Když končím kurz předsokratiků právě sofisty, upadám vždy do rozpaků, jak je vyložit. Marně hledám nějaký vyzkoušený výklad, který bych mohl reprodukovat, když si s nimi sám moc nevím rady. Příliš snadno se buď očerňují, nebo naopak glorifikují, obě ta klišé jsou povrchní, o to více jejich klonů všude koluje. A sofisté sami to zachovanými fragmenty svých textů moc neulehčí.

Významná část filosofů nepovažuje sofisty za filosofy, nýbrž za podvodníky. Že je nepovažují za filosofy, to by nemuselo vadit, nemusí být každý zrovna filosof, ale že za podvodníky, to je jiný kalibr. Aristotelův spis O sofistických důkazech jasně míní klamné důkazy, často dokonce záměrně klamné. Význam slova sofistika jako umění klamu široce zlidověl. Už pro Platóna byl sofista opakem filosofa. Prý láká lidi na klamy, dokonce je učí klamat a má z toho zisk. A před Platónem nenechal na sofistech nitku suchou komik Aristofanés. Ten ovšem za sofistu považoval i Sókrata (469–399 před n. l.) a nejspíš by k nim přihodil i Platóna (428–347 před n. l.) s Aristotelem (384–322 před n. l.), kdyby se toho dožil. On takové novinky neměl rád.

Leckteří sofisté jsou opravdu divní. Je však podezřelé, jak se s nimi Platón a Aristotelés vypořádávají, ještě snadněji než s jinými předsokratiky, třeba s Hérakleitem, Empedoklem nebo atomisty, a ty dovedou pohanět hodně zhurta, ne pouze silou filosofické myšlenky. Pro Platóna jsou myšlenky předsokratiků spíše literárními tématy a Aristotelés je překrucuje a dosazuje do nepatřičných kontextů přesně tak, jak to předhazuje sofistům.

Občas někdo tvrdí, že řecké společnosti hrozilo v klasické době zahlcení řečmi a klamy sofistů, ale situaci zachránil Platón a pak Aristotelés. Ona hrozba byla nejspíš reálná, zažíváme ji i v naší době. Jenže Platón a Aristotelés spíše očernili své ideové protivníky, někdy právem, a poskytli vlastní sofismata, jiné klamné důkazy.

Latinský středověk navzdory svému příklonu k metafyzice používal přídomek Sofista kupodivu jako pochvalné označení významnějších učitelů, řečníků nebo prostě učenců. (U nás např. Jan z Mýta řečený Sofista, koncem 14. století.)

Situace: Sofisté jako kulturní hnutí své doby

Sofisté představují spíše způsob vyučování a veřejného působení než nějakou nauku, ještě k tomu jednotnou. To je obecně známá věc. Prostě pokrývají poptávku po vzdělání mezi úrovní „základky“ a úrovní specialistů v jednotlivých oborech, k tomu i poptávku po řečnickém výcviku. Když se někdo nechce věnovat třeba architektuře, stavbě lodí, lékařství nebo astronomii, nýbrž gramatice a jazykovědě nebo právu a politickému řečnictví, tak jde k sofistům. Nebo když se chce jen tak otrkat ve všem možném nad míru základky. Najdou se dokonce i sofisté, kteří učí praktické až technické věci. Student musí zaplatit, ale jiné překážky se mu do cesty nekladou. Jednotliví sofisté pocházejí z různých koutů řeckého světa, i když Athény na ně působí jako lampa na můry. Je tam totiž největší poptávka i příležitost k nabytí prestiže. Sofisté jsou vysoce mobilní, řečeno dnešním slovníkem, a dbají na své renomé (pěstují PR). Společný jim je spíše jen styl fungování. Prostě využívají nabídek své doby a také ji proměňují k obrazu svému.

Sofisté, přinejmenším někteří, na sebe rádi upozorňují už provokativními tituly nebo začátky svých psaných řečí. Třeba Gorgiás (485–395 před n. l.) titulem spisu O přírodě neboli o nejsoucím. Jinou provokací je Prótagorovo (481–410před n. l.) uvození „O bozích nevíme jistého nic, ani zda jsou, nebo ne“. K fungování sofistů patří očividná neobvyklost, moment překvapení, plácnout nějakou podivnost, kterou zkusí nečekaně obhájit.

