součástí obří alexandrijské instituce zvané Músaion, založené kolem roku 300 před n. l., můžeme jenom spekulovat. Pozdější muzea se sice podle ní jmenují, ale nejspíš tam žádné muzeum nebylo, byla to vědecká instituce s rozsáhlou knihovnou. Krom několika náhodných nálezů těžko v antice mluvit i o nějaké archeologii. Ze všeho se najde výjimka, tou je Órigenovo racionální pátrání po starých biblických rukopisech, ale to je až v 3. století n. l. Nevíme, nakolik to byl metodický průlom, a nakolik navazoval na nezachované postupy alexandrijské vědy; pokud totiž jde o jeho kritickou filologii, je návaznost na tradici z helénistické doby zjevná.

 

Na prastarém kultovním místě v Paroikii (Parikii) na Paru (Parosu) postavili v raném 5. století před n. l. chrám Athény. Roku 1260 jej vévoda z Naxu nechal přestavět na hrad, v průběhu 20. století si místní lidé část proměnili v byty. Kredit: Wikimedia Commons)
Na prastarém kultovním místě v Paroikii (Parikii) na Paru (Parosu) postavili v raném 5. století před n. l. chrám Athény. Roku 1260 jej vévoda z Naxu nechal přestavět na hrad, v průběhu 20. století si místní lidé část proměnili v byty. Kredit: Wikimedia Commons.

Řecké chrámy a jejich poklady

Antičtí Řekové si chrámů vážili jako příbytků bohyň a bohů, což bylo značené sochou v chrámu, navíc část chrámů stála na tradičně posvátných místech. Tato úcta se ovšem projevovala spíš řadou technických i uměleckých modernizací než něčím na způsob památkové péče. Stavba, včetně jejího okolí, měla až na výjimky jít s dobou, včetně proměn výtvarného vkusu. Někdy si modernizace vynutila zbourání staršího chrámu, avšak jeho posvátné artefakty byly většinou předány tomu novému jako znak kontinuity: socha (sochy) uvnitř, knihovna, pokladnice. Stavba sama často použila část zdí a řadu už opracovaných kamenů, klidně třeba v jiném umístění. O to méně se s antickými chrámy mazlili křesťané. Některé zbourali, jiné přeznačili na kostely, jiné použili jako materiál pro honosné stavby i vinné sklípky; zbytky zůstaly na místě, pokud se nepoužily k pálení vápna. Některé přestavby antických chrámů přivádějí dnešní památkáře k šílenství.

 

Nutno připomenout, že řecké náboženství se v řadě parametrů hrubě odlišuje od toho, co pod dojmem křesťanství, islámu a některých proudů buddhismu mylně považujeme za obecně náboženské: nezná téma stvoření světa ani koncept víry, natož kategorii nadpřirozena, nemá posvátné spisy ani formálně ustanovenou nauku, nemá centrální instituci, neprovádí misie, bohové nejsou příklady morálky, bohoslužba se neděje v chrámu (s výjimkou mysterijních míst), ale kolem oltáře před chrámem. Společná je však představa, že chrámové poklady na jednu stranu zvětšují posvátnost chrámu, na druhou stranu zde jsou v relativním bezpečí. Poločas vyloupení je v Řecku několik staletí, pokud si ovšem svou pokladnici nevytuneluje její majitel, jako v případě Athénského námořního spolku na Délu. To se však stalo až v pokleslých poměrech klasické doby.

 

Významnější chrámy stojí v areálu s řadou staveb pro obsluhu a poutníky (někde i s právem azylu), s pokladnicemi bohatých obcí, někde i s věštírnou, častěji s divadlem a stadionem. V nejposvátnějším místě chrámu (adyton) většinou stojí socha patřičného božstva. Chodí tam jen kněz nebo kněžka, při některý slavnostech se socha obnáší kolem chrámu. Někde v chrámu nebo v jeho okolí je místo pro poklady, místy včetně knih. Ty poklady se při určitých příležitostech ukazují celkem komukoli, významnějším osobám na požádání.

