Kostka uranu z nacistického reaktoru. Kredit: John T. Consoli, University of Maryland College Park.

Pokud jste, stejně jako autor tohoto textu, viděli pozoruhodný německý dokument Po stopách Hitlerovy bomby (Die Jagd nach Hitlers Uranwürfeln, 2022), tak tenhle příběh už znáte. Je jako z napínavého thrileru.

Jednoho srpnového rána roku 2013 dostal Timothy Koeth, tehdejší šéf jaderného reaktoru a radiačních zařízení na University of Maryland, doopravdy originální dárek k narozeninám. Byla to do papírových utěrek zabalená šedá kostka o straně dlouhé 5 centimetrů. A byla překvapivě těžká. Koeth poznal, o co jde, a potvrdil mu to i připojený vzkaz. Byla to uranová kostka z nacistického reaktoru, kterou objevili při vyklízení kanceláře zesnulého člena geologické fakulty.

Tento obskurní dárek odstartoval pátrání, které změnilo Koethův pohled na německý jaderný program během druhé světové války. Koeth a jeho kolegové se původně domnívali, že Němci teoreticky mohli, pokud by sloučili své rozptýlené zásoby, sestrojit funkční jaderný reaktor. To by byl základní krok na cestě k nacistické atomové bombě. Teď se ale ukazuje, že tehdy mýlili.

Timothy W. Koeth. Kredit: University of Maryland.

Je to fantastická jaderná archeologie. Nová měření dochovaných uranových kostek, výzkum v archivech a počítačové simulace přivádějí závěru, že ani všechny tehdejší německé zásoby dohromady by nestačily. Koeth s týmem spolupracovníků před pár dny uveřejnil v PNAS Nexus studii zpochybňující poválečná tvrzení Wernera Heisenberga, který ve službách nacistů vedl poslední nacistický experiment s reaktorem známým jako B8. Heisenberg tvrdil, že k udržení jaderné řetězové reakce by v nacistickém reaktoru stačilo přidat jen malé množství uranu.

Funkční reaktor mohl vyrábět plutonium pro atomovou bombu, což by bývalo bylo pro Německo zřejmě jedinou schůdnou cestou k bombě. Současně ale platí, že i kdyby reaktor B8 rozjel štěpnou reakci, nacisté by ještě měli velmi daleko k získání dostatečného množství plutonia pro bombu.

Hydroelektrárna Vemork těsně po válce. Kredit: National Library of Norway, Wikimedia Commons.

Reaktor B8 byl sestaven v posledních týdnech války v Haigerlochu na jihozápadě Německa. V laboratorním prostoru vybudovaném ve sklepě zavěsil Heisenbergův tým 664 uranových kostek (stejných jako ta, kterou dostal Koeth) a ponořil je do těžké vody. Štěpná reakce se ale nerozeběhla.

Výzkum jaderných archeologů ukázal, že za daných okolností a vlastností použitých materiálů by bylo k dosažení kritického stavu nutné použít asi 3,1 tuny uranu a 3,5 tuny těžké vody. Reaktor B8 přitom obsahoval zhruba 1,5 tuny každého z těchto materiálů. Potřebné množství tak podle Koetha a jeho kolegů převyšovalo odhad celkových zásob uranových kostek v celém nacistickém jaderném programu asi o 20 procent a zásoby těžké vody dokonce zhruba o 80 procent, především díky intenzivní spojenecké kampani proti dodávkám těžké vody z norské hydroelektrárny Vemork společnosti Norsk Hydro, včetně legendární operace Telemark.

Heisenberg po válce naznačoval, že kvůli němu a jeho zdržování neměli nacisté jadernou bombu. Koeth a spol. nenašli nic, co by takové tvrzení podpořilo. Západ v tomto případě zachránila souhra okolností, Hitlerovo tažení proti Židům i jeho celková omezenost, a také porce štěstí, za kterou bychom měli být vděční.

Video: Das Geheimnis hinter dem Würfel | Die Jagd nach Hitlers Uranwürfeln

Video: "Enigma Deconstruction Taking the enigma out of the Enigma" by Dr. Timothy W. Koeth

Literatura

Science News 1. 10. 2026.

PNAS Nexus 5: pgag282.