Poprask v paleontologii: Hallucigenia má konečně hlavu.  
Fascinující story halucigenií spěje do finále. Kultovní fosilie už snad doopravdy má hlavu!

 

Nová halucigenie. Kredit: Danielle Dufault / Royal Museum Ontario.
Nová halucigenie. Kredit: Danielle Dufault / Royal Museum Ontario.

Kdo by neznal podivuhodné zkameněliny ze středního kambria, které se nacházejí ve slavných Burgesských břidlicích i jinde po světě. Dinosauři už po všech těch jurských parcích možná poněkud zevšedněli, skvěle zachovalé a přitom v mnoha ohledech zvláštní fosilie živočichů, kteří brázdili kambrijský oceán před zhruba 500 miliony let, jsou stále příjemným způsobem zneklidňující. Každá z těchto fosilií je úžasná, pokud by si ale autor tohoto komentáře měl zvolit tu doopravdy nej, bude to dnes již kultovní Hallucigenia. Jen pár centimetrů velké stvoření se silným příběhem, který byl doteď obestřen paleontologickou záhadou. Halucigenie totiž nemá hlavu.

Martin Smith. Kredit: University of Cambridge.
Martin Smith. Kredit: University of Cambridge.

Přesněji řečeno, halucigenie dozajista má hlavu, jenom až doteď nebylo úplně jisté kde by měla být. U halucigenie bylo vlastně velkým úspěchem pochopení, co je vůbec zač. Původní paleontologické rekonstrukce tohoto tvora připomínaly mytologické monstrum a vycházely z představy, že halucigenia snad měla několik nezávislých hlav, jako nějaký drak, na těle kráčejícím po podkladu tvrdými ostnitými končetinami. Proto ostatně má to jméno, jaké má. I otrlým paleontologům takové zvíře přišlo divné. Také nebylo jasné, jestli jde o celé zvíře anebo jenom ústní přívěsky. Zní to možná komicky, ale přesně tohle se stalo u svérázného anomalokarise, gigantického predátora Burgesských břidlic, jehož části těla byly popisovány jako bezhlavé fosilie korýšů a medúzy s otvorem uprostřed. 

Postupně vyšlo najevo, že původní rekonstrukce halucigenie byly vzhůru nohama a že halucigenie nebude pohádková příšera, ale o něco prozaičtější zvíře z počátku velké linie živočichů, svlékajících si během života chitinovou kutikulu, která nese jméno Ecdysozoa. Z nesmyslných tvrdých nohou byly náhle ostny na zádech, ze série zubatých dračích hlav končetiny s drápky. I přes tento pokrok ale halucigenie stále zůstávala tajemnou. Nebylo totiž jasné, na kterém konci má hlavu a kde ocas. V odborných publikacích a učebnicích proto bývá zobrazována s hlavou cudně odvrácenou od čtenáře a ilustrátor ponechává prostor fantazii.

Klasická nedávná rekonstrukce halucigenie s falešnou hlavou. Kredit: Mary Parrish / Smithsonian Institution.
Klasická nedávná rekonstrukce halucigenie s falešnou hlavou. Kredit: Mary Parrish / Smithsonian Institution.

Teď je tajemství odhaleno a je to objev, hodný pověsti halucigenie. Další kapitolu neobyčejné historie halucigenie napsali Martin Smith v Univerzity v Cambridgi a Jean-Bernard Caron z Univerzity v Torontu a Královského muzea Ontaria. Badatelé zpracovali vzorky z Burgesských břidlic, získané mezi lety 1992 a 2000, které zahrnují nejméně 165 fosilií halucigenií, zkamenělých z mnoha různých stran a často velmi slušně zachovalých. Smith a Caron v elektronovém mikroskopu hledali oči halucigenie, které obvykle spolehlivě určí pozici hlavy (i když v kambriu jeden nikdy neví) a najednou se na ně rozzářil zatím nikým neviděný úsměv halucigenie.

Ukázalo se, že halucigenie měly protáhlou hlavu s párem jednoduchých oček, posazených kousek nad kruhovitým ústním otvorem olemovaným zuby. Rozšířený konec těla, dříve často tipovaný jako hlava, podle Smithe a Carona k tělu vůbec nepatří a jde zřejmě jen o materiál vytlačený z halucigenií v době jejich smrti. Halucigenie už tedy má svoji hlavu a stala se z ní fosilie odhalující počátky živočichů skupiny Ecdysozoa.

Skupina Ecdysozoa představuje jeden z největších objevů molekulární fylogenetiky. Odtrhla členovce, drápkovce a želvušky (skupinu Panarthropoda) od kroužkovců, s nimiž byli nerozlučně spjatí po dlouhá desetiletí a spojila je s hlísticemi, strunovci, hlavatci, korzetkami a rypečkami (skupinou Cycloneuralia). Kromě sekvencí DNA je hlavním znakem skupiny Ecdysozoa složitě stavěná kutikula obsahující chitin a svlékaná během životního cyklu. Pokud jde o vzhled, zástupci skupin Panarthropoda a Cycloneuralia si nejsou právě moc podobní. Fosilie z kambria je ale spojují a právě halucigenie, které jsou nejspíše blízké drápkovcům, v tom teď hrají významnou roli. Jak se zdá, kruhová ústa s věncem zubů jsou společnou evoluční novinkou skupiny Panarthropoda a také celých Ecdysozoa.


Hallucigenia: The worm with the missing head. Kredit: Nature Video.



Literatura
University of Cambridge 24. 6. 2015, Nature online 24. 6. 2015, Wikipedia (Hallucigenia).

Datum: 26.06.2015
Tisk článku

Související články:

Podivuhodný nektokaris odhalen jako primitivní hlavonožec     Autor: Stanislav Mihulka (01.06.2010)
Impozantní naleziště kambrických fosilií v Mramorovém kaňonu     Autor: Stanislav Mihulka (12.02.2014)
Psychedelické obludy z ordovického oceánu nejstaršími obřími filtrátory     Autor: Stanislav Mihulka (12.03.2015)



Diskuze:

Žádný příspěvek nebyl zadán



Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni












Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace