Předehra: Polsko – letní scéna pro umělecká setkání

Polsko: Kde historie dýchá a umění kvete (zejména v létě)

Polsko. Možná si představíte jen pirohy a historii, která jako by nebrala konce. Ale tahle země nabízí víc – je to živoucí organismus plný kultury, který vás může pohltit, pokud mu dáte šanci. A v létě? To má své specifické kouzlo. Počasí bývá příjemné, často bez úmorných veder jižní Evropy, města žijí svým rytmem, dny jsou dlouhé a venkovní akce nejsou výjimkou. Přidejte k tomu místní, kteří jsou obecně považováni za přátelské, a obrázek se začíná rýsovat. Krakov, tradiční centrum umění a kultury, nebo dynamická Varšava s její překvapivě rozmanitou kulturní scénou – tady se nabídka neomezuje jen na mainstream. V létě tu nenajdete jen historické památky, ale i festivaly, koncerty pod širým nebem (Chopinovy recitály ve Varšavě mají svou tradici) a život plynoucí například kolem Visly.

I když Polsko jako turistický cíl nabírá na popularitě, pořád si drží určitou auru „ještě ne úplně objeveného pokladu“. Můžete tu zažít kulturu v její ryzí podobě, ne jen něco připraveného pro turisty. To samo o sobě svědčí o tom, jak hluboko je tu umění zakořeněné a jak moc žije vlastním životem. Právě tahle autentičnost, spojená s bohatou historií a energií současnosti, činí z Polska zajímavou volbu pro ty, kdo nehledají jen masové turistické atrakce, ale spíše autentické kulturní zážitky. A přesně tady se otevírá brána k jedné z pozoruhodných forem polského umění.

Za hranicemi plátna: Vstup do světa polského performance artu

Nyní se zaměřme na specifickou a dynamickou oblast polského umění: na svět performance artu, který často provokuje a poutá pozornost. Performance, tedy umění akce, které se často rodí přímo před očima diváků a vtahuje je do děje, má v Polsku hluboké kořeny a živou současnost. Je to umění, které si klade otázky, nastavuje zrcadlo a komunikuje s publikem přímo, často o tématech, která mohou být citlivá – ať už jde o společnost nebo politiku. Tento článek se pokusí poodhalit jeho historii, klíčové postavy a současné podoby, stejně jako unikátní polský kontext. Cílem je nabídnout vhled do hloubky a vitality této umělecké formy.

Ozvěny avantgardy: Jak se rodil jedinečný hlas polské performance

Hluboké kořeny: Od středověkých rituálů k renesančnímu rozkvětu

Polská divadelní tradice není záležitostí krátkého vývoje. Její příběh začíná už ve středověku, s náboženskými hrami spjatými s církevním rokem. Ty se postupně vyvíjely, a když přišla renesance, divadlo si získalo i přízeň královského dvora. První představení byla původně latinsky, zaměřená na biblické příběhy pro převážně negramotné publikum. Postupně se ale začalo hrát v polštině, čímž se divadlo otevřelo širšímu publiku a položilo základy svébytné polské divadelní identity. Za časů Jagellonců, díky jejich podpoře a rostoucímu zájmu o umění, se polské divadlo výrazně proměnilo, inspirovalo se antikou a humanistickými myšlenkami.

Tahle dlouhá historie plná přizpůsobování a rozkvětu, navzdory politickým turbulencím, jako byla třeba dělení země, ukazuje na odolnost a tvořivost polského uměleckého ducha. Schopnost polského divadla „vždycky si najít cestičku, jak kvést“ a jeho role v „boji za nezávislost“ poukazují na hluboce zakořeněnou uměleckou houževnatost. A právě tahle vlastnost se stává opakujícím se motivem při diskusi o umění vznikajícím pod pozdějšími politickými tlaky. Dala silný základ avantgardním proudům a následnému zrodu performance artu. Nejde tedy o import, ale o evoluci dlouhodobé kulturní potřeby vyjádření a inovace.

Giganti: Tadeusz Kantor a Jerzy Grotowski – Revoluce na divadle, která připravila půdu pro performanci

Dva významní tvůrci polského divadla 20. století, Tadeusz Kantor a Jerzy Grotowski, výrazně proměnili nejen polskou, ale i světovou divadelní scénu. Ačkoliv jsou primárně spojováni s experimentálním divadlem, jejich inovace posunuly hranice tradičního divadla způsoby, které přímo předznamenaly nebo se shodovaly s principy performance artu.

Tadeusz Kantor. Zdroj: Wikipedie, volné dílo

Tadeusz Kantor (1915-1990) nebyl jen režisérem, ale také malířem, scénografem a uměleckým teoretikem – byl všestrannou osobností. V roce 1955 založil v Krakově experimentální divadelní soubor Cricot 2. Jeho tvorba byla hluboce ovlivněna jeho zázemím ve výtvarném umění, zejména v malbě a asambláži, což se promítlo do silného vizuálního jazyka jeho inscenací. Kantor je známý především svou koncepcí „divadla smrti“, která se snažila evokovat vzpomínky, plynutí času a trauma, zejména v souvislosti s holocaustem. Jeho nejslavnější inscenace, Mrtvá třída (Umarła klasa) z roku 1975, je považována za přelomové dílo, které představilo nový divadelní formát. Kantor v ní pracoval s osobními vzpomínkami a snažil se zachytit kolektivní paměť polsko-židovské tragédie. Vytvořil si vlastní, nenapodobitelný vizuální kánon a divadelní atmosféru, kterou po jeho smrti bylo obtížné napodobit či v ní pokračovat. Jeho dílo je také zmiňováno v kontextu polské divadelní avantgardy a snahy o Gesamtkunstwerk.

Jerzy Marian Grotowski. Zdroj: Wikipedie, volné dílo

Jerzy Grotowski (1933-1999) je další klíčovou postavou, jejíž vliv přesáhl hranice Polska. Jeho koncept „chudého divadla“ (Poor Theatre) a práce s Divadlem Laboratoř (Theatre Laboratory) představovaly radikální odklon od konvenčního divadla. Grotowski se snažil divadlo očistit od všeho nepodstatného – od bohatých kostýmů, scénografie, technických efektů – a soustředit se na esenci: na herce, jeho tělo, hlas a na přímý, intimní vztah s divákem. Byl ovlivněn Stanislavským a Artaudem a jeho metody kladly důraz na intenzivní fyzický a psychický trénink herců. Klíčová inscenace jako Akropolis (poslední inscenace Divadla Laboratoř a první úplná realizace chudého divadla) se odehrávala s herci představujícími vězně koncentračního tábora, kteří kolem publika stavěli strukturu krematoria a zároveň hráli biblické příběhy. Blízkost Osvětimi dodávala této hře mimořádnou rezonanci. Grotowského metody a divadelní filozofie získaly mezinárodní uznání a jeho přístupy ovlivnily divadelníky po celém světě.

Práce Kantora a Grotowského, ač pevně zakotvená v divadle, obsahovala mnoho prvků, které jsou dnes považovány za charakteristické pro performance art: důraz na tělo a přítomnost umělce, odmítnutí divadelních konvencí, přímý a často konfrontační vztah s publikem, zkoumání hlubokých osobních a kolektivních témat a využití netradičních prostor. Nebylo to jen o nových divadelních stylech; šlo o fundamentální přehodnocení samotné podstaty performance. Tímto způsobem Kantor a Grotowski nejenže revolucionizovali divadlo, ale také vytvořili podmínky pro rozvoj performance artu jako samostatné disciplíny v Polsku, jejíž inovace měly následně globální dopad.

Umění jako odpor: Performance v „druhém oběhu“ a za stanného práva (60.–80. léta)

Rozvoj performance artu v Polsku od 60. let 20. století byl neoddělitelně spjat s politickou situací. „Happeningy“ a „akce“ se staly součástí umělecké praxe , přičemž performeři často zaujímali kritický postoj vůči orgánům Polské lidové republiky. Zvláště po vyhlášení stanného práva v roce 1981 se mnoho umělců zapojilo do tzv. „druhého oběhu“ – sítě nezávislých galerií, publikací a akcí, které fungovaly mimo státní podporu a kontrolu. Performance art se v tomto alternativním prostoru stal klíčovým způsobem uměleckého vyjádření.

Na rozdíl od některých západních forem performance artu, které se soustředily na kritiku uměleckých institucí, polská performance často sloužila jako prostředek k „znovuzískání vlastního těla a osobního prostoru od státu“. V kontextu státní kontroly a cenzury se umělcovo tělo samo o sobě stalo primárním místem a médiem odporu a svobodného projevu. Nebyla to pouze estetická volba, ale hluboce politický akt. Efemérnost performance mohla být také výhodou v podmínkách sledování, ačkoliv dokumentace těchto akcí byla rovněž významná. Umělecké akce byly nabité kritickým a subverzivním obsahem, často zaměřeným proti autoritářským praktikám vlády a jejím aparátům, stejně jako proti tradičním, patriarchálním či hierarchickým aspektům polské kultury.

KwieKulik: „Pomník bez pasu“. Zdroj: Stefan Heidenreich

Mezi klíčové umělce této éry, jejichž dílo je často dokumentováno v Polském archivu performance, patří Zbigniew Warpechowski, Włodzimierz Borowski, duo KwieKulik (Zofia Kulik a Przemysław Kwiek), Krzysztof Zarębski, Wojciech Bruszewski, Janusz Bałdyga, Józef Robakowski, skupina Akademia Ruchu, Ewa Partum, Teresa Murak, Natalia LL a Zygmunt Piotrowski. Jejich práce ztělesňovala étos disentu a ukazovala, jak se osobní stává nepopiratelně politickým a tělo bojištěm za svobodu.

Současný puls: Těla, narativy a reality na polské scéně

Témata, která rezonují: Identita, paměť, gender, politika a každodennost

Současný polský performance art navazuje na historické precedenty kritického angažmá, ale zároveň reaguje na nové společenské a politické komplexity. Umělci nadále zkoumají témata národní a osobní identity, kolektivní paměti – zejména postkomunistické transformace a paměti holocaustu – a vyjednávání historických narativů. Tělo zůstává ústředním médiem, skrze které se artikuluje zranitelnost, nejistota (prekarita), ale i odolnost, zejména v kontextu nedávných krizí, jako byla pandemie. Gender, sexualita a zpochybňování společenských norem jsou rovněž prominentními tématy.

Pokračuje také angažmá v politických realitách, včetně institucionální kritiky a otázek sociální spravedlnosti. Současní performeři neoperují ve vakuu; dědí odkaz disentu a kritického zapojení z éry „druhého oběhu“, ale přizpůsobují jej novým výzvám, jako je vzestup populismu a neoliberální tlaky. Kritika se vyvíjí od přímé opozice vůči státu k nuancovanějším střetům s mocenskými strukturami, společenskými normami a historickou pamětí. Nová generace umělců se po roce 1989 začala zabývat tématy jako rozptýlená autorita, gender, nemoc, utrpení a připomínání šoa. Polský performance art tak zůstává životně důležitým prostorem pro sociálně-politický komentář, který přizpůsobuje své metody měnící se krajině.

Ženské hlasy: Feministický performance art – Znovuzískávání narativů a těl

Feministický performance art má v Polsku silné kořeny a dynamickou současnost, přičemž umělkyně napříč generacemi zkoumají a zpochybňují genderové role, mocenské struktury a reprezentaci ženského těla.

Ewa Partum: Stupid Woman (1981). Zdroj: Dziekanka Workshop

Ewa Partum (nar. 1945) je považována za jednu z pionierek feministického performance a body artu v Polsku. Její konceptuální přístup vycházel z přesvědčení, že „každý akt myšlení je aktem umění“, a soustředila se na politickou ekonomii znaků a materializaci jazyka ve svých akcích a instalacích ve veřejném prostoru, mail artu a vizuální či „aktivní“ poezii. V 70. letech založila ve svém bytě galerii Adres, která se stala důležitým centrem konceptuálního umění. Mezi její klíčové performance patří série Změna (Change, od 1974), kde si nechala nalíčit polovinu těla tak, aby vypadala starší, a své tělo označila za „umělecké dílo“. Slavná je také série fotomontáží Autoidentifikace (Auto-Identification, 1980), v níž protestovala proti standardizované roli žen v patriarchální komunistické společnosti tím, že se nahá procházela různými veřejnými prostory, včetně okolí budovy komunistického parlamentu. Její performance Hommage à Solidarność (1982), provedená nahá v podzemní galerii během stanného práva, byla silným politickým a feministickým gestem. Po emigraci do Berlína v roce 1983 pokračovala v tvorbě, například performancí Ost-WestSchatten (1984), kde stála nahá před Berlínskou zdí. Její dílo je zastoupeno v archivu Muzea moderního umění ve Varšavě (MSN).

Tato fotografie je součástí série Lou Salomé, kterou Kozyra pořídila v roce 2005 ve Vídni. Série se skládá z performance před kamerou a řady fotografií, na nichž autorka přebírá postavu Lou Salomé - spisovatelky a psychoanalytičky, žačky Sigmunda Freuda a ikony vídeňských uměleckých kruhů na přelomu 19. a 20. století. Zdroj: The ING Polish Art Foundation

Katarzyna Kozyra (nar. 1963) je známá svými kontroverzními díly, která zkoumají smrt, tělo, gender a společenské stereotypy. Její absolventská práce Pyramida zvířat (Pyramid of Animals, 1993), sestávající z vycpaných těl koně, psa, kočky a kohouta a videa zachycujícího zabití koně, vyvolala obrovskou veřejnou debatu a obvinění z krutosti. Dílo Olympia (1996) konfrontovalo její vlastní boj s rakovinou a tabu nahého ženského těla, zpochybňujíc stereotypy stárnoucího a nemocného těla. Videoinstalace Dámská lázeň (Women's Bathhouse, 1997) a Pánská lázeň (Men's Bathhouse, 1999), kde tajně natáčela v lázních (v pánské s připevněným umělým penisem), zkoumaly neinscenovanou ženskost, genderové role a narušení soukromí, což vedlo k další kritice i uznání (čestné uznání na Benátském bienále za Pánskou lázeň). Její pozdější práce, jako Svěcení jara (The Rite of Spring, 1999-2002), rekonstrukce Nižinského choreografie s postaršími lidmi, pokračovaly ve zpochybňování konvencí. Kozyra je zastoupena ve sbírce galerie Zachęta a získala grant DAAD.

Natalia LL: Consumer Art. Zdroj: Frieze.pl

Natalia LL (1937-2022) je další významnou umělkyní z generace 60.–80. let, jejíž dílo, zejména v oblasti konceptuální fotografie a filmu, často hraničilo s performancí a zabývalo se tématy tělesnosti, konzumu a genderu. Její série Spotřební umění (Consumer Art) je ikonická.

Paulina Olowska (nar. 1976) má rozmanitou praxi zahrnující malbu, koláž, sochu, video, instalaci a performance. Její dílo se zabývá politickými a sociálními dějinami východní Evropy, americkým konzumem, popkulturou a feminismem, přičemž zpochybňuje tradiční představy o ženskosti. Mezi její performance patří Abeceda (Alphabet, 2005/2012) a balet Slovanské bohyně (Slavic Goddesses). Získala mezinárodní uznání, vystavovala v MoMA, Tate Modern a založila nadaci Artist House Kadenówka. Její díla jsou ve sbírkách Zachęty a archivu MSN.

Zuzanna Janin (nar. 1961) tvoří sochy, videa, instalace, fotografie a performance. Její témata zahrnují paměť, čas, identitu, násilí (včetně domácího), sny a prostor. Klíčová díla jako Sladká holka, sladký kluk (Sweet Girl, Sweet Boy), video-performance Boj (Fight) nebo série Majka z filmu (Majka from the Movie) byla vystavena na mnoha mezinárodních přehlídkách a bienále.

Tato linie feministického zkoumání v polském performance artu, od průkopnického konceptuálního body artu Ewy Partum přes provokativní zkoumání tělesnosti Katarzyny Kozyry až po současné umělkyně jako Paulina Olowska, které se zabývají feministickou historií a popkulturou, ukazuje kontinuitu a evoluci. Novější umělkyně navazují na práci starších generací, reagují na ni nebo ji rekontextualizují. Tento mezigenerační dialog svědčí o trvalé relevanci feministických perspektiv v polském umění a jeho schopnosti sebeobnovy.

Queer narativy a aktivismus: Performance art jako prostor pro osvobození

Performance art v Polsku hraje klíčovou roli při zkoumání queer identit, zkušeností a zpochybňování heteronormativity, a to ve specifickém a často náročném sociálně-politickém kontextu. Vzestup nacionalistické politiky a anti-LGBT rétoriky měl negativní dopad na queer kulturu a práva , což činí umělecký aktivismus o to důležitějším. Události jako Manifa (každoroční demonstrace) přispívají ke zviditelnění a obhajobě práv.

Ania Nowak, Michał Grzegorzek, Jagna Nawrocka, Nadia Markiewicz, Piotr Szczęsnowicz, Stefa Gosiewski: Performance KEM School, 30. 3. 2023, výstava Měli nás za živé a prchali s křikem / Exhibition They Thought We Were Alive and They Run Screaming. Zdroj: PLATO Ostrava

Wojciech Grudziński, vítěz kategorie Scéna ceny Paszporty Polityki, ve své tvorbě klade důraz na humor a queer perspektivu. Jeho díla jako Dance Mom (s jeho matkou), RODOS (zkoumající zahrádkářské kolonie a cruising) a Threesome/Trzy (queer pohled na historii tance) jsou toho příkladem.

Alex Baczyński-Jenkins, spoluzakladatel queer-feministického kolektivu KEM , se zajímá o „queer propletence“ a fluidní identity. Jeho práce, jako Until a Thousand Roses Bloom nebo Untitled (Holding Horizon), se vyznačují důrazem na proces a jemné posuny v afektech.

Karol Radziszewski (nar. 1980) je multidisciplinární umělec, jehož metodologie je založena na archivech a zkoumá gender, sexualitu, queer identitu a zpochybňuje dominantní narativy v polské historii. Od roku 2005 vydává DIK Fagazine a v roce 2015 založil Queer Archives Institute (QAI). Jeho práce byla prezentována na mnoha mezinárodních výstavách a bienále, včetně PERFORMA 13 v New Yorku. Jeho samostatná výstava Síla tajemství (The Power of Secrets) na Ujazdowském zámku byla významnou prezentací jeho tvorby.

Ania Nowak, Obelix Nutrix (2024). Zdroj: Courtesy Salzburger Kunstverein, Austria.

Ania Nowak je performerkou, jejíž queeringové praktiky jsou analyzovány spolu s kolektivem KEM. Choreografovala také pro projekt Bik Van der Pol Příliš mnoho příběhů... v CSW Ujazdowski Zámek.

Kolektiv KEM ve Varšavě je queer-feministický kolektiv, který zkoumá sociální transformaci prostřednictvím tvůrčí praxe a je považován za platformu s „prefigurativním potenciálem“.

V nepřátelském prostředí tak queer performance art v Polsku často přebírá dvojí roli: archivuje potlačované historie a identity (např. Radziszewského QAI) a zároveň předjímá alternativní, osvobozenější budoucnost, jak naznačuje název dizertační práce „Performance Art As Liberation: The Prefigurative Potential Of Queer(ing) Stages In Poland“. Nejde jen o reprezentaci, ale o aktivní konstrukci queer paměti a potenciality. Navazuje to na historické využití umění v „druhém oběhu“ jako prostoru pro alternativní narativy a odpor. Queer performance art v Polsku je tak životně důležitým nástrojem pro přežití, tvorbu paměti a představování si alternativ tváří v tvář útlaku, což zdůrazňuje jeho hlubokou sociální a politickou agendu.

Další klíčové současné osobnosti a kolektivy

Polská scéna performance artu je bohatá na výrazné osobnosti, které svými jedinečnými přístupy formují její současnou tvář.

Artur Żmijewski: Auditorium Moscow. A Sketch for a Public Space. Zdroj: Museum of modern art in Warsaw

Artur Żmijewski (nar. 1966) je známý svými dokumentárními filmy a performance artem, které často zkoumají sociální experimenty, těla s postižením, mocenské dynamiky a často se odehrávají v nepříjemných či konfrontačních scénářích. Jeho díla jako Naslepo (Blindly), Moji sousedé (My Neighbours), Mše (The Mass), Demokracie (Democracies) či Opakování (Repetition) – rekonstrukce Stanfordského vězeňského experimentu – nutí diváka k zamyšlení nad hranicemi lidského chování a společenskými strukturami. Jeho manifest Aplikované sociální umění (The Applied Social Arts) prosazuje umění jako partnera politiky a vědy. Żmijewski je zastoupen ve sbírce MSN Varšava.

Oskar Dawicki (nar. 1971) se ve své tvorbě, zahrnující performance, video a instalace, vyznačuje postkonceptuálním, ironickým a často fatalistickým nádechem. Ústředními tématy jeho práce jsou sebereflexe statusu umělce, křehká povaha identity, selhání, prázdnota umění, diskomfort a ponížení. Jeho umělecká persona byla dokonce přetvořena v literatuře (román Napůl prázdný / Half Empty) a filmu (Performer). Dawicki je rovněž uveden mezi novějšími performery v Polském archivu performance a jeho díla jsou součástí sbírky MSN Varšava.

Kromě těchto výrazných postav je třeba zmínit i další současné umělce, jejichž dílo se dotýká performance, jako jsou Mirosław Bałka, Paweł Althamer, Aneta Grzeszykowska, Wilhelm Sasnal či Krzysztof Wodiczko, kteří jsou zastoupeni ve významných polských sbírkách , a jejichž performativní aspekty tvorby si zaslouží pozornost.

Následující tabulka shrnuje některé klíčové současné polské performery a jejich tematické zaměření, což ilustruje šíři a hloubku této umělecké scény:

Tabulka: Klíčoví současní polští performeři a jejich tematické zaměření

Kde se umění děje: Ekosystém polské performance

Majáky avantgardy: Hlavní muzea a galerie

Polská institucionální krajina pro současné umění, včetně performance, je dynamická a komplexní. Významné instituce hrají klíčovou roli v prezentaci, podpoře a archivaci této často efemérní umělecké formy, zároveň však mohou být ovlivněny politickými tlaky.

Zachęta – Národní galerie umění (Varšava). Zdroj: Wiki, volné dílo

Zachęta – Národní galerie umění (Varšava) má za hlavní cíl prezentovat a podporovat polské současné umění a umělce. Její sbírka zahrnuje díla současných polských tvůrců a galerie hostí i dočasné výstavy známých zahraničních umělců. V nedávné době byla instituce zasažena politickými změnami, například jmenováním Janusze Janowského, označovaného za krajně pravicového zastánce, ředitelem v roce 2021. Bývalá ředitelka Anda Rottenberg v minulosti zakoupila pro Zachętu dílo Katarzyny Kozyry Dámská lázeň. Současné výstavy jako Andrea Fraser. Umění musí viset (institucionální kritika) nebo Za scénářem. Dílna filmové formy naznačují pokračující zájem o kritické a experimentální umění.

Centrum současného umění Ujazdowski Zámek (CSW) (Varšava) je místem pro tvorbu, prezentaci a dokumentaci současného umění ve všech jeho podobách, včetně vizuálního divadla, performancí a experimentálního filmu. V roce 2016 zde byl zahájen program zaměřený na performance, který zkoumá performativní obrat ve vizuálním umění, hybridní formy, roli diváka a těla performera. Publikace Performance Works reflektuje současnou performanci. Program Performativní archivy (Performing Archives) představil umělce jako Bik Van der Pol, Karol Radziszewski, Ania Nowak a Michał Borczuch, zkoumající queer archivy, marginalizované příběhy a institucionální historii, s vazbami na Akademii Ruchu. I CSW bylo zasaženo politickými změnami, když byl ředitelem jmenován Piotr Bernatowicz s ultrakonzervativními názory, což vedlo ke kontroverzním výstavám jako Politické umění.

Muzeum moderního umění ve Varšavě (MSN Varšava), vedené Joannou Mytkowskou, prezentuje polské umění 20. a 21. století v mezinárodním kontextu. Jeho sbírka zahrnuje dokumentaci performancí, happeningů a dalších efemérních uměleckých praktik. Archiv performance (Performance Archive) systematicky shromažďuje, archivuje, studuje a publikuje materiály o historii polského performance artu od 60. let po současnost, dokumentujíc umělce jako Warpechowski, KwieKulik, Partum či Kantor. Během protivládních protestů MSN aktivně podporovalo performativní aktivity. Sbírka muzea obsahuje díla umělců jako Bałka, Dawicki, Kozyra, Althamer, Olowska či Żmijewski.

Galeria Labirynt (Lublin) prezentuje širokou škálu uměleckých disciplín, včetně instalací, videoartu a performance artu. Původně BWA (Biuro Wystaw Artystycznych), galerie pod vedením Andrzeje Mroczka propagovala současné umění. V roce 2010 se ředitelem stal Waldemar Tatarczuk, s praxí z Centra performance artu, a změnil název na Galeria Labirynt, přičemž do programu integroval zaměření na performance. Galerie představila díla polských umělců jako Cezary Bodzianowski, Janusz Bałdyga, Mirosław Bałka, KwieKulik, Zbigniew Libera, Natalia LL, Zbigniew Warpechowski, i mezinárodních tvůrců jako Joseph Beuys.

STUDIO theatregallery (Varšava) funguje jako umělecké studio pro tvůrčí zkoumání napříč divadlem, vizuálním uměním, hudbou, filmem a tancem, s odkazem na avantgardní tradici (patronem je Witkacy). Je to největší městský prostor pro prezentaci současného umění ve Varšavě.

Tyto instituce, ačkoliv jsou životně důležité pro podporu a archivaci performance artu, jsou zároveň arénami, kde se odehrávají ideologické boje. Zatímco MSN Varšava a CSW Ujazdowski Zámek mají specializované programy a archivy pro performance art, Zachęta a CSW čelily politickým zásahům a kontroverzním jmenováním ředitelů, což naznačuje, že institucionální podpora umění může být podmíněna politickou vůlí. Existence nezávislých prostor jako Galeria Labirynt a umělecky vedených iniciativ dále podtrhuje tento komplexní a někdy napjatý ekosystém. Tato tenze může podněcovat kritické umělecké praktiky, ale zároveň představuje výzvu pro udržitelnou, nezávislou programovou skladbu a kurátorskou svobodu.

Letní podívané a celoroční ruch: Polské festivaly performance artu

Polská festivalová scéna, zejména v letních měsících, je lákadlem pro návštěvníky a platformou pro performance art a interdisciplinární umění.

Malta Festival Poznań. Zdroj: myjourney.pl

Malta Festival Poznań je jedním z nejvlivnějších kulturních událostí v Polsku, známý svou interdisciplinární povahou, která spojuje divadlo, tanec, hudbu, film a performance art. Od svého založení v roce 1991 se vyvinul v globální platformu pro experimentální a myšlenkově provokativní umění. Festival se často zaměřuje na sociální a politická témata, podporuje diverzitu a svobodu projevu a představuje renomované mezinárodní i polské umělce. Například pro rok 2025 je ohlášeno vystoupení Tildy Swinton s projektem Embodying Pasolini.

Performing Arts Festival (Płock) je mezinárodní událost (ročník 2023 představil 50 performerů), kurátorovaná Małgorzatou Sady, která zve světově proslulé i začínající umělce. Festival se odehrává v muzejních prostorách i na veřejných místech a zahrnuje performance art, instalace, poezii, divadlo, choreografii, hudbu, film, nová média a workshopy. Má silnou vazbu na avantgardní umělce Franciszku a Stefana Themersonovy. Mezi polskými umělci se představili Hana Umeda, Joanna Rajkowska, Ilona Sękowska, Jolanta Krukowska, Ola Kozioł, Paweł Korbus a Robert Jędrzejewski.

Body/Mind International Contemporary Dance Festival (Varšava) se primárně zaměřuje na současný tanec, ale jeho rámec zahrnuje i vizuální umění, performance art, architekturu a hudbu díky rozmanitosti uměleckých stylů. Festival propaguje polské taneční umělce na mezinárodní scéně a hledá nové proudy ve světovém tanci, přičemž nabízí workshopy, otevřené zkoušky a filmové projekce.

News From Polska Performing Arts Festival (pořádaný v Bukurešti, ale relevantní pro propagaci polských umělců) měl v květnu 2025 téma „Resisting Bodies“ a představil polské performance (Dominika Knapik, Hertz Haus, Marta Wołowiec, Cezary Tomaszewski) a workshopy. Je spojen s polským předsednictvím v Radě EU a Institutem Adama Mickiewicze.

Contexts International Festival of Ephemeral Art (Sokołowsko) je věnován efemérnímu umění, performanci a site-specific aktivitám. Organizuje ho nadace In Situ a poskytuje prostor pro umělecké experimenty a dialog. Uměleckou ředitelkou pro rok 2025 (a 2020) je Marta Czyż.

Historický International Performance Art Festival "Castle of Imagination" (Bytów) propojoval tradiční formy s novými médii a využíval historický prostor zámku pro umělecké prezentace.

Následující tabulka poskytuje přehled hlavních polských festivalů zaměřených na performance art a interdisciplinární umění:

Tabulka: Hlavní polské festivaly performance artu a interdisciplinárních umění

Trh s okamžiky: Sběratelství a oceňování performance artu

Polský trh s uměním zaznamenává posun směrem k současnému a ultrakontemporárnímu umění, zejména malbě. Sběratelství a oceňování efemérních uměleckých forem, jako je performance art, však představuje specifickou výzvu. Zatímco performance art je ze své podstaty pomíjivý, jeho odkaz a tržní hodnota (pokud nějaká existuje) se v Polsku zdají být silně vázány na jeho dokumentaci a archivaci institucemi, jako je Archiv performance MSN Varšava. Tato dokumentace – fotografie, videa, scénáře, objekty – je klíčová pro jeho historické uznání a studium.

Zdá se, že komerční trh se samotnou dokumentací performance artu je v Polsku méně rozvinutý nebo viditelný ve srovnání s tradičními uměleckými formami. Zpráva Arttactic o polském trhu s uměním performance art explicitně nezmiňuje. Aukční domy jako DESA či AgraArt se soustředí spíše na staré mistry. Platformy jako SaatchiArt sice nabízejí díla polských umělců pod hlavičkou „performing arts“, ale zdá se, že jde spíše o vizuální reprezentace (malby, fotografie tance) než o dokumentaci samotných performancí.

Historický „druhý oběh“ se také spoléhal na dokumentaci, často šířenou neoficiálně. V Polsku tedy „hodnota“ performance artu byla a nadále je významně uchovávána a předávána spíše prostřednictvím institucionální archivace a akademického studia než prostřednictvím robustního primárního komerčního trhu s performancemi nebo jejich přímými relikty. To podtrhuje klíčovou roli veřejných institucí při ochraně a propagaci méně komerčně životaschopných, ale kulturně významných uměleckých forem, jako je performance art v Polsku.

Potlesk, pobouření a debata: Recepce a kontroverze

Performance art má ve své DNA zakódovanou tendenci provokovat a zpochybňovat společenské normy. Ostatně, snaha „épater la bourgeoisie“, tedy programově „děsit měšťáky“, je od dob francouzské avantgardy 19. století považována za jednu z esenciálních ingrediencí umění, které se nebojí atakovat a překonávat hranice všednosti, a tím dráždit toho pomyslného „měšťáka v nás“. Není divu, že i v Polsku takové umění často vede k silným, někdy až bouřlivým reakcím veřejnosti i médií. Historicky můžeme vzpomenout například Grotowského Apocalypsis cum figuris, které kardinál Wyszyński nevybíravě označil za „hnůj“, Dejmkovu inscenaci Dziadů, jež vedla ke studentským protestům v březnu 1968, nebo Swinarského Kletbu, která byla pro mnohé šokující.

I současné umění vyvolává kontroverze. Pyramida zvířat Katarzyny Kozyry spustila veřejnou debatu a obvinění z krutosti. Lego. Koncentrační tábor Zbigniewa Libery byl vnímán jako trivializace holocaustu a vedl k reakci ze strany společnosti Lego. Klanění Kristu Jacka Markiewicze čelilo obviněním z urážky náboženského cítění a protestům. Média, zejména pravicová, často hrají roli v rozdmýchávání těchto kontroverzí. Nové vedení galerií s pravicovou orientací dokonce někdy využívá strategie založené na skandálech k získání publicity.

Skandály kolem performance artu a kritického současného umění v Polsku často generují intenzivní pozornost veřejnosti a médií. Ačkoliv to přináší umění širšímu publiku, debata je často polarizovaná a manipulovaná politickými agendami. To naznačuje, že zatímco umění provokuje, skutečný dialog a porozumění mohou být zmařeny již existujícími společenskými rozpory a mediálními narativy. Kritický potenciál performance artu k podnícení společenské sebereflexe je tak často zachycen, a někdy i kooptován, existujícími politickými a ideologickými bitvami, což činí jeho recepci komplexní a jeho dopad mnohostranný.

Financování a podpora: Navigace v ekonomické krajině

Ekonomická situace umělců a kulturních institucí v Polsku je často charakterizována nedostatkem financí, někdy i politickou nekompetentností a tlakem na komerční životaschopnost. Vládní intervence a kulturní politika ovlivňují trh s uměním. V minulosti docházelo ke škrtům v rozpočtech institucí (např. Varšavská komorní opera), což vedlo k protestům umělců.

Přesto existují grantové a stipendijní programy. Institut Adama Mickiewicze (IAM) nabízí program „Polská kultura ve světě“, který spolufinancuje cestovní náklady a ubytování pro účast na mezinárodních akcích. Město Krakov také podporuje umělce prostřednictvím grantů, cen a tvůrčích rezidencí. Americká ambasáda a konzulát poskytují granty pro festivaly v Polsku. Program PAAA Scholarship je určen pro polské Američany, ale naznačuje zájem diaspory.

Nedávné politické změny však měly dopad na financování „neposlušných“ institucí. Polští performeři a podpůrné instituce tak často operují v prostředí finanční nejistoty a jsou vystaveni rozmarům politického financování. Zatímco grantové systémy existují, celkové prostředí naznačuje neustálé vyjednávání mezi uměleckou vizí a potřebou zdrojů, které mohou být ovlivněny politickou přízní či cenzurou. Ekonomická krajina pro náročné nebo nekomerční umělecké formy, jako je performance, zůstává zranitelná, což může ovlivnit uměleckou svobodu a typy projektů, které lze realizovat, zejména v institucích závislých na státním financování. To podtrhuje význam diverzifikovaných zdrojů financování, mezinárodní podpory a odolných nezávislých struktur pro udržení živé a kritické scény performance artu.

Polsko na evropské scéně: Vliv, výměna a budoucnost v pohybu

Mezinárodní rezonance: Polský performance art za hranicemi

Polský performance art, formovaný svou jedinečnou historickou a sociálně-politickou trajektorií , nabízí výraznou perspektivu v rámci mezinárodního uměleckého světa. Není pouhou imitací západních trendů, ale přináší vlastní tematické okruhy (např. znovuzískání těla od státu, specifická práce s pamětí) a estetické přístupy. Historický dopad osobností jako Jerzy Grotowski na světové divadlo je nepopiratelný. I současní polští umělci, jako Paulina Olowska, Zuzanna Janin, Karol Radziszewski, Artur Żmijewski či Katarzyna Kozyra, pravidelně vystavují a performují na mezinárodní úrovni, účastní se významných bienále a festivalů. Polský performance art je vnímán jako součást širšího narativu východoevropského umění, které si uchovává své specifické charakteristiky. Recepce polského divadla, a potažmo i performance, sahá až do Číny. Tento mezinárodní ohlas je důkazem vitality a relevance polské scény. Pochopení specifického kontextu, z něhož toto umění vyrůstá, obohacuje jeho vnímání na globální scéně a zdůrazňuje rozmanitost performativních praktik po celém světě.

Kulturní diplomacie: Role Institutu Adama Mickiewicze (IAM) a dalších orgánů

Institut Adama Mickiewicze. Zdroj: By Wistula - Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17268157

Institut Adama Mickiewicze (IAM) hraje klíčovou roli v popularizaci polské kultury ve světě, včetně současného umění. Jeho posláním je podporovat mezinárodní účast polských umělců, mezikulturní výměnu a kolaborativní projekty. Příkladem je mezinárodní kulturní program polského předsednictví v Radě EU, který představuje mladé umělce a témata jako regenerace a solidarita. IAM také spolupracuje s Národním institutem hudby a tance na webu polanddances.pl a podílí se na festivalech jako „News From Polska Performing Arts Festival“. Portál Culture.pl, provozovaný IAM, slouží jako komplexní zdroj informací o polské kultuře.

Instituce jako IAM jsou zásadní pro prezentaci polské kultury v zahraničí. Nicméně, typ propagované kultury může být ovlivněn domácím politickým klimatem, jak bylo vidět na změně programové skladby Polských institutů ve světě za vlády strany Právo a spravedlnost, které se přeorientovaly na „nudné výstavy lidového umění“. To vytváří potenciální napětí mezi propagací rozmanitého, kritického současného umění a snahou o soulad s vládní kulturní politikou. Zatímco IAM si klade za cíl prezentovat rozmanité polské umění, jeho programové volby pro mezinárodní prezentaci mohou být subtilně či otevřeně ovlivněny převládající národní kulturní politikou, což může mít dopad na to, kteří umělci a jaké druhy umění získají mezinárodní podporu. Mezinárodní tvář polského performance artu tak může být formována těmito domácími dynamikami, což činí práci nezávislých kurátorů, mezinárodní spolupráce a umělecky vedené iniciativy ještě důležitějšími pro získání úplného obrazu.

Budoucnost je performativní: Nové trendy a pohled vpřed

Polská scéna performance artu prokazuje pozoruhodnou odolnost a adaptabilitu tváří v tvář výzvám, ať už jde o reakci na pandemii nebo politické tlaky. Nové generace umělců, včetně těch z queer a feministických perspektiv, hrají klíčovou roli ve formování její budoucnosti. Rostoucí význam archivů, jako je Archiv performance MSN nebo Queer Archives Institute Karola Radziszewského, pro uchování historie a informování budoucích praktik je nepopiratelný. Pokračující dialog mezi polskými umělci a mezinárodní scénou slibuje další obohacování a vývoj této dynamické umělecké formy. Zdá se, že performance art zůstane v Polsku životně důležitým prostorem pro reflexi, kritiku a inovaci.

Polské umělecké dobrodružství?

Proč Polsko, proč teď, proč performance art?

Jedinečná směs historické hloubky a současné dynamiky polského performance artu nabízí zajímavý zážitek. Je to příležitost stát se svědkem umění, které je hluboce spjato se svým kontextem, často provokativní a často podnětné k zamyšlení. Vřelá povaha Polska a jeho obyvatel může přispět k příjemnému zážitku z návštěvy. Právě teď, kdy se umělecká scéna neustále vyvíjí a reaguje na nové podněty, může být vhodný čas objevit její sílu a originalitu.

Léto v Polsku: Možnosti pro uměnímilovného cestovatele

Léto v Polsku je pro milovníky umění lákavé díky festivalům, příjemnému počasí a živé atmosféře měst. Města jako Varšava, Krakov, Poznaň, Lublin, Płock či Sokołowsko nabízejí bohatý program v klíčových institucích i na festivalech. Doporučuje se prozkoumat jak zavedené prostory, tak vyhledávat nezávislé či efemérní události, které často přinášejí nejautentičtější setkání s performativním uměním. Ať už vás zavedou kroky na velký mezinárodní festival nebo do malé nezávislé galerie, polské léto může nabídnout zajímavé umělecké objevy.

Závěrem

Trvalá síla polské scény performance artu je zřejmá. Je to umění, které žije, dýchá a neustále se proměňuje, odrážejíc tep doby a zároveň jej aktivně spoluutvářejíc. Návštěva Polska a seznámení se s jeho uměleckou scénou může být inspirativním zážitkem. Jak naznačila úvodní myšlenka, Polsko může být zajímavou destinací, zejména v létě pro ty, kdo se zajímají o kulturu.

Klíčová slova

Polsko, performance, současné umění, umění akce, polská kultura, avantgarda, Tadeusz Kantor, Jerzy Grotowski, feministické umění, queer umění, Ewa Partum, Katarzyna Kozyra, Artur Żmijewski, kulturní politika, umělecké festivaly, muzea umění, dějiny umění, sociálně angažované umění, tělo v umění, postkomunismus v umění, "druhý oběh".

A když už je řeč o umění, které se nevyhýbá silným gestům a emocím, na závěr si dovolím připojit jednu pozvánku, která s duchem objevování může souznít. V sobotu 31. května 2025 v 17:00 se v Kreativu Teletník v Runářově u Konice otevírá výstava „Muž od moře“. Je to dojemná a zároveň nečekaně hravá pocta Adriánu „Chocho“ Sittovi, internetovému nomádovi, neúnavnému hledači „krásně zbytečných cest“ a člověku, jehož sebeironický pohled na svět mnohým z nás chybí. Kurátorka Jana Písaříková a řada skvělých současných umělců – včetně naší nejznámější performerky Kateřiny Olivové, která na vernisáži vystoupí – tam společně rozehrají mnohovrstevnatou vizuální esej o cestování, ztrátě, ale i o neutuchající chuti do života. Čeká vás nejen unikátní atmosféra genia loci bývalého zemědělského stavení, ale i umělá inteligence v roli cestovní kanceláře a prý i Adriánovy oblíbené čínské polévky! Pokud tedy chcete objevit silný příběh a zažít umění, které má duši a nebojí se experimentu, více informací najdete na muz-od-more.cz. Věřím, že Chocho by z toho všeho měl upřímnou, byť možná trochu cynickou radost; a to je vlastně to nejdůležitější.