 

Nevyloupený (spíše ne zcela vyloupený) významný chrám je rájem archeologů, je to ještě onačejší a bohužel vzácnější příležitost než nevyloupené hroby. Při práci se ocitají v řecké předloze muzea starého umění. Posvátná socha se tam ovšem najde málokdy, protože většinou byla někde ukryta před dobyvateli, piráty nebo křesťany, často naštěstí nedaleko. Občas se posvátné sochy kradly jako mimořádně cenný předmět s přidanou náboženskou hodnotou. Mnohdy byla cizími dobyvateli nebo později místními křesťany socha roztlučena, jindy naopak pietně pohřbena. Takové nálezy jsou důležité ze dvou důvodů: Jsou to doklady dávného náboženství – a současně významné příklady řeckého umění nejstarší doby, alespoň pokud jde o plastiky. Z obrovské časové hloubky dvou tisíciletí řecké kultury, počínaje mykénskou vrstvou kolem 1600 před n. l. po konec antiky v 4. století n. l., se nám takto zpřístupňují příklady z konce doby bronzové (14. až 12. století před n. l.) a z období geometrického stylu (9. a 8. století před n. l.), nejčastěji z archaické doby (7. a 6. století před n. l.).

 

Parmiskův příběh

Zatarasená cesta k věštírně v podzemí opakovaně přestavovaného Apollónova chrámu v Delfách, u Dionýsova hrobu. Kredit: Wikimedia Commons.
Zatarasená cesta k věštírně v podzemí opakovaně přestavovaného Apollónova chrámu v Delfách, u Dionýsova hrobu. Kredit: Wikimedia Commons.

Podle pozdně antických legend byl Parmiskos (alias Parmeniskos) pythagorejským filosofem, který žil koncem 6. století před n. l. V kritičtějším pohledu je to spíš náboženský excentrik žijící v 5. až 3. století před n. l., který se nějak dostal do pythagorejských legend, možná záměnou jmen. To nás ale nemusí trápit, protože půjde o roli náboženských a výtvarných motivů v literárně ztvárněném příběhu Parmiskových poutí, jak jej roku 200 před n. l. popsal Sémos z Délu, autor fragmentárně zachovaného spisu o pozoruhodnostech posvátného ostrova Délu.

 

Příběh začíná Parmiskovým zasvěcením v Trofóniu. Toto místo u Livadeie (Livadie) nedaleko Théb bylo známé velice extrémním obřadem: Po delší přípravě adept zasvěcení sestoupil k Plútónovi do podsvětí tak, že skočil do ponorné říčky. Pokud pak vůbec o notný kus dál vyplaval, občas dokonce živý, tak často ztratil paměť a řeč, v nejlepším případě ztratil jenom humor. Právě to byl naštěstí případ Parmiskův. Přesná lokalizace Trofónia dnes není možná kvůli rozsáhlým sesuvům půdy, nejspíš to bylo někde za nynějším nádražím.

 

Parmiska mrzelo, že se za žádných okolností nedokáže smát. Pro Řeky to bylo hodně důležité, asi stejně jako sexuální potence. Proto v té věci žádal o věštbu v samotných Delfách. V řadě věštíren jste se mohli ptát i na všední záležitosti, třeba kam se ztratila kráva, jestli prodat nebo koupit dům. Naštěstí pro nás se o tom místy vedly záznamy. V Delfách to však byla naprosto jiná liga, zdejší Apollónova věštírna přijímala pouze otázky sakrálního nebo státního významu. Parmiskova žádost byla náboženským problémem. Pýthie pravila:

 

Ptáš se mne na smích, ty zarputilý, chtěl bys být ukonejšen; dá ti matka doma, nejvýtečněji.“

 

Parmiskos z toho nebyl zrovna moudrý, nejspíš jeho matka doma už nežila, a hledal „domov sklonu k smíchu“. Porůznu cestoval po Egeidě, až „náhodou přišel na Délos“, ostrov Apollónova narození. Tam se nejprve choval spíše jako zvědavý turista a až nakonec zbožně: „A žasnul nad vším, co tam na tom ostrově potkal, až přišel do svatyně Létóón, jmenuje se podle Apollónovy matky, aby spatřil jakousi významnou sochu. Když však uviděl, že je to ohyzdné dřevo, neočekávaně se zasmál. A když boží šlechetnost přivodila, že byl zbaven nemoci, velkolepě uctil boha.“

Chrám bohyně Létó na Délu, 550 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.
Chrám bohyně Létó na Délu, 550 před n. l. Kredit: Wikimedia Commons.

 

V prvním plánu tu máme skoro zázrak, navrácení smíchu prostřednictvím Apollónovy matky, bohyně Létó, navíc ukázku toho, že řečtí bohové a dokonce i bohyně mívají smysl pro srandu. Chrám Létó stojí velice blízko legendárního místa Apollónova narození. Zázrak je ovšem pochopený velice racionálně: Parmiskos se začal smát soše bohyně v jejím chrámu. Původně mu nedošlo, že když v Delfách promlouvá skrze Pýthii Apollón, tak mluvil o své matce, o bohyni Létó, ne o Parmiskově matce. Ta socha mu přišla být směšná nejspíš svým neohrabaným tvarem, alespoň ve srovnání se sochami, jaké byly v jeho době běžné.

 

A jsme konečně u toho! V chrámu byla socha z mnohem starší doby, která se těm tehdy „novodobým“ nemohla z hlediska pozdějšího vkusu vyrovnat. Vždyť i kunsthistorici dob klasicismu považovali řecké archaické sochy za projev neumětelství, ve srovnání se sochami z klasické doby. (Analogicky tomu je ve výtečné sbírce Národní galerie ve Šternberském paláci v Praze oddělení ikon označeno heslem „Primitivisté“, termínem z doby vzniku oné sbírky, v kontrastu k veristickým plátnům z dob renesance a baroka. Ostatně, ikony pocházely spíše z kostelů než ze zámků.)

 

Xoana

Létó, Apollón a Artemis z Apollónova chrám u Dreros na Krétě. Nejstarší známé řecké bronzové sochy kované z plechu, 750 před n. l. Archeologické muzeum v Hérakliu (Herakleonu). Kredit: Wikimedia Commons.
Létó, Apollón a Artemis z Apollónova chrám u Dreros na Krétě. Nejstarší známé řecké bronzové sochy kované z plechu, 750 před n. l. Archeologické muzeum v Hérakliu (Herakleonu). Kredit: Wikimedia Commons.

Socha bohyně Létó, známá z Parmiskova příběhu, se bohužel nezachovala. Z jiných literárních pramenů víme, že nejstarší řecké sochy rané doby železné doby byly dřevěné a vypadaly jako silnější prkno vyřezané do plus minus antropomorfního tvaru. Říká se tomu xoanon, tedy „cos dřevěného“, v Parmiskově příběhu to bylo ono „ohyzdné dřevo“. Dřevo se v řeckých poměrně špatně uchová, naštěstí si ty sochy můžeme představit podle několika bronzových a kamenných, které jejich styl ve stejné nebo o málo pozdější době kopírují v menším měřítku. Z řecké Kréty máme bohyni Létó provedenou z bronzového plechu, ale nějaké individuální rysy, podle kterých bychom ji rozpoznali, na plastice nevidíme. Identifikace je možná jenom díky kontextu, ten je naštěstí jednoznačný.

 

Nejlepší představu o tom, jak xoana vypadla, nabízí malá plastika bohyně Artemis z její svatyně v Braurónu (Vraone) v Attice. Bronzový plech nejspíš chránil dřevěnou plastiku, jakési malé obrněné xoanon. Trochu podobné rysy ukazuje i mírně pokročilejší kamenná soška Artemidy se lvem, která byla nalezena v Olympii.

 

Další cennosti Artemidina chrámu na Délu

Artemis z bronzového plechu ze svatyně v Braurónu, xoanon, 7. století před n. l., muzeum v Braurónu (Vraone). Kredit: Wikimedia Commons
Artemis z bronzového plechu ze svatyně v Braurónu, xoanon, 7. století před n. l., muzeum v Braurónu (Vraone). Kredit: Wikimedia Commons.

Vraťme se ještě na Délos. U Artemidina chrámu se našla taky velká mramorová socha, která svými proporcemi ještě připomíná xoana. Je na ní nápis „Níkandra z Naxu Artemidě na Délos“. Nejde tedy o chrámovou sochu bohyně Artemis, ale o dar naxijské šlechtičny, možná zástupně místo služby Artemidě na Délu. Poměrně plochá stylizace sochy připomíná nejstarší zpodobnění Artemidy.

 

Artemis se lvem, 7. století před n. l. Archeologické muzeum v Olympii. Kredit: Wikimedia Commons.
Artemis se lvem, 7. století před n. l. Archeologické muzeum v Olympii. Kredit: Wikimedia Commons.

Mnohokrát přestavovaný Artemidin chrám uchovával dokonce památky z pozdní doby bronzové! V moderním Archeologickém muzeu na Délu je jim věnovaná celá velká vitrína. Artemis byla sice Apollónova sestra, ale její předchůdkyně, Velká bohyně, byla uctívána odedávna, zatímco úcta k Apollónovi je alespoň na Délu nejspíš novinkou pozdní doby bronzové.

 

S Parmiskem je Artemidin chrám na Délu spojený ještě jednou pozoruhodností, kterou bychom mohli považovat skoro za nezávislé potvrzení jeho přítomnosti na Délu. Je to jedna z položek inventáře Artemidina chrámu na Délu, pořízeného roku 156 nebo 155:

 

Stříbrný pohár na mísení (kratér), který věnoval Parmiskos, závěsný.“

Nevíme, jestli tato strohá inventární položka má na mysli spíše cenný předmět, zvyšující prestiž bohyně a chrámu, nebo prakticky upotřebitelnou rekvizitu rituálu. Pro srovnání: Z Olympie známe případy uchovávání předmětů, které vypadají spíše na dodatečně zpracované položky pokladu z kořistí v Anatolii a Mezopotámii.

 

Reliéf ze slonoviny z Artemidina chrámu na Délu, mykénský styl, 1400 až 1200 před n. l., muzeum na Délu. Kredit: Wikimedia Commons.
Reliéf ze slonoviny z Artemidina chrámu na Délu, mykénský styl, 1400 až 1200 před n. l., muzeum na Délu. Kredit: Wikimedia Commons.

 

Další poklady Řecka archaické doby

Roli chrámu může mít také posvátná jeskyně. A není to žádná náhražka, spíše naopak. Zeus býval kdysi ctěný hlavně v jeskyních a některé bohyně také. Zvláště krétské jeskyně vydaly mnoho pokladů. Nás teď z nalezených artefaktů zajímají až ty řecké, i když tradice deponování vzácných předmětů v jeskyních na Krétě začala v hluboce předřeckých dobách, před rokem 3000 před n. l. (a ještě o něco dřív na Kykladách).

 

„Níkandra z Naxu Artemidě na Délos“, 650 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Wikimedia Commons.
„Níkandra z Naxu Artemidě na Délos“, 650 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Wikimedia Commons.

Do jeskyní se ale nejspíš nechodilo za prohlídkou uložených artefaktů, takže se vraťme k chrámům. Za ukázku určitě stojí fragment sakrální sochy Héry, božské choti Diovy, z jejího chrámu v Olympii. Héra kupodivu nebývá zobrazovaná často a posvátných soch se celkově vzato nezachovalo zrovna moc, takže jde opravdu o vzácnost, i když už ne tak starou jako předchozí příklady.

 

Asyrský bronz v řeckém použití, 7. století před n. l. Archeologické muzeum v Olympii. Kredit: Wikimedia Commons.
Asyrský bronz v řeckém použití, 7. století před n. l. Archeologické muzeum v Olympii. Kredit: Wikimedia Commons.

Nakonec se sluší vrátit do Delf. Tam měli trojici kultovních soch Létó, Apollóna a Artemidy ze slonoviny a zlata, vyvedené skoro v životní velikosti.

 

Nejlíp z nich se zachoval Apollón. Tyto velice zvláštní sochy byly pro svatyni v Delfách vytvořeny ve východořecké oblasti Iónie na maloasijském pobřeží. Legenda v nich spatřovala obětní dar Kroisův.

 

 

Bronzový štít se zobrazením Dia z jedné z Diových jeskyní na Krétě, pozdní 8. století před n. l. Archeologické muzeum v Hérakliu (Herakleonu). Kredit: Wikimedia Commons.
Bronzový štít se zobrazením Dia z jedné z Diových jeskyní na Krétě, pozdní 8. století před n. l. Archeologické muzeum v Hérakliu (Herakleonu). Kredit: Wikimedia Commons.

 

Zajímavý doklad o poutní až kunsthistorické turistice v Delfách doby pozdější antiky poskytl kolem roku 100 n. l. Plútarchos. Popsal, jak zde prováděl skupinu iónských aristokratů, kteří toužili spatřit uchovávané sochy a pak vystoupat k jeskyni Dionýsova narození (Korykion antron, Corycian cave) ve svazích Parnassu. (Je to můj oblíbený a obecně doporučeníhodný program v Delfách.)

 

Hlava Héry ze sakrální sochy jejího chrámu v Olympii, 560 před n. l. Archeologické muzeum v Olympii. Kredit: Wikimedia Commons.
Hlava Héry ze sakrální sochy jejího chrámu v Olympii, 560 před n. l. Archeologické muzeum v Olympii. Kredit: Wikimedia Commons.

 

Něco trochu jiného než probíraný jev chrámů jako předchůdců muzeí je móda obrovských soch ve významných chrámech v klasické a pozdější době, zvláště v Athénách a Olympii, také s použitím slonoviny, zlata a dalších drahých materiálů.

 

To už bylo dělané jinak, mělo to být co možná impozantní a spíše moderní. Zachovaly se jenom jejich literární popisy a spousta podstatně zmenšených replik z obyčejnějších materiálů.

 

Apollón, torzo posvátné sochy ze slonoviny a zlata pro svatyni v Delfách, 550 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Wikimedia Commons.
Apollón, torzo posvátné sochy ze slonoviny a zlata pro svatyni v Delfách, 550 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Wikimedia Commons.

 

Literatura

Pausaniás: Cesta po Řecku I, II. Praha: Antická knihovna 1973, 1974. – Obrozenecky laděný popis památek a pozoruhodností všeho druhu z 2. století n. l.


http://www.fysis.cz/presokratici/pyt/parm.htm – Testimonia o Parmeniskovi na mém starém webu.


http://142521.w21.wedos.ws/domains/keros.cz/index.php?title=Posv%C3%A1tnou_cestou – Rozcestník článků popisujících jednotlivé chrámy na Délu.


https://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/Greek_deities – Kvantum fotogalerií jednotlivých řeckých bohyň, bohů, héroů a nestvůr v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

 


Datum: 26.07.2019
Tisk článku

Fyzika 7 s nadhledem - Randa Miroslav, Havel, Kohout Jiří, Kohout Václav, Kratochvíl Pavel, Masopust Pavel, Prokšová Jitka, Rauner Karel
 
 
cena původní: 89 Kč
cena: 85 Kč
Fyzika 7 s nadhledem
Randa Miroslav, Havel, Kohout Jiří, Kohout Václav, Kratochvíl Pavel, Masopust Pavel, Prokšová Jitka, Rauner Karel
Související články:

Obsidián – dávná materiálová inovace     Autor: Zdeněk Kratochvíl (17.06.2019)
Optika z mínójské Kréty doby bronzové?     Autor: Zdeněk Kratochvíl (21.06.2019)
Venus de Milo     Autor: Zdeněk Kratochvíl (01.07.2019)
Mnoho podob Luny a jak se chovat při zatmění Měsíce     Autor: Zdeněk Kratochvíl (14.07.2019)



Diskuze:

Názor

Tom Štěpánek,2019-08-07 08:36:16

Pěkný den,

děkuji za pěkný příspěvek na zajímavé antické téma. Měl bych několik drobných námětů k diskuzi. Je otázkou nakolik si v antice cenili soch v chrámech pro jejich uměleckou hodnotu (jako to děláme my v dnešních muzeích), nebo spíše pro jejich náboženský/rituální podtext (a prostě je jen nechávali z hlediska kontinuity v chrámech - příbytcích boha, nebo je rituálně pohřbívali v jejich okolí). Četl jsem, že to bylo právě s nástupem křesťanství v pozdní antice (4.-5. století n. l.), kdy z pohanských chrámů "plných" soch vznikají prostory pro obdivování starého umění (již ne pro jejich náboženskou/rituální roli). Dokonce se do některých pohanských chrámů/staveb měla přesouvat i jiná umělecká díla, aby se ochránila před "christianizací" zničením. V Codexu Theodosiana je o takovém konání dochováno pár příkladů/zákonů. I když to určitě byla menší část před Křesťany zachráněných uměleckých děl, kladl bych počátky "muzeí" až do tohoto období.

Xoana a uchovávání starších rituálních soch v chrámech bych viděl spíše jako náboženskou úctu/kontinuitu v užívání.

P.S. Při čtení, že Pausanias byl pozdně antický autor mi zešedivělo pár vlasů :).

Odpovědět


Re: Názor

Zdeněk Kratochvíl,2019-08-21 16:37:26

Moc se omlouvám za tuze opožděnou reakci, nějak jsem zaspal dobu. Škoda a moje chyba, protože vaše náměty jsou opravdu zajímavé.

V antice si skoro jistě těch soch cenili převážně pro jejich náboženskou roli, i když asi taky jako památek jakýchsi dávných "pravých" časů. Nejpozději v římské době k tomu však přistupuje také ocenění role uměleckých památek, i když se právě tohle nejspíš málokdy týká oněch hodně starých soch.

