Anaximenés je vždycky zmiňovaný mezi mílétskými přírodozpytci a filosofy, ale každý interpret se mu po stručné charakterizaci rád rychle vyhne, protože vstupuje na obzvláště nejistou půdu. Proto je k němu „sekundární literatury“ minimum, v kontrastu třeba k Anaximandrovi, o jehož jedné větě byly napsány přinejmenším stovky knih. Prý je to oproti Anaximandrovi relativně prostoduché. Nejasné počátky meteorologie si však zmínku zaslouží, takže kvůli nim teď riskuji znudění Osla a jeho čtenářů.
Nejasný život i dílo
Anaximenés z Mílétu je asi o generaci mladší než Anaximandros. O jeho životě nevíme nic, než že žil přibližně v letech 585 až 525 před n. l., a to v Mílétu, tedy ve městě s tradicí přírodovědného a filosofického bádání, kterou můžeme trochu sledovat už od Thaléta. O tom, jak vypadal, nemáme nejmenší představu.
Diogenés Laertios tvrdí, že Anaximenés napsal přírodovědné až filosofické dílo. Prý v něm, podobně jako Anaximandros, „užíval nářečí iónského, prostého a nezdobného“, tedy výrazové prostředky iónské naučné prózy. Žalostný stav zachování, pokud tak lze nazvat několik jednotlivých slov, bohužel nedovoluje říct skoro nic určitějšího, i když něco si přece jenom nechávám jako závěrečnou zábavnost. Pro výklad jsme odkázaní hlavně na nepřímá svědectví z doby od 4. století před n. l. do pozdní antiky.
Meteorologická metafora
Když říkáme, že bouře běsní, nemyslíme to v doslovně stejném významu, jako když běsní šéf nebo tchýně. Je ovšem otázka, které z těch užití je základní a které přenesené, zatímco pro archaickou dobu v tom vůbec není rozdíl. Meteorologická metafora popisuje chod světa ve stylu proměn počasí, z nějaké části v cyklech, podobně jako úsloví „až naprší a uschne“. Do nějaké míry je to už vlastnost jazyka archaické doby, něco jako idiom.
Někteří autoři si s tím ovšem vyhrají, zkusí ten idom jaksi chytat za slovo, a dívají se, co to dá, kdy se metafory držet, a kdy z ní couvnout. Když současně pozorují běh přírody a jsou schopní dost racionálně myslet, tak tím zakládají na novou úroveň meteorologické metafory v podobě rozumně popsaných úměr. Takhle nejspíš myslel už Anaximandros. Od něj dál se tento způsob vnímání a vyjadřování táhne až do klasické doby. Anaximenés je zvláštní tím, že od něj nemáme skoro nic jiného než tuto všudypřítomnou latentní meteorologii, a to ve stadiu prvních pokusů o racionalizaci.
Koloběh vody je už dávno samozřejmostí, ale jeho přesnější výklad prostřednictvím dějů ve vzduchu se rodí postupně. Až skoro o tři generace po Anaximenovi, už v klasické době, popíše Anaxagorás vznik větru následkem rozdílu tlaku a teplot i vztahy mezi teplotní a vlhkostní diferencí tak konkrétně, že by tomu novodobý meteorolog dobře rozuměl i bez dalekosáhlých výkladů. (Ti tři Anaxové se vůbec hrozně pletou, přeříkávají se lidi od fochu.)
Děje ve vzduchu
Vzduchu si můžeme všimnout pouze tehdy, když se s ním něco děje, když něco dělá, nebo když zaměříme pozornost na nějakou diferenci v něm, třeba na rozdíl teplot. Jinak vzduch zůstává „neurčitý“ (apeiros). Podobně je tomu i s naším dýcháním: většinou o něm ani nevíme (ale přece nezapomeneme dýchat), můžeme si je však uvědomit a v omezené míře chvíli regulovat. O samotné „existenci“ vzduchu nás přesvědčuje vítr, a pokud zrovna nefouká, tak nějaký náš prudší pohyb. Když se ve vzduchu něco děje, a nemusí to být jenom vítr, tak vzduch cítíme nebo i vidíme. Důležité je, že některé diference ve vzduchu plodí další rozdíly: rozdíl teplot může vést ke kondenzaci vlhkosti v chladnějším místě, rozdíl tlaku k pohybu. I z jasného vzduchu se může srážet rosa, ba on sám se může proměnit v mlhu nebo mrak, ze kterého dokonce může pršet. A naopak, když se mlha prohřeje, projasní se.
– K tomu nutno vědět, že dávné řecké slovo pro vzduch (aér) má širší rozsah než to naše, označuje vzduch i se vším, co v něm zrovna je, hlavně včetně vlhkosti, ale taky včetně vůně nebo zápachu, případně i prachu. Pro čistý a jasný vzduch je určen výraz aithér, který ovšem označuje také jas samotný, někdy i záři ohně, v metaforách taky rovnou oheň nebo zase jasné denní nebe (to svítící modré na obloze).
Jeden antický referát o Anaximenově pojetí vzduchu říká: „Když je naprosto stejný, je pro zrak nezjevný. Stává se však zjevným díky chladu a teplu, i díky vláze a pohybu. Pohybuje se ovšem vždy.“ Diferencovaný vzduch lze dobře vnímat, tu jako závan větru, tu jako vodní páru nebo prach ve vzduchu, tu jako vůni nebo zápach. Pak už jde o určitý vzduch, v našem pojetí tedy spíše o něco ve vzduchu nebo něco (nějaký děj) se vzduchem. Z chladného vzduchu kondenzuje vlhkost, z mraků občas prší, ale časem to zase uschne – a ze zakaleného vzduchu se usazuje prach, který se někdy znovu rozfouká.
Bajka
Antická filosofická tradice, počínaje Aristotelem, se Anaximena pokouší pochopit po svém, připisuje mu nauku o zhušťování a zřeďování vzduchu. Na tom by něco bylo, pokud by to ovšem nebylo tendenčně zamotané tak, aby se Anaximenés ukázal jako úplně naivní.
Příklad foukání teplého a studeného vzduchu v závislosti na míře sešpulení úst je starý literární motiv, který pak mnozí aplikují na výklad Anaximenova pojetí kontrakce a rozvolnění – a dělají z něj pitomce, který netuší, co je v tomto případě zdrojem tepla. Nutno vědět, že Sbírka Aisópových (Ezopových) bajek, z doby krátce před Anaximenem, obsahuje příběh Člověk a Satyr (kdo chce vidět satyry, tak jsou spořádaně ve fotogalerii zde – link: https://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/Satyrs):
„Jeden člověk prý kdysi uzavřel přátelství se Satyrem. Když přišla zima a ochladilo se, člověk zvedl ruce k ústům a dýchal si na ně... Brzy nato se chystali jíst, a protože jídlo bylo moc horké, dával si je člověk po malých kouskách k ústům a foukal na ně... A tu mu Satyr řekl: Zříkám se přátelství s tebou, protože vypouštíš z týchž úst teplo i chlad. Avšak i my se musíme vyhýbat přátelství těch, jejichž smýšlení je obojaké.“
Plstnatění a čechrání
Tuto legraci, kterou nám Anaximenés odkázal, si nedokážu odepřít. V titulku jsou opravdu originální Anaximenovy filosofické pojmy! O mnoho víc se jich bohužel nezachovalo, protože původní výrazy byly překryty scholastickou výkladovou terminologií.
Plstnatění (pilésis) dává vznik všemu konkrétnímu, dokonce i Zemi. Jako jeho synonyma užívá Anaximenés výrazy „kontrakce, stažení“ a také „kondenzace, zpevnění, uzavření“, pokud to nejsou až výkladové pojmy pozdější tradice. Čechrání (chalaron) je opačný proces, který často souvisí s teplem. Synonyma čechrání jsou výrazy „zřeďování“ a „rozptylování“, to zřeďování je možná až pozdější výklad.
Ze zakaleného vzduchu se usazuje prach, nenápadně se tak děje i ze vzduchu zdánlivě čistého. Když pak přejedu prstem po parapetu a zmáčknu nashromážděný prach, zůstane mi mezi prsty malý chomáček plsti. A jsme u plstnatění. Rosa nebo plst z prachu jsou výsledky diferenciace vzduchu. K „rozpuštění“ rosy stačí teplo, chomáček prachu je možné „nenápadně“ rozfoukat. A jsme u čechrání! Asi to byly metafory pro koloběh kosmu.
Ve chvílích depky z následků scholastiky si představuju, jak bychom ve škole mluvili, kdyby to ve školní filosofické tradici kdysi dopadlo opačně, kdyby ji ovládnul třeba výklad Aristotela těmito Anaximenovými pojmy. Hned je mi veseleji.
Literatura
Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem (Odkaz iónské archaické vnímavosti). Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010.
Radim Kočandrle: Anaximenés z Mílétu. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2014. – Skoro jediná monografie o Anaximenovi, a to nejen v češtině!
G. S. Kirk, J. E. Raven, M. Schofield: Předsókratovští filosofové. Praha: Oikoymenh, 2004. – Obsahuje tradičněji až scholastičtěji laděný výklad Anaximena, nicméně klobouk dolů před českými překladateli (F. Karfík, P. Kolev, T. Vítek).
Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov 1995 – Roztomilé drby zapsané v 3. století n. l.
Svět ezopských bajek. Praha 1976, s. 126. – Bajka o vyfukování teplého a chladného vzduchu.
Překlady i originály všech testimonií o Anaximenovi na mém webu, s pracovními poznámkami.
Diskuze:
