Proč už se nebude opakovat kauza „plzeňská práva“  
Všechny university budou mít dostatek docentů a profesorů. Recept na jejich výrobu nabízí připravovaný zákon o vysokých školách. Kvalitnější výuku a výzkum to však universitám nezajistí.


Universitu nedělají ani tak posluchárny, učebny nebo laboratoře, jako odborní asistenti, docenti a profesoři. Dneska je jejich kvalita velmi různorodá a jistě by si zasloužila určitou kultivaci. Mnohé školy mají velký problém vůbec docenty a profesory pro kvalitní výuku získat. Vznikl tak institut „létajících profesorů“, kteří byli vykazování jako garanti kvality výuky na tolika universitách, že mohli všechny své povinnosti stíhat, jen když jako služebního vozidla využívali proud „nadsvětelných“ neutrin vysílaným ze střediska CERN.

 

Právnická fakulta Západočeské university v Plzni se dostala do vážných trablů, protože podle názoru Akreditační komise nemá pro kvalitní výuku dost vlastních docentů a profesorů odpovídajících specializací. Trable se zajištěním dostatku kvalitních vysokoškolských učitelů – byť trable menších rozměrů - mají i další školy. Často jsou jim studijní programy akreditovány jen s podmínkou, že v blízké době kvalitu pedagogického sboru výrazně vylepší. Ostatně plzeňská práva měla tuhle „personální kudlu na krku“ už několik let.

 

Nově připravovaný zákon o vysokých školách zajistí, že se „kauza plzeňských práv“ opakovat nebude. Ministerstvo školství našlo v tomto zákoně dokonalý recept, jak universitám zajistit docentů a profesorů dostatek. Na každé fakultě a katedře budou místa, jež s sebou automaticky ponesou titul docenta a profesora. Dá se předpokládat, že ten, kdo uspěje třeba v konkurzu na šéfa katedry, bude zároveň automaticky jmenován profesorem. A jeho pravá i levá ruka získá v obdobném konkurzu titul docenta. Dneska ještě najdeme katedry, které mají problémy se získáním profesorů a docentů, protože jejich pracovníci prostě nejsou dostatečně zdatní - vědecky a pedagogicky. To by mělo být minulostí. Všichni budou mít docentů a profesorů právě tolik, kolik potřebují. S tím, že by docent či profesor by měl být osobnost, měl by patřit k velmi dobrým odborníkům ve svém oboru a měl by mít v neposlední řadě i pedagogické a didaktické dovednosti a schopnosti, se příliš nepočítá. Dneska lze dosáhnout docentury nebo profesury pouze zdoláním nějaké objektivně nasazené laťky. V budoucnu bude stačit, když se v konkurzu ukáže, že tenhle hlupák je o něco málo chytřejší než ostatní přihlášení hlupáci.

 

Pokud bude nový zákon o vysokých školách přijat v tom duchu, v jakém se nese jeho věcný záměr, nebude mít Právnická fakulta Západočeské university v Plzni s dalšími akreditacemi nejmenší problémy. Stejně tak se rázem ze dne na den vyléčí i personální neduhy mnoha dalších fakult a universit. Svým způsobem je to geniální řešení. Není však originální. Už bard Jarek Nohavica navrhuje v jedné písni řešení problému s krajícem padajícím namazanou stranou na zem celkem přímočaře: "Máslo bych zrušil!"

 

Systém konkurzních docentů a profesorů bude mít ještě jeden velmi nepříznivý dopad. Dneska má před sebou každý mladý asistent nebo asistentka na každé fakultě jasně formulovaný seznam cílů, jež musí splnit, aby mohl projit habilitací a stát se docentem. A každý docent má černě na bílém seznam cílů, jež ho dovedou ke jmenovacímu řízení na profesora. Každý se může svobodně rozhodnout, jestli mu splnění požadavků z fakultního seznamu stojí za tu námahu. Jestli bude „budovat kariéru“ a začne po akademickém žebříčku stoupat vzhůru, anebo zůstane asistentem.
Díky dnešnímu systému, jenž jistě není dokonalý, máme na mnoha školách velmi mladé docenty a docentky, profesory a profesorky. To jsou ty „štiky v rybníce“, jež nedovolí zlenivět „starým kaprům“. To jsou zhusta ti, kteří dokážou zapálit pro svůj obor studenty. Ten, kdo se dostane na pomyslný vrchol akademické kariéry v pětatřiceti nebo čtyřiceti, má před sebou ještě minimálně pětadvacet let působení v oboru. To se nedá jen tak „doklepat“. Takový člověk se musí o něco snažit, musí něco budovat.

 

V systému, kde se docentury dožívají muži a ženy „velmi zralého věku“ a profesorské promoce přerůstají ve „výřad gerontů“, je motivace potlačena na minimum. Tihle lidé už to doklepat mohou a také to zhusta jen doklepávají. V novém systému konkurzních docentů a profesorů dojde na schopné, chytré a pracovité mladé muže a ženy, teprve až stávající konkurzní profesoři zemřou nebo odejdou do důchodu.

 

Přiznejme, že ani dnes nemají všichni docenti a profesoři všech „pět P“. Navrhovaná změna však neslibuje nápravu a změnu k lepšímu. Naopak. Bohužel, není to jediná zásadní změna v chodu českých univerzit, jež věcný záměr nového zákona o vysokých školách navrhuje a jež kvalitu našich universit spíše sníží než zvýší.

 

Stávající stav vysokých škol je v mnoha ohledech neutěšený a změny nutně potřebuje. Systém dotace škol „na hlavu studenta“ je skutečně „na hlavu“, protože stimuluje university přednostně k přijímání co největšího počtu studentů. Učí se v aulách a staví se nové posluchárny. Jen aby školy ten nával zvládly. Kdyby na university přicházely zástupy věděníchtivých a nadaných mladých mužů a dam, byl by to stav skoro ideální. Situace, kdy jde ze středních škol na vysoké studovat 60 % populačního ročníku, je ale bezesporu nenormální. Ze zákonitostí tzv. normálního rozdělní duševních vloh a schopností v populaci vyplývá, že na vysoké školy přicházejí studovat i mladí lidé s podprůměrnými schopnostmi. Mnohé školy zrušily přijímací řízení. Podmínečně jsou přijímáni i studenti, kteří dodají maturitní vysvědčení dodatečně - tedy jen co složí v září reparát.

 

Mnozí studenti z vysokých škol odcházejí bez toho, že by dostudovali. Mnozí tam však „přežijí“. Kromě jiného i proto, že honba za počtem studentů vyústila ve snížení náročnosti. K bakalářským zkouškám se dostává velmi početná populace lidí. Jak asi vypadá úroveň bakalářských prací, když jich má odborný asistent na krku třeba třicet? Jak vypadají úrovně mnoha diplomek nebo dokonce disertací? Připomenu jenom, že na některých vysokých školách tkví rozdíl mezi diplomkou a disertací jen v rozsahu odevzdané „knížky“. Studenti to řeší tak, že diplomku napsanou písmem velikosti 12 a řádkováním 1,5 převedou na velikost písma 14 a řádkování 2. A z magistra je rázem „doktor“.

 

Vybřednout z pasti, do které naše vysoké školství upadlo v překotné honbě za co největším počtem vlastníků vysokoškolského diplomu a odpovídajícího titulu, není jednoduché. Zvláště za stavu, kdy česká společnost včetně státní správy, jež v tom jde příkladem, vyžaduje jako důkaz kvalifikace vysokoškolský diplom. Nikoli vysokoškolské vzdělání či dokonce znalosti a dovednosti. Stačí diplom – kus papíru z jakékoli školy. Může to být diplom získaný tvrdým studiem, k němuž je zapotřebí hbitý mozek a k otlakům odolná zadnice. Ale stejně dobře poslouží i papír získaný během několika víkendů na universitách podivného ražení a pochybných kvalit. Za této situace nejsou nekvalitní univerzity na okraji zájmu, ale stávají se vyhledávanou cestičkou k dosažení kýženého kusu papíru a titulu.

Dokud společnost nezačne vyžadovat a náležitě oceňovat skutečné vzdělání, na této neutěšené situaci se toho mnoho nezmění. A nezmění se toho mnoho ani na universitách.


Psáno pro Bigbloger a Osel.cz

 

Autor: Jaroslav Petr
Datum: 09.03.2012 14:56
Tisk článku

Legislativa ADHD pro školy a poradny - Kendíková Jitka
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 119 Kč
cena: 104 Kč
Legislativa ADHD pro školy a poradny
Kendíková Jitka

Diskuze:

Můj názor

Milan Štětina,2012-03-12 09:43:03

V souladu s diskutujícími i s článkem si Také myslím, že součastný systém vzdělávání je špatný a reforma příliš nevyřeší. Podle mě je jádro problému v tom, že vláda se rozhodla (na nátlak EU, lobistů, nevládních organizací) zvýšit vzdělanost v České republice. Proti tomu asi bude málokdo mít výhrad. Je otázka, jestli z "blbce" lze kvalitním vzděláním (ať už to znamená cokoliv) udělat "génia. Myslím, že to nejde, ale jde dosáhnout určitý posun žádoucím směrem (čímž větší posun, tím více to vyžaduje úsilí a peněz a za určitou hranici to prostě nejde).
A jak že chce vláda dosáhnout zvýšení vzdělanosti? Řekla si, že nejprve je potřeba stanovit kritérium, co to vlastně je vzdělanost (s tím souhlasím) a pak usoudila, že je to procento populace s terciálním/vysokoškolským vzděláním (a v ten moment se to myslím pokazilo). Pak myslím začala mediální kampaň, že cílem správného soudruha (pardon - občana) je mít diplom a uvolnila nějaké peníze na podporu vysokých škol. Na tento penězovod se napojili jak existující univerzity (rozšíříli se), tak další (všeho)schopní lidé a založili nové univerzity (stačí ukecat nějakého profesora na částečný úvazek, aby byl garant a někoho, kdo tomu trochu rozumí, aby to učil a inkasovat peníze za studenta, případně další podporu). Důsledkem je, že univerzit a vysokých škol je nadbybytek (teda ve smyslu požadovaného počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí možná ne, ale ve smyslu možností populace ano), profesorů (ve smyslu garanta oboru i člověka, který je v oboru špička) je nedostatek, studentů je nedostatek důsledkem tohoto převisu nabídky nad poptávkou kvalita klesá. A dokud bude tento převis bude klesat stále ať se změní systém jakoliv.
Co se týče školného, tak je zjevný pokus o přesunutí financování dnešního školství na budoucí vlády, dodatečné zdanění a přilepšení bankám. Diskuze o tom, zda je správné někomu dotovat vzdělání a že nejvíce křičí ti, co studovali zadarmo jsou jen zástupné problémy. Když už jednou stát vybírá daně (někteří tomu říkají výpalné), tak je věcí politického rozhodnutí, co se z tohoto balíku bude platit. Se spravedlností a morálkou to nemá mnoho společného.
Ono ostatně přiznejme si to upřímně - o peníze jde až v první řadě, takže celá reforma je o financování vysokého školství a vědy. Z tohoto pohledu (co se týče školství) se mi již zavržená myšlenka směrných čísel nezdá úplně špatná - představoval bych si to zhruba tak, že na ministerstvu nějak odhadnou potřebu absolventů jednotlivých oborů, na tolik lidí dají peníze (otázka, kterou nemám domyšlenou je na které školy) a na ostatní ani korunu, přičemž škola jich může vzít i více a od těch navíc vybírat školné (podobně jako už teď od studentů, kteří překračujou standartní dobu studia). Pochopitelně, že je riziko, že reálná implementace rukou státních úředníků může být tragická, ale to ty ostatní systémy taky.
Pokud chceme vybudovat prosperující společnost, tak je podle mne potřeba respektovat rozložení inteligence v populaci a tomu odpovídající množství vysokoškolsky vzdělaných lidí. Dále je potřeba přesvědčit 15-ti leté a jejich rodiče, aby se zamysleli, čím se chtějí zabývat a to z pohledu co by je bavilo ale i co je bude živit (tj. když mě například děsně baví archeologie, tak je to sice fajn, ale živit to může v tomto státě tak 100 lidí v nějaké polostátní instituci, takže když to vystuduju, tak budu muset s velkou pravděpodobností hledat něco jiného, čím si budu vydělávat peníze). S tím souvisí i představa, že být řemeslníkem není nadávka, ale že šikovný řemeslník má lepší plat než nezaměstnaný archeolog.

Odpovědět

Moc rád se budu mýlit

Jaroslav Petr,2012-03-10 03:44:03

Budu moc rád, když zjistím, že se ve svém náhledu na tento problém mýlím. Mám díky členství v pracovní skupině při Akreditační komisi pro zemědělské vysoké školy možnost sledovat a ovlivňovat akreditaci studijních programů a oborů na třech českých vysokých školách. Jako člen vědecké rady na PřF UK jsem jednou do měsíce svědkem aspoň dvou pokusů o habilitaci nebo jmenování profesorem. Tyto zkušenosti mě vedly k názoru, který jsem vyjádřil ve své úvaze. Samozřejmě mohu být vedle jak ta jedle. To bych pak byl skutečně šťastný, protože připravované změny na českých vysokých školách, které jsou podle mého přesvědčení skutečně nepromyšlené a pro university, vysokoškolské učitele a vysokoškolské studenty nebezpečné, by se nakonec ukázaly jako skvělé, spásné a napravily by neduhy našeho vysokého školství. Mám bohužel smutnou zkušenost, že to, co v zahraničí funguje velmi dobře, u často nás naskakuje do jakéhosi paradoxního režimu, který je karikaturou funkčního stavu. Copak je někde v zahraničí možné, aby fakulty nebo dokonce celé university, jež mají být podle mínění odborníků zavřeny, byly rozhodnutím jednoho člověk (ministra školství)resuscitovány a světem se dále potácely jako jakýsi zombie? Copak je někde na světě možné, aby se na takové školy hrnuli studenti? Vypadá to šíleně, ale v téhle republice to je drsná realita všedního dne. Z celého srdce vám přeji, abyste se ze zahraničí vrátil do universitního prostředí, které bude fungovat podle vaší vize anikoli té mojí. Třeba si pak po pár letech napíšeme, kdo se více strefil.
Srdečně zdravím
Jarda petr

Odpovědět


Technická poznámka

Petr Vrána,2012-03-10 09:59:44

U nás ta poslední zmíněná věc není pravděpodobně podle zákona taky možná a za několik let nebo desetiletí to zřejmě soud uzná a morálně odsoudí.

Odpovědět


Tomáš Brauner,2012-03-10 11:56:30

Máte pravdu, že tam, kde chybí nějaká základní etika, nebude fungovat žádný systém. V případě funkčních míst se mnozí obávají, že to povede k zaměstnávání kamarádů postrádajících příslušnou kvalifikaci. A víceméně totéž se dá namítnout proti současnému systému, totiž že kandidát na profesora či docenta a členové komise se (při velikosti české akademické obce) zpravidla dobře znají a tudíž je nejdůležitější být se členy komise zadobře. Je potom důležité nastavit pravidla tak, aby takový klientelismus byl přinejmenším ztížen, když už ne znemožněn. V současném systému může komise habilitovat někoho pracujícího na úplně jiné škole, a tedy nenese za své rozhodnutí prakticky žádnou zodpovědnost. Naopak v případě funkčních míst přijetím neschopného člověka na místo docenta či profesora trpí kvalita školy, která ho přijala. V mém ideálním světě pak úroveň školy, která toto provádí systematicky, zákonitě půjde dolů, v důsledku čehož poklesne zájem studentů na ní studovat a tento uzavřený kruh může nakonec vést až ke ztrátě akreditace. Vámi zmíněná plzeňská aféra ovšem staví všechno na hlavu: škole je akreditace prodloužená a studenti se na ni sami dál hlasí. To je nad moje chápání. Měl bych potom jiný návrh (odpusťte mi ten sarkasmus). Doktorské tituly by se mohly přidělovat hned při narození, obor by mohli vybrat třeba rodiče. Oproti současnému stavu, kdy, jak píšete, na vysoké školy nastupuje šedesát procent populačního ročníku, už by nešlo o takové zhoršení. A především by se tím urychlil proces, jehož výsledkem je všeobecné pochopení, že důležitější než diplom je skutečná kvalita vzdělání. Což je impuls, který naše vysoké školství zoufale potřebuje.

Ještě bych se ale vrátil k mému předchozímu argumentu o zodpovědnosti habilitační komise za své rozhodnutí. Ten připouští také jakýsi hybridní systém, kdy by bylo možné se habilitovat jen na škole, kde člověk pracuje, ale docentura by nebyla vázaná na konkrétní místo. I tam bych ale preferoval systém funkčních míst. Jen tím, že počet docentů a profesorů bude omezený, lze totiž zajistit, aby tyto tituly měly jim odpovídající prestiž (ideálně doplněnou příslušným platovým ohodnocením). Profesorem se zkrátka nemůže stát každý. Pro začátek by stačilo změnit nesmyslná kritéria pro habilitace. Třeba tím, že by se kladl důraz na kvalitu vědecké či pedagogické práce, a nikoli na kvantitu. A také tím, že by existovala možnost profilovat se převážně výzkumem nebo výukou. Jak už jsem zmínil v mém předešlém příspěvku, v současnosti požadovaný odučený počet let de facto brání lidem v návratu z ciziny na místo odpovídající jejich schopnostem. Ale nejde jen o Čechy žijící v cizině. Často opomíjenou možností je také přilákání cizinců na české vysoké školy. Kombinace nízkých platů ve srovnání např. se západní Evropou a podmínek pro habilitační a jmenovací řízení bohužel české univerzity zcela izoluje od okolního světa. To by funkční místa pomohla výrazně změnit. Doufejme, že se tohoto ideálního stavu někdy dožijeme.

Také srdečně zdravím.
Tomáš Brauner

Odpovědět

Pohled z druhé strany

Tomáš Brauner,2012-03-09 20:19:37

Pane profesore, dovolím si Vám oponovat, neboť s většinou Vašich argumentů nelze souhlasit: v podstatě se s Vámi shodnu jen na úvodu a závěru. Nechci Vás podezírat z úmyslného matení čtenářů a věřím, že Vás vede - stejně jako mne - zápal za “dobrou věc”, ale při čtení Vašeho článku mám pocit, že žijeme na jiné planetě. Pokusím se tedy o pohled z “druhé” strany, čímž nemyslím pomyslnou barikádu, ale fakt, že od ukončení doktorského studia pracuji na vysokých školách v cizině.

1. “V budoucnu bude stačit, když se v konkurzu ukáže, že tenhle hlupák je o něco málo chytřejší než ostatní přihlášení hlupáci.” Systém docentských a profesorských míst funguje úspěšně prakticky po celém světě, jak si tedy vysvětlujete, že tento problém nemají? Samozřejmě existují lepší a horší univerzity, ale rozhodně nemám dojem, že by se to všude hemžilo hlupáky s docentskými a profesorskými tituly. Právě naopak. Díky tomu, že počet míst je víceméně pevný, je o ně silný boj a uspějí v něm jen ti nejlepší.

2. “Dneska lze dosáhnout docentury nebo profesury pouze zdoláním nějaké objektivně nasazené laťky.” K tomu, jak tato laťka vypadá v praxi, se ještě dostanu. Teď bych dodal jen, že při troše práce není problém najít po českých univerzitách docenty či profesory, u kterých by člověk marně hledal jakoukoli publikační činnost. Zkusil jsem to ve svém oboru - fyzice - kde znám publikační a citační zvyklosti. Naštěstí takových lidí není mnoho, ale jsou tam. A tituly mají.

3. “Dneska má před sebou každý mladý asistent nebo asistentka na každé fakultě jasně formulovaný seznam cílů, jež musí splnit, aby mohl projít habilitací a stát se docentem.” To vyvolává dojem, jako by každý po dosažení těchto cílů měl automaticky nárok stát se docentem či profesorem. Podívejme se konkrétně, jak tento seznam cílů vypadá. Konkrétně v mně nejbližším případě habilitačního řízení v oboru fyzika na UK je takovýto: souvislá pedagogická činnost během posledních tří let a 20 publikací, z toho 12 v časopisech s impakt faktorem, s celkovým (!) počtem nejméně 20 citací. Ono pedagogické kritérium je často překážkou k tomu, aby se lidé navrátivší se z úspěšného výzkumného pobytu v cizině mohli rychle habilitovat, ale to teď nechám stranou. Snad žádný soudný člověk ale nemůže někoho, jehož práce je celkem dvacetkrát citovaná, označit za “velmi dobrého odborníka ve svém oboru”. Toto jsou kritéria na UK, předpokládám, že na jiných, především regionálních, školách jsou měkčí. Pokud by toto tedy byly skutečné podmínky pro habilitaci, čekal bych, že se naše univerzity budou docenty jen hemžit (pokud tedy nejsou plné lidí, co nic nedělají). Na druhou stranu, na mé domovské fakultě (MFF UK) znám řadu lidí, kteří obě kritéria - pedagogické i vědecké - bezpochyby splňují, ale docenty nejsou. Čím to? Vychází mi z toho jednoznačně, že skutečná kritéria pro habilitační řízení jsou jiná. Dovolím si spekulovat: buď existují ještě jiné, nepsané podmínky, které jsou přísnější, nebo na nový docentský úvazek nejsou peníze, nebo tito lidé ještě nejsou “na řadě”. V každém případě ale o jasně formulovaných cílích nemůže být řeč.

4. “Díky dnešnímu systému, jenž jistě není dokonalý, máme na mnoha školách velmi mladé docenty a docentky, profesory a profesorky. To jsou ty „štiky v rybníce“, jež nedovolí zlenivět „starým kaprům“.” Nejsem si jistý, nakolik je žádoucí mít na mnoha vysokých školách velmi mladé docenty a profesory. Z vlastních zkušeností vím, že lidé, kteří mají v nízkém věku kvality nejen vést vlastní nezávislý výzkum, ale také školit studenty a přednášet, jsou velice vzácní. Pro takové mimořádně nadané jedince samozřejmě existují mimořádné profesury a ty nejlepší univerzity v USA se o ně perou, aniž by je nutily si nejdřív odučit příslušný počet let. Ti ostatní musí bojovat o regulérní místa. A dokonce bych si dovolil tvrdit, že tento boj člověka motivuje k neustálému zlepšování se. Jakmile jednou dosáhne vrcholu v podobě profesury, nemá již takovou motivaci se o něco snažit a stane se “zlenivělým starým kaprem” navzdory nízkému věku. Jsem sice ve věku, kdy bych měl tvrdit pravý opak, protože by se mi samozřejmě líbilo stát se profesorem v pětatřiceti, ale nemohu si pomoci, vidím to jinak.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni