Z pamětí Mistra: Čínská džunka a tichá pošta  
Richard Dawkins je nejen evolučním biologem a popularizátorem tohoto oboru. Sobecký gen znají minimálně jako slovní spojení i lidé, kteří se jinak o evoluci nezajímají. Dawkins představuje dnes prostě osobu vlivnou a známou, především jako odpůrce náboženství a naopak propagátor skeptického přístupu ke světu. Asi nikdo mu neupře. že dokáže výborně psát a přesvědčivě argumentovat. Osobně mívám po četbě jeho textů často dojem, že „jinak to přece být nemůže“.

Richard Dawkins, Kredit: David Shankbone, Wikipedia
Richard Dawkins, Kredit: David Shankbone, Wikipedia, CCBY 3.0

Sobecký gen, tak jako všechny brilantní knihy/teorie (respektive teorie brilantně podané) vzbuzuje kromě krajního estetického uspokojení i údiv nad tím, jak to, že tohle někomu nedošlo už dávno, eventuálně to nikdy nenapadlo přímo čtenáře samotného.

 

Česky jsme si toho od Dawkinse mohli už přečíst docela dost, i když často s velkým zpožděním proti původnímu vydání. To není případ Dawkinsovy autobiografie, jejíž první díl vyšel na konci roku 2015, druhý (závěrečný) pak před posledními Vánoci. Předělem mezi oběma knihami je vydání Sobeckého genu, Paměti pak končí Mistrovými sedmdesátinami v roce 2011.

 

Osobně mě druhý díl zaujal výrazně víc než první, protože se mnohem víc týká vědy. Vystupují zde, ať už přímo nebo zmínkou, další známé osobnosti, nejen evoluční biologové či autoři populárně-vědeckých knih (Sagan, Gould, Diamond, oba Ridleyové, Lawrence Kraus, ale třeba i Chomski). První díl je prostě více životopisem, kde namísto vědců najdeme spíše Dawkinsovy příbuzné či učitele. Naopak ve druhém díle, po vydání Sobeckého genu, se Dawkins stává mediálně známým, cestuje po konferencích i profesorských místech, dostává pozvánky do televize… Pochopitelně jde pořád o memoárovou literaturu; někoho tento styl baví víc a někoho míň. Sám mám radši memoáry obecnější, ať už jde o archeologii, evoluční biologii či kosmologii, konkrétně od Dawkinse pak oceňuji Příběh předka.

 

Richard Dawkins
Záblesk v temnotě - Jak jsem žil s vědou (Paměti II)
Dybbuk 2016
O knize na stránkách vydavatele
http://dybbuk.cz/novinky.htm
Richard Dawkins Záblesk v temnotě - Jak jsem žil s vědou (Paměti II) Dybbuk 2016 O knize na stránkách vydavatele.

Dawkins do knihy více vkládá své osobní názory na konkrétní jevy a události (britské impérium, 60. léta v USA mezi květinovými dětmi apod.). Od počátku ho fascinovaly počítače, pro lidi zažrané podobným způsobem je to rozhodně zajímavé retro i v tomto ohledu. Programátorská mánie posléze vedla u Dawkinse až k projektům „evoluce v počítači“. Alespoň zmíněna a lehce diskutována jsou zde i další Dawkinsova oblíbená témata, ať už jde o memy či lehce paradoxní evoluci evolability.

 

 

Dawkins se zde vyznává ze svého přístupu ke světu, v němž se prostě tak nějak stalo, že existujeme, žádný zvláštní smysl v tom není. To ale neznamená, že bychom kvůli tomu měli přetékat smutkem, proč vlastně? Rozhodně se můžeme např. těšit na oběd (jak praví přímo jedna z postav v knize) a něco dobrého si přečíst – například právě Dawkinse.

 

(Poznámka: k významu oběda se vyslovuje např. i Douglas Adams ve Stopařově průvodci po Galaxii. Zde upozorňuje na to, že zralost člověka i celého lidstva se projevuje posunem od otázek, kým jsme a kam směřujeme, k problému, kde poobědváme. Woody Allen zase v této souvislosti upozorňuje na opomíjenou postavu lorda Sandwiche: „Osvobodil lidstvo od teplého oběda.“ Jakkoliv se zdráhám doplňovat takové velikány, osobně bych se soustředil spíše na otázku večeře, protože v době oběda slušní lidé spí.)

Představu o stylu Dawkinsovy autobiografie si lze udělat z následujících úryvků.

 

Úryvek z 1. dílu Pamětí Kde se vzal sobecký gen

 

Čínská džunka a tichá pošta

K Teorii memů Sue Blackmoreové jsem napsal předmluvu a využil jsem té příležitosti k reakci na jednu z hlavních námitek vůči teorii memů. Námitka zněla: memům není na rozdíl od genů vlastní replikace ve stylu „high-fidelity“. Jak generace míjejí, namítají kritici, informace degeneruje, což je pro evoluci fatální stav.

 

Řetězec ATGCGATTC v DNA se zkopíruje naprosto přesně (a pokud se zkopíruje nepřesně, bude obsahovat určitou, jednoznačně identifikovatelnou chybu). Když se ale kopíruje mem, například dětská říkačka – dejme tomu z otce na dítě –, je replikace nepřesná. Dítě má vyšší hlas, samohlásky nevyslovuje úplně stejně jako otec a tak dále. Memy tudíž nelze s geny srovnávat a není možné, aby na základě memů probíhala evoluce, protože jejich replikační přesnost není dostatečně vysoká.

Na první pohled je ta kritika opodstatněná, lze ovšem prokázat, že se mýlí. Odpověděl jsem na ni sérií myšlenkových experimentů, verzí dětské hry na „tichou poštu“ (pro americké děti „telefon“). Představte si řadu dvaceti dětí. Prvnímu z nich pošeptám nějakou větu, může to být třeba: „V hlubokém temném údolí seděla stará kráva a přežvykovala fazolový stvol.“ První dítě pošeptá to, co slyšelo, druhému dítěti a tak dál po celé řadě. Dvacáté dítě pak vysloví nahlas „evolvovanou“ verzi věty. Může být zkomolená, což vyvolá veselí. Je-li ovšem slovní spojení krátké a hlavně znamená-li něco v jazyce dítěte, je tu dobrá šance, že přežije bez úhony až na konec řady. Vezměme si případ, kdy slovní spojení skutečně dojde na vzdálený konec řady ve správné podobě. Ne každé dítě vysloví přesně to, co vyslovilo dítě před ním, ale to nevadí. Jedno dítě může mít třeba irský přízvuk, další skotský, další yorkshirský a tak dále. Protože slovní spojení má pro ně v jejich sdíleném jazyce nějaký význam, budou ho všichni „normalizovat“. Skotské samohlásky se liší od yorkshirských, to ale danému slovnímu spojení na obsahu nic neubírá. Slyší-li daná slova australské dítě, uvědomí si, že pocházejí ze sdílené slovní zásoby anglického jazyka a správně je přetlumočí, takovým způsobem, že další dítě s americkým přízvukem dokáže danému slovnímu spojení porozumět a předat ho dál.

Někde po cestě může dojít k „mutaci“. Kupříkladu čtrnácté dítě v řadě změní „temném“ na „těsném“ a mutantní verze „těsném“ se pak prokopíruje až na konec řady. To může být zajímavé samo o sobě. Vezměme ale případ, kdy se žádná taková mutace nevyskytne. A předpokládejme, že experimentátor s magnetofonem v ruce odposlechne každé šeptající dítě v řadě. Pak udělá z těch devatenácti nahrávek devatenáct oddělených kousků pásky a promíchá je v klobouku. A nezávislí pozorovatelé dostanou za úkol seřadit je podle míry podobnosti s původní zprávou, jak byla pronesena k prvnímu dítěti. Výsledek je předem znám. Dříve pořízené nahrávky nebudou za předpokladu, že nedojde k žádným mutacím typu temný / těsný, vykazovat žádný sklon být lepší než ty pozdější. V průběhu procesu kopírování se nevyskytne vůbec žádný sklon k degeneraci. To by mělo samo o sobě stačit k vyvrácení zmíněné kritiky.

 

Ale doveďme ten myšlenkový experiment ještě o stupeň dále.

Dejme tomu, že zpráva je v jazyce, který děti neznají. Dejme tomu, že je jí Arma virumque cano, Troiae qui primus ab oris. I bez experimentu víme, co se bude dít. Jelikož děti latinsky neumějí, nezbývá jim než foneticky napodobovat. Poslední zvuky, které vyjdou z dvacátého dítěte, nebudou mít s tím, co bylo proneseno k prvnímu dítěti, téměř nic společného. Promícháme-li jednotlivé kousky pásky v klobouku, opět předem víme, jaký bude výsledek.

Nezávislým pozorovatelům se bezpochyby podaří seřadit je podle podobnosti s původní zprávou: podobnost s originálem se bude postupně od první pásky k poslední snižovat.

Lze provést i paralelní experimenty. Místo slov můžeme použít dovednosti, například tesařské (simulace přenosu z mistra tesaře na učedníka a dále přes dvacet „generací“). Mám za to, že ekvivalentem „normalizace“, kterou sehrává v předchozím případě jazyk, bude tentokrát pochopení toho, co má danou dovedností vzniknout. Učí-li například mistr učně, jak zatlouct hřebík, učeň patrně nenapodobí přesný počet a sílu úderů kladivem. Místo toho imituje cíl, kterého se mistr snaží dosáhnout, jmenovitě „dostat hlavičku hřebíku do jedné roviny s dřevem“, a bude zatloukat tak dlouho, dokud toho cíle nedosáhne. Cíl je tím, co bude učeň napodobovat a co přejde na dalšího „učně“.

V předmluvě ke knize Sue Blackmoreové jsem jako příkladu použil jinou manuální dovednost: skládání papíru, kterým vzniká origami čínská džunka. Že by čínská džunka mohla být memem, ilustruje skutečnost, že když jsem ji představil kdysi v internátní škole, rozšířila se jako epidemie spalniček. A co je ještě zajímavější, čínskou džunku mě naučil skládat otec, který se to naučil, když se ta dovednost rozšířila jako epidemie po téže škole o čtvrt století dříve.

 

Dítě při napodobování postupu skládání origami nenapodobuje přesné pohyby rukou předchozího dítěte, nýbrž „normalizovanou“ verzi. Vnímá, co se předchozí dítě snaží udělat. „Dítě-učeň“ si například vydedukuje, že „dítě-učitel“ se pokouší přeložit papír přesně uprostřed. Je-li „učitel“ neobratný a papír přeloží ve skutečnosti tak, že středovou linii nepatrně mine, „učeň“ bude chybu ignorovat a pokusí se papír přeložit přesně uprostřed. Ekvivalentem „jednotlivých kousků pásky v klobouku“ je v tomto případě požádat nezávislé pozorovatele, aby seřadili devatenáct čínských džunek. Za předpokladu, že se nevyskytnou žádné velké mutace (které by byly opět zajímavé samy o sobě), nebude se u později vytvořených džunek v porovnání s těmi ranějšími vyskytovat žádný sklon k „degeneraci“. Dobré i špatné džunky se budou lišit jenom minimálně, protože jsem celkem pevně přesvědčen, že zručné děti se nebudou pokoušet napodobovat očividnou nekompetentnost, jakou je třeba přeložení papíru maličko mimo středovou čáru, ale budou místo toho „normalizovat“.

K analogii mem / gen lze mít opodstatněné námitky, „degenerace“ kvůli nízké přesnosti replikace mezi ně ovšem nepatří.

 

Další úryvek z 2. dílu Pamětí: Proč lamarkcismus nemůže fungovat

Dawkins zde vysvětluje, že dědičnost získaných vlastností je vnitřně rozporná. Darwinovská evoluce není podle něj konkrétní vlastnost pozemského života ani podoby, kterou na sebe vzal genetický kód. Lamarckismus nebude funkční ani jinde ve vesmíru.

Autor: Pavel Houser
Datum: 03.01.2017
Tisk článku

The God Delusion - Dawkins Richard
Knihy.ABZ.cz
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 266 Kč
The God Delusion
Dawkins Richard
Související články:

RNA svět - polemika o počátku života     Autor: Pavel Houser (26.09.2005)
Evoluce: Hranice mezi vědou a metafyzikou     Autor: Pavel Houser (10.01.2006)
Jak se to má s "dobrem druhu"?     Autor: Pavel Houser (30.03.2006)



Diskuze:

díky

Radovan Slegl,2017-01-03 23:21:55

Díky za článek, už vím co budu za dlouhých zimních večerů číst :)

Odpovědět




Pro přispívání do diskuze musíte být přihlášeni




















Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace