Dan Brown, autor románů, detektivek, thrillerů, učitel, novinář, hudebník, prozaik a výzkumník. Proslul bestsellerem Šifra mistra Leonarda. Kredit: Zuzana Homolka Fedorová, NKČR,CC BY-SA 4.0

Dan Brown v jednom rozhovoru tvrdil, že při psaní nové knihy je pro něj nejtěžší, aby neopakoval motivy ze svých předchozích románů. Tomu je snadné uvěřit, zvláště když se to autorovi moc nedaří. Odlišit třeba „Anděle a démony“ od „Šifry mistra Leonarda“ vyžaduje nezanedbatelné úsilí. Přesto Brownovy knihy lámou prodejní rekordy a u nás ho v odbytu jeho posledního díla „Tajemství všech tajemství“ trumfne jen Patrik Hartl. Nejnovější Brownův román se v Česku těší zvláštní pozornosti, protože autor jeho děj umístil do Prahy. Pro vědce je pozoruhodný naivní představou spisovatele o tom, jak funguje věda.

Thornton Jenkins Hains (alias Mayn Clew Garnett), autor povídky The White Ghost of Disaster Kredit: Dodd, Mead and Company.

Ponechme však stranou literární recenze a podívejme se blíže na jeden z Brownových „důkazů“ o tom, že myšlenky tvoří svět. Zaměřme se na „předpověď“ ztroskotání Titaniku Maynem Clewem Garnettem (vlastním jménem Thorntonem Jenkinsem Hainsem) v povídce „The White Ghost of Disaster“, jež vyšla v časopise The Popular Magazine 1. dubna 1912. Titanik šel ke dnu jen o dva týdny později.

Garnett nestrefil jméno lodi. Ve své povídce ji nazval Admiral. Ke dnu poslal zaoceánský parník během 15 minut. Titanic se potápěl dlouhé tři hodiny. Admiral také plul opačným směrem než Titanic, tj. z Ameriky do Anglie. Garnett skoro strefil rozměry lodi. Admiral měřil na délku 800 stop, Titanic byl o 83 stop delší. S příběhem Titanicu se shoduje děj povídky v tom, že Admiral byl prezentován jako nepotopitelný koráb s „více než tisícem duší“ a „milionovým nákladem“ na palubě. Také Admiral ztroskotá na své první plavbě, když kapitán Brownson v honbě za rychlostním rekordem nedbá na bezpečnostní opatření a žene loď maximální rychlostí za špatné viditelnosti do oblasti s plovoucími ledovci. Když zjistí, co se stalo, zastřelí se. Stejně měl podle některých teorií ukončit svůj život i kapitán Titanicu Edward Smith. Jméno Smith dal Garnett druhému důstojníkovi na Admiralu. Ten se marně pokoušel srážce zabránit a následně hyne hrdinskou smrtí. Ironií osudu je ale právě jemu připsána havárie na vrub s tím, že chybným manévrem navedl Admiral na ledovec.

Věštba nebo zkušenosti?

Podobnost mezi povídkou a skutečnou tragédií Titanicu nemohla tehdejším sdělovacím prostředkům uniknout. Některé noviny přetiskly celou povídku, jiné věnovaly komentářům podivných shod titulní stránky. Pod titulkem „Zlověstný fiktivní příběh“ se věnovaly povídce například noviny San Francisco Call. Nakladatelé vydávali povídku jako knihu. Protože by byla pro knižní vydání příliš tenká, doplnili ji dalšími povídkami z pera Mayna Clewa Garnetta. V roce 1913 byl podle povídky natočen němý film.

Čtenáři se ptali: „Jak to mohl Garnett vědět?“

Titanic opouští Southampton 10. dubna 1912. Volné dílo.

RMS Titanic byl parník třídy Olympic patřící společnosti White Star Line (WSL). Ve své době šlo o největší plavidlo světa. Byl určen pro převoz cestujících a pošty mezi Evropou a Severní Amerikou. Na této trase měl konkurovat podobným parníkům společnosti Cunard Line – Mauretanii a Lusitanii. Kapacita lodi dovolovala převážet až 2 603 cestujících. O provoz lodě a o pohodlí cestujících se staralo až 899 členů posádky. 14. dubna 1912 ve 23:40 (lodního času) se parník srazil s ledovcem. Po necelých třech hodinách, nad ránem 15. dubna v 02:20, klesl ke dnu. Zahynulo přibližně 1 500 cestujících a členů posádky.

Příď Titanicu při stavbě v loděnicích. Foto: Robert Welch. Volné dílo.

Le Café Parisien, Pařížská kavárna. Foto: Robert Welch. Volné dílo.

Noviny New York Press spekulovaly, že se Garnett nechal inspirovat plavbou, kterou jako pasažér podnikl na zaoceánském parníku Olympic, což byla starší sesterská loď Titanicu. Spisovatel to ale neměl zapotřebí. Byl zkušeným námořníkem. Lodivodskou licenci získal v Anglii i ve Spojených státech. Také ztroskotání poznal na vlastní kůži. New York Times otiskly 16. prosince 1903 na titulní straně jeho článek s názvem „Autor zachráněn na moři“. Garnett v něm vylíčil potopení své vlastní jachty Edna v hurikánu při plavbě ze Severní Karolíny na Bahamy.

Troška nostalgie: Titanic • My Heart Will Go On • Celine Dion

Garett nemusel věštit a nemusel ani moc popouštět uzdu své fantazii. Poměry panující v zaoceánské lodní dopravě dobře znal. Věděl o posedlosti kapitánů velkých korábů rychlostními rekordy. Znal záludnosti moře v okolí New Foundlandu. Uvědomoval si, že se jednotlivé ledovce mohou dostat daleko na jih. A nelze vyloučit, že buď jako pasažér nebo jako člen posádky zažil „blízké setkání“ s plovoucí ledovou masou. Převtělit tyto zkušenosti v povídku pro něj nebyl problém.

Možná si ještě někdo vzpomene na film Dobrodružství Poseidonu z roku 1972. Hlavní roli v něm hrál Gene Hackman a promítal se i v našich kinech. Ti, kdo jsou na tenhle film moc mladí, možná viděli některou z dalších tří filmových verzí z let 1979, 2005 a 2006. Všechny jsou natočeny na motivy románu „The Poseidon Adventure“ od Paula Gallica. Kniha o lidech uvězněných na lodi, kterou obří vlna převrátila dnem vzhůru, vyšla v roce 1969. Hlavní inspiraci k ní načerpal autor v roce 1937 během plavby z Anglie do Spojených států na palubě lodi Queen Mary. Loď dlouhá 1019 stop vypadala jako solidnost sama. Ale zdání klamalo. Gallico se o tom přesvědčil, když vlny tenhle kolos rozhoupaly. Nejdřív jen trošku, ale pak stále víc a víc. Loď se nakláněla na bok a Gallico jednu chvíli zíral oknem kajuty na bouřící moře. Vypadalo to, že se loď převrátí na bok. Trvalo celou věčnost, než se koráb vrátil do normální polohy.

"Time to Say Goodbye" z filmu"Poseidon (2006) v podání Sarah Brightman a Andrea Bocelli

Pro Queen Mary to byla na rozbouřeném moři bohužel celkem běžná věc. Nakláněla se do strany o více než 40°. Po některých plavbách po rozbouřeném moři, čekaly v přístavu kolony sanitek, které odvážely do nemocnice pasažéry potlučené při pádech na extrémně nakloněné lodi. Ročně na Queen Mary popadalo a rozbilo se na 25 000 kusů skla a porcelánu.

Queen Mary – „sestra Titanicu“ Foto: Sergey Yarmolyuk, CC BY-SA 3.0	RMS Queen Mary  patřila britsko-americkému rejdařství Cunard Line. Na vodu byla spuštěna v roce 1934. Svou poslední plavbu podnikla Queen Mary 22. září 1967. Nyní slouží jako hotel, restaurace a muzeum v Long Beach v Kalifornii. Aby se tak mohlo stát, musely jí být odmontovány lodní šrouby takže dnes je po právní stránce budovou.
Bar v RMS Queen Mary. Kredit: mrarteest, Wikipedia, CC BY-SA 2.0	Chodba na Queen Mary. Foto: Jeffeby, volné dílo.

Když za druhé světové války Queen Mary sloužila k transportu amerických vojáků do Evropy, naklonila se během jedné plavby o 52°. Podle propočtu konstruktérů by se z náklonu o 55° už nevrátila zpět a převrhla by se. Těžko se divit, že když se sportovní novinář Gallico rozhodl ve 72 letech napsat román, nemusel o námětu dlouho přemýšlet. Zážitek z roku 1937 měl stále živě v paměti. Kdyby napsal knihu třeba v roce 1940 a vojenská plavba z druhé světové války skončila převržením Queen Mary, byl by za proroka podobně jako Garett.

Co se stalo s Garettem?

Zajímavá je odpověď na otázku, jak se stalo, že tak nadějný a populární autor, jako byl ve své době Thornton Jenkins Hains alias Mayn Clew Garnett, nakonec úplně zapadl. Spisovatelskou kariéru zahájil Hains už v roce 1889 a u čtenářů si získal velkou oblibu. Vydal několik povídkových knih z námořního prostředí a námořní romány „Vrak lodi Conemaugh“ (1899), „Černá loď“ (1905) a „Plavba Šípu“ (1906). Velký úspěch slavil i sbírkou povídek o mořských živočiších „Svár moře“ (1903). Povídky a romány se zvířecími hrdiny byly tehdy velmi populární a mnohé z nich patří k pokladům světové literatury. Připomeňme si třeba Londonovo „Volání divočiny“ nebo „Bílého tesáka“. Ostatně Jack London se vyjádřil pochvalně jak o Garettově povídkové sbírce „Příběhy z jižních moří“ (1894), tak i o „Sváru moře“.

Hains však za sebou neměl jen literární úspěchy, ale také velké průšvihy. V roce 1891, to mu bylo 24 let, zastřelil při veslování na lodi svého kamaráda. Svědci viděli celý incident z dálky a neshodli se v tom, co zahlédli. Hains, syn generála a vnuk admirála, vyvázl od soudu bez trestu. Údajně střílel, v sebeobraně. Místní komunita byla jiného názoru a dávala to Hainsovi jasně najevo. Ten se nakonec vypařil. Podle některých zdrojů se uchýlil na Floridu, podle jiných utekl do Jižní Ameriky. Ať už pobýval kdekoli, začal se prosazovat jako autor. Jeho články tiskl Harper´s, Cosmopolitan, McClure´s a další přední periodika. Všechno šlo skvěle až do roku 1908.

Dne 15. srpna 1908 vešel spolu se svým bratrem Peterem do jachtařského klubu v newyorském Queens a vyhledali novináře Williama Annise. Byli přesvědčeni, že má vztah s Peterovou manželkou Claudií. Thornton držel pistolí v šachu lidi v okolí a Peter vypálil z osmiranného koltu všechny kulky do Williama Annise. Toho sice stačili převézt do nemocnice, ale tam mnohočetným střelným poraněním podlehl.

Odhalený Garett

Bratři byli souzeni v oddělených procesech. Peter sice Annise zabil, jako většího padoucha vnímala veřejnost Thorntona, protože ten údajně bratra k vraždě navedl. Sympatie mu nezískalo ani svědectví Claudie, která nařkla Throntona ze sexuálního obtěžování. Vypověděla, že když jeho milostné návrhy odmítla, vyhrožoval jí pomstou. Na důvěryhodnosti dodal Claudiinu svědectví fakt, že Thornton měl nemanželské dítě se služkou. Žaloba pro něj chtěla smrt na elektrickém křesle. Hainsovi skvělí advokáti ale dokázali zviklat porotu natolik, že Thorntona osvobodila. New York Times nazvaly verdikt „šokujícím selháním spravedlnosti“. Peter dostal za vraždu trest 16 let v nechvalně proslulé věznici Sing Sing. Neodseděl si tam ale ani dva roky a byl propuštěn, když dostal milost od newyorského guvernéra Johna Aldena Dixe.

Thornton Jenkins Hains byl sice na svobodě, ale noviny a časopisy o něj ztratily zájem. O jeho nový román inspirovaný právě proběhlým soudním procesem nikdo nestál. Chodily mu anonymní výhružné dopisy. Jejich autoři mu slibovali, že vezmou spravedlnost do svých rukou. Čtenáři psali výhružky i redakcím časopisů, které publikovaly Hainsovy články a povídky. A tak se zrodil námořní kapitán Mayn Clew Garnett. O jeho články, povídky a romány vydavatelé a nakladatelé opět stáli.

Vaz zlomil Garnettovi úspěch povídky „The White Ghost of Disaster“. Zájem o spisovatele, který předpověděl zkázu Titaniku, byl obrovský. Když se pozorní čtenáři zaměřili na autorův styl, našli v něm řadu podobností se způsobem, jakým psával vyvrhel Thornton Jenkins Hains. Po tomto odhalení už od něj nikdo nechtěl ani řádku. Sem tam něco napsal jako T. Jenkins Hains. Na živobytí si ale vydělával rybolovem a sběrem naplaveného dříví.

Dodatečně se ukázalo, že i s Hainsovým majstrštykem je to trochu komplikovanější. S vysokou pravděpodobností při psaní „The White Ghost of Disaster“ vykradl povídku „Futility“ od Morgan Robertsona. Ten v ní v roce 1898 popsal plavbu pohádkově bohatých lidí na palubě obří luxusní lodi, která se potopí po nárazu do ledovce. Zajímavé je jméno téhle literární lodi. Jmenovala se Titan.

Morgan Andrew Robertson (1861 – 1915), byl synem Andrewa Robertsona, kapitána lodi na Velkých jezerech. Jeho povídka „Marnost“ má podobnou zápletku se skutečným potopením zaoceánského parníku RMS Titanic o 14 let později. Volné dílo.

Originální obálka prvního vydání Robertsonovy knihy „Futility“ je z roku 1898. Volné dílo

Prameny:

Daugherty G.: Twice Accused of Murder, This Writer Later Foresaw the Sinking of the Titanic. Smithsonian Magazine.

Klara R.: How a Near-Shipwreck on a Luxury Ocean Liner Inspired ‘The Poseidon Adventure’ and a Decade of Disaster Movies. Smithsonian Magazine