Pulsar s extrémním společníkem. Kredit: NASA/Caltech

Pokud se astrofyzici nepletou, tak neutronové hvězdy B1859+07 a B0919+06 drží rekord, který je skoro k neuvěření. Vysílají do vesmíru velice podivné rádiové signály, které lze vysvětlit tak, že tyto neutronové hvězdy obíhají nějaké velice husté kompaktní objekty v nesmírně těsné vzdálenosti. Jeden oběh jim trvá pár minut. Jestli to není omyl, tak tohle jsou dvě úplně nejtěsnější dvojice s hvězdnými objekty, které jsme kdy našli.

Joanna Rankin. Kredit: University of Vermont.

Pulsary, zdivočelé oharky supernov, se za normálních okolností otáčejí zběsilou rychlostí a přitom pravidelně blikají rádiovými nebo i jinými pulsy, jako kosmické hodinky. Pro naši představivost je to sice oříšek, ale tohle je ve vesmíru opravdu vcelku normální. Jenže Joanna Rankinová v devadesátých letech z Univerzity Vermontu v Burlingtonu zaznamenala něco, co nazvala „swoosh“, tedy „zasvištění“. Rádiové signály pulsaru B0919+06 se v určitou chvíli začnou předbíhat a pak se zase po chvíli vrátí k normálu.

Jak už to v podobných případech bývá, Rankinová si nejdřív myslela, že jde poruchu na teleskopu. Pak ale objevila další pulsar, který „sviští“, a napsala o tom odborný článek. Po dalších pozorováních vyšlo najevo, že se „svištění“ pulsarů určitým způsobem opakuje. Podle týmu Rankinové a jejích kolegů je jediným možným vysvětlením, že kolem „svištících“ pulsarů obíhá něco hodně hustého v nesmírně malé vzdálenosti. Objekty by se měly pohybovat rychlostí v dohledu rychlosti světla, a když takto rychle prolétávají mohutným magnetickým polem pulsaru, tak tím vytvářejí pozorované zvláštní rádiové signály.

Pulsary jsou výjimečné už samy o sobě. Kredit: NASA / Fermi.

Pokud tyhle objekty skutečně existují, tak rozhodně nepůjde o nic obyčejného. Musí na ně působit natolik extrémní síly, že by většinu známých objektů okamžitě rozervaly na cáry. Co by to tedy mohlo být? Podle Rankinové třeba malá černá díra.

University of Vermont. Kredit: Jared C. Benedict.

Nejpravděpodobnější prý ale je, že jde o kus hmoty rozbitého bílého trpaslíka. Víme, že existují pulsary, kolem kterých obíhají bílí trpaslíci s periodou oběhu jednou za několik hodin. A „svištící“ pulsary by prý mohly představovat závěrečné stádium evoluce takového systému. Původní bílý trpaslík už byl roztržen na kusy, které obíhají v nejtěsnější blízkosti divokého pulsaru, a v dohledné budoucnosti se s ním srazí.

Podle Maury McLaughlinové z Univerzity Západní Virginie v Morgantownu jde o zajímavý nápad, který ale bude extrémně obtížné ověřit. Potíž je v tom, že takové objekty jsou velmi malé a prakticky neviditelné. Vědci to ale nevzdávají, budou na tom dál pracovat, tvořit fyzikální model pulsaru s extrémně blízkým společníkem a pozorovat tyto objekty dalekohledy, co to jen půjde.

Literatura
NewScientist 15. 7. 2016, arXiv:1607.01737.