Antiparos je menší ostrov jihozápadně od Paru (Parosu), od kterého je oddělený jen úžinou širokou asi kilometr a půl. Kdysi patřil k docela významným místům kykladské kultury rané doby bronzové, ale to je už moc dávno. Nálezy z Antiparu a okolních ostrůvků se vystavují na Paru, v Athénách, Londýně a leckde jinde. Dnes je to spíše fádní koupací ostrov, tedy nebýt oné jeskyně a docela pohledného Kastra v místním „hlavním městě“. Kykladské ostrovy neumějí být venkoncem fádní. Jeskyně se nachází vzdušnou čarou 6 km jižně od městečka, vchod do ní je v nadmořské výšce 180 metrů, ve svahu mírného kopce. V létě k ní jezdí autobus.

V Řecku je jeskyní neobyčejně mnoho. Část z nich mívala sakrální roli, dokonce v řadě náboženství, která se zde vystřídala od neolitu po pravoslavné křesťanství. Kromě toho také roli útočištnou, opět od neolitu, výjimečně od ještě starších dob, až po druhou světovou válku, místy až po současnost, ale to se týká pastýřů. Sakrální význam jeskyně většinou moc nesouvisí s její jeskyňářskou zajímavostí. Snad každý ví o Diových jeskynních na Krétě, zvláště o jeskyni nad obcí Psycho na planině Lasithi, která se v naší době stala cílem přebujelého turistického ruchu. Ostatní posvátné jeskyně bývají méně známé, přestože řada z nich hrála ve starém náboženství značnou roli. K některým se dnes dostane jen velice malý počet lidí (Kylléné na Peloponésu, Kamares na Krétě), protože je k nim obtížná cesta dost mimo civilizaci, do jiných chodí spíše pravoslavní poutníci (např. na ostrově Irakleia).

Vchod do jeskyně, rytina snad z roku 1782, vydaná tiskem v Paříži roku 1809. Kredit: Gts-tg, Wikimedia Commons. Public domain.

Odpočívadlo ve stínu přirozeného krytu vchodu jeskyně. Samotný vchod je vpravo. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jeskyně na Antiparu byla kultovním místem od neolitu, v řecké antice patřila bohyni Artemis, tedy vládkyni divoké přírody. Z obou těchto období se zde našly střepy keramiky. Kromě toho měla jeskyně také útočištnou roli, jak bývá zvykem. V tomto případě však těžko mohlo jít o ukrytí většího počtu lidí. Ne že by se tam nevešli, jeskyně je velká, prý má plochu 0,56 hektaru, ale sestup byl krkolomný. Dnes je jeskyně přístupná do hloubky 85 metrů, což v novodobém uspořádání překonává 400 schodů. Je tam i osvětlení, naštěstí ne moc divoké. (Obecně vzato nemám rád, když se jeskyně předělají na světelnou atrakci, ale tady je to udělané docela citlivě a musím přiznat, že nebýt ocelového schodiště se zábradlím, tak bych si sestup dvakrát rozmýšlel.)

Jeskyňářsky vzato je tu sice plno krápníků, ale nejspíš už „mrtvých“, dokonce dávno. Některým je kolem 50 milionů let, od kvartéru tu už neproudí voda. Zato jsou mezi nimi i důkladně velké, prý až 45 metrů. Část o něco menších vzala v novověku špatný konec, ale zůstalo jich ještě dost a dost. Velké vylamování krápníků z jeskyně začali v 17. století francouzští diplomaté a klerici za pomoci turecké posádky a pirátů z Paru. Druhé kolo přišlo v letech 1770 až 1774, kdy byl ostrov pod ruskou správou, takže některé z krápníků odtud jsou prý k vidění v petrohradské Ermitáži. Za druhé světové války se německá okupační armáda nechovala o nic lépe, alespoň pokud jde o krápníky, v ostatním prý ještě výrazně hůř. Zvláštností je také velký počet nápisů, a to už od antiky, v okolí vstupu a pak i hluboko dole.

V průběhu řecké antiky byla jeskyně docela známá. Nevíme však, kdy se jí začalo říkat Katafygi, Útočiště, možná to mělo i přenesený náboženský význam. Sestup do ní nebyl snadný ani bezpečný podnik. Ti, o kterých se vyprávělo, že tam sestoupili, požívali úctu. Prý mezi ně patřil i básník Archilochos ze sousedního ostrova Paru, tedy už v 7. století před n.l., pokud to není jen dodatečná legenda o výskytu slavných lidí na slavných místech. (Je po něm pojmenovaná i menší jeskyně na Paru, kousek od Parikie.)

První pohled do nitra jeskyně. Podle popisu je to Předsíň, za rohem vlevo je schovaná Tajná komora. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Klesáme hloub do nitra jeskyně, kolem místa zvaného Vodopád, směrem k takzvané Katedrále. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z trochu pozdější antiky, snad z helénistické doby, se na velkém stalagmitu kousek za vchodem zachoval nápis se jmény jedenácti mužů, kteří „sem přišli“. Patří mezi nejstarší doklady epigrafického vandalismu. Někteří lidé po sobě nepoklízí a nesplachují, dokonce vytvářejí čitelné stopy svého výskytu. Zvláštní je, že možná právě tento dávný nápis vytvořil legendu. Všechny turistické reklamy líčí jeskyni jako místo spiknutí makedonských generálů proti Alexandrovi. Slušnější z nich poznamenávají, že pro to není žádný doklad, ale že to nelze ani vyloučit. Nepodařilo se mi zjistit, jak je tato legenda stará. Přinejmenším v části případů se dovolává právě oněch vyrytých jmen. Místo za oním krápníkem se dokonce v pláncích jeskyně nazývá Tajná komora. Samozřejmě nelze vyloučit ani to, že by inteligence Alexandrových generálů byla natolik omezená, že by si k jakémusi spiknutí, o kterém jinak nic nevíme, vybrali právě toto místo, a ještě se tam podepsali, ale pravděpodobné to není. Podle jiné verze legendy se spiklenci, kteří osnovali zabití Alexandra Velikého, ukryli do jeskyně až poté, co byli odhaleni. Jinak nic proti legendám, „ruina musí býti opředena“. Je však symptomatické, že hypotetické vojenské a politické spiknutí má lidi lákat víc než očividná přírodní krása a doložený Artemidin kult.

Další krápníky, skoro naproti Vodopádu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pohled do závěrečného hlavního dómu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Důkladnější poprask zde nastal v novověku. Započal jej markýz de Nointel (tedy Charles-Marie-François Olier), francouzský velvyslanec u Vysoké porty, tedy u osmanského dvora v Istanbulu, obdivovatel staré řecké kultury a dobrodruh. Často zajížděl na řecké ostrovy, aby pro Francii získával nálezy a poklady všeho druhu. V prosinci 1673 zrovna na Paru dohlížel na nakládání starožitností na loď do Francie. Byl tam hostem slavného piráta Daniela. A dozvěděl se, že na sousedním ostrově Antiparos je jakási naprosto kolosální socha. Bleskově zorganizoval kolosální výpravu pěti set lidí, aby něco tak obřího zvládli, navíc tušil, že to s přístupem bude trochu složité. Musela to být neuvěřitelně pestrá společnost, přímo k pohledání. Stavitelé, projektanti, malíři, ale také klérus, tedy vikář ambassador Ioannis Vaptistis o ek Peronnis (Jean-Baptiste de Péronne), jezuité a mniši kapucíni. K tomu zástup dělníků, tedy navelená turecká posádka. A piráti, asi jako ochranka. Není jasné, zda se akce účastnil i kapitán Daniel osobně, nebo jen parta jeho hrdlořezů. Nějakým zázrakem spolu dobře vyšli.

Nejspíš dávné obětní místo na dně jeskyně, nedaleko paty Oltáře. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Lidé stojí na Oltáři, tedy obřím plochém stalagmitu, vpravo je Katedrála. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

K jeskyni dorazili zrovna na Štědrý den. Jen co nahlédli kousek dovnitř, tak zjistili, že ta slibovaná kolosální socha je ve skutečnosti obrovský stalagmit. Ani toto zklamání však nezlomilo odhodlání markýze de Nointel. Nechal se spustit do jeskyně a ve světle luceren průvodců spatřil působivý prostor s mnoha krápníky. Okouzlen dílem přírody neméně než slibovanou kolosální sochou hned rozhodl, že na obřím plochém krápníku, který tvoří trochu vyvýšenou část dna jeskyně, je nutno sloužit půlnoční mši. K tomu bylo potřeba narychlo zřídit přístup pro lidi se vším potřebným, hlavně s lany a světlem. Místo nazval Svatý oltář (Agia Trapeza). Zde, v prostoru osvětleném stovkou velkých svic a čtyřmi stovkami olejových lamp vedl vikář ambassador mši. Pak na tomto oltáři vyhotovili latinský nápis Hic ipse Christus adfuit ejus natali die media nocte celebrato MDCLXXIII. („Sám Kristus sem přišel a slavil den svého narození o půlnoci roku 1673.“) Tím byla jeskyně křesťansky přeznačena, přímo katolicky. Nápis jsem bohužel nenašel, ale o jeho existenci literatura ujišťuje. Třikrát přenocovali v okolí Oltáře, dokud umělci neprovedli nákresy „přírodních soch“, tedy nejzajímavějších krápníků. Pak jich dělníci nalámali, co jen zvládli, a náklad skončil ve Francii.

Jména hloupých na všech sloupích. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Počmárali dokonce i Katedrálu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Díky této velice slavné návštěvě se jeskyně zařadila mezi oblíbené cíle aristokratů a učenců z různých evropských zemí. Se sestupem to neměli jednoduché, ale poradili si. Dokonce tam už nechávali část provazových žebříků. Od 18. století se začínají šířit popisy jeskyně i s mědirytinami. Řekové toho využívali k podpoře povstání, ale krápníků dál ubývalo, zatímco nápisů mohutně přibývalo. Slavným lidem se toleruje leccos, za co je jiný pokutován. Ostatně, zvyk zanechat na významném místě podpis, předpokládal už novoplatonik Porfyrios, když v 3. století n. l. napsal, že Pythagorás (6. století před n. l.) zanechal inskripci se svým podpisem v Jeskyni nymf na Ithace. Pochopitelně se tam žádná nenašla, co by tam taky Pythagorás pohledával. Porfyios tam také nebyl, zato napsal alegorický výklad této jeskyně na základě zmínek v homérské Iliadě. Někdy nápis může být aspoň dokladem, pokud se dá datovat. Za jiných okolností by to nemusel vždy být vandalismus, ale třeba cosi na způsob vrcholové knihy. Jenže ta není krápníková.

Geometrie jeskyně, rytina snad z roku 1782, vydaná tiskem v Paříži roku 1809. Kredit: Gts-tg, Wikimedia Commons. Public domain.

A jdeme zpátky nahoru. Ještě bude odbočka vlevo dolů ke Královské komoře. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Psaní na nápadná místa krápníků je přinejmenším podivné. Naučné cedule v jeskyni na Antiparu se některými nápisy přímo chlubí. Občas je to aspoň trochu zábavné, třeba když roku 1775 markýz de Chabert vychválil jistou ženu: „Helene de Tascher, nesrovnatelná žena! Poklad markýze de Chabert“ (Eleni de Tase, gynaika asygriti! Thisavros tou markisiou de Samber). Na cedulích je ovšem připojeno varování, že podobná tvorba se zde v naší době oceňuje tučnou pokutou. Asi je už moc pozdě. Určitý rozdíl je i v tom, že dnes sem za nevelké vstupné sleze každý, kdo může na nohy, zatímco tenkrát se nejen pořádně protáhli, ale i riskovali. Do zcela ošemetného kontextu to ovšem staví dávná náboženská metafora, že každá posvátná jeskyně nebo soutěska reprezentuje vagínu a dělohu Země (viz Delfoi), Gaie, a podle toho se v jejím okolí nutno chovat, zvláště pak na místě samém.

Takže to otočíme a jdeme nahoru, ale cestou bude ještě odbočka.

Delší odbočka ke Královské komoře. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tady byl král Otto I. i s královnou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Odbočka vede k místu, kterému se říká Královská komora. Tady se při své návštěvě jeskyně nápisem rádoby zvěčnil sám král. Tedy první král moderního řeckého království, Otto I. Řecký. Bylo mu tehdy 25 let a sestoupil sem i se svojí ženou, královnou Amalií, ta byla o tři roky mladší. Nápis taktně umístili do závěru dost dlouhé vedlejší chodby jeskyně. Je stručný: „Otto I., král Řecka, 27. září 1840“ (Othon A' vasilefs tis Ellados tis 27 Sept. 1840). O kus dál jsou i jména členů jeho družiny.

Skalní kaple vedle vchodu do jeskyně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Výhled z místa před jeskyní na Antiparu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

A jsme venku! Vedle vchodu do jeskyně stojí skalní kostelík, jak bývá zvykem. V interiéru je jeho závěrem skála. Zvláštní kategorií bývají leckde jinde přímo jeskynní kaple, kompletně jeskynní povahy, ty někdy ukážu podrobněji.

Z místa před jeskyní je výhled na jižní část Antiparu. O něco málo níž je parkoviště, kam zajíždí místní autobus.

Na závěr bych měl vysvětlit, co jsem v červnu 2024 na tomto koupacím ostrově pohledával. Muzeum tam mají jenom národopisné a viditelné antické památky žádné, což ovšem bylo třeba na místě ověřit. Jeskyně nakonec byla spíše náhradní cíl. Proč se člověk ocitne vedle na Paru (Parosu), zvláště v jeho hlavním městě Parikii, to je jasné. Je to velká námořní křižovatka a mají tam skvělé archeologické muzeum. Paros je odvěký rival a soused Naxu, o něco menší, a je tam dost zajímavých památek (i když, mezi námi, na Naxos nemá ani krajinářsky). Několikadenní zajížďka z Paru na jihozápad tentokrát mířila k vykopávkám na neobydleném ostrově Despotiko. Ten je ještě menší a dál za Antiparem, za ještě menší úžinou, kolem jsou další zajímavé ještě menší ostrůvky, jak to odpovídá fraktální struktuře kykladské krajiny. Už v úžině mezi Parem a Antiparem je ostrůvek Saliagos, významné sídlo kykladského neolitu. O tom někdy jindy.

Literatura

Jeskyně na stránkách ostrova Antiparu.