S tím Theodosiovým kodexem je to opravdu zajímavé. Upřímně nevím, jak moc velkou roli to mělo a jak to bylo variabilní podle regionů. Určitě je to jeden z počátků pozdějších muzeí.
Ono jde vždycky o to, jak moc zpátky chceme s těmi "počátky" jít, a jak jsme tedy ochotni slevit z některých později obvyklých vlastností. Pokud bychom za muzeum považovali ne pouhé uchovávání a občasné představování, ale až vystavování mimo původní náboženský kontext, tak by nejspíš prvními muzei byly hlavně obrazové galerie (plus nějaké ty kabinety kuriozit) římské doby. K nim by se o několik století později přidružily ty theodosiovské sbírky, asi jako dost významná poožka. Omlouvám se, že míru její váhy neumím odhadnout.

Souhlasím s vašim hodnocením antické úcty k nejstarším sochám (xoana), jen mi přišla být zajímavá analogie v uchovávající roli, včetně nějakého zpřístupnění, byť zevnitř daného náboženství.
Navíc se kategorie "umění" vyděluje z ostatní kultury teprve někdy mezi archaickou a klasickou dobou.

P.S. Přijměte prosím omluvu za těch pár zešedivělých vlasů. Protože se nejčastěji zabývám texty z řecké archaické a raně klasické doby, tak jsem zvyklý málem všechno ostatní vidět jako "pozdější" antiku, která mě vytpických případech zajímá jako uchovávající kontext předešlého (i když nejen). Pro římskou dobu, zvláště Pausaniovo 2. století n. l., by termín "pozdější antika" byla si vhodný. Do úvodní věty článku mi nějak nesedl, takže se tam objevilo "pozdní". Nebudu to vymlouvat na překlep. Místo abych přeformuloval větu, tak jsem blbě "upravil" časové zařazení.

Nevím, jestli to ještě budete číst, ale pro pořádek jsem chtěl reagovat. Navíc to pro mě jsou podněty ke knižnímu zpracování těchhle článků. Díky.

Odpovědět


Re: Re: Názor

Tom Štěpánek,2019-08-22 17:32:29

Pěkný den,

díky za upozornění na odpověď :). Máte pravdu, tuším, že řecké stoai (snad mám ten plurál správně) mohly fungovat jako výstavní prostory pro umělecká díla (obrazy). Ovšem vlivem vlhkosti a povětrnostních podmínek si nemyslím, že tam ta díla vydržela dlouhou dobu, což dává prostor ke slovíčkaření (muzeum vs. výstavní prostor/galerie).

Osobně ale opravdu vidím muzea (jako veřejnou budovu uchovávající umělecky cenné/tradiční předměty) až v tom 4.-5. století n. l. (možná i dříve, když přijmeme to, že Theodosiův kodex kodifikoval již existující zákony) vznikající pravděpodobně pod vlivem nastupujícího nového náboženství, které má na jedné straně potřebu se distancovat od pohanství, ale na druhou stranu nemůže popřít (alespoň v těch prvních staletích) společné začátky a kořeny. To, že ta budova dříve fungovala jako pohanský chrám/basilika/něco jiného je prostě ekonomicky výhodné využití již stojících staveb. Zvlášť pokud třeba u té budovy (ale i předmětů v ní umístěných) proběhl nějaký desakralizační rituál na vyhnání "zlých" pohanských bohů.

Ale asi se shodneme, že antické chrámy i křesťanské kostely sloužily (kostely ještě slouží) k uchovávání muzejních (ve smyslu starých) nábožensky zabarvených předmětů. Ovšem nejsem religionista ani muzeolog :).

Budu se těšit na Vaše další texty týkající se antické historie, architektury, archeologie, umění atp. a rozdílných přístupů k nim.

Odpovědět


Re: Re: Re: Názor

Zdeněk Kratochvíl,2019-08-22 21:33:52

Shoda - a ještě jednou děkuji za upozornění.
Já nejsem historik, kunsthistorik ani archeolog, jenom do toho fušuju a nabízím fotky z víc než stovky řeckých a antikářských muzeí, protože ty věci mám rád a strávil jsem u nich hodně času - a trochu se vyznám v některých jejich kontextech. Přesto se při těchhle tématech snažím si moc nevyskakovat a spíš referovat muzejní popisky nebo staré texty.
V interpretaci nejstarší filosofie si však občas povyskočím, protože to je moje parketa, tam si troufnu.
Pokračování článků bude po začátku září.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni














Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace