Nemají rasisté nakonec pravdu?  
Současnému lidstvu koluje žilami různý podíl krve neandrtálců a dalších „primitivních“ druhů člověka. Nejsou někteří z nás evolučně „pokročilejší“ a jiní „zaostalejší“?

Co dělá „moderního člověka“ moderním člověkem? Jak je jasné z perexu, nebudeme měřit „modernost“ současných obyvatel planety Země tím, zda vlastní některou z technických vymožeností, jako jsou nejrůznější „iPody, iPedy či snad iPudy“. Nebude řeč dokonce ani o tom, jaké hadříky diktují oblékat módní žurnály. Spolu s paleoantropologem Chrisem Stringerem z londýnského Natural History Museum se zamyslíme nad tím, nakolik jsme moderními Homo sapiens v evolučním slova smyslu a nakolik musíme odvozovat svůj původ od podstatně archaičtějších nebo chcete-li primitivnějších druhů člověka (Stringer C., Nature 485, 33-35, 2012). Pokud tuhle otázku jen trošku zjednodušíme, pak se můžeme také ptát, jestli nemají rasisté přeci jen trochu pravdu, když dělí současné lidstvo na skupiny evolučně pokročilejší, lepší a nadřazené a skupiny evolučně zaostalejší, horší a méněcenné.

 

Současná situace, kdy Zemi obývá jen jediný druh člověka, je celkem unikátní. Není to tak dávno, co se po naší planetě prohánělo hned několik druhů lidí. Kromě našich přímých předků Homo sapiens  tu byli ještě před 25 000 roků také neandrtálci a před 35 000 roků navíc i záhadní sibiřští „děnisované“. V Indonésii se mohli pravěcí lidé Homo sapiens  potkat ještě před 12 000 roků s trpasličími zástupci druhu Homo floresiensis  a v dobách dnešku jen o málo vzdálenějších snad také s člověkem Homo erectus.  V africké kolébce lidstva byla situace zřejmě ještě mnohem nepřehlednější, protože naši předci Homo sapiens tam žili asi 200 000 let a za tu dobu potkali ledaskoho.

 

Donedávna jsme si mysleli, že se pravěcí lidé různých druhů biologicky míjeli. Je možné, že když se potkali, hodili po sobě okem nebo kamenem, ale biologicky a geneticky měla zůstávat taková „blízká setkání třetího druhu“ bez následků. Neandrtálce jsme na základě tohoto přesvědčení hodnotili jako slepou evoluční větev.
Vymoženosti moderní genomiky dovolily přečíst nejen dědičnou informaci současných lidí Homo sapiens , ale také kompletní genom neandrtálců. A ejhle! Ukázalo se, že naši předci se dopouštěli mesaliance a s výjimkou obyvatel subsaharské Afriky nesou všichni obyvatelé země asi 2,5 % neandrtálské dědičné informace.

 

Aby toho nebylo dost, povedlo se v Děnisově jeskyni na Altaji najít 35 000 let starou kůstku, která patřila ženě dosud neznámého druhu člověka. Nevíme, jak tito lidé vypadali, ani kde všude žili. Známe jen jejich genom izolovaný z několika nalezených kůstek a zubů. Ten napovídá, že se lidé označovaní jako „děnisované“ lišili jak od neandrtálců, tak od pravěkých lidí Homo sapiens a obývali poměrně rozsáhlá území. Pravěcí lidé Homo sapiens si nepřipadali ve srovnání s děnisovany asi nijak zvláštně, protože původní obyvatelé Austrálie a Nové Guineje nesou asi 5 % děnisovanské dědičné informace.

 

A aby si snad subsaharští Afričané nemysleli, že jako jediní unikli „pošpinění“ dědičnou informací primitivnějších zástupců rodu Homo , povedlo se najít ve střední a západní Africe asi 15 000 let staré lidské ostatky svědčící ve prospěch křížení afrických Homo sapiens s tamějšími „primitivy“. Pro úplnost dodejme, že dosud neznáme nic z genomu Homo floresiensis či  Homo erectus , a tak můžeme aspoň prozatím výčet „poklesků“ našich předků uzavřít.

Podle Chrise Stringera před nás staví odhalení dávných mesaliancí pravěkých lidí Homo sapiens  s evolučně méně pokročilými druhy člověka hned dvě otázky. První napadne každého, kdo se ve škole učil, že druh je skupina jedinců, kteří se mohou vzájemně rozmnožovat. Zároveň nám na příkladu muly a mezka vtloukali učitelé biologie do hlavy, že mezidruhové křížení vede do slepých uliček. Byli neandrtálci a děnisované skutečně příslušníky jiných druhů člověka než Homo sapiens ? Pokud ano, tak jak se mohli s našimi předky křížit tak zdárně, že dodnes neseme jejich DNA? Vpuštěním neandrtálců a děnisovanů do taxonomické škatulky Homo sapiens  bychom vyřešili nejen problém definice druhu, ale zároveň bychom zbavili historii svého vlastního druhu poněkud zvrácené příchuti zoofile.

 

Stringer se přimlouvá za ponechání neandrtálců a děnisovanů tam, kde jsou - tedy v taxonomických přihrádkách určených jiným druhům člověka. V opačném případě nám hrozí až příliš „široce pojatý“ Homo sapiens , což připadá paleoantropologům krajně nevkusné. Pádnější se zdá Stringerův argument, že naše představy o výjimečnosti a bezvýchodnosti mezidruhového křížení jsou poněkud přehnané. Příroda není zdaleka tak úzkoprsá a nechává některé mezidruhové křížence celkem slušně prosperovat. Nejde zdaleka jen o míšení druhů nějaké jednoduché žoužele. Mezidruhové křížení vede ke zdárným koncům dokonce i u primátů. Například nedávno objevená opice paviánec kipunji vznikla jako druh před 650 000 roků křížením samic babuinů se samci mangabejů. Proč bychom se neměli k podobně úspěšným mezidruhovým hybridům počítat i my?
„Z ryze praktických důvodů bych se přidržel stávajícího rozdělení druhů člověka, přičemž je třeba mít na paměti, že to neznamená jejich úplnou reprodukční izolaci,“ konstatuje Stringer na stránkách Nature.

 

Jednu – tu méně kontroverzní a méně důležitou – otázku jsme tedy zdárně vyřešili (nebo zametli pod koberec). Zbývá se popasovat s druhou, podstatně závažnější. Dnešní lidstvo je celkem mnohotvárné a mezi jeho představiteli lze vysledovat nejrůznější rysy. Máme pleť různých odstínů, vlasy různých barev i tvarů, různé typy postav, tvary očních víček, různou schopnost trávení mléčného cukru v dospělosti nebo rozmanitou odolnost ke konzumaci etylalkoholu. Zatím jsme se s touto proměnlivostí lidstva vypořádávali tak, že jsme ji prohlašovali za výsledek rozrůznění lidstva poté, co naši „uniformní“ předci před 60 000 roků opustili Afriku a vydali se osídlit svět od Skandinávie přes Čukotku až po Ohňovou zemi. Tento scénář nám dovoloval mávnout nad rozdílnostmi současného lidstva rukou jako nad nevýznamnou podružností a novotou velmi čerstvého data.

 

Jenže teď se ani Chrisi Stringerovi nezdá nepravděpodobné, že by se za některými rysy různých etnik mohla skrývat dědictví po neandrtálcích případně po děnisovanech. Evropané by mohli vděčit neandrtálcům například za velké nosy a některé schopnosti svého imunitního systému. Obyvatelé Austrálie a Nové Guineje mohli podědit po děnisovanech například tvar zubů nebo odolnost k malárii. Ještě choulostivější se zdá zjištění, že se některé geny, kterými se lišili naši předci Homo sapiens  od našich předků neandrtálců, podílejí na stavbě mozku a jeho funkcích.

 

Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že se Homo sapiens  domohl významného duševního rozvoje až poté, co opustil Afriku a musel se popasovat s nástrahami prostředí Evropy a Asie. Ve světle důkazů o mezidruhovém křížení s neandrtálci a děnisovany se nabízí i možnost, že za svůj rozvoj vděčil genům, které při téhle mesalianci získal. Pro úplnost však dodejme, že existuje dosti impozantní halda důkazů svědčících o tom, že člověk rozumný „začal brát rozum“ – tedy zvládl abstraktní myšlení, vyvinul si umění, řeč a získal schopnost vyrábět komplikované nástroje - dlouho před tím, než opustil Afriku, a stimul euroasijských podmínek nebo geny tamních archaičtějších druhů člověka k tomu nepotřeboval .

 

I tak se nám nabízí představa, podle které můžeme aspoň některé africká etnika považovat za „jediná nepošpiněná“ křížením s primitivnějšími druhy člověka. Nebo naopak. Můžeme udělat z nouze ctnost a vidět v mezidruhovém křížení našich předků „cestu na evoluční výsluní“. Dědictví po neandrtálcích nebo děnisovanech bychom pak nenesli jako stigma ale naopak jako znamení určité výlučnosti.

 

Chris Stringer velmi moudře doporučuje, abychom se takovými prkotinami nezabývali. Jistě je dobré vědět, kdo jsme a odkud přicházíme. Už proto, abychom si udělali aspoň rámcovou představu o tom, kam že to asi směřujeme. Ze zjištěných genetických rozdílů současného lidstva však není třeba dělat drama.

 

„Všichni lidé, kteří dnes na Zemi žijí, jsou příslušníky současného druhu Homo sapiens ,“ konstatuje Chris Stringer v záběru svého článku v Nature. „Z definice jsme proto všichni stejnou měrou moderními lidmi. Většina našich genů (více než 90 %) pochází ze společného dědictví po afrických předcích a to je podstatně důležitější než malé množství DNA, kterým se navzájem lišíme – ať už jsme k těmto rozdílům přišli jakkoli a kdekoli.“

Moderní genomická verze rasismu je tedy stejně neopodstatněná, jako jeho starší odnože. To samozřejmě nenaznamená, že si nenajde své příznivce.

 

Datum: 11.05.2012 16:35
Tisk článku

Zábavný pravopis -
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 185 Kč
cena: 164 Kč
Zábavný pravopis


Diskuze:

-

Zdeněk Jindra,2012-05-19 12:16:54

Rasismus i diskriminace obecně je klíčovou vlastností inteligentních organismů. Bez ní by nebylo možné protežovat vlastní geny, potažmo první jedinec schopný diskriminace vzal svět útokem.
Potlačování rasismu je jen politika, která ubližuje svým poddaným.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni




















Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace