Hluboká stimulace mozku jako poslední zoufalý pokus léčby obezity  
U přežírajících se zvířat pokusy se zavedenými elektrodami do mozku dopadly nadmíru dobře. První pokusy na lidech ale už ne.


Neurochirurg Donald Whiting z Allegheny General Hospital v Pittsburghu, nedostatkem kuráže rozhodně netrpí. Jako první na světě se se svými spolupracovníky odhodlal k léčbě otylosti pomocí elektrod zavedených do mozku. Hlubokomozkovou stimulací hypotalamu elektrickým proudem se pokusili docílit stejného efektu, jako se jim podařilo u pokusných hlodavců - snížení chutě k jídlu.
Zákrok provedli celkem u tří dobrovolníků. Spíš než dobrovolníci by jim slušel termín nešťastníci, protože šlo o osoby, kterým klasická chirurgie nepomohla a i po bandážích žaludku se dál  zakulacovali.

Hypotalamus – sliné místo pro zavádění elektrod.

 


Elektrodami v mozku se dají dělat divy
Již delší dobu je známo, že nezřízenou nutkavou žravost lze u zvířat omezit "přeražením" přirozených mozkových signálů. Nejen, že lze tímto způsobem mozek „oblbnout“ a navodit pocit plnosti, elektrickou stimulací těch správným míst v potkaních mozcích lze hubnutí dokonce urychlit.   Nejspíš vás při představě zavádění proudu do mozku napadlo, že po takovém pouštění elektřiny do mozku musí přejít chuť k jídlu každého. Jenže to je omyl, tou správnou stimulací lze ovlivnit i třeba jen hospodaření s energií. Vědci už vědí, kam u hlodavců elektrody zavést aby jim pomocí impulsů změnili jen jejich bazální metabolismus. Zvířecí tělo pak vydává více energie a nesnaží se jí ukládat. Jinak řečeno – hubnou i když si zachovají stejný příjem kalorií. Fantastická představa – spořádat toho co hrdlo ráčí a přitom hubnout. 

 

Zvětšit obrázek
Donald Whiting, profesor neurochirurgie, Western Pennsylvania Hospital, Pittsburgh

Hluboká mozková stimulace se v poslední době dostává do kurzu i z jiných důvodů, než je obezita.  Slušné výsledky poskytla u  nemocných s Parkinsonovou chorobou a poruch hybnosti i u neustávající třesavky, která nemocným nedovolovala se ani najíst. Hlubokomozkovou stimulací se daří někdy vylepšit dokonce i koordinaci pohybů a navracet ztracenou rovnováhu.
I přes jisté úspěchy jde zatím vždy o riskantní záležitost u níž visí ve vzduchu otázka, zda se chirurgovi podaří implantovat elektrody do toho správného místa a impulsy se budou dostávat tam, kde je žádoucí lenivé neurony stimulovat, případně rušivými impulsy příliš agilní lokalitu zmást a činnost mozku utlumit. Po zavedení na místo se elektrody propojí s chytrou řídící  krabičkou, která  zajistí vysílání impulsů - neurostimulátorem. Zašije se pod kůži u klíční kosti, podobně, jako se to dělá s kardiostimulátorem u kardiaků. 
Ve studii, kterou sami autoři označují za předběžnou, jde o presentaci výsledků získaných jen na třech pacientech. Sledovali je po dobu tří let. Občas se u nich projevily vedlejší účinky - nevolnost, pocit úzkosti, návaly horka a pocení. Vždy to trvalo ale jen krátce.
Vědci pacienty sledovali i v laboratoři a zajímali se o jejich  krevní testy, zvláště hladiny glukózy, hormonů,... Stejně jako u pokusných zvířat i u nich se hluboká mozková stimulace dotkla klidového metabolismus. U dvou ze tří osob došlo k poklesu hmotnosti. Jeden sundal 12 %  a u druhého šlo dolů dokonce 16 % z váhy, se kterou do testu vstupovali. Pak se ale něco zvrtlo. Jako by si mozek na stimulaci přivyknul a příznivý efekt hubnutí byl ten tam. Oba z protagonistů svou hmotnost začali znovu nabírat.


 

Zvětšit obrázek
Generátor pulsů dovoluje různé varianty půlsů zaváděných prostřednictvím elektrod do mozku. (Kredit: WPAHS)

Vypadá to na neúspěch, ale tak docela tomu není. Neurologové jsou teprve na začátku a nikdo zatím neví, jak stimulaci optimálně nastavit. Hypotalamus je složité zařízení. O našem hladu a příjmu potravy rozhoduje dvěma způsoby. V jeho přední části a blíže středu je centrum sytosti. Při straně pak centrum potravové. Zaznamená-li první z nich nedostatek glukózy v krvi, aktivuje druhé centrum. Při normální hladině krevního cukru  je druhé z center (potravové) aktivními nervovými impulsy tlumeno. Kromě chuti na gáblík se hypotalamus plete i do udržování tělesné teploty. Činí tak prostřednictvím katecholaminů. Ty se v hypotalamu netvoří, jsou produktem nadledvinek, nicméně hypotalamus jim k jejich produkci dává nervovými impulsy pokyn. Jedna část hypotalamu má na starosti chlad, jiná teplo. Pokud si začneme stimulovat jeho přední část, zrychlí se nám dýchání,  rozšíří se cévy a začneme se potit. Stimulací zadní části hypothalamu si přivodíme třesavku a pocit chladu. Obezřetnost tu je na místě, protože hypotalamus není jen pocit hladu a termostat výdeje energie. Šťoucháním do nesprávného místa lze vyplavováním steroidů rozhasit imunitu. Popichováním zadní části hypotalamu mohou ženy přijít o estrální cyklus a plodnost a muži o choutky na sex. Hypotalamickým jádrům také asi bude lepší se raději vyhnout, už kvůli tomu, že kecají do emocí a zuřivosti.

 

Parametry, kterými lze „hýbat“ a které hodlají  vědci zkoušet, je celá řada. Nejde jen o to, kam elektrody zapíchnout, ale také o intenzitu, frekvenci, délku pulsů,... První neúspěch rozhodně neznamená konec pokusů na lidech. Naopak. Na začátek volili vědci všechny parametry stimulace velmi opatrně. Test si nekladl za úkol za každou cenu sundat váhu pacientům, spíše se snažil ověřit, zda je metoda bezpečná. A právě to se jim podle jejich vlastního vyjádření prokázat podařilo -  bezpečná je! S dodatkem - pro ty „správné“ pacienty. 

 

I laikům je jasné, že každé „dloubání“ do mozku, ještě k tomu když vněm pak zůstává něco navíc, musí zvyšovat riziko infekce, tvorby krevních sraženin a krvácení do mozku. Nic z toho, co by chtěl člověk zažít. Hluboká mozková stimulace tedy bude vždy připadat v úvahu jen u těžce obézních, u nichž vše ostatní selže. Případně u pacientů, u nichž vyšmiknutí části střeva, či bandážování žaludku „mašlemi“ vkládanými laparoskopicky, by byly kvůli již slabému srdíčku příliš riskantním podnikem.  Kdo ví, třeba se časem tuto metodu podaří vypiplat tak, že bude opravdu bezpečná i účinná. Stal by se z ní slušný byznys, jen v samotných USA je devět miliónů obézních se slabou vůlí, kteří by si jistě rádi vylepšili svou nemotornost a snížili riziko infarktu, rakoviny,...

 

Prameny: U.S. National Institute of Mental Health.
Journal of Neurosurgery

Datum: 17.06.2013 11:29
Tisk článku


Diskuze:

Elektrod v mozku

Jarda Molnar,2013-06-24 09:29:50

To již opravdu hraničí s kyborgy a možným zneužitím. Popřípadě s hloupnutím stimulované osoby.

Odpovědět

BMI :D

Ondřej Té,2013-06-18 16:33:59

Zmínka o BMI je vždy zábavná, naštěstí se už několik let ví, že je to údaj naprosto nulové informační hodnoty - nevypovídá nic o váhovém poměru kostry, svalů a tuku u daného člověka. Je to jen jakési číslo, které neznamená vůbec nic a to ani zhruba či orientačně, bohužel :(

Odpovědět

Připomíná mi to hru malých dětí na písku

Jiří Kolumberský,2013-06-18 10:35:25

Vznik obezity je podmíněn více faktory, osobně bych použil neinvazivní stimulaci: 1/ výrazné zkrácení doby od počátku jídla do pocitu nasycení. 2/ změna metabolismu využití energie potravin. 3/ Změna životního stylu. Tyto tři mechanismy postačí k udržení rovnováhy mezi výdejem a příjmem energie a na počáteční žádoucí snížení nebo zvýšení BMI. Výbornou pomůckou je k bodu 1/ a 2/užití nepřímé audiostimulace hypothalamu pomocí TP, k bodu 3/ spojeném s vizualizací, výsledným efektem je klasické podmiňování a vytvoření návyku i po odstranění stimulace TP. Netřeba vyrábět kyborgy.

Odpovědět

U opravdu těžce obézních není třeba

Jenda Krynický,2013-06-17 18:25:40

zasahovat do mozku obézního. Stačí změnit obsluhující personál. Když tlouštík nevstane z postele, tak jakpak si asi zajde sám vyplenit ledničku?
Blbnout s operacemi žaludku u někoho kdo je závislý na tom kolik žrádla mu ostatní donesou je pitomost. Prostě ho tolik nekrmte.

Odpovědět


žrouti

Milan K,2013-06-17 19:55:14

Jak se níže Josef Pazdera zmiňuje o úhlu pohledu, tak odpírání jídla by šlo považovat za týrání.
Nehledě na to, léčba je dobrovolná.
A proto raději elektrody do mozku, je z toho "lepší pocit", a možná se to bude časem hodit na něco jiného.
Zvlášť když jsou to pokusy u lidí dobrovolné.

Odpovědět


kŕmenie

Marek Fucila,2013-06-18 03:12:42

Podobne sa aj ja chcem opýtať.

Predpokladám, že hlavný problém je pocit hladu. Hladní ľudia bývajú zúriví, a z tohto článku sa dá aj vytušiť prečo.

Je ale nejakým spôsobom nebezpečné chudnúť spôsobom, že sa chorému bude podávať menej jedla, aj za cenu neustáleho hladu? Alebo jediné, čo tomu pri takýchto prípadoch bráni je vôľa pacienta?

Videl som dokument o žene, ktorá už bola imobilná a snažila sa nájsť si doktora ochotného bandážovať jej žalúdok, lebo mnohí to kvôli vysokému riziku odmietli. Myslím, že sa o to snažila aspoň rok. Nakoniec niekoho našla a "operácia sa podarila, ale pacient zomrel"...
Tá žena teda nejakú dobu bola určite ochotná problém nejako riešiť. Keďže sa pohybovať nemohla, jedlo jej pripravovala dcéra.

Je v takom štádiu problém stále len v pevnej vôli, alebo je už potom nebezpečná aj redukčná diéta?

Odpovědět

nemoc?

Jaroslav Jaroslavnovotny,2013-06-17 13:17:36

Odkdy je obezita nemoc, aby měla pandemii? Proč tedy kouření není nemoc?

Odpovědět


zajímavá připomínka

Josef Pazdera,2013-06-17 14:08:01

V tomto mém článku Jaroslave nenajdete formulaci, která by říkala, že obezita je onemocnění, ale když jste toto téma nakousnul, můžeme se na to podívat blíže. Bude totiž záležet na úhlu pohledu. V článku se hovoří nejen o člověku ale i o pokusech na zvířatech a u těch genetické poruchy spojené s geny odpovědnými za funkci hormonu leptinu, skutečně obezitu navozují a tudíž by se dalo hovořit o geneticky vedené obezitě. Některé pokusy na ptácích již před jistou dobou prokázaly, že lze obezitu navodit vzájemným kontaktem a přenést ji jako infekční virovou nemoc. Na Oslovi jsme o tom před časem také psali, když si zadáte infekční obezita Osel, vyskočí vám to. Tam o obezitě jako nemoci již píši. Kromě obezity virového původu se v poslední době hodně hovoří i o obezitě navozené nesprávnými bakteriemi ve střevním traktu, z těchto hledisek se obezita za nemoc také někdy považuje. Především ale proto, že se světem nezadržitelně šíří jako infekce, hovoří se v materiálech WHO o ní jako o nemoci. Máte ale pravdu v tom, že většina případů asi bude z nadměrné konzumace kalorické stravy. Z tohoto pohledu obezita nemocí skutečně není. I když psychologové rádi poukazují, že neschopnost odříkat si takové potěšení je vlastně také nemoc. Obezita je ale často také druhotným jevem mnoha jiných nemocí (štítné žlázy, látkové výměny, nesprávném nastavení metabolismu s enormní snahou ukládat tukové zásoby,...). Takže – záleží na úhlu pohledu a co konkrétně máme na mysli.

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni
















Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace