Mravenec Cephalotes stratus dorůstá délky kolem 1 cm a je mistrem v paraglidingu.

Dovednost klouzat vzduchem mezi pralesními velikány zvládla celá řada živočichů. Namátkou uveďme třeba poletuchy. Své „paraglidisty“ mají i ještěrky nebo hadi. U hmyzu ale nikdo tyhle zájmy v adrenalinovém sportu nepozoroval. Ekolog Stephen Yanoviak z University of Texas narazil na paraglidující mravence úplně náhodou. Lovil v korunách tropických stromů moskyty – líčil na ně vlastní holou paži, na které se mohli písklaví trapiči dosyta „napást“ – a přitom se stal cílem útoku skupiny hmyzu, o kterou nejevil větší zájem. Mravenci. Yanoviak smetl mravence z větve, na které seděl, a s údivem pozoroval, že většina z nich padala po zakřivené dráze, jež je po pár metrech pádu zanesla na kmen stromu, z kterého spadli. Za chvíli měl Yanoviak mravence zpátky, protože vyšplhat pár metrů po kmeni vzhůru pro ně byla hračka.

Zvětšit obrázek

Nejsou to zdaleka jediní mravenci, kteří paragliding zvládají. Pozorování byla provedená v Peru dokazují, že ve skupině mravenců Cephalotini je to celkem běžná dovednost.

Detailnější výzkum odhalil, že se mravenci vracejí po pádu na kmen s úspěšností 85%. Je to pro ně velmi důležitá schopnost. Kdyby padli až na zem, asi by si nic nezlomili a neměli by ani otřes mozku. Ztratili by se však v podrostu a už by nikdy nenašli cestu zpátky do hnízda umístěného vysoko ve větvích stromů. Na mnoha místech rozšíření tohoto mravenčího druhu je navíc podrost na půl roku zatopen rozvodněnými řekami a tam by byla šance na návrat zcela mizivá.

Mravenci jsou pro paragliding dobře uzpůsobeni. Při pádu se natočí zadečkem a dlouhýma zadníma nohama dolů. Díky tomu dopadnou na kůru stromu tak, že se jí mohou hned chytit pomocí drápků na zadních končetinách. Jak přesně zvládají „přistání“ zůstává záhadou. Že to není žádná legrace, dokládá pozorování mravenců, kteří první přistání nezvládli, narazili do kmenu a padali dál. Ani v této situaci neztrácí hmyz hlavu. Mravenci opět zamíří neomylně ke kmeni stromu a přistanou napodruhé či napotřetí.

Největší a nejmenší zástupci mravenců rodu Cephalotes – C. maculatus (vlevo) a C. stratus (vpravo). Paragliding zvládají jak prckové tak i obři.

Než mravenec stačí zkorigovat polohu těla, může se v první fázi pádu od stromu dokonce vzdalovat. V této situaci rychle provede vzdušné „čelem vzad“ – otočí tělo o 180o – a jeho dráha se dramaticky zakřiví žádoucím směrem. Na to, že nemá křídla, je jeho vzdušný „looping“ skutečně mistrovským kouskem. Jak to dělají, není jasné. Snad si pomáhají dlouhýma zadníma nohama, které mají plochý průřez a jsou opatřeny výběžky.
Mravenci Cephalotes stratus nejsou v letu nováčky. Jejich dělnice se líhnou s křídly a o ta teprve dodatečně přicházejí – to je jev u primitivních mravenců celkem běžný. Své manévrovací schopnosti možná brousí ještě s křídly a teprve dodatečně se naučí využívat pro vzdušné manévry i nohy. Pozorování z volné přírody dokládají, že mravenci nepoužívají své vzdušné kotrmelce jen v případě nehody, když je ze stromu shodí třeba vítr. Pokud jsou napadeni, skáčou z větve zcela vědomě a spoléhají, že pád zvládnou.

 
Čtyřminutové video jak mravenci plachtí
Videa dalších druhů „létajících“ mravenců
Pokud máte potíže s přehráním videa, můžete si stáhnout program na  prohlížení  Real Player  . Program je zdarma.
Pramen: Nature,