Příroda versus dohoda

Sofisté. Karikatura z roku 1790. Daniel N. Chodowiecki. Los Angeles County Museum of Art., Acc. n. 55.103.161. Kredit: Fæ, Wikimedia Commons. Public domain.

Z jalové krávy tele nevytáhneš. Když už tele máme, můžeme se dohodnout, jak je pojmenovat a co s ním udělat. Podobně tomu platí, že se zemětřesením těžko diskutovat, ale po něm se můžeme dohodnout, jestli škody opravíme, nebo to postavíme úplně jinak. Něco je prostě od přírody (fysei), zatímco o něčem se můžeme dohodnout (nomó). Toto rozlišení uplatňuje velká část sofistů, i když různými způsoby. Většinou stojí na straně lidských dohod. I tehdy však záleží na tom, co si pod tím představují. Někdy jde o momentální dohodu určitých lidí, někdy o explicitní zákon, jindy o zvyk nebo o „dohodu“ ve smyslu obecného konsenzu. To všechno se dá označit řeckým slovem nomos. Něco jako společenská smlouva, nepsaná a většinou nevyslovená, spíše respektovaný zvyk, je důležitým faktorem soudržnosti society. Bez obecné elementární vůle k dodržování toho či onoho zákona nebude jeho vymáhání fungovat. Zákonnost stojí na respektu k určitým zvykům. Myšlenky sofistů mohou tyto souvislosti zajímavě odkrýt, ale zrovna tak rozleptat.

Domluvit se můžeme na lecčem, ale ne libovolně. Kdybych se se studenty domluvil, že příští přednáška bude na Marsu, a myslel tím tu planetu, tak v cestě stojí přírodní překážka. Můžeme se domluvit na drobné změně rozvrhu, avšak musíme respektovat ostatní a taky studijní řád, a ten zase vyšší právní normy. V krajním případě můžeme zkusit navrhnout změnu studijního řádu nebo i zákona, ale mezitím respektovat jeho platnost. Tak nějak si sofisté představují probírání možností našich dohod. Vzorem by snad mohl být Prótagorás.

Najdou se ovšem i sofisté, kteří stojí na straně síly, ať už svalové, ekonomické, nebo prostě agresivnějšího hulvátství. Naše dohody mají tuto sílu respektovat jako pozitivum, což prý doporučoval např. Gorgiás. V tradici řecké kultury se ovšem takové snaze říká zpupnost (hybris). Už Hérakleitos napsal (zlomek B 43), že „zpupnost je třeba hasit spíše než požár“.

Klišé: Obrat k věcem lidským

Velká část sofistů se zabývala tématy, která bychom dnes zařadili do humanitních nebo společenských věd. Gramatikou, větnou stavbou, rolí řeči ve společnosti, teorií i praxí práva a politiky, etikou. Jenže nejen tím. S filosofií a s logikou je spojuje hledání definic a důkazů. Najdeme u nich také matematická a přírodovědná témata, někdy i technická, dokonce taky věštění. Příkladem může být veselý sofista Antifón (viz link dole na článek o něm).

Představa, že sofisté obrátili pozornost „k věcem lidským“ je přinejmenším jednostranná. Věcmi lidskými se opravdu hojně zabývali, i když už sám výběr zachovaných citátů je často poplatný jinému podobnému klišé, totiž tomu o Sókratovi. Prý snesl filosofii z nebe na zem, obrátil se k věcem lidským. Ani to nemusí být tak úplně pravda, vždyť Aristofanés Sókrata líčí jako pomateného badatele přírodních jevů. Je to sice v komedii, ale obor by měl souhlasit.

Heslo „obrat k věcem lidským“ vystihuje spíše novou tendenci řecké klasické doby, totiž sílící antropocentrismus a důvěru v možnosti řeči. Často dokonce na úkor tradičních vzorů vědeckosti, tedy hlavně astronomie, ale i celé fyziky, dokonce i meteorologie, a fragmentárně také zoologie (v proto-evolučním pojetí). Z hlediska obratu k věcem lidským vypadají tyto tradiční vědy jako nespolehlivé a neužitečné plácání, které navíc ponižuje roli člověka. Naše dohody přece můžeme přezkoumávat mnohem spolehlivěji než zvyky počasí. A náš lidský svět je mnohem důležitější než nějaká kosmologie, navíc pochybná! Důraz je nyní kladen na to, že člověk je tvor společenský a obdařený řečí, což nezvýrazňují jen sofisté, ale o něco později taky Aristotelés. Bytost obdařená řečí se teď cítí silněji v kramflekách. (Dokonce se pokusí nově založit i tradiční vědy tak, aby bytost obdařená řečí nezůstávala odstrčena do pozice výsledku přírodních nebo božských dějů, aby žila v centru kosmu a chápala jeho účel.) Připomíná to dobu od pozdního 20. století po dnešek: pochybnosti o roli přírodních věd, kritika jejich zneužívání, přemnožení všemožných řečí a „názorů“, velký rozvoj společenských věd, včetně jejich masivního zneužití v reklamě a politice. Znovu se objevuje pozitivní zhodnocení dávných sofistů, jako předchůdců tohoto stavu. A v reakci na to jejich ostrá kritika, většinou ale z pozic, které jejich východiska spolkly i s navijákem, aniž o tom vědí. Vyhnout se sofistům není jednoduché.

Klišé: Relativizace

Sofisté prý relativizují. Často ano. A co má být? Jiní zase absolutizují. To bych ale jen napodoboval sofistický styl vedení úvah, takže teď vážně. Stejně ovšem nezbývá než použít další trik sofistů, Platóna a Aristotela, totiž dělení pojmů, někdy dokonce homonymických. Ono je něco jiného, když pojem relativní potkáme v exaktním kontextu Einsteinovy teorie relativity, zatímco jiný význam má, pokud vůbec jaký, v hospodském výkřiku, že všechno je relativní. Přece jenom však mohou mít i tak rozličná užití slova relativní cosi společného, totiž potřebu zohlednit situační kontext, vyhnout se falešné hře na absolutno.

Příkladem relativizace může být známý Prótagorův výrok (B 1): „Člověk je mírou všech věcí; jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou.“ Sebestředný antropocentrik ocituje jenom první půlku a připadá si humanisticky. Důležitý je ten dovětek, i když zní ještě podivněji. Jde o to, že je nutno se rozhodnout, co budeme považovat za skutečné. Třeba jestli to, co vidíme, spolu s veškerou empirií, nebo zda to, co je popsáno formálním jazykem. Většina předsokratiků se jasně přimlouvala za první možnost, ti nejstarší ji ani nediskutovali. Parmenidés a Zénón z Eleje se rozhodli pro druhou, což bude v trochu jiné podobě následovat Platón (ideje jsou prý skutečnější než empirické věci). Ať se rozhodneme tak či onak, mnělo by to být na míru problému a s vědomím jiných možností. Někdy je dobré se na problém podívat i z jiné strany.

Pomocí relativizace prý sofisté dokonce překrucují. Často ano, bohužel nejen sofisté a nejen relativizací. Najdou se ale i případy, kdy zdánlivé překrucování je spíše poctivým pokusem, jak se vykroutit z vnuceného špatného popisu. Například Prótagorův postup „činit slabší důvod silnějším“ (zlomek B 6b). Je velice snadné najít kontext, ve kterém je to pobídka k překrucování. Jenže to snad bylo míněno jinak. Třeba když soud obvinil z vraždy nevýřečného chudáka se špatnou pověstí, aby mohl osvobodit skutečného vraha, který má na právníky. Má být slyšena i druhá strana a má se jí popřát váha, kterou ne vždy zrovna má. Proto bývá Prótagorás považován také za předchůdce konceptu lidských práv, tedy za „hodného“ sofistu, pokud by ovšem takové dělení dávalo smysl. A nemusí jít jenom o soud, ale i o úsudky, dokonce vědecké. Nemáme bezhlavě důvěřovat převažujícím míněním ani opovrhovat momentálně slabšími výklady, nýbrž obojí řádně zkoumat a pak teprve uvážit.

Klišé: Sofisté jako podvodníci

Umění řeči je zneužitelné, jako skoro každá dovednost. Řečí lze dosáhnout nejen překroucení významu, ale i emočního uspokojení davu předestřeným nesmyslem. Zvláště nebezpečné to může být u soudu a v politice. Snadno si lze představit, jak vykutálený advokát pod záminkou hledání pravdy vyslechne svědky takovým způsobem, že jejich svědectví ztratí věrohodnost. Například když jeho klient někoho podříznul za bílého dne před dvanácti hodnověrnými svědky, které se nepodařilo zastrašit ani uplatit, což se nepovedlo ani se soudcem. Je nutné to trochu pozdržet. Ne proto, že by klient chtěl zmizet, ten bude naopak žádat odškodnění. Je však vhodné, aby svědci nebyli ještě pod dojmem stříkající krve, a vyprávěli už spíše jenom svá dřívější vyprávění. Napřed prozkoumá jejich daně a soukromí, aby trochu znejistěli, ale o to nejde, to jen odvede pozornost. Pak se stačí zeptat, jestli k tomu údajnému vykrvácení došlo před tím, než štěkal pes, nebo potom. Jelikož tam žádný pes nebyl, ale nikdo si tím není jistý, tak budou odpovědi různé. A pokud dav v rámci touhy po spravedlnosti zatouží po krvi, je možné odsoudit třeba majitele nějakého psa. To je samozřejmě těžká karikatura, jenže bohužel ne vždy až tak úplně vzdálená soudní nebo politické praxi. Sofista nebo jeho žák je k něčemu takovému dobře vybaven, ale to ještě neznamená, že to vždycky dělá. Je vybaven i k tomu, aby se takovému zneužití řeči uměl postavit.

Klišé: Ziskuchtivost sofistů

Výklady dějin filosofie s gustem opakují Platónovu kritiku, že sofisté učí za peníze. Hrozná věc! Jenže i za přístup do Platónovy Akadémie se vybíral poplatek, a nejspíš ne malý, i když ve výjimečných případech byl prominut jako projev dobročinnosti, prý třeba Zénónovi z Kitia, který se pak stal prvním mistrem stoické školy.

Většina sofistů nejspíš žila jako docela obyčejní učitelé a byli rádi, že se nějak uživili. Našli se však i specialisté na peníze nebo na slávu. Výběrový efekt působí, že nejčastěji víme právě o nich. Byli totiž úspěšní také v oboru získávání peněz, slávy a vlivu. Vlastně takto předefinovali pojem úspěšnosti.

Sofista Isokratés. Římská busta podle řecké plastiky z 3. století před n. l. Neues Museum Berlin, Sk 301. Kredit: Carole Raddato, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Je možné zdatnost nebo ctnost učit?

Tato otázka se v dobových sporech kolem působení sofistů omílá do omrzení. Každý ví, že leccos se dá naučit, ale že k tomu nestačí jen schopnosti učitele. Problém je v něčem jiném, totiž o učení čeho je teď vlastně řeč. Řecky je to jasné, jde o areté. To slovo v klasické době stále ještě znamená schopnost, zdatnost. Docela přesně v tom významu jako fitness u Darwina. Někdy jde o dostatečnou svalovou sílu a její využití, někdy o celkovou strategii, někdy o šikovnost málem ve smyslu intelektuálním, bohužel včetně podfuků (falešné výstražné signály, mimikry). Prostě celková zdatnost, umožňující úspěšné přežití. V praxi ovšem zdatnost není jen celková, ale spíše nějaká konkrétní. Někdo je dobrý boxer, někdo dobrý hudebník. Podivné diskuze o tom, zda zdatný lukostřelec je také obecně zdatným člověkem, tedy i zdatným kormidelníkem, neberou konce. (Loď přece svěříme lučištníkovi jenom tehdy, když všichni ostatní po ruce jsou naprostí budižkničemové.)

Hlavní problém je, že význam slova areté se začne posouvat směrem k morálnímu hodnocení, až se z areté časem stane málem ctnost. Pak se obtížně domlouváme, o kterou přednost řemeslníka, hokynáře nebo politika zrovna jde. V tomhle posunu jedou nejen sofisté, ale i Platón, Aristotelés, stoici… Sofista Gorgiás byl aspoň upřímný, když říkal, že neučí jinou zdatnost než umění přemlouvat, přesvědčovat.

Pozdější sofista Isokratés (436–339 před n. l.) se raději soustředil na vyučování řečnictví a různých užitečných dovedností. Své působení v usedlé škole přitom označoval jako filosofii. Dokonce i Platón se o něm vyjadřuje nepříliš konfliktně.

Klišé: Sókratés jako opak sofistů a typus filosofa

Platón zavedl ostré (disjunktní) rozdělení na sofisty a filosofy. Sofisté kvůli zisku učí lidi, jak podvádět. Naopak Sókratés, prototyp filosofa, je nezištný, neučí, pouze se táže. Platónův mýtus o Sókratovi jako o spravedlivém, který je pomluven a nespravedlivě trestán od nespravedlivých, a především jako o bytostně neúspěšném člověku, je silný motiv. Ve spojení s až absurdní věrností zákonům jej Platón bohužel využívá k přesvědčivosti i v řadě jiných a velice problematických témat. Naštěstí bývá vtipný. Naopak lékař Hippokratés (460–370 před n. l.) se chtěl radši obejít bez pojmu filosofie, asi aby se nezapletl do podobných debat.

Platón a asi už Sókratés hojně používají postupy, s nimiž přišli právě sofisté: diskuze, dialog, hledání definic, důkazy. Platón to hájí tím, že „obrací zbraně sofistů proti nim samým“, že tyto prostředky nyní neslouží klamu, nýbrž pravdě. Dokonce se nás snaží napálit tvrzením, že od sofistů nepřebírá emoční stránku jazykové manipulace. A nejde jen o Platóna, ale o celou další tradici metafyzické filosofie. Pokrytectví je už v tom, jak jsme nepřiznaně manipulováni k přijetí určitých nauk. Kdo se nenechá přesvědčit, ocitne se v jejich očích nejen mezi hlupáky, ale i mezi podvodníky a bezectnými nemravníky.

Klišé: Laicizace řeči

Často se říká, že sofisté představují významnou epizodu takzvané laicizace řeči, v dlouhém vývoji od nábožensko-magického pojetí řeči k jejímu ryze civilnímu používání jako nástroje domluvy. Na tom leccos je. Tradičním příkladem motoru laicizace bývá dialog. Snadno ovšem zapomínáme, že dialog je také mocenský nástroj.

Nábožensko-magická řeč chtěla způsobit to, co vyslovuje. Civilní řeč prý jen popisuje a občas může zprostředkovat užitečné dohody. Jenže sofisté také přemlouvají, přesvědčují. K přesvědčování slouží nástroje logické i emoční. Na rozdíl od pythagorejců a podobných sekt nás sice nechtějí „pastorovat“, nicméně nás přesvědčují, dokonce vyučují, jak přesvědčovat. Nevnutí nám „duchovní správu“, ale zapletou nás do sítí svého pojmosloví a do konzumních potřeb a tužeb. Platón nám místo konzumu opět nabídne duchovní správu. Smutný výběr.

Přesvědčivost je pozitivní silou dobře postavené řeči. Jenže jako všechno na světě může být zneužita, když se z průvodního znaku dobře vedené řeči stane hlavní cíl. Místo laicizace jazyka vznikne nový nástroj magické řeči, založený intelektuálně, ve službách řečníka nebo spisovatele. Například sofista Gorgiás se sám považuje za mága řeči, vládne jí, a jejím prostřednictvím i námi. Platón se tváří, že nikoli, ale spíše to dělá šikovněji a nepřiznaně.

Síla sofistů je v upozornění, že leccos může být vyloženo jinak, než si zrovna myslíme. Síla Sókrata je v přiznání vlastního nevědění a v neúspěchu. Síla Platóna je tam, kde si všímá emoční empirie. Síla Aristotela je v empirii při pitvách různých druhů živočichů. Jenže všichni jmenovaní nás krom toho k něčemu přemlouvají, o něčem přesvědčují, i ten Sókratés. Sofisté někdy jen o tom, co si objednal zadavatel řeči.

Sophista aristoteles. V tomto případě ovšem motýl z čeledi soumračníkovitých, jehož fotku jsem potkal při zoufalém hledání nějakého obrázku k sofistům. Kredit: Michael Bakker Paiva, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nadhodnocení řeči

Přesvědčování řečí je prostředek nejen naukový, ale také výchovný. Nemá-li vypadat jako triviální nabádání, musí být opředen tajemnými nebo jinak zvláštními naukami, které slibují řešení nějakých důležitých problémů. Dějiny přesvědčování dospělých lidí jsou vlastně dějinami ideologií. V tom vyjdou sofisté a metafyzici staré i nové doby nastejno. Něco popisují, pak o něčem přesvědčují a něco slibují. V tomto ohledu si jsou Gorgiás, Platón, Aristotelés, Hegel a Marx podobní. Liší se různými důvody toho, proč jejich sliby nejsou realistické, a také mírou zajímavosti toho, co a jak popisují, když zrovna nepřesvědčují a neslibují. Kvůli tomu bych přece jenom preferoval Platóna a Aristotela, když už bych si musel vybrat z tohoto výčtu, ale zlatí předsokratici.

Ti nejslavnější ze sofistů se vyznají především v řeči. Především jim jde o praktický dopad řeči v podobě přesvědčování. Tato nová magie řeči je na rozdíl od tradiční magie intelektuálně reflektovaná, využívá teoretickou znalost jazyka a jeho dopadu. Pracuje s určitými figurami řeči, například „postavit před oči“, tedy vylíčit jako živý obraz, na kterém pak ukazuje to či ono. V ohledu magie řeči je kandidátem na arci-sofistu Gorgiás, také hlavní kandidát na „zlého“ sofistu, jak ho pojal už Platón, kdyby to však bylo tak prosté. Jako kdyby nic jiného než řeč ani nebylo, jako kdyby se díky přesvědčování tele zjevilo z jalové krávy. Také od novodobých sofistů slýcháme: „Záleží jen na tom, jak se to nazve.“

Nadhodnocení řeči je mnohem obecnější jev, který postihuje nejen velkou část sofistiky a (ostatní) filosofie. Jako kdybychom si s řečí vystačili, jako kdyby byla důležitější než okolní svět. Prostřednictvím lidských řečí se pak společnost nejvíc zabývá sama sebou. Je to podobné řeči nemocného člověka, který mluví hlavně o sobě a své nemoci. Většinou to nemívá léčivý účinek. Ten by snad pro nemocnou společnost mohl mít „obrat“ k čemukoli základnějšímu nebo přesažnějšímu, ne však k zásvětí; k něčemu méně malichernému a méně člověkostřednému, třeba k přírodě, dokonce i ve smyslu přírodních věd.

Literatura

Platón: Sofistés. Přeložil František Novotný. Praha: Oikúmené 2009.

Platón: Prótagoras. Přeložil F. Novotný. Praha: Oikúmené 2015.

Platón: Gorgias. Přeložil F. Novotný. Praha: Oikúmené 2021.

Aristotelés: O sofistických důkazech (Organon VI). Přeložili Antonín Kříž, Milan Mráz. Praha: Academia 1978.

Marcel Detienne: Mistři pravdy v archaickém Řecku, přel. Olga Spěváková. Praha: Oikúmené 2000.

Michel Foucault: Archeologie vědění. Praha: Hermann a synové 2002, 2016.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Mervart 2020.