Co nám řeknou opice s lidským mozkovým genem? Kredit: Ms. Tech; Evolution / Wikimedia Commons.

Ať chceme nebo ne, jsme primáti. Samozřejmě si velice zakládáme na svých výjimečnostech, i když, přinejmenším na molekulární úrovni jsou prostě takové obyčejné. Lišíme se od šimpanzů podobně, jako se liší dva druhy myší nebo dva druhy ptáků. Tak jsme se upnuli na velký mozek, který si hýčkáme jako naši velkou výjimečnost. A velmi nás zajímá, jak mohl vzniknout během evoluce. To by se samozřejmě nejlépe zkoumalo pomocí důmyslných experimentů. Jak je ale v podobných případech obvyklé, nesmírná zvědavost se střetává s tabu, která si někdy z ne zcela jasných či aktuálních důvodů sama sobě uložila západní věda.

V Číně mají poněkud jiný pohled na věc. Obvykle to vede k dost hrůzným následkům, ale pokud jde o výzkum člověka, tak si v Číně evidentně dovolí věci, na které Západ nemá dost kuráže, alespoň pokud se veřejně známých výzkumů týče. Svět se ještě úplně neoklepal z editovaných čínských dvojčat a už tu máme novou podpásovku a pozoruhodný výzkum v jednom.

Bing Su. Kredit: B. Su.

Bing Su z institutu Kunming Institute of Zoology v Kchun-mingu, metropoli jihočínské provincie Jün-nan, a jeho spolupracovníci se rozhodli, že zúží evoluční mezeru, která nás odděluje od našich blízkých příbuzných. Vyrobili několik transgenních makaků, do nichž vložili další kopie významného mozkového genu, ovšem v lidské variantě. Jejich cílem prý bylo pochopit evoluci lidských rozumových schopností a šli na to jako první experimentálně s transgenními primáty. Nebýt to lidský gen, tak by si toho všiml asi jenom málokdo. Jenomže šlo o lidský gen, navíc takový, který je často spojovaný s inteligencí, což výzkumu bezpečně zajistilo poprask i věhlas zároveň.

Gen, o který v tomhle případě jde, vyrábí protein MCPH1, kterému se též říká microcephalin. Jak jeho jméno napovídá, když tenhle gen zmutuje, tak to mívá ošklivé důsledky pro mozek. Ve skutečnosti je to klíčový regulátor, který funguje především během embryonálního vývoje mozku. Tedy pokud víme, samotný výzkum tohoto genu, i když neprobíhá ve zmutovaných člověkoidních opicích, totiž vzbuzuje třenice a kontroverze. Za všechno může ta proklatá popularita lidského mozku a inteligence, která v něm prý sídlí.

Martin Styner. Kredit: University of North Carolina

Su a jeho tým vzali embrya makaků a pustili na ně ochočené viry, které nesly lidskou variantu genu pro microcephalin. Tímto způsobem vyrobili celkem 11 makaků, z nichž 5 přežilo dostatečně dlouho, aby vědci mohli otestovat jejich mozky. Tito makaci měli ve svých tělech 2 až 9 nových kopií lidského genu pro microcephalin. Mnozí komentátoři blouzní o Planetě opic, kde jde ve skutečnosti o něco podstatně odlišného. Vědci ve filmu „Zrození Planety opic“ hledají lék na Alzheimera a souhrou okolností ho testují na šimpanzích, kterým tento lék jako vedlejší účinek zvýší inteligenci. Opět se ukazuje, že konzumace science-fiction bez nezbytného nadhledu a obzvláště z ní vydestilovaná sci-fi etika poněkud škodí úsudku.

Na Západě je výzkum primátů, a nedejbože geneticky upravených primátů, stále obtížnější. Vědci moc nemají chuť kvůli primátům čelit nepříjemným otázkám, bojovat o grantové peníze s krajně nejistým výsledkem a ještě být popotahovaní v médiích. Čína toho zjevně využila a prodrala se na špici ve výzkumu GM primátů, v němž využívá pokročilé genetické technologie. Číňané nedávno jako první udělali primáta editovaného CRISPRem, a také klonované editované primáty s mentálními poruchami. Teď mají v Číně velké farmy na laboratorní primáty, na které lákají zahraniční odborníky. Taky jich asi 30 tisíc ročně vyvážejí.

Když se to tak vezme, mohlo se stát, že lidský gen pro microcephalin s makaky nic moc zajímavého neudělá. Že to nebude vůbec fungovat. Od makaků nás koneckonců dělí asi tak 25 milionů let evoluce. Jenomže to fungovalo. Tedy možná. Makaci s lidským genem pro microcephalin sice neměli větší mozky na magnetické rezonanci, prý ale lépe obstojí v testu krátkodobé paměti.

Na druhou stranu, čínský výzkum opět obklopuje řada otazníků a podezření. Jak se zdá, žádný oslovený západní časopis ho nechtěl zveřejnit, i když je samozřejmě otázkou, nakolik za to mohla „bezbožnost“ opic s lidským mozkovým genem. Mezi autory je jediný západní specialista, americký odborník na data magnetické rezonance, Martin Styner z University of North Carolina, a ten z nejasných důvodů usiluje o vyškrtnutí ze seznamu autorů a o výzkumu se nevyjadřuje příliš lichotivě. Jak se zdá, s genetickým výzkumem primátů si ještě užijeme spoustu legrace.

Literatura
MIT Technology Review 10. 4. 2019.