Napoleonovy kalhoty  
Jsem vášnivý čtenář detektivek, a proto už dávno vím, že jako důkaz zločinu může dnes posloužit prakticky cokoli.

 

Zvětšit obrázek
Švédského dentistu Stena Forshufvuda proslavilo pět napoleonových vlasů. (Kredit: INMF, Instituto Napoleónico México-Francia)


V současném světě plném spektroskopií, mikroskopií, klasických i genetických daktyloskopií a všech jiných skopií je určitě rozumnější páchat zločiny veřejně ve světle reflektorů a s řádným politicko-justičním krytím, než tajně s marnou nadějí, že se na vás nepřijde. Ovšem bývalo i lépe. Tedy z pohledu lidí, kteří se své zločinné jednání snažili utajit. Když například 5. května roku 1821 zemřel na ostrově Svatá Helena francouzský vojevůdce a emeritní císař Napoleon Bonaparte, zbývalo do objevu tzv. Marshovy zkoušky /1/, která byla za temných před-spektroskopických časů používána k důkazu arsenu v biologickém materiálu, celých patnáct let. Pokud by tedy některý z četných svědků pitvy, konané den po Napoleonově smrti pod vedením jeho osobního lékaře dr. Antommarchiho, pojal v podezření, že byl 51-letý vyhnanec sprovozen ze světa předčasně a to právě s pomocí arsenu, neměla by tehdejší věda moc prostředků, jak takové podezření jednoznačně prokázat. Ovšem tenkrát ještě nikdo oficiálně žádné podezření nepojal. Všechny čtyři pitevní zprávy, které na základě lékařského ohledání Napoleonova těla vznikly, shodně označily jako příčinu smrti rakovinu žaludku.

 

Zvětšit obrázek
2. prosince 1805: „Bitva tří císařů“ - generál Rapp přivádí před Napoleona zajatého knížete Repnina. Napoleon u Slavkova drtivě porazil vojsko spojenců Ruska v čele s carem Alexandrem I. a M. I. Kutuzovem a Rakouska pod velením císaře Františka I. Napoleonova mistrovská taktika nejenže rozbila svazek III. koalice, ale určila uspořádání státních celků v celé tehdejší střední Evropě. (Kredit: François Gérard, Versailles)

Rozruch nastal až o nějakých 140 let později, kdy došlo k prudkému rozvoji nedestruktivních metod prvkové analýzy pevných vzorků, jako je neutronová aktivační analýza a rentgenfluorescenční spektrometrie. Tyto metody umožnily stanovení obsahu prvků ve vzorcích, které měly pro své majitele cenu vzácné relikvie a nebylo je tedy možné před analýzou rozpustit či spálit a pak podrobit analýze klasickými roztokovými technikami. V šedesátých letech minulého století se dostal pramen Napoleonových vlasů i do rukou švédskému zubaři a toxikologovi samoukovi Stenu Forshufvudovi. Tento muž činu a mnoha zájmů provedl analýzu vlasů, které byly z Napoleonova skalpu odebrány 6. května 1821 a výsledky, které získal, rozpoutaly pravou publikační smršť /2,3/. Zvýšený obsah arsenu v Napoleonových vlasech naměřený Stenem Forshufvudem pak podnítil badatelskou vášeň i v zakladateli a dlouholetém předsedovi Mezinárodní Napoleonské společnosti v Montrealu, Benu Weiderovi, díky jehož dlouholetému úsilí se stala spiklenecká teorie o vraždě Napoleona Bonaparta s použitím arseniku široce známá a obecně přijímaná /4/. Za nejpravděpodobnějšího pachatele vražedného útoku byl posléze Weiderem označen Napoleonův společník a údajný britský špion hrabě de Montholon.

 

S postupujícím časem začalo publikací na dané téma přibývat a teorie o otravě arsenem se stávala čím dál obtížněji obhajitelná. Weider se ve svých úvahách opíral zejména o výsledky analýzy, která byla na jeho žádost provedena v laboratořích FBI. Obsah As naměřený ve dvou posmrtných vzorcích Napoleonových vlasů byl 33,3 a 14 mg.kg-1. V porovnání s dneškem, kdy koncentrace As ve vlasech v běžné populaci obvykle nepřekračuje hodnotu 1 mg.kg-1, se mohou tyto hodnoty zdát vskutku vražedné. Ovšem zvýšený obsah arsenu byl zjištěn i v Napoleonových vlasech z raného dětství, které trávil na Korsice (rok 1770 – obsah As 7,3±0,5 mg.kg-1) a z období jeho prvního vyhnanství na ostrově Elba (rok 1814 – obsah As 4,0±0,3 mg.kg-1). Italský tým, který naměřil tyto hodnoty, stanovil obsah As ve vlasech odebraných po Napoleonově smrti na 15,9±0,7 a 12,4±1,2 mg.kg-1 /5/. Také ve vlasech některých Napoleonových současníků stanovil tento tým poměrně vysoké koncentrace As – např. vlasy Napoleonova syna Napoleona II obsahovaly až 12,6±1,2 mg.kg-1 tohoto toxického prvku. Příčinou uvedených zjištění může být fakt, že běžná expozice arsenu byla ve Francii na počátku 19 st. mnohem vyšší, než odpovídá dnešní situaci, nebo fakt, že vzorky vlasů byly arsenem kontaminovány až poté, co byly odebrány. V dané souvislosti je jistě zajímavé, že roztok solí arsenu byl v té době používán jako běžný prostředek pro konzervaci biologických vzorků bránící jejich mikrobiálnímu rozkladu /6/.

 

Mnohým autorům se tedy zdá, že pohlížet na Napoleonův případ pouze ve světle výsledků prvkové analýzy vlasů, je poněkud přitažené za vlasy. Využití tohoto typu biologického vzorku s sebou totiž přináší celou řadu problémů, které prakticky nelze překonat. Jak v roce 2002 potvrdil svými pokusy profesor Ricordel, který v té době pracoval jako ředitel forenzních laboratoří pařížské policie, je prakticky nemožné odlišit od sebe arsen, který se na vlasy dostal z vnějšího prostředí a ten, který byl deponován ve vlasu až poté, co prošel trávícím traktem. U čerstvého vzorku by nám jistě pomohlo stanovení jednotlivých chemických sloučenin v nichž je arsen vázán (tzv. speciační analýza), ovšem u vzorku staršího data se nám díky postupné mineralizaci vlasu tato informace vytrácí. Další významnou komplikací je vysoká míra heterogenity vlasových vzorků. Všechny výše popsané analýzy byly prováděny s využitím jednotlivých kusů vlasů, ke spolehlivému stanovení by však bylo potřeba odebrat z různých míst skalpu alespoň 1 g vzorku /7/. Takové množství Napoleonových vlasů však už bude stěží kdy k dispozici. Jaký jiný vzorek ale použít, abychom se celé záhadě dostali na kloub. Co třeba kalhoty?

 

Zvětšit obrázek
Takto se zachovaly Napoleonovy kalhoty ve světových galeriích v dílech Françoise Gérarda, Françoise Bouchota, Louise Davida, Charlese Meyniera, Karla Stenbena, Françoise Flamenga.

Jako chemika mě tenhle nápad opravdu zaskočil. O kalhotách jako o relevantním zdroji informací ve forenzní toxikologii by mě nenapadlo uvažovat ani po dvoudenní ochutnávce francouzských vín. Tým patologů z Univerzitní nemocnice v Basileji naštěstí nebyl tak úzkoprsý. Pánové Lugli a Horcic nejprve shromáždili 12 párů kalhot, které si Napoleon oblékal mezi lety 1800 a 1821, a změřili jejich obvod. Získané údaje pak použili k výpočtu změn Napoleonovy tělesné hmotnosti v odpovídajících obdobích jeho života. Pracovali s empirickým vztahem mezi BMI (body mass index) a obvodem pasu, který byl formulován s využitím údajů získaných od 121 zdravých mužských dobrovolníků ve věku 21 – 68 let pocházejících ze Švýcarska, Francie, Itálie. Tento vztah jim pak posloužil k výpočtu Napoleonova BMI v době smrti. Jelikož byl v pitevní zprávě doktora Antommarchiho také údaj o nebožtíkově výšce (167 cm), nebylo těžké spočítat jeho váhu, která činila 79,7 kg. Daný údaj byl v dobré shodě s údajem 75,9 kg, což byla Napoleonova hmotnost v době smrti odhadnutá na základě alternativního empirického vztahu mezi BMI a tloušťkou podkožního tuku. Z obvodu kalhot bylo tedy možné odhadnout, že Napoleon přibíral na váze jak před svou deportací na Svatou Helenu tak i v průběhu vlastního vyhnanství. Mezi lety 1800 až 1815 jeho hmotnost vzrostla z 67,8 na 82,6 kg, několik měsíců před smrtí pak vážil 90,7 kg. Rozdíl mezi obvodem předposledního (110 cm) a posledního (98 cm) vzorku kalhot odpovídal náhlému váhovému úbytku 11 až 14,8 kg. Podobně prudký pokles váhy je podle autorů práce možné pozorovat u pacientů umírajících na rakovinu žaludku, nikoli však u obětí chronické otravy arsenem, kdy bývá váhový úbytek dlouhodobější a méně výrazný /8/. Vzhledem k Napoleonově rodinné anamnéze (na rakovinu žaludku zemřel s největší pravděpodobností i jeho otec), rizikovému životnímu stylu, nevhodné stravě (vysoký obsah soli, hodně uzeného masa, minimum čerstvé zeleniny a ovoce) a dlouhodobým potížím s trávením, které jsou barvitě vylíčeny ve zprávách jeho osobních lékařů, se zdá být téměř jisté, že celý případ Napoleonovy otravy vznikl jen jako vedlejší produkt záliby jednoho švédského zubaře v moderních technikách prvkové analýzy /9/. A co lidí mu na to skočilo....      
   


Prameny:
1. Webster S.H., The Development of the Marsh Test for Arsenic, Journal of Chemical Education 24 (10) (1947) 487-490.
2. Forshufvud, S., Smith, H., and Wassen, A., "Arsenic Content of Napoleon I"s Hair, Probably Taken Immediately after His Death", Nature, 192 (1961) 103-105.
3. S. Forshufvud, H. Smith, A.Wassen, Napoleon’s illness 1816–1821 in the light of activation analyses in hairs from various dates, Arch. Toxicol. 20 (1964) 210–219.
4. http://www.napoleon-series.org/ins/weider/c_assassination_w.html
5. E. Fiorini, Physics of rare events: insights on Napoleon death, Nuclear Physics B (Proc. Suppl.) 188 (2009) 365–370.
6. X.Lin, D.Alber and R.Henkelmann, Elemental contents in Napoleon’s hair cut before and after his death: did Napoleon die of arsenic poisoning?, Anal.Bioanal.Chem, 379 (2004) 218 - 220.
7. Hindmarsh J.T., Savory J., The Death of Napoleon: Cancer of Arsenic?, Clinical Chemistry 54 (12), (2008)  2092-2093.
8.  Lugli A., Lugli A.K., Horcic M., Napoleon`s autopsy: New perspective, Human Pathology36 (2005), 320– 324.
9. Lugli A. et al., The Medical Mystery of Napoleon Bonaparte An Interdisciplinary Expose, Adv. Anal. Pathol. 18 (2), (2011), 152-158.
         

 

 

Datum: 27.03.2012 10:11
Tisk článku

Arsen Lupin a hraběnka Cagliostro - Leblanc Maurice
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 269 Kč
cena: 228 Kč
Arsen Lupin a hraběnka Cagliostro
Leblanc Maurice

Diskuze:




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni




















Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace