Příkladem takové kritiky může být nedávný článek Veroniky Bednářové v Reflexu: „Šestnáctiletá aktivistka Greta Thurnbergová“. Ten se zaměřuje nejen na osobnost Grety Thurnbergové, ale hlavně na dopady hnutí, které bylo jejím prostřednictvím iniciováno. Kromě velkého obdivu k samotné Gretě autorka vyslovuje na závěr názor, že tím, kdo na rozdíl od Grety a jejích následovníků selhává, je „vědecká komunita, akademici, univerzitní profesoři, specialisté na ekologii a globální problémy, kteří místo toho, aby zahltili politické reprezentace svých zemí konkrétními lokálními fakty a jasnými požadavky, jen opatrně souhlasně kývají hlavami, víceméně mlčí a vyčkávají, jaká konkrétní řešení tedy z dívky a dalších celosvětově stávkujících středoškoláků vypadnou. Šestnáctileté dítě jim přitom svým prostým heslem „Dělejte něco“ připravilo ideální půdu k širší veřejné diskuzi a nastavilo zrcadlo dosavadnímu ekologickému snažení.“
Stejně jako Veronika Bednářová i další autoři však v tomto případě neberou v úvahu jednu důležitou skutečnost. Emotivní a spektakulární akce aktivistů prezentujících jednoduchá hesla mají nesrovnatelně větší ohlas a dopad než racionální doporučení vědců postavená na vědeckých faktech, která většinou nemohou být jednoduchá a jednoznačná. Velmi často je posuzovaná problematika komplikovaná, naše znalosti jsou neúplné a s řadou neurčitostí může být také vícero možných řešení. Každé z nich má své kladné i záporné stránky a rizika. A to platí v míře vrchovaté i pro problematiku klimatických změn, jejich antropogenního ovlivnění a možnostech snížení jejich dopadů pomocí omezení emisí nebo zvýšení odolnosti vůči nim. Vědecká vyjádření a doporučení jsou tak méně slyšitelná, méně jednoznačná a ne tak jednoduchá, jako často ideologicky postavená a velmi zjednodušená vyhlášení aktivistů. Zvláště, když jsou podána extrémně razantně a naléhavě.
To, že i hesla a zdůvodnění, na kterém svou kampaň staví Greta Thurnbergová a hnutí stávky za klima, jsou hodně vzdálená od reality, kterou popisují vědci klimatického panelu IPCC, zdůrazňuje třeba i klimatolog Ladislav Metelka. Intenzivní kampaň vedená třeba s dobrými úmysly, ale bez toho, aby se opírala o reálná vědecká fakta, může vést k úplně opačným výsledkům. Ukazuje to i výsledek kampaně environmentálních organizací. Jejich kampaň za snížení emisí je dominantně postavena na protijaderném aktivismu. Za podporu využití jaderné energie k výrobě elektřiny u nás udělily řadu anticen Ropák a na klimatické konferenci v Paříži udělily tyto aktivistické skupiny anticenu Pinokio francouzské firmě EDF právě za využívání jaderné energie.
![Zobrazení emisí oxidu uhličitého na jednotku vyrobené elektřiny pro dané evropské státy v roce 2018. Každý bod reprezentuje jednu hodinu v místě daném množstvím elektřiny dodaným v dané hodině (osa x) a emisí CO2 na jednotku vyrobené elektřiny (osa y). Zobrazení emisí oxidu uhličitého na jednotku vyrobené elektřiny pro dané evropské státy v roce 2018. Každý bod reprezentuje jednu hodinu v místě daném množstvím elektřiny dodaným v dané hodině (osa x) a emisí CO2 na jednotku vyrobené elektřiny (osa y).](https://www.osel.cz/_clanky_popisky/s_zobrazeni-emisi-oxidu-uhliciteho-na-jednotku-vyrobene-elektriny.png)
Ovšem výsledek srovnání emisí oxidu uhličitého ve Francii, která navzdory výzvám environmentálních organizací využívá kombinaci jaderných a obnovitelných zdrojů, a Německa, kde se environmentálním organizacím podařilo prosadit svoji vizi energetické koncepce, je více než jasný. Lze to velmi pěkně dokumentovat na grafu emisí oxidu uhličitého na jednotku vyrobené elektřiny. V něm je zobrazen výsledek emisí z elektroenergetiky za celý minulý rok 2018. Každý bod reprezentuje jednu hodinu produkce elektřiny v dané zemi. Jeho poloha v ose x ukazuje počet MWh vyrobený v dané hodině, tedy i průměrný výkon v dané hodině. Na ose y pak je ukázáno množství oxidu uhličitého emitovaného na jednotku vyrobené elektřiny.
Z grafu je jasně vidět, že Francie má vždy mnohonásobně nižší emise než Německo. Produkce oxidu uhličitého těchto zemí je jasně oddělená. I v době, kdy na tom byla Francie s emisemi nejhůře, produkovala jich násobně méně než Německo v době, kdy na tom bylo s emisemi nejlépe, tedy když hodně foukalo a svítilo slunce. Je také třeba připomenout, že Německo stále produkuje přes 10 % elektřiny z jaderných bloků. Francie má už nyní minimum uhelných elektráren a chce je úplně odstavit v roce 2022, do roku 2050 pak chce být uhlíkově neutrální. Německo doufá, že uhelné bloky zavře do roku 2038. Ovšem i poté bude velmi intenzivně využívat fosilní zdroje v podobě elektráren na zemní plyn. Ten sice při spalování produkuje dvakrát méně oxidu uhličitého než uhlí, ale v případě započtení emisí skleníkových plynů při jeho těžbě a dopravě není z tohoto hlediska příliš velkou výhrou.
![V Německu budou uhelné elektrárny v provozu ještě hodně dlouho, hnědouhelná elektrárna Neurath (zdroj RWE). V Německu budou uhelné elektrárny v provozu ještě hodně dlouho, hnědouhelná elektrárna Neurath (zdroj RWE).](https://www.osel.cz/_clanky_popisky/s_v-nemecku-budou-uhelne-elektrarny-v-provozu-jeste-hodne-dlouho.jpeg)
Energetická koncepce prosazená environmentálními organizacemi tak z hlediska omezování emisí skleníkových plynů úplně selhala. To nedávno jasně přiznala i Angela Merkelová, když vyhlásila, že uhlíkové neutrality bude v roce 2050 možné v Německu dosáhnout jen v případě, když se podaří zavést technologie záchytu a ukládání oxidu uhličitého (technologie CCS). Je dobré připomenout, že tyto technologie nejsou zatím dostupné a z hlediska ekologického i ekonomického jsou značně problematické. Podobně jako Francie je na tom v emisích díky mixu jádra a obnovitelných zdrojů i Švédsko. Naopak Itálie a Polsko jsou bez jádra a podobně jako Německo s vysokými emisemi skleníkových plynů.
Právě z tohoto důvodu je velmi důležité, aby se studentští aktivisté o téma zajímali a věděli, za co se reálně zasazují. Vzhledem k důležitosti této tématiky je potřeba ji na seriózní a dostatečné odborné úrovni, i když odpovídajícím způsobem populární formou, prezentovat široké veřejnosti. Právě proto jsme s řadou kolegů připravili dostatečně komplexní, ale zároveň srozumitelný přehled problematiky spojené s možnými klimatickými změnami, jejich dopady a dostupnými opatřeními ke zvýšení odolnosti Česka vůči nim.
![Václav Cílek, Alexandr Ač a kol.: Věk nerovnováhy (klimatická změna, bezpečnost a cesty k národní resilienci) Václav Cílek, Alexandr Ač a kol.: Věk nerovnováhy (klimatická změna, bezpečnost a cesty k národní resilienci)](https://www.osel.cz/_clanky_popisky/s_vaclav-cilek-a-kol.jpeg)
Pod vedením Václava Cílka a Alexandra Ače jsme napsali knihu Věk nerovnováhy (klimatická změna, bezpečnost a cesty k národní resilienci). Vzhledem k velice pestrému složení autorského kolektivu je možné jasně vidět, že v řadě otázek není ani ve vědecké komunitě jednotný názor a často se i z principu objevuje více možných cest. Kniha je dobrým začátkem pro získání přehledu základních poznatků a zahájení studia a uvažování o této složité problematice. Zajistí čtenáři jistou imunitu proti primitivním zjednodušeným heslům, která se objevují v aktivistických kampaních a internetových diskuzích. Kniha vyšla v nakladatelství Academia a na pulty knihkupectví se dostává nyní. I když byla dokončena již na přelomu let 2016 a 2017, její vydání se zdrželo. To však vadí minimálně, protože právě v současné době stávek za klima je toto shrnutí problematiky klimatické změny velmi aktuální a potřebné.
I tato kniha dokumentuje, že se odborníci snaží předkládat své návrhy a diskutovat problematiku s politiky i veřejností. A to ne až po zahájení stávek za klima. Sám se dost zaměřuji na oblast energetiky, která je pro řešení snížení emisí opravdu důležitá. Je třeba zdůraznit, že odborníci se svými doporučeními se například v rámci druhé Pačesovi komise podíleli i na přípravě současně platné aktualizace státní energetické koncepce. Právě v jejím rámci, ale s širším kolektivem autorů, jsme pro širší veřejnost připravili přehled české energetiky „Perspektivy české energetiky“ z roku 2014 a navazující monografii „Česká energetika na křižovatce“ z roku 2018.
Nejen zkušenosti v Německu ukazují, že bez jaderné energetiky se i při extrémním finančním a dalším úsilí snižování emisí příliš nedaří. U nás nemáme větrné mořské pobřeží, takže opravdu nemůžeme nízkoemisní energetiku dosáhnout bez jaderných elektráren. Jaderné zdroje energie, stejně jako všechny ostatní zdroje, mají své výhody, negativa i rizika. Asi největším rizikem je v tomto případě havárie a její dopady. O tom jsme se přesvědčili v Černobylu v roce 1986 a ve Fukušimě v roce 2011. Podrobný rozbor fukušimské havárie vyvolané jedním z největších zemětřesní a cunami je v knížce z roku 2015 s názvem „Fukušima I poté“. Racionální analýza a diskuze tohoto rizika jsou velmi důležité, protože právě ono bylo jedním z hlavním důvodů, na kterém protijaderní aktivisté postavili svojí v Německu úspěšnou protijadernou kampaň.
Knihy rozebírající pro odbornou i širší veřejnost různé aspekty energetiky: „Perspektivy české energetiky“, „Česká energetika na křižovatce“ a „Fukušima I poté“.
Environmentální organizace zhodnotily, že rizika emisí oxidu uhličitého a klimatických změn jsou mnohem nižší než u jaderné energetiky. Německo teď ukazuje, k čemu takové rozhodnutí vede. Zároveň je vidět, kam vede nutnost výstavby velkého počtu větrných turbín a velkých rozloh fotovoltaických panelů. Lze také zhodnotit dopady zvýšené centralizace, kdy je nutné postavit dlouhá vedení, která zajistí dopravu velkých výkonů z velkých větrných parků na severu do průmyslových podniků a velkých měst na jihu Německa. Ukazuje se, že získání akceptace těchto negativních dopadů německé energetické koncepce u obyvatelstva nemusí být jednoduché. I to vede k tomu, že se výstavba obnovitelných zdrojů v Německu v posledních letech znatelně zpomaluje a tím i rychlost náhrady odstavovaných jaderných zdrojů a snižování emisí (viz třeba zde a zde).
To, že cesty k nízkým emisím mohou být různé a každá z nich má své klady i zápory, jsem se snažil organizátorům stávky za klima u nás vysvětlit v diskuzním pořadu z cyklu Enviro Meetup v Paralelní Polis (lze si jej přehrát zde). Své dojmy z této debaty jsem popsal v článku, který byl i součástí rozsáhlejší debaty k problematice stávky za klima, která proběhla na environmentálním serveru Ekolist. Pokračování debaty Enviro Meetup by mělo proběhnout ve čtvrtek 23. května. Rozsáhlejší diskuzí vědců s veřejností byl i panel klimatické změny v rámci pochodu za vědu, který proběhl 4. května. I jeho nahrávka by se měla časem objevit na internetu.
V předchozích řádcích jsem se pokusil dokumentovat na několika akcích a počinech, kterých jsem se osobně účastnil a které ukazují, že se čeští vědci snaží s politiky a veřejností o problémech okolo klimatických změn diskutovat a nabízet možná řešení. A podobných akcí, které pořádají k dalším oblastem spojeným s tímto tématem jiní odborníci, je celá řada. Jde o komplikovaný problém, v jehož poznání máme řadu nejistot. Pro jeho řešení se nabízí řada různých cest, které každá má svá pozitiva i negativa. Proto se i pohledy různých vědců mohou lišit. Je tak důležité, aby i politici a veřejnost o různých možnostech přemýšleli a snažili se utvořit si svůj znalý postoj k danému problému. K tomu by jim měla pomocí již zmíněná publikace nakladatelství Academie „Věk nerovnováhy (klimatická změna, bezpečnost a cesty k národní resilienci)“, která právě vychází.
Diskuze: