V současnosti už známe přibližné zbarvení peří nebo kůže asi u 13 druhohorních neptačích dinosaurů, navíc pak i u desítky „praptáků“. Díky možnosti objevit a identifikovat buněčné organely melanozomy ve zbytcích dávných buněk, nacházejících se v otiscích peří nebo kůže těchto dávných živočichů, jsme dostali k dispozici jedinečný nástroj pro určení jedné z vlastností, o kterých jsme až donedávna neměli prakticky žádnou představu.[1] Od roku 2010 už se podařilo určit přibližnou barvu peří nebo kůže mnoha pravěkých organismů, dinosauři ale nepochybně patří mezi nejzajímavější příklady.[2] Barva tělesného opeření u teropodních dinosaurů, jakými byli Sinosauropteryx, Microraptor nebo nověji Beipiaosaurus se již v posledních 15 letech stala jakýmsi moderním trendem a ukázkou pokročilosti výzkumných technologií. Barva dinosaurů bez opeření, tedy zbarvení samotné dinosauří pokožky, je podstatně vzácnějším úkazem – až do současnosti jsme byli schopni identifikovat barvu kůže pouze u tří druhů křídových dinosaurů – jsou jimi primitivní rohatý dinosaurus Psittacosaurus sp. z Číny (2016)[3], ankylosaur Borealopelta markmitchelli z kanadské Alberty (2017)[4] a jako zatím poslední pak kachnozobý dinosaurus (Edmontosaurus?) z americké Montany (2020)[5]. O psitakosaurovi i borealopeltě už bylo pojednáno dříve, zaměřme se tedy nyní na posledního jmenovaného dinosaura, kterým je exemplář s označením YPM-PU 016969, umístěný v instituci Peabody Museum of Natural History při Yaleské univerzitě. Peabodyho muzeum je historicky spjato s osobou paleontologa Othniela C. Marshe (1831–1899), ten ale zmíněnou fosilii neobjevil. Byla odkryta až dva roky po jeho smrti, tedy v roce 1901, a to v sedimentech geologického souvrství Bearpaw Shale na území centrální Montany (okres Wheatland, nedaleko sídelního města Harlowton). Zmíněná geologická formace skýtá převážně marinní (mořské) sedimenty a jejich stáří činí asi 75 až 72 milionů let (pocházejí z pozdního období geologického věku kampán). Dinosauři a jejich současníci zde žili u pobřeží Velkého vnitrozemského moře několik milionů let před koncem křídové periody.[6]
Ze zmíněného jedince hadrosaurida se částečně dochoval hrudní koš, levá loketní kost, část kosti sedací, levá holenní kost, astragalus (zánártní kůstka), IV. metatarzál, část kostry ocasu a otisky mineralizované kůže. Zařadit fosilii s jistotou k některému ze známých hadrosauridních rodů není zatím možné, jisté je jen to, že spadal do podčeledi Saurolophinae. Z hornin souvrství Bearpaw Shale známe zatím tři rody saurolofinních kachnozobých dinosaurů, a těmi jsou Brachylophosaurus, Kritosaurus a Prosaurolophus.[7]
Původně byl tento exemplář zařazen ještě do jiného rodu (Gryposaurus) a následně pak do rodu Kritosaurus, podrobná revize tohoto taxonu z roku 2014 však toto zařazení zpochybnila.[8] Každopádně se jedná o velmi zajímavý nález, který umožnil prozkoumat „trojrozměrnou“ strukturu kůže kachnozobých dinosaurů. Osteohistologický výzkum jednoho žebra ukázal, že se nejspíš jednalo o subadultního (odrostlého, ale dosud nedospělého) mladého jedince, který zahynul ve věku minimálně tří let. Otisky kůže se zachovaly pravděpodobně v oblasti levého boku dinosaura, a to přibližně ve střední části jeho hrudi (či břicha). Rozměry tohoto ptakopánvého dinosaura jsou na poměry hadrosauridů vcelku skromné, jeho délka mohla činit asi jen 4,5 až 5 metrů.[9] Samotné fosilní otisky kůže mají průměr od zhruba 15 cm u největšího k necelým 10 cm u nejmenšího z trojice dochovaných vzorků. Tím už se ale konečně dostáváme k odborné práci, která byla publikována roku 2020 a jsou pod ní podepsáni čtyři vědci, mezi nimi italský paleontolog Matteo Fabbri a německá paleobioložka Jasmina Wiemannová. Při výzkumu využili autoři práce „nařezané“ vzorky mineralizované kůže o tloušťce pouhých 70 mikrometrů, které následně prohlíželi petrografickým mikroskopem a zaznamenávali speciálním fotoaparátem. Dále využili při výzkumu metodu rentgenové spektroskopie s využitím detektorů EDS a dále metodu ramanové mikrospektroskopie, a to za využití výkonného rastrovacího (skenovacího) elektronového mikroskopu. Takto vyzbrojeni pak odhalili mnohá fascinující tajemství, která fosilní otisky kůže dinosaura po desítky milionů let ukrývaly.
Tloušťka mineralizované fosilní kůže hadrosaurida činí místy až 3,3 milimetru, v průměru pak zhruba rovné 3 mm. Pokud započítáme již nedochovanou podkožní tkáňovou vrstvu, tloušťka se zvětší pravděpodobně o 2 až 10 mm. Přesto byla kůže tohoto hadrosaurida (a možná i mnoha dalších) tenčí než kůže dnešních nosorožců (15-25 mm) a slonů (10-15 mm) podobných rozměrů.[10] Stejnou nebo větší tloušťku kůže než má hadrosaurid z Montany pak vykazuje dokonce i podstatně menší primitivní rohatý dinosaurus Psittacosaurus, u kterého byla v roce 2008 odhadnuta její tloušťka zhruba na 10 mm.[11] Autoři odborné práce se pustili do výzkumu samotné textury kůže, a to i v jejím průřezu horninou. Dále zkoumali podrobně chemické složení a přítomnost organických molekul a měkkých tkání. Výsledkem je zajímavý důkaz o tom, že i v mineralizovaném otisku kůže se mohou dochovat fragmenty měkkých tkání na bázi proteinů. Chemická skladba vzorků mineralizované kůže naznačila, že právě tato část těla je na poměry měkkých tkání velmi vhodná pro dochování ve fosilním záznamu. Ukázalo se také, že kachnozobí dinosauři mohli mít velmi podobný metabolismus jako dnešní ptáci, ačkoliv jim jsou samozřejmě podstatně méně vývojově blízcí než (často opeření) teropodní dinosauři.[12] A konečně – hojná přítomnost pigmentových zrnek eumelaninu ve vzorcích fosilní pokožky saurolofina ukazuje, že její barva mohla být do značné míry tmavě šedá, podobně jako u dnešních velkých býložravců (jakým je třeba slon nebo nosorožec).[13] Je tedy možné, že tito dinosauři obývali podobné ekosystémy jako jejich dnešní savčí ekvivalenty. A co je také podstatné – možná se všechny ty krásné a působivé obrázky pestře zbarvených parasaurolofů, korytosaurů nebo šantungosaurů poněkud nekryjí s pradávnou realitou. Ale přiblížit se pravdě v otázce zbarvení starého nějakých 75 milionů let, to je jistě mnohem důležitější, než uchovávat si za každou cenu nesprávnou představu o domněle „pestrobarevných“ hadrosauridech. Žijeme skutečně v úžasné době, kdy zásadní objevy a zjištění o pravěkém světě přicházejí doslova každým týdnem. A nejspíš tomu tak bude nadále i v dohledné budoucnosti.
Napsáno pro Dinosaurusblog a OSEL.
Short Summary in English: Scientific study published in 2020 announced an additional intrinsic factors within hadrosaur skin: 3D-preserved eumelanin-bearing bodies, dermal cells and blood vessel fragments in an organic matrix composed of protein fossilization products. The skin of hadrosaurid dinosaurs was found to be much thinner than that of living mammals of similar size. It was discovered, that the preservation of hadrosaur skin is likely related to the arrangement of the layers composing it. Authors of the study also discovered that the skin color of hadrosaurid dinosaur was likely grey.
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Dinosaur_coloration
https://phys.org/news/2013-04-scientists-rare-dinosaur-skin-fossil.html
https://www.nbcnews.com/id/wbna37731090
https://markwitton-com.blogspot.com/2015/12/dinosaur-scales-some-thoughts-for.html
[1] Li, Q.; et al. (2014). Melanosome evolution indicates a key physiological shift within feathered dinosaurs. Nature. 507 (7492): 350–353.
[2] Li, Q.; et al. (2010). Plumage Color Patterns of an Extinct Dinosaur. Science. 327 (5971): 1369–1372.
[3] Vinther, J.; et al. (2016). 3D Camouflage in an Ornithischian Dinosaur. Current Biology. 26 (18): 2456–2462.
[4] Brown, C. M.; et al. (2017). An Exceptionally Preserved Three-Dimensional Armored Dinosaur Reveals Insights into Coloration and Cretaceous Predator-Prey Dynamics. Current Biology. 27 (16): 2514–2521.e3.
[5] Fabbri, M.; et al. (2020). Three-dimensional soft tissue preservation revealed in the skin of a non-avian dinosaur. Palaeontology. 63 (2): 185–193.
[6] Drysdale; E. T.; et al. (2019). Description of juvenile specimens of Prosaurolophus maximus (Hadrosauridae: Saurolophinae) from the Upper Cretaceous Bearpaw Formation of southern Alberta, Canada, reveals ontogenetic changes in crest morphology. Journal of Vertebrate Paleontology. 38 (6): e1547310.
[7] Weishampel, D. B.; et al. (2004). Dinosaur distribution (Late Cretaceous, North America). In: Weishampel, D. B.; Dodson, P.; Osmólska, H. (eds.): The Dinosauria, 2nd. Berkeley: University of California Press. Pp. 574–588.
[8] Prieto-Márquez, A. (2014). Skeletal morphology of Kritosaurus navajovius (Dinosauria:Hadrosauridae) from the Late Cretaceous of the North American south-west, with an evaluation of the phylogenetic systematics and biogeography of Kritosaurini. Journal of Systematic Palaeontology. 12 (2): 133–175.
[9] Mallon, J. C.; et al. (2013). Feeding height stratification among the herbivorous dinosaurs from the Dinosaur Park Formation (upper Campanian) of Alberta, Canada. BMC Ecology. 13: 14.
[10] Shadwick, R. E.; Russell, A. P.; Lauff, R. F. (1992). The structure and mechanical design of rhinoceros dermal armour. Proceedings of the Royal Society B. 337 (1282): 419–428.
[11] Lingham-Soliar, T. (2008). A unique cross section through the skin of the dinosaur Psittacosaurus from China showing a complex fibre architecture. Proceedings of the Royal Society B. 275 (1636): 775–780.
[12] Bell, P. R. (2012). Farke, A. A. (ed.). Standardized Terminology and Potential Taxonomic Utility for Hadrosaurid Skin Impressions: A Case Study for Saurolophus from Canada and Mongolia. PLOS ONE. 7 (2): e31295.
[13] Roy, A.; et al. (2020). Recent advances in amniote palaeocolour reconstruction and a framework for future research. Biological Reviews. 95 (1): 22–50.
Diskuze:
Barva dinosaurů
Tomáš Novák,2025-10-11 09:54:41
Nepřestává mě fascinovat, že něco takového už moderní věda dokáže zjistit. Nakonec za pár desetiletí ještě vědci oznámí, že už skutečně dokážeme vytvořit Jurský park :-) Pokud se toho dožiju, tak rozhodně půjdu jako jeden z prvních návštěvníků...třeba se i nechat sežrat :-)
Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni
